iSPIGL

internetové noviny ispigl.eu

Soudci Prahy nemají odvahu na přezkum nošení roušek

Advokát Černý v další kasační stížnosti kvůli rouškám: Ministerstvo zrušilo i zrušené opatření, soud legitimuje svévoli: Advokát Adam Černý podal k Nejvyššímu správnímu soudu další kasační stížnost proti rozhodnutí Městského soudu v Praze ve věci žaloby na plošný zákaz pohybu bez roušky. Případ z letošního května tak stále nekončí. Městský soud totiž po jedenácti hodinách, kdy žalované opatření bylo opět ve stavu „zrušené“, opět odmítl jeho přezkum. Od srpna do listopadu zdravotnictví přijalo a poté zrušilo devět zákazů pohybu bez roušky.

Soud legitimizuje zvůli, říká advokát. O první kasační stížnosti Adama Černého z letošního června s rozsáhlou argumentací, proč má Městský soud v Praze přezkoumat nařízení ministerstva zdravotnictví o plošném zákazu pohybu bez roušek, Česká justice informovala.

V září Nejvyšší správní soud shledal Černého kasační stížnost za důvodnou a nařídil Městskému soudu v Praze připustit žalobní změny. Ministerstvo totiž svá rozhodnutí mění a ruší v řádu dnů i hodin, takže každá žaloba se nakonec vždy stane žalobou na již neexistující opatření.

Městský soud v Praze sice říjnové změny návrhu kopírující vydávaná nařízení ministerstva zdravotnictví připustil, avšak nikoli už změnu nařízení ministerstva z 18. listopadu. Černého návrh znovu odmítl, přičemž rozhodnutí soudu bylo advokátovi doručeno právě 18. listopadu 2020.

Zdravotnictví dále opatření vydává a obratem ruší

Mezitím ministerstvo zdravotnictví ve svém způsobu vydávání a rušení nařízení pokračuje: „S ohledem na skutečnost, že matérie, které se mimořádná opatření navrhována ke zrušení dotýkala, byla posléze znovu nově upravena dalším opatřením obecné povahy vydanými odpůrcem, a to mimořádným opatřením Ministerstva zdravotnictví ČR ze dne 19. října 2020, č. j. MZDR 15757/2020-37/MIN/KAN, podáním ze dne 26. 10. 2020 jsem navrhl změnu žalobního návrhu, kterou jsem se domáhal zrušení i tohoto opatření. Po přijetí dalšího mimořádného opatření Ministerstva zdravotnictví ČR ze dne 16. 11. 2020, č. j. MZDR 15757/2020-39/MIN/KAN, jsem byl nucen opětovně navrhnout změnu svého návrhu a upravit jeho petit dalším podáním doručeným soudu dne 18. listopadu 2020, k němuž ale již soud při svém rozhodnutí nepřihlížel, když téhož dne vydal touto kasační stížností napadené usnesení, které mi však bylo doručeno až po podání tohoto mého návrhu na připuštění změny původního návrhu,“ stojí v kasační stížnosti Adama Černého.

Městský soud v Praze ve svém posledním rozhodnutí nejenže odmítl přezkum, ale znovu argumentuje tím, že opatření nelze přezkoumat, neboť byla mezitím zrušena. „Městský soud sice v řízení po vrácení věci Nejvyšším správním soudem změnu návrhu na zrušení opatření obecné povahy připustil, navzdory tomu ale k věcnému přezkumu nepřistoupil a návrh odmítl s tím, že přezkumu napadených opatření brání skutečnost, že byla zrušena,“ popisuje advokát v kasační stížnosti situaci, která se již opakuje.

Honička ministerstva, advokáta a soudu v řádu hodin

„I kasační rozhodnutí Nejvyššího správního soudu v této věci, z jehož závěrů měl Městský soud vycházet, bylo založeno na předpokladu, že soudní ochrana musí být poskytnuta i tehdy, dojde-li k nahrazení vydaných opatření v krátkém sledu po sobě, kdy nelze očekávat, že soud o původním opatření bude moci rozhodnout. Městský soud napadeným
rozhodnutím takto vymezený předpoklad poskytnutí soudní ochrany nenaplnil, když k věcnému přezkumu nepřistoupil pro zrušení i posledně napadeného opatření jen několik hodin poté, co nabylo účinnost další odpůrcem přijaté opatření, které jsem přitom rovněž u soudu napadl, a to hned v první den jeho účinnosti v dopoledních hodinách,“ stojí v nové kasační stížnosti.

Poslední nařízení ministerstva zdravotnictví, které bylo obratem zrušeno, kvůli čemuž Městský soud v Praze žalobu odmítl, bylo zrušeno pouze 11,2 hodiny, vyplývá z textu kasační stížnosti. Advokát ho v řádu hodin nestihl napadnout, ale soud stihl zamítnout jeho žalobu.

Advokát: Ministerstvo se dopouští stále stejných nezákonností

Poté advokát Adam Černý Nejvyššímu správnímu soudu píše: „Jsem si vědom recentního přístupu Nejvyššího správního soudu k otázce abstraktního přezkumu zrušených mimořádných opatření odpůrce a odmítání pouze deklaratorního rozhodování o zákonnosti opatření obecné povahy po jeho zrušení. Tyto judikatorní závěry se však opírají o předchozí rozhodovací praxi jak Nejvyššího správního soudu, tak Ústavního soudu ČR, které však byly utvářené v době, kdy nebylo možné ani předpokládat jak výjimečná a bezprecedentní situace při přijímání opatření obecné povahy zásadním způsobem ovlivňujícím život celé společnosti mohou nastat.“

„Výjimečnost nynější situace by ale dle mého názoru měla vést k překonání těchto závěrů a novému posouzení možnosti poskytnutí ochrany práv jednotlivců před možnou svévolí rozhodování výkonné moci prostřednictvím opatření obecné povahy při řešení epidemiologické situace,“ pokračuje advokát s tím, že další trvání na tom, aby byl umožněn přezkum pouze posledního aktuálně účinného opatření, je trvání na formalismu ve výjimečných okolnostech.
Zvláště, kdy ministerstvo přistupuje k opatřením stále stejně včetně totožných odůvodnění jako k těm opatřením, která již byla soudem shledána jako nezákonná, dodává advokát.

Ministerstvo zdravotnictví zrušilo zrušené

Jak vyplývá z textu kasační stížnosti, ministerstvo zdravotnictví například dne 16. 11. 2020 vydalo mimořádné opatření, „v němž ke zrušení soudem zrušeného rozhodnutí přistoupilo samo a materiálně přitom upravilo problematiku zákazu pohybu a pobytu bez ochrany dýchacích cest obdobně jako v předešlém opatření, jež bylo předmětem věcného přezkumu a bylo shledáno nezákonným“.

„Účel řízení o zrušení opatření obecné povahy v řízení dle § 101a a násl. s. ř. s. nelze redukovat pouze na zrušení napadeného opatření. Jeho účelem je též možnost domoci se poskytnutí soudní ochrany před zásahem do subjektivních práv ze strany výkonné moci v situacích, kdy jinými prostředky obrany nedisponuje,“ upozorňuje advokát v kasační stížnosti.
Podle advokáta rozhodovací soudní praxe ve věcech soudního přezkumu opatření obecné povahy vydaných v reakci na pandemii koronaviru, ve smyslu které se nepřipouští přezkum již zrušených opatření obecné povahy, která byla zrušena samotným orgánem, který je vydal, neodpovídá principům materiálního právního státu a garanci soudní ochrany před zásahem výkonné moci do subjektivních práv.

Soud legitimizuje do budoucna svévoli státu

Poté advokát znovu Nejvyšší správní soud upozorňuje na jednání soudu: „Městský soud se vůbec nevypořádal se skutečností, že odpůrce neustálé přijímal další nová opatření, zakazující pohyb a pobyt bez ochrany dýchacích cest, a zrušoval opatření předchozí, dokonce zrušil i opatření, o zrušení kterého rozhodl po věcném přezkumu soud a přijal ,nové´ opatření s totožnou vadou, ve které byla nezákonnost shledána,“ uvádí doslova Adam Černý v kasační stížnosti.

„Jenom v průběhu posledních tří měsíců před (od 19. 8. 2020 do 20. 11.2020) odpůrce postupně v návaznosti na sebe vydal devět mimořádných opatření zakazujících pohyb a pobyt bez ochrany dýchacích cest, v nichž postupně modifikoval podmínky, na které se tento zákaz vztahuje a též upravoval výjimky z něj, přičemž v podstatě zásah do subjektivních práv postupně pořád zpřísňoval, avšak odůvodnění všech těchto opatření bylo v podstatě totožné,“ shrnuje Adam Černý s tím, že Městský soud v Praze svým rozhodnutím odmítl poskytnout soudní ochranu před touto zvůlí.

Tím podle Adama Černého legitimuje státní zvůli: „Uvedený přístup v podstatě legitimuje (a to i do budoucna) svévoli odpůrce (i jiných správních orgánů) při vydávání opatření obecné povahy a vylučuje soudní přezkum a odpovědnost za případnou nezákonnost zásahů do práv jednotlivců opatřeními obecné povahy v situaci, kdy tyto budou platit pouze krátkou dobu, ve které nebude možné v době jejich platnosti a účinnosti o nezákonnosti rozhodnout,“ uvádí advokát s návrhem na zrušení výroku Městského soudu v Praze a s návrhem na vrácení případu k dalšímu řízení. Irena Válová, ceskajustice, cz

X X X

„Nerozhodují fakta, ale příběhy,“ říká profesor Jiří Jelínek k případu soudce Sováka Vrchního soudu

Vedoucí katedry trestního práva Právnické fakulty Univerzity Karlovy (PF UK) profesor Jiří Jelínek patří dlouhodobě mezi hlavní kritiky nadužívání odposlechů i jejich úniků. „A to je myslím důvodem celé té monstróznosti v kauze doktora Sováka. Vzbudit dojem takový, aby ještě v předsoudním stadiu trestního řízení byla společnost přesvědčena o jeho vině, ať to stojí, co to stojí. A samozřejmě „příběhu“ pomůže, pokud se může hodit bláto ještě na někoho jiného. A „vyznamenaný“ profesor, to se k tomu hodí,“ říká profesor Jelínek k případu soudce Zdeňka Sováka.

Pane profesore, minulý týden se vaše jméno objevilo v policejních informacích, které zveřejnila některá média, a to v souvislosti s případem soudce Vrchního soudu v Praze Zdeňka Sováka. Co tomu říkáte?

Já jsem to označil za slátaniny bez elementárních logických souvislostí. Řeknu vám, jak k tomu došlo: Zazvonil mobilní telefon, ozval se pro mne neznámý redaktor ze Seznamu a sdělil mi, že má k dispozici usnesení o zahájení trestního stíhání doktora Sováka a že v odůvodnění tohoto usnesení jsou uvedeny přepisy odposlechů, a že se tam objevuje moje jméno, a že by to rád se mnou probral. Řekl jsem jen „pane redaktore, máte špatné informace“ a zavěsil. A druhý den vyšel na Seznamu ten materiál.

Jak hodnotíte stav, kdy usnesení o zahájení trestního stíhání mají k dispozici vybraní novináři, když přípravné řízení je neveřejné a materiály z přípravného řízení nesmí být zveřejňovány?

No právě. Ten redaktor nemohl mít usnesení o zahájení trestního stíhání, řekl jsem si hned, to je nějaká provokace, a ještě proti profesorovi trestního práva. Přeci se nebudu bavit s někým, který ten materiál buď vůbec nesmí mít, a pokud jej má, potom jedině s porušením povinností orgánů přípravného řízení. Já jsem jinak vůči médiím vstřícný, ale zde to nebylo možné.
Materiál publikovaný na Seznamu obsahuje zjevné nepravdy, nijak nesouvisející skutečnosti se samotným trestním stíháním neboli kauzou doktora Sováka. Aby tomu dal redaktor patřičnou „sílu“, vrazil tam, pokud jde o mne, s kauzou samotnou naprosto nesouvisející vyznamenání prezidentem republiky, asi mu to připadalo vhodné. To mi přišlo z jeho strany zvláště ubohé.

Dále se tam uvádí, s despektem, že jsem advokátem, a to dokonce v určité advokátní kanceláři. Advokátem nejsem, což je možné bez obtíží zjistit. A být advokátem snad není nic špatného.

Nejhroznější na tom je, pokud by ten redaktor skutečně měl to usnesení o zahájení trestního stíhání. A pokud by případně obvolával všechny osoby, které jsou tam identifikovány z odposlechů. Pak by to ovšem byla práce jednak pro orgány, které zabývají delikty policistů, a jednak pro státního zástupce vykonávajícího dozor v této trestní věci, že takové věci vůbec trpí. Myslím, že tento stav dosud trvá. Musím říci, že hanba by mne fackovala, kdybych se dozvěděl, že snad participuje na tomto postupu či rozhodování nějaký absolvent Právnické fakulty UK.

Jak dlouho se znáte se Zdeňkem Sovákem?

My se známe od doby, kdy já jsem nastoupil jako mladý asistent do budovy, kde byl tehdy Nejvyšší soud České socialistické republiky, později tedy České republiky a stal se z toho Vrchní soud v Praze. Doktor Sovák tam už asi působil, protože od té doby se známe, tedy hodně dlouho, přes 40 let. Ta spolupráce s ním byla dříve daleko intenzivnější, posledních deset, patnáct let už je spíše sporadická. V poslední době už moc neparticipoval ani na komentáři k trestnímu zákonu a trestnímu řádu, už osm let jej tvoří kolektiv autorů. Tedy, vedle doktora Sováka, soudce Nejvyššího soudu doktor Říha, což je můj bývalý doktorand, dále doktor Pelc, to je můj asistent na fakultě, a advokát, doktor Bruna.

Měl jste nějaký podobný blízký vztah i s jiným soudcem či soudci Vrchního soudu v Praze?

Ten vztah s doktorem Sovákem je přátelský, i když v posledních letech ta intenzita byla slabší a slabší, také v důsledku jeho onemocnění. Co se týče jiných soudců, mám tam svého spolužáka z ročníku, doktora Zelenku, s nímž se stýkám i mimoúředně. Ale s doktorem Zelenkou jsem nikdy nic nepublikoval. Vždy jsem konzultoval odborné věci. A to nejen na Vrchním soudu v Praze, o odborných problémech můžete hovořit kdekoliv.

Teď je otázka, zda to někdo nemůže považovat za ovlivňování.

Hovoříme o obecných, abstraktních otázkách. Nenajdete žádný monitorovaný, ani nemonitorovaný rozhovor, ve kterém bych něco požadoval. Já jsem vždy říkal, jaké je stanovisko moje, stanovisko nauky, takhle to píšeme v učebnicích. Problém je v tom, jak říkám, že ti praktici moc nečtou tu odbornou literaturu a pak jsou překvapeni tím, že se o problému běžně diskutuje. Vždyť mi přece učíme posluchače tím, že diskutujeme nad konkrétními kauzami, dáváme klauzurní práce, jejichž zadáním je konkrétní kauza. To se snad od profesora trestního práva žádá, aby se vyjadřoval k těmto věcem.

Jak byste popsal svoji práci na Vrchním soudu v Praze?

Ta práce je stejná řadu let. Já jsem se podílel na evidenci judikatury, na výběru rozhodnutí vhodných k publikování, a to buď k internímu, anebo ve sbírce soudních rozhodnutí. Vypracovával jsem stanoviska, připomínky k rozhodnutím, navrhovaným k uveřejnění ve sbírce soudních rozhodnutí, vypracovával jsem stanoviska k různým legislativním návrhům, které se objevily, vytvářel jsem určitý servis pro soudce. To znamená konzultoval jsem s nimi odborné věci, což bylo součást mé práce a je zvláštní, pokud mi to někdo vyčítá.

Co je ale třeba zdůraznit: nikdy jsem se nedostal k živému spisu. Neměl jsem živý spis, vycházel jsem z těch rozhodnutí a podílel jsem se na úpravě těch rozhodnutí, formulování právních vět a na odůvodnění, jak to napsat. A pak jsem konzultoval, to je pravda, odborné problémy.
Měl jsem i několik přednášek pro Vrchní soud v Praze a vystupoval jsem na školeních vrchních soudů.

Kdo vám přiděloval práci?

To vyplývalo z rozvrhu práce. Já jsem byl v posledních letech vždy asistentem místopředsedy soudu pro trestní úsek. To byl kdysi doktor Vočka, pak to byl doktor Stibořík, teď je to doktor Sváček. Ti to určovali bezprostředně.

A mohli vás oslovovat i přímo jednotliví soudci?

To takto mohlo fungovat: ‚Je zde tento problém, obhajoba namítá to, obžaloba zase ono, jak byste to řešil?‘ Anebo: ‚Já si myslím, že by to mohlo být takové řešení, myslíte si, že to obstojí, je zde nějaký podklad v judikatuře nebo literatuře?‘ Ale není to tak, že by přinesli nějaký živý spis. Vždy se jednalo o vyselektovaný problém v abstraktní rovině.
Policie si měla vyžádat několik spisů Vrchního soudu k analýze. Tam jste nějaké podobné konzultace poskytoval?
Tam si myslím, že vůbec.

Prý jste také s doktorem Sovákem nemravně konspirovali, kdy mělo být na odposleších zachyceno, že nechcete, aby byl váš hovor monitorován.

Například se tam v tom materiálu na Seznamu uvádí, že jsme se chtěli s doktorem Sovákem, někdy v budoucnosti, setkat mimo prostor, který by byl monitorován. To zjevně připadalo panu redaktorovi zvláštní, nebýt monitorován. Možná si to ani nedovede představit, že to je možné, že je možné takto žít. A zase to bylo uvedeno ve smyslu ‚chtěli se sejít bez monitorování, to asi něco měli za lubem‘.

Patříte mezi kritiky platné právní úpravy odposlechů. Požádal vás některý ze soudců Vrchního soudu v Praze o konzultace v této věci?

Já jsem napsal odborný článek o tzv. prostorových odposleších, o jejich, teď bych použil termín Václava Klause, „neúpravě“ v trestním řádu ten článek v Bulletinu advokacie před několika lety, byl jsem za něj oceněn. Od té doby jsem se tomu tématu věnoval, publikoval, takže v odborné literatuře jsem zastával tento názor. A pokud jde o Vrchní soud v Praze, tak před časem přišel pan předseda Dörfl s dobrým úmyslem provést školení pro soudce krajských soudů. Tam byla vytipována tři témata, ke kterým jsem měl mít referát. Jedno z nich se týkalo odposlechů. Bohužel, mimořádná opaření spojená s chorobou COVID znemožnila, aby se ten seminář uskutečnil. A tak vedení soudu rozhodlo, abych to zpracoval ve formě písemného materiálu, který byl zaslán na krajské soudy. A tím se to mohlo dostat na Vrchní státní zastupitelství v Praze a mohlo to vzbudit … ale vždycky jsou to odborné věci, v tom rozsahu, v jakém jsem již publikoval. Problém je, že oni ti praktici nečtou odbornou literaturu a pak, když se jim někde něco objeví, tak jsou zaskočeni.

Vypracoval jste nějaký právní posudek pro firmu Metrostav?

To jsem sice vypracoval, ale tato okolnost sama o sobě není nic proti ničemu. Metrostav si u mne objednal právní vyjádření ke kauze, to jsem vypracoval a odevzdal. Jakým způsobem Metrostav toto moje vyjádření použil, nevím.
Tak dvě stě kilometrů odtud na západ je to normální a běžná věc, že si strany nechávají vypracovávat právní stanoviska. Dokonce se předhánějí v tom, kdo předloží hodnotnější posudek. Posudek jsem napsal v době, kdy ještě probíhalo v té kauze přípravné řízení. S kauzou doktora Sováka to nemá vůbec žádnou souvislost.

Jednalo se zde o odborný problém sankcionování právnických osob. Problematikou trestní odpovědnosti právnických osob a jejich sankcionováním se odborně zabývám již léta. Ostatně jádro toho posudku, ten právní problém, jsem považoval za tak zajímavý, že jsem to zpracoval ve formě odborného článku, který jsem publikoval v časopisu

Kriminalistika. Jednalo se o ukládání trestu zákazu veřejných zakázek právnickým osobám. Každý se může přesvědčit, každý si to může dohledat a přečíst. Výslovně jsem v článku uvedl, že jde zatím jen o rozhodnutí soudu prvého stupně a upozornil jsem na to, že jde o tu a tu kauzu. O vypracování posudku jsem nebyl požádán doktorem Sovákem nebo někým jiným, ale advokátem zastupujícím firmu Metrostav.

Ostatně o vypracování stanoviska k nějaké právní otázce mne žádá běžně řada osob, jak osob fyzických, tak osob právnických. Většině nemohu vyhovět. Ale může se vyskytnout věc, ve které bych se styděl, kdybych nevyjádřil svůj právní názor.

V případě Metrostavu se jednalo o jinou věc. Jednalo se o zajímavý, zákonem o trestní odpovědnosti právnických osob neřešený problém. Teď si vzpomínám, že jsem o tomto problému hovořil i na konferenci v Bratislavě, na Bratislavských
právnických dnech, a pak jsem to publikoval v Kriminalistice, každý si to může přečíst. Tedy i redaktor Seznamu

Vedení Vrchního soudu prý s vámi projednávalo již na jaře možný střet zájmů a posléze jste se měli na podzim dohodnout na ukončení spolupráce. Je tomu tak?

Já jsem poslední dobou už ztrácel inspiraci pro tu práci. Já, když jsem nastupoval, jsem byl mladý asistent, tam jsem se mohl hodně věcí naučit. V poslední době mi ta práce moc nepřinášela a řekl jsem si, že už je čas odejít. A shodou okolností to spadlo do období případu doktora Sováka. Domluvili jsme se s panem předsedou Dörflem, že bychom ukončili tu spolupráci k 30. 6. příštího roku.

Pokud jde o ty posudky: já nejsem advokát, posudky píšu výjimečně. Jsem o ně často žádán, ale odmítám je. Zvláště tam, kde by mohlo docházet k přímému střetu těch zájmů. Například mne požádal o posudek pan doktor Elischer, což jsem samozřejmě musel odmítnout.

Ty mé posudky mohou někomu vadit proto, že by se museli vyrovnat s těmi argumenty, to je ten pravý důvod. Ale mé posudky se většinou týkaly rozhodnutí Městského soudu v Praze, nikdy se netýkaly rozhodnutí Vrchního soudu v Praze. V případě Metrostavu jsem posudek začal psát v době, kdy to bylo ve fázi přípravného řízení a než se to k Vrchnímu soudu v Praze dostane, budu z něj už pryč.

Zdeněk Sovák měl také jako soudce končit. Jak si tedy vysvětlujete celou situaci vy?

Já mám vysvětlení jen obecné, konkrétní důvody neznám. Jistým trendem, diskursem naší současné moderní nebo postmoderní doby je, že se tato doba označuje za postfaktickou.

Postfaktická doba znamená, že nejsou rozhodující fakta, jak se věci staly, jak se věci měly, jak se věci sběhly, co je příčina, co je následek, ale rozhodující jsou představy, obraz něčeho, „mediální bublina“, „názorová bublina,“ často výmysly, někdy i bludy. Fakta nejsou důležitá, rozhodující jsou „příběhy“, fakta nejsou ničím, příběh je vším… To pak umožňuje, abyste mohli zastávat jakékoliv bizarní stanovisko, zejména, když chybí potřebná korekce.
Všimněte si to na příkladu výkladu právní normy – jazykový výklad je stále více upozaděn, oproti jiným metodám výkladu.

Pochopitelně tento stav se v obecné rovině sráží s trestním právem, s principy trestní odpovědnosti i principy trestního řízení. V trestním právu hmotném pravděpodobnost není dostatečnou příčinou následku, v trestním řízení chceme zjistit, pokud možno co nejpřesněji, jak se věc sběhla, trestní proces musí probíhat v mantinelech tzv. spravedlivého procesu atd. A pak je pochopitelné, pokud se reprezentant oboru, který na neutěšený stav v té či oné oblasti upozorňuje, někdo, kdo dokonce na univerzitě přednáší základy trestní odpovědnosti a trestního řízení, nutně se musí střetávat a potýkat právě s atributy postfaktické doby v mediální podobě.

A to je myslím důvodem celé té monstróznosti v kauze doktora Sováka. Vzbudit dojem takový, aby ještě v předsoudním stadiu trestního řízení byla společnost přesvědčena o jeho vině, ať to stojí, co to stojí. A samozřejmě „příběhu“ pomůže, pokud se může hodit bláto ještě na někoho jiného. A „vyznamenaný“ profesor, to se k tomu hodí. A to hned padne kus bláta i na toho, kdo ho vyznamenal.

A k tomu směřuje také postup, kdy novináři v rozporu s ustanovením § 8a trestního řádu dostanou k dispozici usnesení o zahájení trestního stíhání, ze kterého potom vyzobávají z odůvodnění pro ně mediálně zajímavé perličky a bez souvislostí, bez jakýchkoliv znalostí platného práva, neřku-li trestního práva, je ihned veřejně publikují. A protože naprostá většina novinářů jsou právní laici a odmítají přijmout teorii o postfaktickém světě, sami ji svojí činností podporují. A nesnesou, pokud jim to někdo kazí a nespolupracuje s nimi. Fakta nejsou ničím, příběh je vším.

A protože žijeme také v obecně paranoidní době, potom stačí, když někdo v monitorovaném rozhovoru řekne žertem, že by chtěl něco říci v prostoru, který není monitorován, nebo že říká něco, „co je možné říci i v monitorovaném rozhovoru“ – a už vzbudí podezření, že má něco tajit. Přeci jinak by to neřekl, a ještě nahlas do telefonu. A jsme doma. Jak mi řekl jeden kolega: Víš, jim ani nevadí, že někdo ví, že má monitorovaný telefon, ale jim vadí, když si z toho do telefonu dělá legraci. Jakoby se jim vysmíval za jejich práci. Má pravdu.

Před nějakým časem se v právní obci objevilo, že byste mohl být kandidátem na ústavního soudce. Tuto souvislost vylučujete?

Myslíte něco jako předběžná kádrovací parta? Možné to je, samozřejmě. Točí se o tom filmy, proč by to tak nemohlo být ve skutečnosti. Ovšem vycházíte z nesprávných předpokladů,

Za prvé – Ústavní soud je řádně obsazen, žádné volné místo tam není. Za druhé – žádná nabídka mi nebyla sdělena. Takže není ani o čem uvažovat. Za třetí – jsem plně zaměstnán na Právnické fakultě UK v Praze, příští rok nám například naběhne nová akreditace a budeme učit dva ročníky najednou. Vždy jsem dával přednost působení ve fakultních nebo univerzitních strukturách. Petr Dimun, ceskajustice,cz

X X X

VYDAVATELSTVÍ MLADÁ FRONTA V INSOLVENCI, DLUH 400 MILIONŮ, KDO JI KOUPÍ?

Krajský soud v Českých Budějovicích dnes ukončil provoz vydavatelství Mladá fronta a. s, jež je od května v insolvenci. Věřitelé žádají od vydavatelství dlužnou částku přibližně 400 milionů korun. Soud vyhověl návrhu insolvenční správkyně, která požadovala ukončení provozu.

Insolvenční soud rozhodnutí odůvodnil tím, že udržení byť i dílčího provozu brání úplná absence provozních prostředků a masivní odliv zaměstnanců. Pokračování provozu by pouze snižovalo hodnotu vydavatelství. Podle soudu jsou splněné podmínky pro zastavení provozu. Uvedl to v usnesení, které dnes zveřejnil v insolvenčním rejstříku.

Mladá fronta dluží zaměstnancům výplaty za říjen, listopad i prosinec. Kumulovaná ztráta Mladé fronty je podle insolvenčního rejstříku téměř 200 milionů korun. Už koncem listopadu zastavila podle věřitelů insolvenční správkyně vydávání v tu chvíli nejznámějšího titulu vydavatelství, týdeníku Euro. Insolvenční správkyně Petra Hýsková později uvedla, že týdeník nevyšel proto, že vydavatelství dluží peníze tiskárně, která Euro vydává.

Vydavatelství má podle insolvenční správkyně nulový provozní kapitál. Peníze na účtech jsou podle ní zajištěné na základě úvěrové smlouvy ve prospěch CPI Property Group, jednoho ze zajištěných věřitelů, je tak paralyzované cash flow.
Generální ředitel Mladé fronty Karel Novotný před několika dny uvedl, že situace firmy je kritická a nedojde-li k okamžitému prodeji části závodu dlužníka, struktura Mladé fronty se v důsledku odchodu zaměstnanců zhroutí.
O koupi vydavatelství projevila před časem zájem skupina Empresa Media podnikatele Jaromíra Soukupa. Mladá fronta vydávala ekonomický týdeník Euro a další časopisy. Divize Online provozovala ekonomický web Finance.cz a dalších 12 specializovaných on-line titulů. Divize Knihy na trh ročně uváděla kolem 200 nových titulů.

V nedávné minulosti Mladá fronta vedle knižních titulů vydávala i řadu známých časopisů včetně tradičních dětských titulů Sluníčko nebo Mateřídouška nebo ekonomický deník E15. Nyní je jejím nejznámějším titulem právě ekonomický týdeník Euro, provozuje také portál Euro.cz.

X X X

Organizované žalobní skupiny v oblasti investičního životního pojištění jsou vedeny zejména vidinou zisku, varují

Se zneplatněním smluv investičního životního pojištění je spojena řada negativních dopadů Foto: Unsplash.com
Spory s hromadným potenciálem mají často za následek vznik organizovaných skupin, které spotřebitele nabádají k soudnímu postupu. V minulosti jsme mohli obdobné tendence vidět např. v kauze bankovních poplatků, kdy se navzdory tvrzení žalobní skupiny Ústavní soud postavil na stranu bank a kauza tak pro řadu spotřebitelů skončila likvidačně. K podobné situaci nyní dochází také v případu Investičního životního pojištění (IŽP). „Apeluji proto na spotřebitele, aby si dobře rozmysleli, než se rozhodnou své spory řešit v součinnosti s těmito subjekty,“ reaguje na problematiku advokát Martin Rezek.

V poslední době se v oblasti smluv IŽP organizované skupiny, které na sebe nechávají převádět smlouvy klientů pojišťoven a bez jejich vědomí pak přistupují k vymáhání nároků soudní cestou. Iniciativy si od klientů pojišťoven nechávají za zlomek žalovaného nároku převést jejich smlouvy o IŽP a zahajují jejich jménem spory. Vysouzené částky často nezískají klienti, ale iniciativy je inkasují ve svůj prospěch. Podmínky převodu smluv, které využívají organizované skupiny, jsou podle řady odborníků pro spotřebitele nevýhodné a rizikové.

Ze strany skupin, které žalují hromadně určitý druh nároků advokáti často podle svých slov zažívají účelovou procesní strategii vedoucí ke zvyšování nákladů právního zastoupení a využívání tzv. guerillových procesních taktik. „Naše dlouhodobá zkušenost je, že takové postupy před českými soudy nevedou k dlouhodobým úspěchů ve věci, ale mnohdy vedou ke ztrátě sympatií již u soudce soudu prvního stupně, což nepochybně není v zájmu jednotlivých klientů,“ uvádí partner advokátní kanceláře PRK Partners Robert Němec.

Žalobci v některých případech tvrdí, že mají právní zájem na tom, aby soud určil neplatnost jejich pojistné smlouvy proto, že je-li smlouva neplatná, budou muset zpětně dodanit své příjmy. „Lze těžko pochopit, jak může mít klient pojišťovny zájem na tom, aby ztratil daňové výhody některých pojistných produktů. Také platí, že z neplatné pojistné smlouvy by pojištěným nemohl vzniknout nárok na pojistné plnění v případě vzniku pojistné události. Tady upozorňujeme, že mnoho smluv IŽP je kombinovaných s úrazovým pojištěním, pojištěním pro případ závažných onemocnění či pro případ smrti, které jsou mnohdy sjednány i pro děti,“ dodává Němec.

Spotřebitelé do soudních sporů totiž často vstupují s představou, že jim v důsledku zneplatnění smlouvy budou vráceny všechny vložené finance. Situace však může být v praxi velmi odlišná. Pokud je smlouva zneplatněna, tak na obou stranách dochází ke vzniku bezdůvodných obohacení, která proti sobě soud započte. Jednotlivé částky podléhají promlčení a klient tak může být nakonec povinen pojišťovně ještě doplácet (typicky, pokud v posledních třech letech provedl mimořádný výběr ze smlouvy). Nejedná se však o jediné náklady, které mohou spotřebiteli v této situaci vzniknout. „Problematická situace nastane, pokud by měl spotřebitel smlouvu o IŽP podmíněn např. hypoteční úvěr, nebo pokud spotřebiteli na životní pojištění přispíval zaměstnavatel, kterému by tedy pak měl jeho příspěvky vrátit. Je opravdu potřeba dobře zvážit, zda negativa doprovázející ukončení smlouvy nepřeváží,“ varuje advokát Martin Rezek.
Hromadné žaloby v ČR neexistují

Část odborníků také upozorňuje na to, že organizované žalobní skupiny klientům pojišťoven slibují řešení sporů v rámci hromadného postupu. Český právní řád však institut hromadné žaloby stále ještě nezná. „Sám jsem byl účasten iniciativy „Poplatky zpět“, kde šlo o poplatky za vedení úvěrového účtu. Tam to byl přesně ten případ, kdy je v zájmu všech to zhutnit a řešit to jako jeden případ. Nikoliv jednotlivě,“ řekl České justici poslanec Patrik Nacher s tím, že iniciativy žalobních skupin kolem smluv IŽP zaregistroval. „Pokud by existoval institut hromadné žaloby, tak by takové partizánské věci, které přinášejí pozitiva, ale i přešlapy, neexistovaly,“ dodává poslanec.

Pokud za současné právní úpravy určitá skupina hromadné řešení slibuje, pak je otázkou, co v reálu nakonec pro své klienty dělají a jakou smluvní dokumentaci s nimi tito klienti uzavírají. „Spolupráce s žalobními skupinami je obvykle zahájena poté, co klient podepíše formulářovou smlouvu s účinky podobnými postoupení pohledávky. Nárok klienta tak může být vymáhán zcela bez jeho vědomí a advokáti spolupracující se skupinou mohou navíc mařit jakékoli snahy o smírné řešení sporu. Ve své výroční zprávě za rok 2019 na tento problém poukazuje také finanční arbitr. Organizované žalobní skupiny jsou tak dle mého názoru vedeny zejména vidinou zisku a jakákoli spolupráce s nimi tak může být pro klienty pojišťoven vysoce riziková,“ vysvětluje advokát Ladislav Drha.

Judikatura je dlouhodobě ustálená v otázce promlčení nároků na vrácení plnění z neplatné smlouvy, přičemž správnost postupu nižších soudů v této otázce byla potvrzena již i několika rozhodnutími Nejvyššího a Ústavního soudu. V praxi to znamená, že pokud se klienti domůžou neplatnosti pojistné smlouvy, může být podstatná část jejich nároků promlčená. Na druhé straně neexistuje ustálená judikatura vyšších soudů k otázce neplatnosti pojistných smluv IŽP.

Spory ze smluv IŽP končí přibližně v polovině případů ve prospěch pojišťoven a v polovině ve prospěch jejich klientů. Je tomu tak zejména proto, že smlouvy IŽP jsou často velmi individualizované a jejich parametry jsou sjednány dle přání klienta. Žádná smlouva tak není úplně stejná. Co tedy soud rozhodne v jednom případě, to už nemusí nutně platit pro další posuzovaný spor, ceskajustice.cz

X X X

Soud zakázal zveřejňovat film Šarlatán na webu Ulož.to

Stahovací portál Ulož.to nesmí do srpna 2030 zpřístupňovat český životopisný film Šarlatán. Rozhodl o tom pražský městský soud. Server podle něj snímek polské režisérky Agnieszky Hollandové umístil na stránky bez souhlasu výhradního distributora společnosti CinemArt. Firma to uvedla v dnešní tiskové zprávě, informaci potvrdila mluvčí soudu Markéta Puci.

Soud vydal takzvané předběžné opatření, které zakazuje serveru zveřejňování filmu. CinemArt ale musí do 30 dnů od obdržení verdiktu podat na společnost Uloz.to cloud, která stránky provozuje, žalobu. Předběžné opatření pak slouží do doby, než soud rozhodne o věci samé. Firma Uloz.to cloud podala proti předběžnému opatření odvolání, podle ní byly v rozhodnutí soudu „zásadní nedostatky“, sdělil ČTK za firmu Jan Karabina.

„Jelikož se ve věci předběžných opatření rozhoduje obvykle do dvou měsíců, očekáváme, že opatření bude zrušeno zhruba na přelomu ledna a února,“ dodal.

Distribuční společnost se na soud obrátila s tím, že Uloz.to cloud umožňuje lidem volně si nahrávat a stahovat záznam filmu. Uživatelé, kteří na server snímek nahráli, na to však neměli oprávnění. Podle CinemArt s sebou nese distribuce filmu značné náklady, které mají být kompenzovány odměnou za souhlas s užitím snímku. To se však v tomto případě nestalo. Firma tak utrpěla majetkovou újmu.

„Soud má za prokázanou potřebu zatímní úpravy poměrů, neboť s ohledem na to, že předmětný film byl zveřejněn na internetu teprve nedávno, lze předpokládat, že zájmem diváků o něj bude největší právě v této době, následkem čehož je způsobována navrhovateli značná újma,“ uvedla Puci.

Podle CinemArt server předběžnému opatření vyhověl a film Šarlatán už se nedá na stránkách volně pustit či stáhnout. „Toto rozhodnutí, které považujeme za přelom ve vleklých sporech nejen s touto firmou, může pozitivně ovlivnit situaci ve věci ochrany autorských práv a změnit tak i atmosféru ve velké části veřejnosti, kdy je tento typ porušování autorských práv považován za běžnou a relativně tolerovanou činnost,“ uvedla distribuční firma.

Drama režisérky Agnieszky Hollandové Šarlatán vzniklo podle scénáře Marka Epsteina a sleduje život léčitele a bylinkáře Jana Mikoláška, který léčil statisíce lidí, byl ale perzekvován nacisty i komunisty. Půjde do boje o filmového Oscara za Českou republiku.

X X X

Německý soud dal české historičce pokutu kvůli studii o holokaustu

Německý soud udělit pokutu 4000 eur (téměř 105 000 Kč) české historičce Anně Hájkové, kterou žalovala dcera ženy, o níž vědkyně psala ve studii o homosexualitě za holokaustu. Hájková tvrdí, že česká Židovka mohla mít lesbický vztah s dozorkyní v koncentračním táboře. Od některých vědců se ale Hájkové dostalo podpory.

Historička Anna Hájková z Centra pro studium holokaustu a židovské literatury | foto: Michal Šula, MAFRA
O rozhodnutí soudu informoval list The Guardian. Hájková na žádost ČTK o komentář odpověděla, že se nebude vyjadřovat do doby, než bude rozsudek pravomocný.

Hájková, která vyučuje na univerzitě v britském Warwicku, se zabývá dějinami holokaustu mimo jiné i z perspektivy žen a ve své badatelské práci narazila i na příběh mladé české Židovky, do níž se v roce 1944 zřejmě zamilovala dozorkyně v koncentračním táboře v Neuengamme v Hamburku. Členka oddílů SS se nechávala přeložit do táborů, kam byla předtím přesunuta i mladá žena. Nakonec byla zatčena při osvobození tábora Bergen-Belsen.

Podle Hájkové svědectví přeživších a právní dokumenty naznačují, že ženy mohly mít milostný vztah, ať už vynucený nebo konsenzuální. Jednoznačný důkaz pro toto tvrzení ale podle historičky neexistuje. Dcera vězenkyně, která zemřela před deseti lety, s českou historičkou v roce 2014 o své matce mluvila a řekla jí, že vztah obou žen neměl sexuální povahu, napsal The Guardian.

Loni se dcera vězněné ženy, která je občankou Austrálie, kvůli informacím, které zveřejnila Hájková ve svém výzkumu o její matce, obrátila na soud. V Německu totiž platí zákony, které chrání osobnostní práva lidí i po jejich smrti.
Moje matka neměla poměr s dozorkyní, stěžuje si žena na českou historičku

Letos v dubnu dal soud ve Frankfurtu nad Mohanem žalující částečně zapravdu. Rozsudek se nicméně podle časopisu Der Spiegel nevztahoval přímo k vědeckému článku, ale k pozvánce na přednášku, ve které se historička podle něj dopustila „deformujícího zásahu do životního obrazu matky“ žalující ženy.

Podle německého časopisu Hájková rozhodnutí soudu akceptovala a přiznala, že formulace na pozvánce na její přednášky je „nepřípustnou“ zkratkou výsledků její výzkumné práce. Později změnila jméno židovské ženy, o jejímž údajném vztahu s dozorkyní psala, i ve svém vědeckém článku za pseudonym.

Podle listu The Guardian soud Hájkové mimo jiné zakázal, aby používala plné jméno přeživší holokaustu nebo její fotografie v souvislosti s tvrzením, že měla sexuální nebo lesbický vztah s dozorkyní.

Der Spiegel uvedl, že dcera přeživší holokaustu v dalším řízení požadovala odškodné 25 000 eur (téměř 660 000 Kč), neboť podle ní Hájková v pěti případech porušila dubnový rozsudek. Úkolem soudu bylo prověřit, zda historička udělala vše pro to, aby nepřípustná formulace zmizela i z internetových stránek třetích osob. Soudu nakonec v listopadu uložil Hájkové pokutu 4 000 eur, žalující žena ale bude muset uhradit náklady řízení, uvedl Der Spiegel.

Nové svědectví

The Guardian v pondělí uvedl, že získal svědectví další ženy, která přežila holokaust a s dotyčnou vězenkyní sdílela celu v koncentračním táboře Neuengamme. Žena uvedla, že nikdy neviděla nic, co by naznačovalo, že by její spoluvězeňkyně měla sexuální styk s dozorkyní. „Mluvily spolu a občas se smály. Nebyla tam ale žádná příležitost na svlékání nebo něco takového. Dozorkyně odešla, než se zhaslo,“ řekla svědkyně.

Historička holokaustu: Homofobie byla v koncentračních táborech brutální

Ke kauze Anny Hájkové se vyjádřili v příspěvku na webu The New Fascism Syllabus také historici Michael Beckerman z Newyorské univerzity a Katherine Lebowová z Oxfordské univerzity, kteří kritizují článek listu The Guardian. Podle nich zamlčuje některé informace a mimo jiné se v něm neuvádí, že soud přiznal Hájkové plné právo psát o ženě, která přežila holokaust, za podmínky, že bude chráněná její identita.

„Vyjadřujeme co nejdůraznější podporu naší kolegyni dr. Anně Hájkové, která se stala terčem svévolných a nespravedlivých útoků kvůli její průkopnické a odvážné práci na poli studie holokaustu,“ uvádí dvojice vědců.
Zdroj: https://www.idnes.cz/zpravy/zahranicni/ceska-historicka-soud-Mnemecko-ho....

X X X

Ruský vědec vypadl z okna, na těle měl bodné rány. Dřív pracoval na vakcíně

Záhadná smrt ruského vědce, který spolupracoval na vývoji vakcíny proti koronaviru, vyvolává otázky. Muže nalezli pod okny šestnáctipatrového domu. Jeho nehybné tělo neslo stopy pádu, vyšetřovatelé ale objevili i bodné rány.
Alexandr Kaganskyj, respektovaný vědec specializující se na genetiku a molekulární biologii, podle webu Fontanka.ru news navštívil v petrohradském domě svého přítele z dětství. Společně slavili narozeniny.

Několik hodin poté místní objevili mrtvého vědce jen ve spodním prádle na dvorku bytového domu. „Podle předběžných údajů došlo k mužově smrti v důsledku zranění při pádu z velké výšky,“ uvedli vyšetřovatelé v tiskové zprávě.
Otázníky ale vyvolaly bodné rány na na těle zemřelého vědce. Okamžitě zadrželi spolužáka s podezřením na vraždu. Pětačtyřicetiletý muž, kterého Fontanka.ru identifikuje jako novináře provládního deníku Nezavisimaya Gazeta Igora Ivanova, tvrdí, že vědec se pobodal sám.

Policisté zadržovali novináře 48 hodin. Propustili jej poté, co Ivanov vypověděl na detektoru lži. Podle vyšetřovatelů je pravděpodobná varianta, že se jednalo o sebevraždu.

Kaganskyj působil na Dálněvýchodní federální univerzitě, kde vedl Centrum pro genomovou a regenerativní medicínu. Zabýval se vývojem léku na rakovinu, po udeření koronavirové krize začal spolupracovat se skotskými vědci na vývoji vakcíny proti koronaviru. V květnu tři lékaři vypadli z okna za nejasných okolností. Všichni poukazovali na nedostatek ochranných pomůcek nutných pro boj s pandemií.