iSPIGL

internetové noviny ispigl.eu

Soudci: Snižování platu jen všem ústavním činitelům...

Špičky justice se bouří proti návrhu Maláčové na snižování platů: Je v rozporu s rozhodnutím Ústavního soudu: Ministerstvo práce navrhuje výrazně snížit platy ústavních činitelů a soudců. Platový základ by se jim podle návrhu neměl zmrazit či ubrat jen dočasně kvůli koronavirové krizi, ale nastálo. Zatímco tým ministryně Jany Maláčové tvrdí, že návrh na snížení platů v justici je v souladu s ústavním pořádkem, špičky tuzemského soudnictví s takovým tvrzením vyslovily v anketě České justice zásadní nesouhlas. Zazněly dokonce hlasy, že by takový krok uvrhl české soudnictví desítky let zpět.

Petr Angyalossy, předseda Nejvyššího soudu

Platy soudců jsou zákonem upraveny tak, že se díky pevně stanoveným koeficientům odvíjejí od průměrných platů v nepodnikatelské sféře. Automaticky tak reagují už dnes na ekonomickou situaci ve státě. V dobrém, i zlém. Takže i bez jakéhokoli zásahu zvenčí, pokud v České republice v důsledku koronavirové krize poklesnou platy, adekvátně, a ve spravedlivém poměru, se v reakci na to sníží i platy soudcům anebo státním zástupcům. Každým dalším zásahem do tohoto vyváženého systému by byli soudci takto postihováni dvakrát.

Paní ministryně Jana Maláčová pravděpodobně není seznámena s tím, jaká geneze a široká odborná diskuse současnému nastavení platů soudců v minulých letech předcházela, kolikrát byla tato otázka řešena i Ústavním soudem. Propracovaná judikatura Ústavního soudu tuto otázku považuje, naštěstí, už za zcela uzavřenou. Např. už v nálezu ze dne 14. 7. 2005 sp. zn. Pl. ÚS 34/04 plénum Ústavního soudu konstatovalo, že „Zásah do materiálního zabezpečení soudců garantovaného zákonem nesmí být výrazem svévole zákonodárce, nýbrž musí být, vycházeje ze zásady proporcionality, odůvodněn výjimečnými okolnostmi, např. tíživou finanční situací státu, přičemž i za splnění této podmínky musí být zohledněna odlišnost funkce soudů a představitelů moci zákonodárné a výkonné, zvláště pak státní správy.“

Jestliže vláda na jedné straně slibuje nárůst platů např. pedagogům, pak evidentně nelze finanční situaci státu označovat za tíživou. K tomu je dobré upozornit i na nález Ústavního soudu ze dne 2. 3. 2010 sp. zn. Pl. ÚS 13/08, ve kterém konstatoval, že „Krok zákonodárce, jímž (by) došlo … byť i jen k částečnému odnětí již dosažené úrovně materiálního zabezpečení (soudců), stěží by mohl Ústavní soud z hlediska principů demokratického státu aprobovat. Zvláště to platí, pokud by se ukázalo, že takováto zásadně nepřípustná restrikce zasahuje toliko nebo především příjmové poměry soudců a nikoli současné příjmy jiných “služebníků“ státu“.

Závěrem, s ohledem na to, jak někteří politici bohužel stále vnímají činnost soudů a soudců, musím připomenout i usnesení pléna Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2010 sp. zn. Pl. ÚS 13/10: „Příliš dlouho zde trval systém vlády jedné strany, kdy i justice této straně patřila. Tento způsob vnímání justice přežívá v některých hlavách dodnes. Stále přežívá pojetí soudce nikoli jako reprezentanta soudní moci, ale jako státního úředníka, loajálního vůči státu, na státu závislého a státem placeného tak, jak velí momentální rozmar vládnoucí skupiny.“

Michal Mazanec, předseda Nejvyššího správního soudu

Ústavní soud v několika nálezech jasně vyložil, kdy a za jakých podmínek jsou platové restrikce proti soudcům přípustné. Jeho názor je stabilní a nic nenasvědčuje, že by jej hodlal změnit. Podmínky pro takový výjimečný postup, jak je Ústavní soud opakovaně vyložil, ani podle mého splněny nejsou. Mohu jen doufat, že cesta tohoto návrhu legislativním procesem skončí co nejdřív.

Příprava a vypuštění návrhu zákona, který soudcům má odejmout třetinu platu, ostatně v rozporu s prohlášením samotné ministryně Maláčové (ČTK a Novinky ze dne 13. 5. 2020) o tom, že se snižováním platů soudců „zatím“ nepočítá. Návrh nebyl ani signalizován, tím méně projednán ani s představiteli soudů, ani se stavovským sdružením soudců.
V připomínkovém řízení se Nejvyšší správní soud k návrhu zajisté vyjádří. Nebude to tak snadné, protože doprovodné materiály (průvodní dopis paní ministryně k návrhu zákona mluví ovšem o „návrhu nařízení vlády“, což jistě také vydává svědectví o kvalitě přípravy) se nijak nevypořádávají s nálezy Ústavního soudu, jako by jich nebylo.
Celé vyjádření předsedy NSS Michala Mazance čtěte v jeho blogu.

Luboš Dörfl, předseda Vrchního soudu v Praze

Způsob zaměření restrikcí jen na soudy a legislativu (aniž by stejně postihoval státní úředníky) i rozsah (odebrání jedné třetiny platu), který je ministryní práce a sociálních věcí přinášen, je ve světle judikatury Ústavního soudu v příkrém rozporu s demokratickou zásadou dělby moci.

Krom toho je nerozumný a vrhl by české soudnictví o 30 let zpět. Do doby personální krize, kdy od soudů odcházeli odborníci do soukromé sféry a pro mladé právníky nebyla soudcovská profese pro nízké příjmy přitažlivá. Některé regiony se z tohoto stavu soudnictví zcela nezotavily dodnes a délka řízení je tam stále nepřiměřená.

V souvislosti se zpřísněním podmínek pro výběr nových soudců, o kterých bude již v září jednat Sněmovna, by to mohl být polibek smrti pro fungování českých soudů. Kdo z mladých právníků, nebo renomovaných advokátů si vybere jako cíl své kariéry odpovědnou a náročnou práci, kde bude jeho příjmem čtyřnásobek minimální mzdy?

Proto s variantou radikálního snížení platů soudců a zákonodárců v rozsahu předkládaném paní ministryní práce zásadně nesouhlasím.

Ljubomír Drápal, předseda Krajského soudu v Praze

Takový návrh by byl na místě, jen kdyby došlo ke snižování platu všem ústavním činitelům, státním zaměstnancům a dalším zaměstnancům, kteří pobírají plat z veřejných prostředků, a jen kdyby došlo ke stejnému snížení platů např. o 10 – 20 % pro všechny. Pokládám za nepřípustné, aby v „zájmu úhrady“ škod způsobených opatřeními proti koronaviru došlo u některých zaměstnanců (činitelů) ke zvýšení jejich platů, u některých k zachování a u dalších ke snížení platů.
Škody vzniklé v důsledku opatření proti koronav

iru nemohou být záminkou ke snižování platu u osob „málo populárních“, odměňovaných podle zákona č. 236/1995 Sb.
Předseda KS v Praze Ljubomír Drápal Foto: SKCP
Soudy a soudci jsou vůbec v letošním roce „terčem pozornosti“ orgánů moci výkonné, která je na „hraně“ ústavnosti. Po „útoku“ na soudce doprovázeným posílením role ministerstva spravedlností na úkor soudů obsaženém v návrhu novely zákona o soudech a soudcích představuje návrh Ministerstva práce a sociálních věcí další zpochybnění soudcovské nezávislosti.

Libor Vávra, předseda Městského soudu v Praze

V současné době to není na místě. Vláda naopak plánuje přidávat některým profesím. Postup vlády tak je ve vztahu k platům v justici a ostatním zaměstnancům státu v rozporu s tím, co řekl Ústavní soud.
Těžko se k tomu dá říci něco jiného.

Zákon je nastaven tak, že platy v justici kopírují platy ve státě. Není pravda, že by systém nebyl spravedlivý.
Martina Flanderová, předsedkyně Krajského soudu v Českých Budějovicích

Nejsou naplněny podmínky pro snižování platů soudců, pokud je jiným kategoriím zaměstnanců navyšována mzda nebo se její navýšení připravuje (například ve školství a další) nebo pokud existují ekonomické podmínky pro navyšování důchodů. Takový postup by byl v rozporu se závěry Ústavního soudu (např. Pl. ÚS 28/2013).

Návrh paní ministryně podle mého názoru v souladu s Ústavou není. Materiální zajištění soudců je součástí jejich nezávislosti a je kompenzací řady zákonných omezení soudců (např. zákaz jiné výdělečné činnosti vyjma zákonných výjimek). Je v rozporu s judikaturou Ústavního soudu, která v minulosti na toto téma byla Ústavním soudem přijata.

Petr Novák, Předseda Krajského soudu v Ostravě

Návrh ministryně Maláčové je zcela nepřijatelný, neboť postrádá jakékoliv zdůvodnění, jež by mělo reálný základ, a navíc naprosto ignoruje ústavněprávní rozměr zásahu do odměňování soudců, ačkoliv před několika málo lety byla stabilizace v těchto otázkách i na podkladě právě rozhodnutí Ústavního soudu velmi cenným výsledkem mnohaletých sporů.

Miloslav Sedláček, Předseda Krajského soudu v Plzni

Nejprve musím konstatovat, že myšlenku navázat platy ústavních činitelů upravené v zákoně č. 236/1995 Sb. na minimální mzdu považuji za zcela vadnou. Jak už to zmiňovalo více osob a komentátorů v mediálním prostotu, minimální mzda není objektivní ekonomický ukazatel stavu hospodářství (nebo mzdové či platové hladiny v hospodářství), jde o umělý konstrukt, jehož výše je odvozená jen a pouze od politické vůle vlády, byť ta je samozřejmě přece jen do jisté míry korigována ekonomickou realitou země. V České republice ale aktuálně můžeme mít minimální mzdu 11 000,- Kč nebo 14 600,- Kč nebo třeba 16 000,- Kč, opravdu jde jen o rozhodnutí vlády, byť po konzultaci v tripartitě. A to je pro určování platů ústavních činitelů prostě špatně.

Zatím vláda projevovala i v nastupující krizi politickou vůli zvyšovat platy v některých segmentech veřejného prostoru, přidávat důchodcům, podporovat obecně spotřebu i podnikatelské subjekty, investovat, snižovat míru zdanění. Pokud není slyšet nic o škrtání jakýchkoli dalších výdajů státního rozpočtu, pokud se nechceme krizí „prošetřit“ tak, jako před 10 lety, pak je tento návrh zcela mimo čas a prostor, což má samozřejmě vliv na dále zmíněnou absenci ústavní konformity.
Návrh jednoznačně není v souladu s Ústavou, pokud za součást ústavního práva považuje (a to považujeme) i ustálenou judikaturu Ústavního soudu. Osobně mě překvapuje na tomto návrhu nejen výměra navrhovaného snížení platů, ale zejména i míra pokoutnosti, s jakou byl návrh připravován, poté bezprecedentní ignorace již zmíněné judikatury Ústavního soudu, která vyplývá mimo jiné z toho, že se navrhuje v podstatě dvojnásobné snížení platů soudců (a tím například i státních zástupců a dalších navázaných osob) oproti ostatním představitelům dle zákona č. 236/1995 Sb. V minulosti jsem se opakovaně pracovně setkal se zaměstnanci MPSV a získal jsem dojem, že tento úřad disponuje kvalifikovanými, odborně zdatnými a práva znalými zaměstnanci, u nichž vylučuji neznalost ústavních souvislostí takovéhoto návrhu. Nemohu tedy nežli zmíněný návrh považovat za plod nešťastného politického rozhodnutí. Eva Paseková, ceskajustice.cz

MICHAL MAZANEC K SOUDCOVSKÝM PLATŮM

K tomu, co již řekli moji kolegové ve svých stanoviscích na České justici, není mnoho co dodávat; za desítky let v taláru už nevěřím, že přes všechny nálezy Ústavního soudu a přes jeho stabilní judikaturu o ústavní nepřípustnosti podobných eskapád exekutivy proti soudcům takovéto pokusy někdy ustanou.

Ústavní soud v několika nálezech jasně vyložil, kdy a za jakých podmínek jsou platové restrikce proti soudcům přípustné. Jeho názor je stabilní a nic nenasvědčuje, že by jej hodlal změnit. Podmínky pro takový výjimečný postup, jak je Ústavní soud opakovaně vyložil, ani podle mého splněny nejsou. Mohu jen doufat, že cesta tohoto návrhu legislativním procesem skončí co nejdřív.

Příprava a vypuštění návrhu zákona, který soudcům má odejmout třetinu platu, ostatně v rozporu s prohlášením samotné ministryně Maláčové (ČTK a Novinky ze dne 13. 5. 2020) o tom, že se snižováním platů soudců „zatím“ nepočítá. Návrh nebyl ani signalizován, tím méně projednán ani s představiteli soudů, ani se stavovským sdružením soudců.
V připomínkovém řízení se Nejvyšší správní soud k návrhu zajisté vyjádří. Nebude to tak snadné, protože doprovodné materiály (průvodní dopis paní ministryně k návrhu zákona mluví ovšem o „návrhu nařízení vlády“, což jistě také vydává svědectví o kvalitě přípravy) se nijak nevypořádávají s nálezy Ústavního soudu, jako by jich nebylo.

Bez takového rozboru je důvodová zpráva prakticky bezcenná. Omezuje-li se důvodová zpráva na kusé tvrzení o tom, že návrh je v souladu s ústavním pořádkem ČR, nelze s tím souhlasit. Povinnost přihlédnout k nálezům Ústavního soudu při zpracování návrhu zákona je podle Legislativních pravidel vlády kogentní [viz jejich čl. 2 odst. 2 písm. a)].

Chybějící vyhodnocení dopadů regulace (RIA) tyto nedostatky jenom dokresluje.

Navrhovaná úspora, tak drakonická a demotivující pro soudce a státní zástupce, je z pohledu státního rozpočtu naprosto marginální. Jestliže podle ukazatelů kapitoly 336 (údaj ze stránek Ministerstva spravedlnosti) vynakládá stát na platy soudců a státních zástupců částku 7,224 miliard Kč, ušetří se tím při snížení platů o jednu třetinu přibližně 2,4 miliardy Kč ročně. To znamená, že při současné výši výdajové stránky státního rozpočtu po posledních změnách (1 864 818 723 753 Kč, tj. 1,864 bilionu Kč) tvoří úspora z této částky 0,124 %.

Podle mého názoru z toho plyne, že z pohledu celkové výše státního rozpočtu je úspora zcela zanedbatelná a finance státu tím spaseny nejsou. Jiná je ale cena takového útoku na materiální zabezpečení soudců z hlediska politického. Je to velmi laciný způsob, jak si koupit popularitu u veřejnosti, v době nastupující volební kampaně výrazně posílit animozitu doutnající ve společnosti a získat tím pro politiky tak důležité body. Stačí si prohlédnout diskuse k tématu soudcovských platů na webových serverech celostátních deníků. Toto téma je zkrátka dobře prodejná komodita.

Přitom efektivita a rychlost českého soudnictví v mezinárodním porovnání, jak plyne ze srovnávacího přehledu Evropské unie o soudnictví (EU Justice Scoreboard), je na vysoké úrovni, v řadě ukazatelů vyšší než u většiny ostatních států EU. Patříme do první poloviny států s kratší průměrnou délkou řízení, v délce řízení zejména v trestních věcech se umisťujeme na předních místech tabulek a také ve věcech civilních zaujímáme místa mezi státy s nejkratší délkou řízení.
Tato hodnocení považuji za velmi pozitivní, ostatně i s přihlédnutím k tomu, že ČR je charakterizována velkou procesní aktivitou občanů (v přepočtu na počet obyvatel se například soudíme více než dvakrát častěji oproti Němcům).
Do omrzení opakované nekritické výroky proti českému soudcovstvu považuji za nekorektní a předložený návrh vnímám jako populistické opatření bez pozitivního rozpočtového významu, ale výrazně poškozující vnímání justice v očích veřejnosti.

Musím při této příležitosti vzpomenout jednoho z nejvýznačnějších českých soudců polistopadové doby, doktora Antonína Mokrého (bývalého předsedu Nejvyššího soudu ČR a Vrchního soudu v Praze), člena velmi prestižní „Právnické síně slávy“. Výstižně ke vztahu výkonné moci a soudnictví ve svých pamětech suše poznamenal:

„…Exekutiva vždy záviděla soudům jejich relativně nezávislé postavení, hledala neustále další a další páky na jejich ovládání a posléze jim záviděla po různých porevolučních úpravách jejich vysoké platy. Ministerstvo se vůči soudům nechovalo jako jejich servis, ale jako vrchnost. Houževnatě si udržovalo již zastaralé relikty byrokratického systému vzniklé v 19. století a bránilo se zavedení nových institutů, které se osvědčily v jiných zemích…“
Všechna čest Marii Benešové za to, že ji návrh paní ministryně Maláčové také pobouřil! Michal Mazanec, ceskajustice.cz

ZA 240 MILIONŮ CHCE POLICIE PANCÉŘOVANÉ VOZY NA ZÁSAHY

V příštím nebo přespříštím roce hodlá policie nakoupit vozidla s balistickou ochranou pro krajské zásahové jednotky a speciální pořádkové jednotky. Policejní prezídium plánovaný nákup zdůvodňuje „bezpečnou přepravou zasahujících policistů do místa zákroku s odkrytými prostory ohroženými střelbou a eliminaci teroristů v civilním prostředí“.
Odhadovaná cena je 240 milionů korun.

Policie chce nakoupit pro krajské zásahové jednotky a speciální pořádkové jednotky 12 nových vozidel s balistickou ochranou pro zásahové jednotky. Odhadovaná cena akvizice je 240 milionů. České justici plán nákupu potvrdilo Policejní prezídium. „V případě přidělení mimořádných finančních prostředků se předpokládá vyhlášení veřejné zakázky v průběhu roku 2020 až 2021 s předpokládaným termínem dodáním 2021 až 2022,“ uvedl plukovník Ondřej Moravčík.
I když by se mohlo zdát, že setrvalá bezpečnostní situace v České republice nákup takovéto specializované a drahé techniky nutně nevyžaduje, podle policie je plánovaný nákup pro krajské zásahové jednotky a speciální pořádkové jednotky žádoucí. „Ano je. Současná vozidla jsou zastaralá a je potřeba je obměnit. Vozidla budou určená pro zásahové jednotky a speciální pořádkové jednotky Policie ČR,“ pokračuje Ondřej Moravčík.

Do jakých operací by pak měla být tato vozidla nasazena? „V případě pořízení těchto vozidel bude Policie ČR disponovat odpovídajícími vozidly s balistickou ochranou k zajištění maximální akceschopnosti a bezpečného převozu zásahových družstev na místo mimořádné události. Policie bude připravena zajistit bezpečnou přepravu zasahujících policistů do místa zákroku s odkrytými prostory ohroženými střelbou a eliminaci teroristů v ´civilním´ prostředí včetně možnosti provádět zákroky v prostředí ohroženém plynovými látkami nebo v nočních a ztížených vizuálních podmínkách,“ vysvětluje dále Moravčík.

Policie nyní disponuje šesti vozy. Vlastní také vozy se speciální protiminovou ochranou, jejich počet ale tají. „Jedná se o neveřejnou informaci, nebude sdělováno z důvody ochrany příslušníků PČR,“ podotkl Moravčík. Na jaře ale policie sama přiznala nákup dvou terénních speciálů Toyota Land Cruiser pro Prahu, které pro ni upravila přeloučská firma SVOS. „Mohu potvrdit, že pražští policisté mají nově k dispozici dvě terénní vozidla Toyota LC 200, která budou sloužit pro plnění jejich služebních úkolů. Z taktických důvodů nebudeme k vozidlům sdělovat další informace,“ řekl v loňském roce mluvčí policejního prezídia David Schön.

Kde se vezmou prostředky na nákup?

Na otázku, zda jsou v rozpočtech policie nebo ministerstva vnitra finanční prostředky plukovník Moravčík odpověděl: „Z rozpočtu Policie ČR ani ministerstva vnitra nejsou vyčleněné žádné finanční prostředky. Vozidla budou realizována pouze v případě vyčlenění mimořádných finančních prostředků. O tyto finanční prostředky usilujeme společně s ministerstvem vnitra v nadlimitních požadavcích.

Zájem policie o nákup zaregistrovala předsedkyně sněmovního výboru pro obranu a členka výboru pro bezpečnost Jana Černochová, která kvůli tomu interpelovala ministra vnitra Jana Hamáčka. „Domníváte se, že je jejich nákup žádoucí? Jsou na tento nákup vyčleněny v rozpočtu ministerstva vnitra prostředky, případně počítáte s jejich vyčleněním v rozpočtech na nadcházející léta?“ dotázala se Černochová Hamáčka.

Ministr vnitra byl k poslankyni otevřenější, než Policejní prezídium k médiím. „O nákupu tohoto typu vozidel Policie ČR uvažuje od roku 2018, kdy vstoupil v platnost koncepční materiál ´Systemizace služebních dopravních prostředků Policie ČR´. V tomto materiálu je vymezena potřeba tohoto druhu vozidel u speciálních útvarů Policie ČR, konkrétně u Útvaru rychlého nasazení Policie ČR, u zásahových jednotek v rámci Krajských ředitelství Policie ČR a pro ochranu Letiště Václava Havla v Praze,“ odepsal Černochové Hamáček.

Vnitro chce podle Hamáčka nakoupit 12 kusů těchto vozidel. V roce 2019 bylo z rozpočtu policie pořízeno balisticky zodolněné vozidlo pro Útvar rychlého nasazení Policie ČR. Celkové finanční náklady na realizaci veřejné zakázky jsou dle Hamáčka odhadnuty na částku 240 milionů Kč. „S ohledem na skutečnost, že pořízení majetku v tomto objemu není v rozpočtových možnostech Policie ČR, a to ani při přehodnocení vlastních priorit, navrhuje se v této souvislosti předkládaný záměr finančně zajistit navýšením rozpočtu kapitoly 314 — Ministerstvo vnitra pro rok 2021. Harmonogram pořízení bude sestaven ihned poté, co budou přiděleny odpovídající, výše uvedené, finanční prostředky. Dodací lhůta od objednání vozidel činí nejméně 12 měsíců,“ konkretizoval svou odpověď poslankyni Hamáček.

Pancéřované vozy jsou podle Hamáčka součástí platné systemizace služebních dopravních prostředků policie. „Tato vozidla jsou standardizovaným prostředkem pro plnění činností Policie ČR. Finanční prostředky potřebné na obměnu speciálních vozidel s balistickou ochranou v objemu 240 mil. Kč jsou pravidelně uplatňovány při přípravě návrhu státního rozpočtu, a to formou tzv. nadlimitních požadavků,“ uzavřel Hamáček. Jan Hrbáček, ceskajustice.cz

RESTAURACE A POŘADATELÉ AKCÍ NESMÍ EVIDOVAT LIDI PRO COVID-19

Žádnou evidenci návštěvníků restaurací ani účastníků kulturních akcí kvůli COVID-19 nesmějí z vlastního rozhodnutí vést provozovatelé hospod a organizátoři kulturních či společenských událostí. Takovou evidencí nelze ani chránit zaměstnance. Rozhodnutí o nezbytnosti vést takové seznamy přísluší jen orgánům veřejného zdraví. Vyplývá to ze stanoviska Úřadu pro ochranu osobních údajů (ÚOOÚ). Úřad odpovídal na často kladenou otázku.

Často kladená otázka zněla: Mohou provozovatelé restaurací a pořadatelé společenských a kulturních akcí z vlastního rozhodnutí nařídit evidenci návštěvníků jimi spravovaných zařízení?

A toto je odpověď: „Rozhodnutí o vedení evidence návštěvníků přísluší pouze orgánům ochrany veřejného zdraví, pokud by s ohledem na aktuální stav pandemické situace konstatovaly nezbytnost vedení evidence návštěvníků určitých podniků z důvodu veřejného zájmu v oblasti veřejného zdraví.“

Podle ÚOOÚ musí být k vedení takové evidence právní důvod hned podle dvou ustanovení GDPR: „Evidence fyzických osob je zpracováním osobních údajů, ke kterému musí být právní důvod podle článku 6, v případě údajů o zdravotním stavu i článku 9 GDPR,“ uvádí v odpovědi úřad.

Evidencí hostů nelze chránit zaměstnance

Problém je dále se souhlasem návštěvníků s evidencí jako podmínky služby: „Vedení takové evidence za účelem zjišťování osob pozitivních na COVID-19 nelze založit na souhlasu návštěvníků, neboť souhlas je svobodným a odvolatelným projevem vůle a jeho udělením nemůže být podmiňováno poskytnutí služby. Nelze tedy předpokládat, že by souhlas dali všichni návštěvníci,“ vysvětluje své stanovisko Úřad.

Ani argument povinnosti zaměstnavatele zajistit zaměstnancům bezpečnost na pracovišti – včetně ochrany před nákazou COVID-19 v tomto případě neplatí: „Svévolnou evidenci návštěvníků nelze ospravedlnit ani ochranou práv majitele restaurace třetích osob ve spojení s povinností zaměstnavatele zajistit zaměstnancům bezpečnost na pracovišti podle zákoníku práce, neboť sběr a uchovávání údajů cizích osob nelze považovat za nezbytné a převažující nad právem na ochranu osobních údajů,“ uvádí k tomu Úřad pro ochranu osobních údajů.

Zaměstnavatel má naopak ohlašovací povinnost

Úřad již dříve řešil například dotaz výboru společenství vlastníků, zda lze v době nějak identifikovat nakaženého Covidem-19. Také v tomto případě upozornil, že k sestavování takových evidencí jsou oprávněny jen orgány ochrany veřejného zdraví, které mohou vydat pokyn. Informace, že v domě je nakažený by mohla existovat jen v anonymní podobě, což ale dost dobře není možné, jak již dříve Česká justice informovala.

Naopak, disponovat takovou informací může zaměstnavatel ve vztahu k zaměstnancům, a to kvůli jeho povinnosti zajistit bezpečnost a ochranu zdraví na pracovišti. To se ale podle poslední odpovědi Úřadu nevztahuje na hosty, klienty nebo návštěvníky provozoven a akcí. Zaměstnavatel má navíc, co se týče svých zaměstnanců a epidemie, ohlašovací povinnost.Irena Válová, ceskajustice.cz

VSZ BRADÁČOVÁ OBŽALOVALA 5 LIDÍ Z BERETTY

Pražské vrchní státní zastupitelství obžalovalo pět lidí v takzvané kauze Beretta, která se týká vynášení informací z trestních řízení. V případu čelí obvinění pražská žalobkyně Dagmar Máchová, policista protikorupční jednotky Radek Holub, bývalý celník Pavel Šíma a někdejší policisté Igor Gáborík a Vladimír Zmrhal.

Na posun v případu upozornily Lidovky.cz. „Podala jsem včera (ve čtvrtek) obžalobu na pět fyzických osob, z nichž jedna osoba je příslušníkem policie, jedna osoba je příslušníkem celní správy a jedna osoba je státním zástupcem,“ sdělila serveru šéfka zastupitelství Lenka Bradáčová, která kauzu dozoruje. Advokát Máchové Vít Široký doplnil, že věc bude řešit Okresní soud Praha-východ.

Vedoucí odboru protikorupční policie Holub, středočeský celník Šíma a žalobkyně Máchová podle kriminalistů neoprávněně předávali soukromému detektivovi Gáboríkovi informace, například z kauz Nemocnice Na Homolce nebo pražského dopravního podniku. Gáborík je pak údajně poskytoval dál svým klientům.

Skupina čelí obžalobě za trestné činy zneužití pravomoci úřední osoby, přijetí úplatku, podplacení, neoprávněný přístup k počítačovému systému a nosiči informací, porušení tajemství listin a podílnictví. Nejpřísnější trest hrozí za přijetí úplatku úřední osobou, a to tři až deset let vězení nebo propadnutí majetku. Za podplacení úřední osoby mohou soudy uložit až šestileté vězení, za neoprávněný přístup do systému až čtyři roky, za zbylé trestné činy až pět let odnětí svobody.

Gáboríka, Šímu a Holuba policie obvinila v květnu 2016, Máchovou začali policisté stíhat o pět měsíců později. Zmrhal byl za podílnictví obviněn na konci roku 2018. Máchové byly v květnu 2016 v souvislosti s prošetřováním kauzy Beretta odebrány všechny trestní případy a městské státní zastupitelství ji přeřadilo na netrestní úsek. Po zahájení stíhání ji tehdejší ministr spravedlnosti Robert Pelikán (za ANO) dočasně zprostil funkce. Žena je známá i z kauzy opencard, kvůli níž ji prošetřovala Generální inspekce bezpečnostních sborů.

Server iRozhlas.cz dříve na základě policejních protokolů napsal, že do případu „jsou zapleteni i elitní advokáti či špičkoví manažeři“. Skupina údajně pracovala třemi způsoby: Gáborík od svých spolupachatelů zaprvé získával tajné informace o vyšetřování konkrétních kauz, zadruhé si od nich kupoval dokumenty, jež dál prodával, a zatřetí nechával vyrábět kompromitující materiály. Máchovou s Holubem za to podle vyšetřovatelů odměňoval, žalobkyně minimálně jednou za vynesení části spisu údajně inkasovala peníze.

Máchová s Gáboríkem podle policie vynesli například informace do Velké Británie stíhanému miliardáři Františku Savovovi, uvedl server. Holub také na žádost Gáboríka údajně vyrobil falešné usnesení o vyšetřování advokáta Karla Muzikáře. Právě v této souvislosti pak ministryně spravedlnosti Marie Benešová (za ANO) naznačovala, že v Česku si lze objednat trestní stíhání.

Případ řešila kvůli obvinění protikorupčního policisty protidrogová centrála. Předtím se jím totiž zabýval Útvar pro odhalování organizovaného zločinu (ÚOOZ), který policejní reforma v srpnu 2016 sloučila s protikorupční policií. Bývalý ředitel ÚOOZ Robert Šlachta v minulosti tvrdil, že impulsem pro narychlo provedenou policejní reorganizaci byla právě kauza Beretta.

UPLATNIT DAŇOVOU ZTRÁTU Z MINULÉHO OBDOBÍ

NSS: Pro výpočet solidární daně lze uplatnit ztrátu z minulých let: Při výpočtu tzv. solidární daně lze uplatnit daňovou ztrátu z předcházejících období. Rozhodl tak Nejvyšší správní soud (NSS) ve sporu mezi podnikatelem a Odvolacím finančním ředitelstvím, podle něhož se solidární daň vztahuje na aktuální výši příjmu, od něhož nelze pro účely výpočtu odečíst ztrátu z minulých let. Výše solidární daně je 7 % a odvádí se z částky nad 48násobek průměrné roční mzdy.

Spor se konkrétně týkal výpočtu daně za rok 2016. Společník obchodní společnosti vykázal za tento rok příjem bezmála 30 mil. Kč, avšak uplatnil skoro totožnou ztrátu z minulých let, kterou vztáhl i na výpočet solidární daně v tomto roce.
Podle finanční správy, které dal za pravdu i Krajský soud v Českých Budějovicích (KS), se však tato daň odvíjí od aktuální výše příjmu v daném roce, od něhož nelze odečíst ztrátu z minulých let. Podle KS lze k nadlimitním výdajům přihlédnout pouze tehdy, pokud byly vydány ve stejném zdaňovacím období.

Podle NSS však takový výklad není správný a dal za pravdu stěžovateli. „Výklad učiněný správními orgány i krajským soudem by vedl mj. k tomu, že v případě uplatnění ztráty až do výše základu daně by solidární daní byl zatížen také příjem, který vůbec základnímu zdanění nepodléhal. Solidární zvýšení daně lze však uplatnit pouze za předpokladu, že poplatník dosáhne nejen nadlimitních příjmů, ale tyto příjmy musí také podléhat zdanění základní sazbou. Jinými slovy, není-li co zdanit, případně nebylo-li u zdaňovaných příjmů dosaženo limitu stanoveného zákonodárcem pro solidární zvýšení daně, nemůže být zvýšení uplatněno,“ konstatoval ve svém rozhodnutí senát v čele s předsedou Radanem Malíkem.

Podle soudců pro takový výklad svědčí i ustanovení § 5 odst. 3 zákona o daních z příjmů, který umožňuje u příjmů podle § 7 uplatnit daňovou ztrátu nebo její část v následujících zdaňovacích obdobích podle § 34 zákona o daních z příjmů. „Při výpočtu solidární daně je tedy nutno vycházet ze součtu příjmů zahrnovaných do dílčího základu daně podle § 6 a dílčího základu daně podle § 7 v příslušném zdaňovacím období, od něhož je možné podle výše citovaného ustanovení odečíst daňovou ztrátu. Samotné znění právní úpravy takový výklad připouští,“ konstatuje se v rozhodnutí NSS. Petr Dimun, ceskajustice.cz

OBROVSkÝ NEPOŘÁDEK V DOŠKOLOVÁNÍ LÉKAŘŮ

Marek Zeman: Postgraduální studium lékařů – jeden obrovský nepořádek…: V uplynulých dnech jsme se dozvěděli, že MZ ČR „po auditu NKÚ chystá ministerstvo častější kontroly dotací a zadá analýzu vzdělávacího systému“. Není mi jasné, proč až nyní. Vždyť na neuspokojivou situaci v postgraduálním vzdělávání lékařů upozorňují ministerstvo všichni a dlouho dobu: profesní organizace, mladí lékaři, ČLK i sami poskytovatelé léčebné péče. Došlo to dokonce tak daleko, že náš postgraduální vzdělávací systém v oblasti lékařských profesí se nyní odbornou veřejností bere za hlavního strůjce nedostatku lékařů v naší republice. A to navzdory skutečnosti, že za něj „utrácíme“ miliardy korun za poslední roky.

A proč? Protože je nepřehledný, plýtvá prostředky, je prakticky nekontrolovaný a nevyvážený. Každý mladý lékař odcházející do Německa, Rakouska nebo jinam vám řekne, že kromě peněz (což nebývá to hlavní) jej zlákali na funkční a přehledné předatestační vzdělávání, které jej dovede k možnosti samostatné práce v dohledné době a tím k možnosti lepšího uplatnění a výdělku. A je to pravda.

Podívejme se jen na otázku tzv. kmene, po kterém nyní mladí lékaři dělají zkoušku, měl by to být souhrn základních znalostí a dovedností v oboru: u chirurgů z chirurgie, u interních oborů z interny, apod. Celkem základ medicíny, kdy po získání „kmene“ pracuje lékař pod dohledem nikoliv pod dozorem, tedy z větší části samostatně. Zde existují podivuhodnosti, jako kmen z chirurgie, což je správně a kmen z kardiochirurgie, což znamená, že dotyčný lékař nebude již nikdy mít možnost jakéhokoliv jiného oboru než kardiochirurgie, aniž by začal znova od „píky“. Smysl kmene mi pak uniká.

Otázka možného plýtvání finančními prostředky také volá po vyřešení. Jednak je třeba nastavit nějaké jednotné podmínky pro práci školitelů a hlavně ji kontrolovat a dále stanovit stejnou metodiku úhrady jejich práce i dalších nákladů na školící místo. Proč nás má stát místo na jednoho postgraduálního studenta násobně více Ostravě než v Praze? A zároveň proč jdou prostředky někam, kde není vzdělávání akreditováno? A také, jak jsem pochopil, není kontrolováno, zda školitel se školencům vůbec věnuje, protože řada z nich udává, že nikdo na ně nemá čas a oni jsou vlastně ponecháni osudu…. To již ani nemluvím o situaci, kdy lékař (případně lékař cizinec) bez uzavřeného „kmene“ léčí sám pacienty „JAK UMÍ“.

Mladí lékaři také hojně upozorňují na skutečnost, že „jejich“ atestace, tedy z oboru, na který se přihlásili, je skoro nekonečně vzdálená, tedy neexistuje na ní žádný časový horizont. Tento stav možná nejvíce trápí naše postgraduální studenty a bohužel se mnohdy týká i těch na „státem garantovaných a hrazených“ místech. Jde vlastně o jakési nevolnictví, prostě příprava k atestaci není mladému lékaři umožněna z časových ani materiálních důvodů- přišel by o své místo.

Osobně si myslím, že z určité (menší) části si za to mladí lékaři můžou sami, protože před delší dobou ministerstvo na nátlak profesních odborových organizací rozhodlo o tom, že tzv. „vázací“ smlouvy s lékaři po absolvování jejich atestace jsou nepřijatelné. Jinými slovy není umožněno zaměstnavatelům mladému lékaři poskytnout čas a finance na přípravu k atestaci výměnou za závazek nějaký čas po složení atestace u svého zaměstnavatele (a do jisté míry sponzora) zůstat.

V procesu postgraduálního vzdělávání lékařů je řada nakupených chyb a je třeba je urychleně napravit, přičemž zdaleka nejde jen o roli IPVZ a Hotelu ILF …Například tím, že ministerstvo zdravotnictví lépe využije potenciál IPVZ a jako přímo řízenou organizaci jej pověří kontrolou akreditovaných pracovišť postgraduálního vzdělávání a to, jak z hlediska vlastní výuky, tak i z hlediska využití finančních prostředků, které do tohoto procesu přicházejí. Jinými slovy přímý výkon vzdělávání pro IPVZ zůstane stejný: příprava pro obory PL pro dospělé a PL pro děti a dorost. Ale o proces organizace a kontroly postgraduálního vzdělávání v dalších oborech se MZ podělí s IPVZ a využije jeho kapacit, lidských i prostorových. Celý systém přípravy postgraduálního vzdělávání lékařů se musí zjednodušit i zkrátit – i zde méně znamená více. A být více kontrolován.

A hotel ILF? Ten je třeba pronajmout na základě VŘ, přičemž kritériem by byla nejen nabídnutá nájemní cena, ale i cena zpětného podnájmu prostor, které IPVZ či MZ pro své akce potřebuje. MUDr. Marek Zeman, MBA, ceskajustice.cz
Jaroslav Malý: Pokud ministerstvo nejmenuje akreditační komise, hrozí nedostatek atestovaných lékařů
7.8.2020

Odbor vzdělávání ministerstva zdravotnictví od loňského května nedokázal rozpohybovat jmenování akreditačních komisí, jediného orgánu, který může akreditovat nemocnice k udílení atestační přípravy mladým lékařům. Ministra Vojtěcha jsem na problém koncem července upozornil oficiálním dopisem. Pokud se problém urychleně nevyřeší, hrozí ještě větší nedostatek atestovaných lékařů, což bude mít negativní vliv na chod nemocnic. Na ministerstvu mají jistě hodně práce okolo koronavirových opatření, ale to neznamená, že toto není důležité. Je třeba jednat.

Důsledkem absence akreditačních komisí je skutečnost, že většina nemocnic, a to včetně nemocnic fakultních, nemá udělenou akreditaci. Tamním mladým lékařům se tak jejich činnost nezapočítává do atestačního plánu, což oddaluje termín jejich atestace. Ministerstvo sice v červenci zveřejnilo na svém webu příslib něco lékařům uznat, ale podle mého soudu to není dostatečné. Nestačí přece uznat jen část toho, co by lékařům bylo uznáno na akreditovaném pracovišti.
Pana ministra jsem zdvořile požádal o úplnou nápravu stavu, jinak hrozí zbytečná radikalizace mladých lékařů. Odložení jejich atestace by mělo negativní vliv na jejich příjmy, což by nejspíš vedlo k oprávněným protestům a výrazné medializaci celého problému. V dnešní situaci, kdy se na všech frontách snažíme mladé lékaře do nemocnic přitáhnout a udržet je tam, je takovýto byrokratický zmatek vyloženě kontraproduktivní.

Školit mladé lékaře může pouze akreditované pracoviště, které schvaluje akreditační komise na základě předložených dokumentů o způsobilosti pracoviště (personál, vybavení, pacienti).
Komisi jmenuje ministerstvo. Byly vypsány podmínky akreditace a nemocnice se hlásily většinou do května minulého roku. Od té doby se však komise buď nesešly nebo je ministerstvo nejmenovalo. Je to chyba, kterou je navzdory koronavirové situaci nutné napravit.

Hrozí, že se lékaři nedostanou včas k atestacím, nebudou moci pracovat samostatně a utečou jim peníze. Nemocnicím budou atestovaní lékaři chybět pro samostatnou práci a do služeb. Ve srovnání s riziky, které s sebou tento vzniklý problém nese, se jmenování akreditačních komisí jeví jako vcelku jednoduchý úkol. Proto doufám, že naše ministerstvo konečně bude konat a problém vyřeší. Prof. MUDr. Jaroslav Malý, CSc., ceskajustice.cz