iSPIGL

internetové noviny ispigl.eu

Ministr vnitra SR Mikulec odmítá památku Lučanského

Slovenské ministerstvo vnitra nevyvěsí černý prapor za Milana Lučanského. Slovenský ministr vnitra Roman Mikulec nenechá vyvěsit na budovu svého ministerstva černou vlajku za zemřelého bývalého policejního prezidenta Milana Lučanského. Podle ministra pro to nejsou splněny podmínky, napsal v sobotu server listu Pravda.

Podle ministra Mikulce nelze černou vlajku vyvěsit, protože nebyl vyhlášen státní smutek. „Příslušníci policejního sboru samozřejmě mohou uctít památku generála Lučanského na Prezidiu policejního sboru, kde je umístěna kondolenční kniha, nebo zapálením svíčky na všech služebnách policejního sboru,“ napsal Mikulec.

Podle serveru listu Pravda ale ministr vnitra nemá pravdu, když uvádí, že k vyvěšení černé vlajky je zapotřebí vyhlášení státního smutku. Při státním smutku jsou totiž vlajky stažené na půl žerdi. Černou vlajkou si na Slovensku státní úřady připomínají úmrtí významných osobností nebo svých zaměstnanců.

Ministr Mikulec reagoval na prohlášení vdovy po bývalém policejním prezidentovi zveřejněném na Facebooku. Lučanská si v příspěvku stěžovala, že neměla dostatečný přístup k tělu svého manžela. Uvedla také, že rodina stále čeká na výsledky pitvy.

Milan Lučanský zemřel ve středu v prešovské nemocnici, když se předtím pokusil ve vazbě o sebevraždu. Bývalý policejní prezident byl zadržen 3. prosince, podle slovenského tisku kvůli podezření z korupce. V čele slovenské policie stál od června 2018 do konce loňského srpna. Kvůli pokusu o sebevraždu oznámil rezignaci generální ředitel slovenské vězeňské a justiční stráže Milan Ivan.

MIKULEC - VOJÁK, DNES MINISTR VNITRA

Roman Mikulec (* 18. března 1972 Bratislava)[1] je slovenský specialista na bezpečnostní management, voják a současný ministr vnitra SR.

Po krátké kariéře v letectví v pozici stíhacího pilota přešel do Vojenské zpravodajské služby. Od nejnižších pozicí se dostal až na funkci ředitele. Jeho kariéra v ozbrojených silách skončila po 21 letech služby po obvinění NAKA poté, co vypracoval zprávu o tunelování Vojenské zpravodajské služby během období první vlády Roberta Fica. Byl obviněn z pomluvy, později ze sabotáže a ohrožení utajovaných skutečností. Po sedmi letech procesu byl v roce 2019 pravomocně zproštěn všech obvinění.[2]

V parlamentních volbách v roce 2020 kandidoval za hnutí OLaNO. Získal celkem 7 435 preferenčních hlasů a stal se tak poslancem Národní rady Slovenské republiky.[3] Dne 21. března byl jmenován ministrem vnitra SR v nové vládě Igora Matoviče.[4] Premiér Igor Matovič jeho jmenování ministrem odůvodnil slovy: „Na post ministra vnitra nasazujeme plukovníka, vojáka, který si svou hodnost zasloužil tak, že prokázal své manažerské schopnosti a schopnost vést“.[3]

PREZIDENTKA SR ČAPUTOVÁ PO SMRTI GENERÁLA LUČANSKÉHO

Čaputová nabádala politiky premiéra Matoviče, že i po smrti Lučanského se musí pokračovat v čistkách policistů, prokurátorů a soudců v SR.

X X X

Federální soud zamítl žalobu, která měla zvrátit Trumpovu prohru ve volbách

Federální soudce v americkém státu Texas zamítl žalobu, kterou skupina republikánů v čele s texaským kongresmanem Louiem Gohmertem vznesla proti americkému viceprezidentovi Mikeovi Pencemu ve snaze umožnit mu změnit výsledek prezidentské volby, oznámily tiskové agentury.

Pence bude ve středu 6. ledna předsedat společnému zasedání obou komor Kongresu, které má formálně potvrdit výsledky prezidentských voleb. Žalobci žádali, aby soud Penceovi přiznal právo při tomto speciálním zasedání Kongresu zneplatnit hlasy prezidentských volitelů.

Soudce Jeremy Kernodle prohlásil, že Gohmert a další republikáni, kteří žalobu podali, nejsou oprávněni k právním krokům směřujícím ke zrušení volby Joea Bidena prezidentem, uvedla agentura Reuters. Agentura TASS poznamenala, že soudce Kernodle byl do funkce jmenován prezidentem Donaldem Trumpem a že Pence požádal ve čtvrtek soud, aby žalobu odmítl.

Americká média od počátku označovaly šance žaloby na úspěch za mizivé.

Trump v souladu s výsledky hlasování v jednotlivých státech USA získal 232 volitelských hlasů, zatímco kandidát Demokratické strany Joe Biden 306. Pro Bidena hlasovalo 81,2 milionu voličů, pro Trumpa 74,2 milionu.
Trump odmítl uznat porážku a opakovaně bez důkazů tvrdil, že volby poznamenaly podvody. Trump a jeho stoupenci ale neuspěli ve snaze napadnout výsledky voleb u soudů, připomněl Reuters.
Biden nastoupí do Bílého domu 20. ledna.

X X X

Socioložka: Covid vytváří prostředí pro rozdmýchání mezigenerační války

Ochránit staré a nemocné nebo se pokusit o promoření populace a upřednostnit ekonomiku? Kvůli epidemii koronaviru se otevřelo mimo jiné téma toho, jakou hodnotu má lidský život. Senioři nejsou homogenní skupina, větší reklamu pro téma stárnutí bychom nevymysleli, říká v rozhovoru pro iDNES.cz socioložka Lucie Vidovićová, která se zabývá takzvaným ageismem.

Změnila epidemie to, jak vnímáme staré lidi?

Díky epidemii je najednou vidět na věci, které tu sice byly i dříve, ale běžná populace je zase tak nevnímala. Je to zvýrazňovač větších a menších mezigeneračních konfliktů i věkově diskriminačních praktik, které ve společnosti jsou.
Nemůžeme nikdy o seniorech a seniorkách mluvit v jednotném čísle, je to extrémně heterogenní skupina, která se dělí podle nejrůznějších znaků – pohlaví, vzdělání, socioekonomický status, rurální, urbánní stárnutí, to jsou všechno velmi odlišné kategorie, s odlišnými zkušenostmi, možnostmi, příležitostmi i ohroženími.

Takže epidemie dopadla na různé skupiny důchodců různě, my je ale vnímáme jako celek.

Ano. A přitom ani v epidemii nelze mluvit o něčem jednolitém, pohled veřejnosti se postupně mění, i každá vlna má svá témata a svoji rétoriku. Na jaře se mluvilo o ochranně nejzranitelnějších skupin. Sociální služby však byly poslední, které dostávaly ochranné prostředky, cíleně se pro ně dlouhou dobu nedělalo nic.

Místo toho se šlo po rizikových jedincích, což se rovnalo lidé 65 let plus. Dnes už víme, že věk sám není riziko. Teď se navíc otevřeně mluví o tom, že chráníme zdravotnický systém a jako jeden z hlavních indikátorů sledujeme obsazenost nemocnic.
S tím vším se měnila i symbolická pozice seniorů. Senioři byli prezentováni jako chudáci, na které je namířena střelná zbraň, a je potřeba udělat něco, aby na ně nevystřelila, protože sami neumí uhnout.

Ochrana jakoby nesvéprávných seniorů bylo téma číslo jedna. Na druhou stranu, větší reklamu pro téma stárnutí jsme si jako sociální gerontologové asi nemohli ani představit.

Co je to ageismus

Ageismus – neboli věková diskriminace je ideologie založená na sdíleném přesvědčení o kvalitativní nerovnosti jednotlivých fází lidského životního cyklu. Projevuje se skrze proces systematické, symbolické i reálné stereotypizace a diskriminace osob a skupin na základě jejich chronologického věku a/nebo na jejich příslušnosti k určité generaci.
Zdroj: Ageismus.cz

Jaké sociální dopady epidemie na seniory ještě měla?

Mělo to řadu nezamýšlených důsledků. Vedle nové epidemie osamělosti a izolace to byl i útok na identitu a sebepojetí seniorů. Existují třeba aktivní senioři, kteří cítili, že se mluví o nich, ale vůbec se v tom nerozpoznávali.
Nechápali, proč by měli být v riziku, proč by se měli stáhnout do ústraní. Kolega chtěl jít dobrovolničit, ale řekli mu, že je mu víc než pětašedesát a že to nepřichází v úvahu. A to ani třeba tak, že by ho nechali telefonovat, pomáhat z bezpečí domova.

Teď se debaty přelévají a začíná se diskutovat o rozdílném pojetí mezigenerační zodpovědnosti a solidaritě. Z jedné strany se ozývá volání po ochraně „dědečků a babiček“, na druhé straně rostou hlasy volající po tom, aby to byli právě senioři, kdo projeví „dobrou vůli“, sami se izolují a „nás“ jako zbytek společnosti nechají žít, že není třeba, aby se celá ekonomika zavřela jen kvůli tomu, že pár seniorů dostane covid. To už jsou velká morální dilemata.

Jak jsou lidé unavenější, vzniká podloží pro rozdmýchávání mezigeneračních válek. Ne třeba v rodinách, ale určitě vůči tomu, co pro nás stáří představuje. Je to už jen krůček k postojům „pojďme vše otevřít, ti staroušci by stejně umřeli, co na tom záleží, jestli o týden dřív nebo později, o nic nejde“.

Vadí seniorům, jak na ně nyní společnost nahlíží?

Troufám si tvrdit, že ano, ale sami senioři se s tím vším vyrovnávají různě. Jedna skupina má obrovský strach o život, zdraví... Vím o lidech, kteří nevychází z domu, nesetkávají se s rodinou, nechávají si nákupy posílat před dveře, protože co kdyby něco? Je to pro ně velmi paralyzující.

Pak je tu skupina už těch zmiňovaných „aktivních“ seniorů, kteří se necítí být tolik v ohrožení, nepropadají ochromujícím strachům, a hlavně hledají aktivní způsoby, jak se s tím vším vyrovnat. Bylo to vidět v první vlně, kdy se zapomínalo na to, že spousta zdravotníků v první linii jsou lidé nad 65 let. Zdravotní sestry, lékaři, prodavačky. Cítili, že jsou potřeba, že tam být musí, proto jim nebylo jasné, proč se znovu hází všichni do jednoho pytle jen proto, že mají podobný rok narození.

Měla pandemie na seniory nějaké pozitivní dopady?

Mluví se o dvou hlavních přínosech – vlně solidarity, která ale postupně vyprchává, a nebývalém zvýšení digitální gramotnosti. Obojí je tak s otazníkem. Senioři na jednu stranu vítají, že se mohou učit novým věcem, ale na internet se přesunuli i šmejdi všeho druhu. Když někoho připojíte, ale nepřidáte i adekvátní informace o nebezpečích na síti, je to danajský dar a riziko samo o sobě.

Senioři jako díra na trhu

Senioři se jako skupina hodně řešili i na politické úrovni, ať už šlo o posílání roušek poštou, příspěvek v podobě takzvaného rouškovného a podobně. Nestala se z nich politická zbraň?

To už je součást toho, že epidemie udělala tématu stárnutí velkou reklamu. Ač mnozí politici do té doby nepovažovali seniory za své téma, tak teď už je nelze přehlédnout. Třeba hnutí ANO se seniory a některými jejich vybranými tématy pracuje dlouhodobě, ale stejně nesouhlasím s tvrzením, že by ANO byla seniorská strana. I senioři totiž volí spíše socioekonomickým statusem než věkem.

Jak to vidíte do budoucna, co by se mělo změnit?

Neblahou službu dělá pořád vnímání seniorů jako vyčleněné skupiny, nejsme to „my“, jsou to „oni“, s „jejich problémy“. Na ministerstvu práce a sociálních věcí se tématice věnuje jeden malý odbor, ale stárnutí je životní proces od narození do smrti. Ty věci je třeba řešit interdisciplinárně, průřezově, stárnutí se dříve nebo později dotkne všeho, co se týká člověka.
Příkladem jsou služby na sociálně-zdravotním pomezí. Například k vám přijde pečovatelka a tatínka vám otočí na posteli, ale neováže ránu. Načež přijde domácí péče, která tu ránu ováže, ale tatínka neotočí.

Je to stejný příklad, jako že když dáte pacientovi tabletku na ruku, je to sociální služba, ale když mu ji vložíte do úst, je to zdravotní služba. A každá má jinou dotaci a řeší to jiné ministerstvo. Vás jako pacienta nebo pečujícího tyhle války nezajímají, chcete jen důstojnou a odbornou péči.

Mgr. Lucie Vidovićová, Ph.D

• vystudovala sociologii na Fakultě sociálních studií Masarykovy univerzity, nejprve jako magisterský a poté i jako doktorský program

• nyní tam působí jako odborná asistentka, zaměřuje se na sociologii stárnutí, sociální gerontologii, sociologii věku, sociologii rodiny a sociologii pracovního trhu

• již od dob studií se zabývá problematikou ageismu a věkové diskriminace

• od roku 2018 je viceprezidentkou výzkumné skupiny pro stárnutí Mezinárodní sociologické asociace, působí také ve Výzkumném ústavu práce a sociálních věcí, v. v. i.

Když jsme u sociálních služeb, neuškodí epidemie jejich pověsti? Hodně se mluví o hotspotech v rámci domovů pro seniory, ale i dříve se objevovaly třeba medializované případy násilí na seniorech.

Dlouhodobě špatná image pobytových služeb pro seniory způsobuje, že je lidé vnímají jako tu nejhorší variantu. Ale znám spoustu lidí, kterým přestěhování do instituce zachránilo kvalitu života, ze svého starého bytu bez výtahu by nemohli ani na nákup, natož pak aby vedli třeba ještě nějaký společenský život nebo aby se jim dostalo jakés takés péče.

Dělat pečovatelku je velmi těžká a zodpovědná práce, bohužel mizerně placená. Bylo by fyzicky i psychicky náročné to dělat za dobré peníze, natož skoro zadarmo a bez jakékoliv prestiže.

A ony teď navíc pracují ve ztížených podmínkách, v těch „skafandrech“ a za co? Za pětadvacet tisíc hrubého. To odráží, jak k celé problematice přistupujeme. Je to další střípek do toho, jak neadekvátně vnímáme stárnutí, stáří a věci s nimi spojené.

Myslíte, že chybí mezigenerační setkávání? Hlavně ve velkých městech bych subjektivně řekla, že v přirozené formě to moc fungovat nebude...

Nefunguje. Já se na to občas ptám studentů, kdy naposledy viděli starého člověka. Některé to stojí skutečně hodně přemýšlením, spousta lidí nemá kde potkávat seniory. Když děláme výzkumy o mezigeneračních konfliktech napříč Evropou, lidé říkají, že vznikají především třeba v tramvajích nebo v supermarketech. Jako by to byla poslední místa, kde se ti lidi setkávají a které sdílejí. A tím pádem se tam objevují i konflikty.

Jak se podle vás mění vztah společnosti k seniorům? Já mám z historie představu seniora jako nejmoudřejšího člověka ve vesnici. Je to teď jinak, třeba i v souvislosti s moderními technologiemi?

Že stáří bylo dříve uctíváno, je mýtus. Ostatně jedno z deseti biblických přikázání „cti otce svého i matku svou, abys dlouho živ byl na zemi“, nám dává tušit, že mezigenerační konflikty jsou stejně starý problém jako lidstvo samo.
Vždy existoval boj přicházejících a odcházejících. Vlastně to je jediná taková skutečná spravedlnost na světě – jak máme nyní pocit, že učíme seniory zacházet s technologiemi, jednou to budou zase naše děti učit nás. Je to nekončící koloběh.
„Best in ageism“

Celou dobu se bavíme o ageismu ve spojení se seniory. Existuje ale i ve spojení s mládím?

Ageismus vůči mladým je velmi silný a je to něco, o čem se v zásadě nemluví. Když se zeptáme lidí od 18 do 80, jestli zažili věkovou diskriminaci, je ta křivka hodně vysoká do třiceti, pak klesá a od padesáti zase stoupá. Vždy je přitom vyšší pro ženy. V čase se trochu i mění prostředí, ve kterých k diskriminaci dochází.

Problém dostat v bance půjčku býval třeba dříve vyšší pro seniory, teď už to častěji zažívají junioři. Ale v zásadě jsou ty oblasti dost podobné, je to pracovní trh a potom symbolické formy ageismu, třeba v podobě rétoriky „na to jsi moc mladý“. Je to nové velké téma, které se teprve snažíme nějakým způsobem otevírat, protože diskriminace seniorů byla dlouhodobě vnímána jako závažnější.

Proč se to více týká žen?

Asi to souvisí s těmi mnoha zdroji věkové diskriminace, které větší měrou dopadají na ženy a jejich životní role. Důležitý aspekt totiž hrají i věkové normy, tedy s věkem spojená očekávání. Velká řada z nich se týká biologické reprodukce a rodiny, třeba v jakém věku má mít žena dítě, kdy se má vdát a podobě.

Jak vychází z průzkumů Česko v porovnání se zbytkem Evropy?

Jak jsme bohužel „best in covid“, tak jsme „best in ageism“. Co se týče ageismu vůči seniorům, opakovaně jsme v celoevropském srovnání na některé z top tří pozic, spolu s Maďarskem a se Slovenskem. Ale co se týče juniorského ageismu, tam vede Portugalsko, Rumunsko nebo Francie.

Je ale třeba říct, že tato měření jsou založena na subjektivních pocitech, co někdo vezme jen jako vtip, jiného urazí a bude to vnímat jako neférové zacházení a tedy diskriminaci nebo ageismus. Přesto je i tento subjektivní pohled velmi důležitý, nezřídka totiž má významné objektivní důsledky pro každodenní život.
Seniorce po smrti muže zvedli nájem o polovinu, na měsíc jí zbývají 2 tisíce

Občas se mluví o tom, že ubývá sociálního bydlení, velká města přestávají být pro seniory vhodná.

Ano, je to tak. Ve velké studii Stáří ve městě, město v životě seniorů jsme řešili, jak vypadá život seniorů žijících v centrech všech českých krajských městech.

Nejhůře dopadly Praha a Brno. Pětašedesát procent ukazatelů, které jsme srovnávali, ukazují na větší věkovou přátelskost veřejných prostor na vesnicích. Je to paradoxní, protože ve veřejném vnímání jsou často města ta pokroková, lepší.

Čím je to dané?

Třeba samotnou architekturou. Osmdesát procent seniorů žijících ve městech musí překonat nějaké schody, aby se dostali z bytu. Když se nedostanete z bytu, nedostanete se ani do světa. U bariér v bytech to ale nekončí. Uvedu příklad jedné mé kamarádky: bydlela ve velmi pěkném domově pro seniory, přímo přes cestu byla poliklinika. Jenomže ta cesta byla čtyřproudová silnice, uprostřed tramvajové koleje, jediný přechod pro chodce děsně daleko.

Vzdušnou čarou 300 metrů, ale ona se tam nebyla schopná dostat. Přeběhnout to s vozíčkem samozřejmě nejde a zavolat si taxikáře, aby vás převezl přes cestu, je také šílené. Na vesnici je třeba doktor až o obec dále, ale nějaký soused za ním seniora vezme autem. Nutno ale říct, že řada měst a obcí se už dnes snaží a chce dosáhnout toho, aby se tam i seniorům a seniorkám žilo lépe.

A co je ještě ve městě pro seniory problémem?

Jednodušší by bylo odpovědět na otázku, co není problém. Problémem je bezpečí, kvalita komunikací a chodníků, ale třeba i častá výměna sousedů. Každý občas potřebujeme někoho, nebo alespoň mít ten pocit, že máme někoho, kdo nám případně pomůže, od koho si třeba půjčíme cukr a podobně. Když pak máte místo dlouhodobého souseda Airbnb, je to nepříjemné, znejišťující, přestáváte se tam pak cítit doma.

Lze tedy na vidinu vlastního stáří vůbec nahlížet i pozitivně?

Řada seniorů a seniorek se v našich výzkumech vyjádřila i v tom smyslu, že za nejlepší období svého života považují právě to současné. Stáří není jen o problémech a rizicích. Přišlo by mi hloupé, pokud bychom se nesnažili zkušenosti současných seniorů nevyužít pro vytvoření lepší, každému věku přátelštější společnosti i pro nás, seniory budoucnosti.

X X X

Novoroční párty napříč Evropou, policisté rozháněli zakázané večírky

Britští policisté pokutovali 20 účastníků večírku pořádaného v rozporu s protiepidemickými opatřeními v restauraci na severu Londýna. Také francouzská nebo španělská policie ukončovala taneční párty, které se konaly v rozporu s protikoronavirovými restrikcemi.

Britský večírek se konal ve sklepní části restaurace v části Belsize Park v neděli 27. prosince, policie záznamy pořízené policejními kamerami zveřejnila v sobotu. V podniku bylo deset mužů a stejný počet žen a všichni dostali pokutu za porušení restrikcí vyhlášených kvůli pandemii covidu-19. Kromě jiného zakazují pořádat uvnitř budov společné akce členů různých domácností.

List Evening Standard napsal, že na Silvestra byla policie přivolána k 58 nepovoleným hudebním produkcím a vydala 217 oznámení o přestupku. U pěti lidí policisté doporučili při soudním řízení zvážit pokutu 10 000 liber (294 000 Kč).

V Essexu policisté rozdali organizátorům nepovolených hudebních večírků se stovkami účastníků pokuty až za 18 000 liber. Tři lidé skončili za mřížemi kvůli účasti na nepovoleném novoročním večírku pořádném ve starém kostele v East Horndonu v Essexu. Akce se neobešla bez drog.

Alex Hope-Rollinson z londýnské policie připomněl, že koronavirus už v Británii zabil na 70 000 lidí. „Porušení opatření proti šíření koronaviru, jako je toto, je sobecké a bezohledné chování, které vážným způsobem ohrožuje bezpečnost a zdraví společnosti. Žádám občany, aby se seznámili s pravidly, jež obsahuje čtvrtý stupeň restrikcí, a neúčastnili se společných akcí, které tato opatření zakazují,“ řekl.

Také francouzská policie ukončila velkou párty, která se nedaleko bretaňského Rennes v rozporu s protikoronavirovými restrikcemi konala už od silvestrovského večera. Sjelo se na ni kolem 2 500 lidí z Francie i ze zahraničí, někteří z nich se v sobotu střetli se strážci pořádku.

V Bretani se taneční párty konala v nevyužívaném skladišti v Lieuronu nedaleko Rennes. Ministr vnitra Gérald Darmanin na Twitteru informoval, že policie odjíždějícím lidem rozdávala pokuty a organizátory čeká trestní stíhání. Ve Francii platí zákaz nočního vycházení i shromažďování většího počtu lidí.

Pokutu za účast na nepovoleném večírku, porušení zákazu nočního vycházení a nenošení roušek dostalo podle místních úřadů nejméně 800 lidí. Dalších 400 pokut bylo rozdáno za porušení zákona o držení omamných látek. Někteří z nich házeli po policistech láhve a kamení, několik strážců zákona utrpělo lehčí zranění. Jedno policejní auto hořelo a tři další byla poničena.

Podle bretaňských hygieniků tvoří taneční párty významné epidemické riziko. Účastníci párty by se podle hygieniků měli nechat otestovat a také se dobrovolně uchýlit do sedmidenní karantény.

V 15 departmentech na severovýchodě a jihovýchodě Francie od soboty lidé nesmějí opouštět domovy už od 18:00. Ve zbytku země pak zákaz nočního vycházení začíná o dvě hodiny později.

Taneční párty se stovkami účastníků ukončila policie také ve Španělsku, nedaleko Barcelony. V Katalánsku v sobotu policie ukončila velkou taneční párty, která začala ve čtvrtek večer ve městě Llinars del Valles, asi 40 kilometrů od Barcelony.

Podle starosty města Martího Pujola bylo na místě až 1 000 lidí, policie mluví asi o 400 účastnících. Mnozí oslavu opustili ještě před příjezdem policie, která našla na místě zhruba 100 lidí. Organizátoři chtěli původně protáhnout oslavu až do pondělí. Kvůli pandemii je v Katalánsku omezeno shromáždění maximálně na šest lidí.

V České republice policie zaznamenala při silvestrovských oslavách 613 přestupků, většinu z nich ale řešila jen domluvou. Na místě může policie dát pokutu až 10 000 korun. V Praze na pořádek dohlížely stovky policistů, navíc byl v ulicích oproti minulým letům kvůli restriktivním opatřením v souvislosti s pandemií i dvojnásobný počet strážníků.

X X X

Bulovka a Thomayerova nemocnice jsou po letech znovu fakultní, změnily názvy

Pražské nemocnice Bulovka a Thomayerova jsou od ledna po devíti letech opět fakultní a mění své názvy. Fakultní nemocnice Bulovka o tom informovala na twitteru. Změnu u Thomayerovy nemocnice potvrdil mluvčí nemocnice Petr Sulek. Obě nemocnice už dříve byly fakultní, status jim od roku 2012 odebral jejich zřizovatel, tedy ministerstvo zdravotnictví.

Resort věc dříve zdůvodňoval restrukturalizací sítě akutních lůžek v hlavním městě. Nyní resort uvedl, že obě
zdravotnická zařízení mají charakter fakultních nemocnic, a tak jim přídomek opět udělil. „Nemocnice na Bulovce je s platností od 1. ledna 2021 opět fakultní nemocnicí,“ uvedla nemocnice.

Nemocnice Na Bulovce je s platností od 1. ledna 2021 opět fakultní nemocnicí. Společně s fakultním statusem se mění také její název na Fakultní nemocnice Bulovka. Veškeré tyto změny jsou promítnuty do modernějšího logotypu nemocnice.

„Mohu potvrdit, že Thomayerova nemocnice je s platností od 1. ledna 2021 opět fakultní nemocnicí. S tím souvisí i změna názvu nemocnice, a to nově na Fakultní Thomayerova nemocnice,“ napsal Sulek.

„Obě nemocnice mají charakter nemocnic fakultních, a to jak spektrem poskytované péče, tak probíhající výukou, neboť řada pracovišť je společných s pražskými lékařskými fakultami, probíhá v nich výuka mediků i vědecko-výzkumná činnost. Tato skutečnost byla potvrzena i Asociací děkanů lékařských fakult,“ uvedla mluvčí ministerstva zdravotnictví Barbora Peterová.

Nemocnice o návrat statusu požádaly loni ministerstvo. Podle odborného serveru Medical Tribune to zdůvodňovaly tím, že plní úkoly fakultních nemocnic. Jako příklad uvedly, že rozvíjí centra vysoce specializované péče, vytváří podmínky pro výuku a praxi studentů lékařských fakult, pro zvyšování kompetencí zdravotnických pracovníků a pro výzkum a vývoj.
Jejich kliniky a oddělení se zapojují do grantových projektů podporovaných z veřejných zdrojů. V této činnosti nepřestaly, i když o přídomek fakultní v minulosti přišly. Podle serveru nemocnice pro žádost získaly také souhlas Asociace děkanů lékařských fakult.

V hlavním městě je nyní pět fakultní nemocnice, kromě Bulovky a Thomayerovy také Všeobecná fakultní nemocnice v Praze, Fakultní nemocnice v Motole a Fakultní nemocnice Královské Vinohrady. Vedle toho jako fakultní vojenská nemocnice funguje také Ústřední vojenská nemocnice.

Bulovka a Thomayerka ztratí přídomek fakultní. Mění razítka i vizitky

V hlavním městě jsou tři lékařské fakulty a v minulosti se počítalo s tím, že vzniknou takzvané univerzitní nemocnice. Název univerzitní by pak měly jen nemocnice navázané na lékařské fakulty. Tato změna nakonec nenastala.