iSPIGL

internetové noviny ispigl.eu

Soudce Langášek NSS: Chce-li někdo popravovat...

...má být připraven máchnout mečem: Předsedu Sedláčka zbavil kárný senát žaloby, u soudu vyšly najevo mezery v určování insolvenčních správců: Kárný senát Nejvyššího správního soudu (NSS) v čele s předsedou Tomášem Langáškem zprostil kárné žaloby předsedu Krajského soudu v Plzni (KS) Miloslava Sedláčka. Kárnou žalobu na Sedláčka podala ministryně spravedlnosti Marie Benešová, podle níž Sedláček pochybil při ustanovení insolvenčního správce. U kárného soudu zazněly vážné pochybnosti o fungování systému přidělování insolvenčních správců.

Předseda Sedláček se měl podle ministryně Benešové dopustit kárného provinění tím, že jako předseda soudu ustanovil nesprávně insolvenčního správce v insolvenčním řízení s plzeňskou firmou Pilsen Tools.Sedláček totiž v elektronickém systému pro výběr správce v rámci tzv. kolečka chybně ponechal v předvyplněném poli formuláře údaje, které pak vedly k ustanovení jiného správce, než který byl v pořadí. Došlo tak k tomu, že byl vybrán správce z tzv. kolečka pro „obyčejné“ insolvenční správce než z toho pro znalce se zvláštním povolením.

Shodou okolností i tento správce měl ale zvláštní povolení, a proto si pochybení nevšiml ani příslušný insolvenční soudce. Jako kárné opatření navrhovala ministryně snížení platu o 30% na jeden rok, což i samotný senát při projednávání zhodnotil jako poměrně přísné.

Soudce kritizoval nepřítomnost ministryně

V úvodu jednání kárného senátu předseda senátu Langášek vyjádřil nelibost nad tím, že kárnou žalobkyni zastupuje subalterní úřednice Ministerstva spravedlnosti. Kárnou pravomoc totiž zákon svěřuje přímo ministrovi, nikoliv ministerstvu. Ministryni Benešovou navíc v tomto případě nezastupovala náměstkyně, ani ředitelka odboru, ale vedoucí oddělení.

Podle soudce Langáška by bylo rovněž výrazem slušnosti, aby v případě, je-li žalován tak vysoký funkcionář justice, jakým je předseda krajského soudu, byl kárný žalobce osobně zastoupen. „Obrazně řečeno, chce-li někdo popravovat, má být připraven máchnout mečem,“ uvedl Langášek s tím, že je ovšem vázán předchozí praxí ostatních kárných senátů a jen z toho důvodu zastoupení akceptuje.

Zástupkyně ministryně spravedlnosti odůvodnila kárnou žalobu tak, že zákonné oprávnění určit insolvenčního správce ze zvláštního seznamu přísluší pouze předsedovi KS. Lze mít sice pochopení pro pracovní vytížení předsedy soudu, není ale možné akceptovat vysvětlení, že na tuto pravomoc právě z tohoto důvodu rezignoval.

Úmyslem zákonodárce bylo svěřit tuto pravomoc výlučně předsedovi KS, aby byla zajištěna vyšší míra transparentnosti a důvěryhodnosti. Pokud se tedy předseda soudu obhajuje, že se věnuje pouze kontrole, zda se správci určují v pořadí, jak byly žádosti doručeny soudu, jedná se o systémovou rezignaci na zákonem uložené povinnosti.

Zásah do insolvenčního řízení

Navíc i v případě chybného návrhu od asistentky, kdy by se omezil předseda soudu na pouhé odkliknutí návrhu, mu mělo být jasné, že takový návrh neodpovídá charakteristice subjektu, jehož se řízení týká: oddlužení v případě této firmy nepřicházelo v úvahu a při vygenerování návrhu ho mělo zarazit i to, že v opatření byl identifikován správce s provozovnou, nikoliv sídlem, jak tomu je při určení správce se zvláštním povolením.

Podle zástupkyně kárné žalobkyně bylo Sedláčkovým pochybením nenávratně zasaženo jak do konkrétního insolvenčního řízení, tak do určování pořadí v seznamu insolvenčních správců. Závažnost kárného provinění je tedy vysoká, přičemž možnou újmu odhadlo ministerstvo ve výši 5 mil. Kč. Kárný senát zástupkyně kárné žalobkyně výslovně upozornila, že regresivní úhrada bude možná jen v případě, když senát shledá v jednání předsedy Sedláčka kárné provinění. „Hodnotit to jako nepodstatné překliknutí by znamenalo souhlas s jednáním vysokého justičního funkcionáře, které nese znaky hrubé nedbalosti,“ uzavřela zástupkyně kárné žalobkyně.

I podle předsedy Sedláčka, který v justici působí 25 let, je šokující, že s pravomocí kárně žalovat předsedu krajského soudu disponuje řadová pracovnice ministerstva.
Nikdy se také nehájil tím, že by pro pracovní vytížení rezignoval na své povinnosti. Pouze uvedl v rámci své obhajoby, že jako předseda KS má pod sebou několik okresních soudů a stovky zaměstnanců. „V situaci, kdy ministerstvo zavedlo systém, který je chybový a já to dokážu, tak za této situace říci, že já jsem rezignoval na své pravomoci, to mne skutečně uráží,“ uvedl před kárným senátem Sedláček.

Předsedové nemají přístup do seznamu

Za svoji kariéru coby soudního funkcionáře určil dosud 16 tisíc správců a nepopírá, že se chyba stane, asistentka se k ní také přihlásila. Důrazně se ale ohradil proti tomu, že by svým jednáním způsobil nějakou škodu. Sami věřitelé totiž podle Sedláčka na své schůzi s jím určeným správcem vyjádřili souhlas.

A žádost o náhradu škody se, je-li mu známo, dosud ani nikdo nepřihlásil. Odmítl také náznaky z možné korupce: jako předseda nevidí v systému, kdo ze správců je další na řadě a věc připravují k rozhodnutí příslušní asistenti. „Vůbec se v systému nepočítalo s aktivní rolí předsedů insolvenčních soudů. Pokud odpovídám za výstupy, musím mít přístup i do seznamu, který vede ministerstvo, abych věděl, kdy a co je do systému vkládáno. Já ten přístup ale jako předseda nemám, ačkoliv jsem o něj žádal,“ popsal Sedláček jeden z možných problémů.

Ministryně spravedlnosti Marie Benešová vyslala na projednávání kárné žaloby za sebe úřednici Reprofoto ČT
Další nejasnost vidí Sedláček v tom, že se v případě určování správců má jednat o tzv. hybridní úkon na pomezí státní správy a výkonu správy soudnictví. On sám by ale potřeboval jako předseda soudu vědět, který úkon činí jako předseda soudu a který jako soudce. Podle něj je také sporné, jak se vykonává tato pravomoc u soudů, kde není jmenován předseda. Správci se tam přitom určují, jakkoliv ministerstvo nyní tvrdí, že je to výlučná pravomoc předsedy soudu. Konkrétně jmenoval Sedláček KS v Českých Budějovicích a KS v Ústí nad Labem.

Kárný senát došel k závěru, že Sedláček se kárného provinění nedopustil, jakkoliv k pochybení na jeho straně došlo a jeho obhajoba senát nepřesvědčila, že se jednalo o pouhý potvrzovací úkon. Opatření předsedy soudu o určení insolvenčního správce je sice podle názoru senátu blíže úkonu v rámci výkonu státní správy soudu a předseda zde poskytuje servis insolvenčnímu soudci, na stranu druhou, předseda soudu má možnost rozhodnout a do připraveného návrhu zasáhnout. Sedláček však podle senátu nevěnoval úkonu pozornost a chybu asistentky nenapravil, a chybu následně neodhalil ani zákonný insolvenční soudce. To by mělo vést podle názoru kárného senátu ke změně, aby v systému bylo v textu opatření předsedy uvedeno, z jakého seznamu byl správce ustanoven, čímž by se předešlo chybám.

Jen potvrdil formulář

Jednání Sedláčka však podle senátu nedosahuje intenzity kárného pochybení. Předseda soudu jen potvrdil formulář připravený asistentkou soudce a již tak nízkou míru závažnosti ještě snižuje fakt, že se tak stalo pouze jednou. Podle kárného senátu se jednalo o administrativní pochybení, které se může stát každému, přičemž se neprokázalo, že by bylo vedeno nekalými motivy.

Kárný senát neshledal důvodným ani argument kárné žaloby ohledně následků vytýkaného jednání. Byl totiž určen správce se zvláštním povolením a podle rozhodnutí Nejvyššího soudu z roku 2016 platí, že pokud nejsou pochybnosti o podjatosti určeného insolvenčního správce, neohrožuje jeho ustavení mimo kolečko průběh insolvenčního řízení. Lichý je tedy také argument ohledně negativního následku na probíhající řízení a úvahy o možné škodě jsou pouhou spekulací ministerstva.

Nad to kárný senát vyjádřil pochybnosti o účelu stávající právní úpravy, jejímž cílem mělo být zvýšení transparentnosti a vyloučení pochybností. „Rozložení kompetencí může působit přitažlivě, ale ve svém důsledku to vede k rozředění odpovědnosti za výsledek. Nebylo by žádným překvapením, kdyby tuto rutinní a bezduchou každodenní činnost předsedové soudu delegovali na své zástupce či dokonce asistenty. Je navíc zřejmé, že se tato delegace děje a představa, že tak činí vždy předseda soudu, je iluzorní,“ konstatoval kárný senát ve svém zdůvodnění. Podle něj by původnímu účelu mohla lépe svědčit celková elektronizace procesu bez vstupu předsedů krajských soudů. Petr Dimun, ceskajustice.cz

PŘÍPAD SOUDCE VS V PRAZE ELISCHERA POKRAČUJE, JAK DOPADNE?

Nahrávky v kauze Elischer u soudu: „Máme samý šikmooký, už nám z toho hrabe,“ zaznělo: U Městského soudu v Praze (MS) ve věci soudce Vrchního soudu v Praze (VS) Ivana Elischera probíhalo jednání celý týden. Mimo jiné zaznělo rozhodnutí Nejvyššího soudu (NS), který odmítl dovolání obviněných, kteří namítali možnou nezákonnost rozhodování Elischerova senátu v trestní věci, za jejíž ovlivňování je Elischer obžalován.

Senát MS v Praze v čele s předsedkyní Veronikou Cukerovou se k přečtení rozhodnutí NS (11 Tdo 105/2019) dostal až ve středu. Dva dny předtím totiž soudkyně sama četla protokoly z projednávání této trestní věci (která se týkala skupiny Vietnamců) před Krajským soudem v Plzni (KS). O odvolání rozhodoval Elischerův senát VS v Praze, který tresty zpřísnil. Obžaloba viní soudce Elischera z toho, že měl ovlivnit rozhodnutí senátu VS v neprospěch obžalovaných, protože odmítli zaplatit úplatek.

V dovolání Vietnamci konkrétně namítali, že rozhodování Elischerova senátu mohlo být ovlivněno při rozhodování o zvýšení trestu z obavy o trestní stíhání. Elischer měl podle nich svojí autoritou působit na senát, aby zpřísnil tresty, což by mohl následně použít při své obhajobě.

Dovolací námitky odmítl ve vyjádření k němu státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (NSZ). Podle něho vycházejí pouze z mediálních informací, přičemž argumentaci označil za „pokleslou“, bez respektu k presumpci neviny. Podle něj se v dovolání obvinění ani nesnažili konkrétně doložit, jak by měl soudce rozhodování ovlivňovat. Vrchní soud postupoval podle NSZ objektivně, když posoudil důkazy a okolnosti jak ve prospěch, tak v neprospěch obžalovaných.

Zvýšená frekvence námitek

NS ve svém odmítavém rozhodnutí konstatoval zvýšenou frekvenci tohoto druhu námitek po medializaci případu soudce Elischera. Zároveň označil za správné vyjádření NSZ o zásadě presumpce neviny a námitky dovolatelů vyhodnotil jako zjevně neopodstatněné, kdy nebyly předloženy pro tvrzení o ovlivnění žádné důkazy.

V reakci na přečtení tohoto rozhodnutí NS u soudu Elischer konstatoval, že podle něho by měl soud dojít ke stejnému závěru, jako NS, tedy že jeho senát jednal v souladu se zákonem. „Rozhodoval tříčlenný senát NS, odborníci z praxe, bez zájmu na mé trestní věci, proti tomu stojí důkazně nepodložené úvahy NCOZ a ani státní zástupce nemá zkušenosti s odvolacím řízením. NS mne v zásadě vyvinil ze skutku číslo pět, rehabilitoval i náš senát, to zpřísnění bylo zcela zákonné a podložené rozborem důkazní situace a všemi okolnostmi, senát tedy postupoval správně,“ uvedl Elischer.

Následovalo přehrávání dalších záznamů z Elischerovy kanceláře na VS v Praze. Na záznamu ze srpna 2017 je tak například zachyceno, jak soudce volá advokátovi a oznamuje mu, že „se rozhodl páchat dobro“ a propustit jeho klienta z vazby.
Zároveň s ním řešil procesní otázky případu a kritizoval rozhodování ústecké soudkyně Kamily Krejcarové. Ta totiž předložila spis odvolacímu soudu ve vazební věci až po skoro pěti měsících. „My jsme specializovaný senát. Máme samý šikmooký, samý drogy a už nám z toho hrabe,“ uleví si v jednu chvíli do telefonu Elischer.

Návštěva státní zástupkyně

Podle Elischerova vyjádření soudu je to další z důkazů, jak otevřeně se o případech bavil. Navíc to má dokládat, že již tehdy mluvil o nezákonnosti ukládaných vazeb a poukazoval na to, že zde byly konkrétní problémy u Krajského soudu v Ústí nad Labem.

Na dalším ze záznamů měla soudce Elischera v kanceláři navštívit státní zástupkyně Vrchního státního zastupitelství v Praze (VSZ) Zdeňka Šebestíková. Ta se u soudce zajímala o okolnosti připravovaného rozhodování soudního senátu. Šebestíková bude u soudu vyslechnuta jako svědkyně v srpnu.

Následovaly záznamy, na nichž měl soudce Elischer manipulovat s penězi v obálkách, a to ještě v době před údajným předáním úplatku. Jak posléze vyplynulo ze záznamu o provedené prohlídce kanceláře, bylo nalezeno několik obálek s penězi, v nichž byly částky v řádu desítek až stovek tisíc s nadepsanými poznámkami o pravděpodobném účelu. Jednalo se o poznámky typu studium syna, dárky pro matku, opravy domu apod.

Na jiných přehraných záznamech soudce se spoluobžalovaným Hungem řešil trestní případy osob vietnamské národnosti, probíral právní rady či dovolenou ve Vietnamu. K té soudce Elischer u soudu uvedl, že si ji hradil sám a odmítl, že by to měla být forma úplatku. „Podával jsem panu Hungovi pouze informace ze zákona, pokud jsem sliboval, že se někoho na případy zeptám, nikdy jsem tak neučinil,“ uvedl k tomu soudu Elischer.

Rozhodování za úplatu?

Soud následně provedl důkaz spisovým materiálem z přípravného řízení. Jednalo se o poznatek expozitury Národní protidrogové centrály (NPC) v Plzni pro NCOZ, který celý případ spustil. V něm byl poprvé označen obžalovaný Hung jako ten, který má za úplatu ovlivňovat konkrétní případy na VS v Praze. Následoval úřední záznam od téže expozitury NPC z ledna 2017 o výpovědi neustanovené osoby ohledně obžalovaného Hunga. Osoba prohlásila, že ho zná a byla u jednání, při němž se domlouvalo ovlivňováno rozhodování Vrchního soudu za 500 tisíc Kč.

Ivan Elischer k tomu ve vyjádření uvedl, že ani jedna ze zmíněných trestních věcí nebyla nikdy předmětem trestního řízení, ani prověřování a mělo jít o smyšlenky, které měly vést pouze k úkonům na jeho osobu. Ohledně výpovědi dosud neustanovené osoby Elischer upozornil, že od počátku namítá, že tato osoba měla být vyslechnuta jako svědek.

Podle něj totiž tato osoba neexistuje a policisté si ji vymysleli. „Navrhoval jsem jeho výslech, bylo to zamítnuto. Podal jsem návrh, aby byla vyslechnuta u soudu. Údaje od této osoby se nikdy neprověřovaly, nejsou součástí spisu, uvedené osoby ve výpovědi nebyly nikdy vyslechnuty. Jedná se o vrcholnou nezákonnost, neboť záznam má sloužit k prokázání uvedené trestné činnosti, což nebylo nikdy provedeno. Znovu opakuji návrh na ztotožnění osoby, mám právo být s ní konfrontován. Jedná se o klasickou praxi NPC, kdy se jedná o spolupracující svědky, kteří jsou u NPC dobře zapsáni a NPC je používá v případě, kdy potřebuje navýšit množství drogy, což jsme u soudu často museli řešit a napravovat,“ konstatoval k provedeným důkazům Elischer.

Následovalo čtení záznamů telefonních hovorů, v nichž obžalovaný Hung řeší s dalšími osobami konkrétní trestní věci a mluví o osobě na soudu s možností jeho ovlivnění za úplatu.

Při čtení protokolů o prohlídkách kanceláře a domovní prohlídky Elischer namítal procesní pochybení a možné nezákonnosti. Dotkl se i toho, že mu zmizel při domovní prohlídce jeho telefon. „Můj telefon obsahoval údaje o plukovníkovi Vaňoučkovi z NCOZ, které mu mohly být nepříjemné. Proto se domnívám, že telefon zmizel. Mé podání GIBS po roce a půl nic nezjistila, věc se odkládá, stížnost byla státním zástupcem zamítnuta. Mobil byl v mém bytě před provedením domovní prohlídky. Tvrzení, že jsem ho mohl vyhodit z okna, je nesmyslné.

V telefonu byla přitom komunikace, kterou bych mohl snáze prokázat svou nevinu,“ uvedl Elischer. Podle něj přitom tento policista schvaloval všechny úkony NCOZ v přípravném řízení. „Je to člověk, s nímž jsem jako soudce často přicházel do styku, komunikovali jsme spolu o případech, včetně konkrétních debat ohledně důkazů v případech,“ dodal Elischer.
Jednání soudu bude pokračovat na konci června opakovaným výslechem dvou soudců Vrchního soudu v Praze a soudní úřednice. Jedná se pravděpodobně o reakci na rozhodnutí VS v Olomouci, který senátu Veroniky Cukerové vytkl špatný postup při jejich poučení před minulou výpovědí. Petr Dimun, ceskajustice.cz

SOUDCI ZMAŘILI PRÁVO VZNÉST NÁMITKY

ÚS: Rychlost rozhodování soudů nesmí být na úkor práv obviněných: Právo každého na to, aby jeho věc byla soudy projednána bez zbytečných průtahů, nesmí být soudy vykládána v neprospěch toho, kdo se domáhá soudní ochrany. Ústavní soud (ÚS) toto vzkázal obecné justici na základě případu, v němž Městský soud v Praze (MS) rozhodl o stížnosti proti rozhodnutí o vazbě ještě dříve, než bylo stěžovateli doručeno samo usnesení obvodního soudu.

Obvodní soud pro Prahu 5 (OS) rozhodl v případě stěžovatele o uvalení koluzní a předstižné vazby letos 1. února. Stěžovatel si na místě podal ústně tzv. blanketní stížnost, kterou MS v Praze zamítl o pět dní později. Usnesení OS pro Prahu 5 však dostal stěžovatel do věznice až den poté.

Proto se obrátil na ÚS, neboť podle jeho názoru mu soudy svým „bleskovým“ postupem zmařily jeho právo vznést proti uvalení vazby námitky. Ty spočívají v tom, že nevyslechnutý svědek, jehož by mohl podle soudu stěžovatel ovlivnit, se nachází toho času ve výkonu trestu. I důvod pro předstižnou vazbu má být pochybný, neboť zatímco OS konstatoval jediný příjem z distribuce drog, stěžovatel má naopak řádně podnikat.

Státní zastupitelství ve vyjádření pro ÚS porušení procesních práv odmítlo. Stěžovatel i jeho obhájce byli přítomni vyhlašování rozhodnutí OS, stížnost podali ústně do protokolu, aniž by avizovali, že ji doplní. Rychlost soudů byla správná, jednalo se o vazební věc. Věcně ÚS nemůže důvody vazby posuzovat, nadto pobyt svědka ve výkonu trestu nevylučuje uplatnění koluzní vazby, uvedlo obvodní státní zastupitelství. To pražské městské výzvu ÚS ignorovalo a nevyjádřilo se.

Rozrušený stěžovatel

Čtvrtý senát ÚS (soudce zpravodaj Jan Filip, Josef Fiala a Pavel Šámal) shledal stížnost jako částečně důvodnou. Podle jeho názoru stížnostní soud pochybil, když rozhodl, aniž by vyčkal zdůvodnění stížnosti proti usnesení o vazbě. Uplynutí lhůty pro podání stížnosti se podle čtvrtého senátu odvíjí od doručení písemného vyhotovení usnesení, stěžovatel musí mít možnost seznámit se s důvody rozhodnutí soudu.

Argument státního zastupitelství, že lze podat bezvadnou stížnost i ústně, podle ústavních soudců neobstojí, neboť se tak často děje v situaci, kdy je stěžovatel rozrušen rozhodnutím o vazbě. Soudy by navíc měly v případě, že je obviněný zastoupený obhájcem, písemné zdůvodnění blanketní stížnosti zpravidla očekávat. „Požadavek na urychlené projednání je pak stanoven k ochraně obviněného, a pokud tato osoba žádá (resp. její procesní postup tomu napovídá), aby bylo s rozhodnutím posečkáno v zájmu její obhajoby, je třeba takový návrh upřednostnit před požadavkem na rychlost řízení,“ konstatovali v nálezu ústavní soudci.

Případ se tak vrací opět před MS v Praze, který musí o stížnosti proti rozhodnutí OS pro Prahu 5 znovu rozhodnout na základě vznesených námitek. Argument stěžovatele ohledně pobytu svědka ve vazbě přitom čtvrtý senát v nálezu označil za „nikoliv zřejmě irelevantní“. Petr Dimun, ceskajustice.cz

EXNÁMĚSTKYNĚ KRATOCHVÍLOVÁ SOUZENA, KAMARÁDKA POSLANKYNĚ VALACHOVÁ NEOBŽALOVÁNA

Soud kvůli manipulacím s dotacemi ve sportu se zadrhl. Nepřišla obžalovaná Kratochvílová: Pražský městský soud měl v pondělí začít projednávat kauzu sportovních dotací ministerstva školství. Nakonec se ale nekonal, protože nedorazila jedna z obžalovaných osob, která se omluvila se kvůli hospitalizaci. Soud bývalou náměstkyni ministerstva školství pro sport Simonu Kratochvílovou vyzval, ať přijde v úterý.

Soudkyně si však vyžádala stanovisko lékařů, podle nichž je Kratochvílová schopna účasti na jednání. Na lavici obžalovaných v pondělí za značného zájmu médií usedli bývalý předseda Fotbalové asociace ČR (FAČR) Miroslav Pelta, šéf České unie sportu (ČUS) Miroslav Jansta, generální sekretář ČUS Jan Boháč a někdejší ministerský podřízený Kratochvílové Zdeněk Bříza. Přečtení obžaloby se však kvůli absenci Kratochvílové nedočkali.

Předsedkyně soudního senátu Lenka Cihlářová konstatovala, že dostala od Kratochvílové omluvu s tím, že její hospitalizace potrvá další dva týdny. Advokát exnáměstkyně stručně uvedl, že se jeho klientce v sobotu přitížilo. Soudkyně však odkázala na zprávu lékařů, podle níž se žena může procesu účastnit, pokud bude soud dělat častější přestávky.
Cihlářová proto přerušila hlavní líčení do úterý a podotkla, že pokud se Kratochvílová nedostaví, bude proti ní soud postupovat v rámci možností, které stanoví trestní řád. Soud takto může uložit pořádkovou pokutu, případně nechat obžalovaného předvést policií.

Kratochvílová podle státního zástupce Ondřeje Trčky nezákonně ovlivňovala rozdílení dotací, a to v souladu s pokyny svého milence Pelty. Pětice obžalovaných i obě obžalované organizace - FAČR a ČUS - vinu odmítají.

Všem obžalovaným hrozí pět až 12 let vězení. Obžaloba jim klade za vinu pokus o zneužití pravomoci úřední osoby, o porušení povinnosti při správě cizího majetku a o zjednání výhody při zadání veřejné zakázky. Peltu navíc viní z podplacení a Kratochvílovou z přijetí úplatku. Kauza stála místo nejen Kratochvílovou, Břízu a Peltu, který se z vazby vzdal svého postu ve FAČR, ale také tehdejší ministryni školství Kateřinu Valachovou (ČSSD), jež po zahájení stíhání své náměstkyně rezignovala.

KORONAVIRUS: ADVOKÁT ZAHUMENSKÝ BOJUJE ZA SPRAVEDLNOST

Brněnský advokát David Zahumenský neuspěl se stížností kvůli vyhlášení nouzového stavu u Ústavního soudu. Obrátil se tak na Evropský soud pro lidská práva, aby se zabýval vyhlášeným nouzovým stavem v České republice. Podle něj se lidé nemohou smířit s tím, že by si exekutiva mohla dělat, co se jí zlíbí, aniž by nad ní byla alespoň nějaká soudní kontrola.

„Stěžovatelka, která se na Ústavní soud obrátila kvůli vyhlášení nouzového stavu a krizovému opatření, které omezovalo pohyb osob, se ochrany od našeho soudu nedočkala. Ti, kdo mají chránit lidská práva a ústavnost, jí řekli, že její práva tvrdými omezeními nebyla dotčena a když by trvala na tom, aby se soud vůbec případem zabýval, měla by spáchat přestupek nebo trestný čin, aby se ukázalo, že k zásahu do jejích práv došlo,“ píše brněnský právník na svém blogu.
Podle něj Ústavní soud nechal české občany na holičkách a nyní podle právníka sklidí i mezinárodní ostudu.

„Brzy se k ESLP dostane i ta největší z ostud, kterou si Ústavní soud za pár týdnů stihl uříznout: neuvěřitelné rozhodnutí o tom, že zadrátované hranice mohou patřit k našemu běžnému životu. Jsme přesvědčeni, že ESLP nedovolí, aby státy beztrestně zakazovaly svým občanům opustit zemi,“ stojí v závěru.

Záhumenský se dříve společně s manželkou a právničkou Vendulou Zahumenskou obrátili se stížností právě na Ústavní soud. Ten však na konci dubna jejich stížnosti proti nouzovému stavu odmítl.

Nouzový stav byl zásahem do práv

Podle právníků bylo vyhlášení nouzového stavu spolu s dalšími opatřeními vlády a ministerstva zdravotnictví zásahem do práva na svobodný pohyb a pobyt. Opatření byla vydávána chaoticky, bez respektování správných procedur a řádného odůvodnění.

Z usnesení soudu plyne, že vyhlášení nouzového stavu vládou je primárně „aktem vládnutí“, který nepodléhá kontrole ÚS. Vláda se zodpovídá sněmovně. „ÚS dospěl k závěru, že samotný akt vyhlášení nouzového stavu nepodléhá přezkumu ÚS, zejména v situaci, kdy neobsahuje žádná konkrétnější omezení a je pouze konstatováno, že se vyhlašuje nouzový stav,“ uvedl už dříve soudce zpravodaj Jaromír Jirsa.

Advokát podal návrh na zrušení nouzového stavu. Neladí s právem, míní

„Je směšné, jestliže Ústavní soud tvrdí, že se občané mají spokojit s kontrolou Poslanecké sněmovny, kde má vláda přece většinu. Těžko se tam dočkají efektivního přezkumu a dohledu zvláště v situaci, kdy máme trestně stíhaného premiéra,“ píše Zahumenský. „Lidé se totiž nemohu smířit s tím, že by si exekutiva mohla dělat, co se jí zlíbí, aniž by nad ní byla aspoň nějaká soudní kontrola,“ doplnil.

Manželé původně krátce po vyhlášení nouzového stavu napadli jako neústavní celkem čtyři opatření – samotný nouzový stav, uzavření části obchodů, zákaz volného pohybu a uzavření škol. Dvě opatření však vláda následně zrušila a nahradila je opatřeními ministerstva zdravotnictví.

Advokáti nicméně neuspěli u Městského soudu v Praze. Soud uvedl, že ministerstvo mělo pravomoc obě opatření vydat a že jeho postup byl vzhledem ke koronavirové situaci důvodný. Zahumenští se tak rozhodli podat kasační stížnost. Zabývat by se tím ještě měl Nejvyšší správní soud.

STÁTNÍ ZÁSTUPCE POVEDE DR. LATA

Unii státních zástupců (USZ) povede i nadále Jan Lata. Dnes o tom rozhodlo hlasování zástupců jednotlivých sekcí unie, kteří se sešli v Praze. Výsledek volby sdělil mluvčí unie Ondřej Šťastný. Lata, který působí na Nejvyšším státním zastupitelství, neměl při obhajobě funkce prezidenta spolku protikandidáta. „Mým hlavním cílem ve druhém funkčním období je hájit nezávislé postavení státního zastupitelství a bránit jej před nedůvodnými tlaky,“ uvedl Lata. Zástupci sekcí mu mandát prodloužili do roku 2023.

Shromáždění si dnes zvolilo i zbylé členy vedení pro následující tři roky. Viceprezidenty se stali Adam Bašný z pražského vrchního státního zastupitelství a Šťastný, který působí na Městském státním zastupitelství v Praze.
Ve výkonném výboru budou zasedat státní zástupci Jan Jakovec, Petra Lastovecká, Drahomíra Lorencová, Ondřej Morkovin, Martin Novák, Dušan Ondráček, Jiří Pavlík, Adéla Rosůlek, Jan Scholle a Petra Vítková. USZ je jediným stavovským spolkem veřejných žalobců. Letos slaví čtvrtstoletí své existence.

JAK ROZHODNOU SOUDCI VS V PRAZE O DP? ŽALOBCE BORGULA ŽÁDÁ 5 LET VĚZENÍ

Jak v odvolání v kauze Dopravního podniku argumentuje státní zástupce?: Vrchní soud v Praze začne za dva týdny řešit kauzu kauzu pražského Dopravního podniku. Odvolání v trestní věci „Martin Dvořák (bývalý generální ředitel) a spol.“ má proběhnout od 29. června do 3. července. Česká justice má text odvolání žalobce Adama Borguly k dispozici a text podrobila analýze.

Od 29. června do 3. července bude probíhat na pražském Vrchním soudu velmi sledované odvolání v případu údajného tunelování pražského Dopravního podniku. Pražský Městský soud zprostil viny všech 17 obžalovaných, zapletených do údajného tunelování, vloni v květnu. Proti rozhodnutí prvoinstančního soudu se odvolal žalobce.

Podle obžaloby měl pražský městský přepravce při zadávání zakázek kvůli údajné zpronevěře a následnému praní špinavých peněz přijít nejméně o 457 miliónu korun. Mezi obviněnými figuruje mimo jiné lobbista Ivo Rittig a bývalý generální ředitel Martin Dvořák. Žalobce Vrchního státního zastupitelství v Praze Adam Borgula požadoval pro většinu obviněných pětileté tresty vězení a peněžité tresty ve výši pěti nebo deseti milionů korun. Spolupracujícího obviněného Jaroslava Kubisku soud podle něj neměl trestat. Nalézací soud jej přitom ovšem označil za nevěrohodného svědka.
Případ má dvě hlavní větve. Ta první se týká smluv, které Dopravní podnik uzavřel v roce 2008 kvůli zajištění prodeje jízdenek, jejich tisku a vzniku elektronické jízdenky. Druhá pak popisuje údajné praní špinavých peněz vyvedených na základě těchto kontraktů.

V první větvi kauzy vinila obžaloba vyjma Dvořáka i dva další bývalé manažery – ekonomického ředitele Ivo Štiku a šéfa služeb Tomáše Petanu. S nimi jednatele firmy Cross Point Pavla Švarce, Jana Janků z papírny Neograph a Petera Kmetě, který měl blízko ke karibské firmě Cokeville Assets. Původně čelili obvinění i bývalý pražský radní pro dopravu Radovan Šteiner (ODS) a šéf firmy Crowsnest Antonín Vilímec, oba ale v průběhuá trestního řízení zemřeli.

V druhé větvi případu usedli na lavici obžalovaných vyjma Švarce, Janků a Kmetě kvůli obžalobě z legalizace výnosů z trestné činnosti Ivo Rittig, jeho údajná spojka v podniku Jan Valtr a Rittigovi právníci David Michal, Marek Stubley a Karolína Babáková.

Skupinu pak uzavřeli Jaroslav Kubiska, Petr Michal a Jana Šádková z účetní firmy Peskim, advokát Aleš Rozehnal se svým společníkem z firmy Kyrenia Ferdinandem Überallem a Dvořákova matka Marie Nováková, která si podle obžaloby pořídila z vyvedených peněz vilu na Madeiře.

Kauzu vyšetřoval Útvar odhalování korupce a finanční kriminality.

Žalobce kritizuje soud

„Nalézací soud dospěl k závěru, že výpověď obž. Ing. Dvořáka je věrohodná. Mám za to, že s ohledem na ostatní provedené důkazní prostředky a z nich plynoucí relevantní důkazy, tyto tomuto závěru nenasvědčují a soud tak nepostupoval důsledně podle § 2 odst. 5, 6 tr. Řádu.“ tvrdí ve svém odvolání žalobce Adam Borgula z pražského Vrchního státního zastupitelství. Na 84 stranách pak rozebírá, kde shledal v rozhodnutí prvoinstančního soudu chyby.

„Dospěl jsem k závěru, že nalézací soud postupoval v rámci dokazování v rozporu se zásadami uvedenými v § 2 odst. 5, 6 tr. řádu, přičemž tato pochybení mají vliv na správnost skutkových a právních zjištění nalézacího soudu. Nalézací soud se taktéž nevypořádal s rozsáhlou materií důkazů, které jsou významné pro jeho rozhodnutí, přičemž závěry, na základě nichž rozhodl, jsou neodůvodněné a nepřezkoumatelné,“ tvrdí žalobce Adam Borgula. Podle něj existují pochybnosti o správnosti a úplnosti skutkových zjištění Městského soudu v Praze. „Přičemž je zapotřebí, aby nalézací soud řádně hodnotil provedené důkazy a současně aby provedl další důkazy shora uvedené, doposud neprovedené,“ žádá odvolací senát žalobce.

„Ze shora uvedených důvodů navrhuji, aby Vrchní soud v Praze z důvodů uvedených v § 258 odst. 1 písm. a), b), c), d) trestního řádu napadený rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 17. 5. 2019 pod sp. zn. 47 T 7/2017 ve vztahu ke všem obžalovaným zrušil a podle § 259 odst. 1 trestního řádu věc vrátil Městskému soudu v Praze k novému rozhodnutí,“ uzavírá Borgula odvolání obžaloby.

Soud hodnotí podle sebe

Žalobce na většině míst v odvolání kritizuje soud, že nepostupoval v souladu s ust. § 2/6 trestního řádu. „Orgány činné v trestním řízení hodnotí důkazy podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu,“ zní ono ustanovení, na němž Borgula zakládá svoje odvolání.

Ze znění odvolání se zdá, že žalobce toto ustanovení, které je vyjádřením zásady volného hodnocení důkazů, přičemž v žádném ustanovení zákona nejsou stanovena pravidla o tom kolik důkazů je zapotřebí, jaká má být váha a význam důkazů (tedy míra jejich věrohodnosti), nepochopil.

Soud totiž důkazy hodnotí podle svého volného uvážení. Žádný důkaz nemá zvláštní význam, a to ani doznání obviněného. Soud nesmí přihlédnout pouze k nezákonnému důkazu. A musí však své vnitřní přesvědčení zdůvodnit. Soud se v rozsudku vypořádal se všemi důkazy, zejména kterým uvěřil či neuvěřil, a z jakého důvodu, a toto podrobně odůvodnil. Není tedy zřejmá výtka žalobce, v čem tuto zásadu soud porušil. Pokud státní zástupce tyto důkazy hodnotil odlišně, neznamená to, že soud porušil zákon.

“Nalézací soud k těmto skutečnostem nezaujal ani stran věrohodnosti obžalovaného žádných závěrů, ačkoliv k tomuto nedovolenému souběhu funkcí existuje civilní judikatura završená zejm. rozhodnutím velkého senátu občanského a obchodního kolegia NS ČR sp. zn. 31 Odo 11/2006, na základě níž lze dospět k jednoznačnému závěru, že, ačkoliv byl obž. Ing. Dvořák jako generální ředitel oprávněn uzavřít závazkové vztahy, z důvodu souběhu této funkce s funkcí místopředsedy představenstva DPP, takto učinit platně nemohl. Z dalších důkazů je patrno, že v daném období obžalovaný samostatně uzavíral především nevysoutěžené smlouvy,“ namítl například Borgula.

Obchodní zákoník ale bohužel dvojí postavení osob v akciové společnosti (ale i v družstvu) neupravoval. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že to možné není, měla to řešit judikatura. Bývalému generálnímu řediteli Dopravního podniku Dvořákovi lze stěží klást k tíži, že neznal judikaturu, nebo, že mohl ovlivnit rozhodnutí valné hromady a znění stanov pražského přepravce. Je třeba však rozhodně uvést, že vůči třetím stranám platily skutečnosti, které zapsal obchodní rejstřík. Smlouvy, které Dvořák uzavřel tedy byly platné. Není tedy zřejmé, co chce státní zástupce touto námitkou říci. Nejspíše, že je uzavíral, přestože to věděl, že nemůže, což je nesmyslná argumentace.

Na dalších mnoha stranách pak žalobce Adam Borgula rozvádí konkrétně u obžalovaných a svědků, že soud hodnotil jejich výpovědi jinak než měl podle zásady volného hodnocení důkazů. „Znovu proto opakujeme, že jestliže je soud hodnotí jinak, než státní zástupce, není to žádné porušení uvedené zásady. Ledaže by soud některé důkazy nevzal například vůbec v úvahu. Přičemž soud nemusí vzít vůbec v úvahu důkazy provedené nezákonným způsobem.“
Když není stanovena škoda

Státní zástupce v odvolání překvapivě sám hodnotí podmínky zadavatele při zadání veřejné zakázky, přestože není odborníkem v daném oboru ani v ekonomii. Sám přitom na několika místech namítá absenci právnického vzdělání u svědků, kteří hodnotí některé odborné skutečnosti. Zde by měl žalobce respektovat určitou vůli zadavatele, jak zakázku uchopil. Respektuje to totiž i Úřad na ochranu hospodářské soutěže.

Žalobce by měl do toho zasáhnout v případě, že jsou v jeho postupech patrné kriminální aspekty (domluva s některými uchazeči, zjevná diskriminace – většinou, když si na ni ostatní uchzeči o zakázky stěžují). Zadavatel by nejspíš jiný postup nezvolil, ale neznamená to, že automaticky spáchal trestný čin. K takovémuto tvrzení by měl zaujmout stanovisko znalec.
Otázka způsobené škody je v kauze pražského Dopravního podniku zásadní, ale zřejmě i přes provedené rozsáhlé dokazování není možné její výši stanovit. Z odvolání to vypadá tak, že si žalobce Borgula tuto otázku „sám vyřešil“ a v odvolání ji obhajuje, porovnává například jiné služby. Nicméně je nutné rozhodně namítat, že není žádným odborníkem na projednávanou oblast. Když se ovšem s touto zcela zásadní otázkou, která je znakem skutkové podstaty žalovaných trestných činů, nevypořádali ani znalci, nemůže ji bohužel vyřešit ani státní zástupce.

Pevné důkazy ovšem obžaloba nemá ani při hodnocení vlastnických struktur zahraničních společností, přes které měly být z Dopravního podniku vylévány peníze. Obžaloba proto argumentuje různými postupy a operacemi najatých advokátů. Nicméně, pokud advokáti nepotvrzují, kdo jim k operacím dal pokyny, sotva lze vlastníky a osoby profitující ze zakázek identifikovat. Totéž platí i obráceně, pro stíhání najatých advokátů, že museli vědět o nezákonných finančních zdrojích svých klientů. Tvrzení je pravděpodobně rovněž na bázi dedukcí.

Co se týče žalované legalizace výnosů z trestné činnosti, aby šlo skutečně o tento skutek, musel by být doložen zdrojový trestný čin anebo alespoň reálná povědomost (a z čeho vyplývá) o tom, že jsou prostředky získávány z nějaké trestné činnosti.

Ohledně rozporů, zda jsou jízdenky pražského Dopravního podniku ceninou nebo nejsou, a zda bylo nutné s ohledem na tuto okolnost konat otevřené výběrové řízení dle zákona o zadávání veřejných zakázek je třeba říci, že Dopravní podnik jako sektorový zadavatel na dodavatele jízdenek nemusel konat řízení dle zákona o veřejných zakázkách a pokud se obrátil na jednoho dodavatele, byla to čistě jen jeho věc. Zadavatel si vyhodnotil, že jízdenky jsou cenina a jak je vidno, problém činí tato otázka i orgánům, které se utajovanými skutečnostmi zabývají.

Pokud jde o navrhované důkazy, žalobce je zřejmě navrhoval u hlavního líčení nalézacího soudu a ten se s těmito návrhy už vypořádal. Adam Borgula se je opakovaně snaží protlačit u odvolacího soudu. Odvolací soud pak tento postup a přezkoumá vyhodnotí práci Městského soudu v Praze.

Poměrně důležitou kapitolou odvolání jsou i prostorové odposlechy a další důkazy, které byly získány z jiné trestní věci. Ovšem mají-li tyto důkazy dopad v zásahu do ústavních práv osob, nelze s nimi podle již vynesené judikatury manipulovat nad rámec toho, pro jaký konkrétní účel byly získány. Jan Hrbáček, ceskajustice.cz

ÚS ODMÍTL PŘES 70 STÍŽNOSTÍ NA OPATŘENÍ KORONAVIRU

Ústavní soud (ÚS) už odmítl nebo odložil více než 70 podnětů proti opatřením vlády, případně ministerstev v době šíření nového typu koronaviru. Zbývají tři dosud neuzavřená řízení, vyplývá z přehledu takzvaných plenárních věcí na webu soudu. Žádnému podnětu soud zatím nevyhověl. Největší část vyřízených stížností adresovali soudu lidé zastupovaní advokátem Davidem Zahumenským.

Bylo jich přes 50. Část soudci sloučili do jednoho řízení a odmítli, část odložili. Soud by měl ještě rozhodovat o návrhu na zrušení vládního usnesení, které zakázalo kontaktní výuku a fyzickou přítomnost žáků ve školách. Dále čeká na vyřízení návrh skupiny senátorů na zrušení části usnesení, jež regulovalo pravidla cestování pendlerů přes hranice.

Poslední dosud nevyřízený návrh podali taktéž senátoři. Směřuje proti zákonu, kterým vláda chtěla pomoci nájemníkům. Podle části senátorů ale opatření dopadnou na pronajímatele, tedy majitele bytových domů i komerčních nemovitostí.
Nájemníci bez příjmů nemohli podle normy dostat výpověď kvůli tomu, že v důsledku epidemie koronaviru nebyli schopni platit nájemné. Podle senátorského návrhu je na pronajímatele „jednostranně a bez jakékoli kompenzace přenášena veškerá ekonomická zátěž pomoci zasaženým nájemcům.“

HŮRKA 7 LET ŘEDITELEM NA VNITRU NA VZDĚLÁVÁNÍ

Novým náměstkem ministra vnitra pro státní službu bude dosavadní náměstek z legislativní sekce ministerstva práce a sociálních věcí Petr Hůrka. Kabinet v pondělí schválil jmenování nového tzv. superúředníka na návrh premiéra Andreje Babiše. Hůrka se stane na šest let nástupcem Josefa Postráneckého, který z funkce odešel předčasně 7. dubna. Podle návrhu, který vypracoval úřad vlády, by Hůrka měl nastoupit 1. července. Po vzoru slavné postavy ze seriálů Jistě, pane ministře a Jistě, pane premiére se stane představeným tisíců ministerských úředníků. Hůrku a ředitele odboru bezpečnostního výzkumu a policejního vzdělávání na ministerstvu vnitra Petra Nováka označila za nejvhodnější uchazeče výběrová komise. Babiš poté navrhl vládě jmenovat Hůrku.

Hlásili se čtyři

Výběrová komise dostala původně čtyři přihlášky. Vyřadit doporučila uchazeče Jana Blechu, ředitelka personálního odboru ministerstva zahraničí Iveta Chmielová Dalajková z řízení odstoupila sama.

Po přijetí zákona o státní službě klesla efektivita práce, ukázala analýza

Hůrka působí od září 1997 na Právnické fakultě Univerzity Karlovy, kde je od roku 2010 docentem na katedře pracovního práva a práva sociálního zabezpečení. V letech 1997 až 1998 pracoval na České správě sociálního zabezpečení a od roku 2001 na částečný úvazek na ministerstvu práce a sociálních věcí jako odborný referent v odboru pracovněprávní legislativy, náměstkem se stal v roce 2016.

Postránecký byl prvním náměstkem pro státní službu po vzniku této funkce od února 2015 do letošního 7. dubna. Z postu odešel zhruba deset měsíců před koncem mandátu poté, co nastoupil místo Jiřího Kauckého na vnitru na pozici státního tajemníka. O tu se přihlásil kvůli nemožnosti navázat v roli superúředníka ve druhém funkčním období. Od odchodu Postráneckého do nástupu Hůrky vykonává pravomoci náměstka pro státní službu personální ředitelka sekce pro státní službu Iva Hřebíková. Kabinet při přípravě výběrového řízení plánoval, že by nový náměstek mohl nastoupit 1. června.

VYHOZENÉ MILIARDY ČR ORGANIZACÍM, KDO ZA TO BUDE POSTIŽEN?

Česko platí mezinárodním organizacím 4,4 miliardy ročně, přínos však nezná: Česká republika spolupracuje s téměř pěti sty mezinárodními organizacemi a ročně jim na příspěvcích vyplatí zhruba 4,4 miliardy korun. Spolupráci koordinuje ministerstvo zahraničních věcí, které však podle Nejvyššího kontrolního úřadu nemá informace k tomu, aby mohlo zhodnotit přínosy spolupráce. Státu se navíc nedaří dosáhnout plánovaných úspor.

Každý resort by měl ministerstvo zahraničních věcí (MZV) informovat o navázání spolupráce s mezinárodními organizacemi. Nové smlouvy má také nejprve schválit vláda. „Kontrola ale ukázala, že MZV se o tom vůbec nemusí dozvědět,“ uvedl Nejvyšší kontrolní úřad.

U poloviny z 28 případů uzavřela ministerstva spolupráci, aniž o nich vláda a ministerstvo zahraničních věcí věděly. České republice se navíc podle kontroly hospodaření z let 2014 až 2018 nedaří mezinárodní spolupráci zefektivnit ani dosáhnout plánovaných úspor. Ministerstvo zahraničních věcí tak podle kontrolorů nemá celkový přehled o tom, s jakými organizacemi Česko spolupracuje a jaké jsou přínosy takové spolupráce.

„Ani k jednomu si nedokázalo zajistit potřebné informace, a neplnilo tak úkoly dané usnesením vlády,“ uvedli kontroloři. Kontrolní úřad proto získal informace dotazníkovým šetřením. K roku 2018 spolupracovalo Česko se 477 mezinárodními organizacemi. V případě 233 z nich byl přínos spolupráce vyhodnocen, u zbývajících 244 nikoliv. Mezinárodních organizací zásadního zahraničněpolitického významu bylo 21, patří mezi ně například OSN, NATO, UNESCO nebo Světová zdravotnická organizace.

Podle Nejvyššího kontrolního úřadu však zůstává Česká republika v těchto prioritních organizacích nedostatečně zastoupena, v roce 2018 působili Češi na manažerských postech v 15 z nich.

Ministerstvo úspory nekontroluje

V roce 2013 dala vláda ministerstvům úkol, aby vytipovaly, kde by mohla ČR při spolupráci s mezinárodními organizacemi ušetřit. U 16 organizací navrhly resorty úspory celkem přes 18 milionů korun, tedy půl procenta všech ročních výdajů na spolupráci s mezinárodními organizacemi.

Česko zaplatí víc do rozpočtu NATO. Evropa chce snížit podíl USA

„Ministerstvo zahraničních věcí ale nesledovalo, jestli k úsporám skutečně došlo. Samo MZV a další resorty ještě v roce 2018 zaplatily 10,5 milionu korun organizacím, u kterých navrhovaly členství ukončit,“ zjistil kontrolní úřad.
V roce 2015 také vznikla pracovní skupina, která měla zlepšit spolupráci a výměnu informací mezi ministerstvy. Podle Nejvyššího kontrolního úřadu se však sešla jen jednou a další čtyři roky ji ministerstvo zahraničních věcí nesvolalo ani nepoužilo podněty z této jediné schůzky. „Koordinace mezi resorty, kterou má řídit MZV, se nikam neposunula,“ dodal úřad.

Nejvyšší kontrolní úřad se zaměřil také na ministerstvo školství a jeho spolupráci s mezinárodními organizacemi. Podle něj si však ministerstvo určilo cíle spolupráce jen pro některé mezinárodní organizace, nezpracovalo ani analýzu nákladů

ZA 340 TISÍC LITRŮ NELEGÁLNÍHO LIHU NA 10 LET DO BASY

Za odběr nelegálního lihu od bosse Březiny dostali otec a syn 10 let vězení: Krajský soud v Olomouci poslal na deset let do vězení Pavla a Petra Hemžské, majitele likérky HP premium z Hluboček na Olomoucku. Podle spisu odebrali 340 tisíc litrů nelegálního lihu od lihové mafie Radka Březiny. Škoda na neodvedených daních byla vyčíslena na 89 milionů korun.

Mužům hrozil trest v rozmezí devíti až třinácti let, souzeni jsou ve spojení se zločineckou organizovanou skupinou.
„Vzhledem k dosavadní bezúhonnosti jsme se drželi při spodní hranici,“ uvedl soudce Petr Sušil. Kromě trestu vězení soud mužům uložil i sedmiletý zákaz činnosti. Rozsudek zatím není pravomocný, obě strany si ponechaly lhůtu na zvážení odvolání.

Obžalované usvědčila především výpověď bratra Radka Březiny Tomáše, který označil i množství odebraného lihu.
Hemžští se hájili tím, že tak velké množství nelegálního lihu, jak uvádí obžaloba, likérka nemohla nejen zpracovat, ale ani distribuovat. Podle obhájce staršího z dvojice Petra Dítěte by šlo o 1,7 milionu lahví.

„V kauze Hemžských jde o zcela jiný případ, než byli dosavadní odběratelé Březinova lihu. Kapacita linky nepostačovala k výrobě takového množství lihu. Do likérky chodili neustále celníci, ničeho si nevšimli,“ uvedla obhájkyně Petra Hemžského.

Naopak podle žalobce Radima Obsta je vina dokázána. „Posuzovaná trestná činnost obžalovaných navazuje na trestnou činnost hlavních pachatelů. Obchody probíhaly za velmi přísných bezpečnostních opatření. Nesměly být vystavovány žádné doklady a pokud byly, tak fiktivní. Systém byl sofistikovaný tak, aby nebyl odhalen,“ uvedl státní zástupce.
Podotkl také, že Březina Hemžským radil jak získávat kontrolní pásky a zpřístupňoval jim důvěrné a nelegální informace.
Od Březiny jsem dostal za pomoc 50 tisíc

Podle soudce neexistuje u Tomáše Březiny žádný důvod, proč by vypovídal lživě. „Žádné křivdy k Hemžským tady nebyly. Jeho výpověď byla vždy konzistentní a i v jiných případech konfrontována s obhajobou, ale vždy obstála,“ uvedl soudce.
Podle obžaloby muži v letech 2006 až 2010 a poté v květnu 2012 nakoupili od Radka Březiny přes jeho firmu Morávia-Chem statisíce litrů nelegálního lihu a z toho vyráběli lihoviny, aniž odvedli spotřební daň. Líh si nechali dopravit do Hluboček nebo na čerpací stanice ve Velkém Týnci, odkud odstavená vozidla převezli do likérky HP premium.
Hemžští podle žalobce navíc pomáhali Březinům zamést stopy po odkrytí jejich nelegálního skladu lihu v bývalých olomouckých sladovnách. Oba muži to ale odmítli, byť Petr Hemžský přiznal, že si v souvislosti s tím vzal od Tomáše Březiny peníze.

„Dostal jsem za pomoc asi padesát tisíc korun, ale nepomohli jsme jim,“ uvedl v květnu u soudu.

Členové takzvané lihové mafie v čele s Radkem Březinou už jsou pravomocně odsouzení, samotný boss dostal 13 let vězení. Podle rozsudku dodali na trh desítky milionů litrů nezdaněného lihu se škodou na daních 5,6 miliardy korun. Po odhalení mafie začalo postupně také odkrývání jejich odběratelů či lidí, kteří pomáhali trestnou činnost maskovat.