iSPIGL

internetové noviny ispigl.eu

Dr. Urválek plnil příkazy Gottwalda? Spáchal sebevraždu

Málokdo očekával, že po mnoha letech se objeví na veřejnosti v roce 2020 jméno JUDr. Urválka, který se zasloužil o smrt dr. Milady Horákové, Slánského, Frejky, Margoliuse, Löbla, soudil Švermovou a další významné osobnosti. Stalo se to poté, co se na veřejnosti objevily dřívější články dr. Urválka s bývalou exministryní spravedlnosti prof. Válkovou, který je i poslankyní. Prezident Zeman ji navrhl na ombudsmanku, ale po této aférě s Urválkem se v pátek 10.1.2020 v ČT prof. Válková vzdala funkce ombudsmanky. Prezident Zeman jí určitě vyhoví.

Bude jistě spokojen i premiér Babiš, protože když Válkovou navrhoval na ministryni spravedlnosti, neměl informace o spojení Válkové s Urválkem. Kromě toho Válková, jako ministryně měla za úkol jednat s vězněm Kájinkem, aby se dostal z vězení, ale nic nezařídila. Přičinil se o to až sám prezident Zeman, který za Kájinkem poslal svoji manželku a od té doby je Kájinek na svobodě.

URVÁLEK PROKURÁTOR A SOUDCE

Josef Urválek byl komunistický prokurátor Státního soudu a později soudce. Je známý jako prokurátor z vykonstruovaných procesů v dobách stalinismu v 50. letech, například s JUDr. Miladou Horákovou. Neblaze proslul jako jeden z nejkrutějších a nejbezohlednějších představitelů československé komunistické justice, spojených s politickými procesy 50. let. Nesl přímou zodpovědnost za několik desítek justičních vražd.

Narodil se 28. dubna 1910 v Českých Budějovicích[2] jako syn strojvedoucího státních drah. Roku 1929 maturoval na místním gymnáziu a nastoupil na Právnickou fakultu Univerzity Karlovy. Promoval 2. července 1934 z rukou profesora Funka s dobrým prospěchem,[4] přičemž vyznamenání dostal z práva a řízení trestního.

V letech 1930–1938 byl členem sociální demokracie a podle vlastních vzpomínek (z roku 1968) spolupracoval během studií s komunistickými studenty. V listopadu 1933 neúspěšně kandidoval do funkce starosty studentského spolku Všehrd. Národní politika o této volbě mj. napsala: „1061 mladých právníků se jich [voleb] zúčastnilo a z nich 719 odevzdalo hlasy kandidátu odstupujícího výboru a dosavadnímu místostarostovi Jindřichu Smolkovi. Komunistický kandidát Josef Urválek obdržel 334 hlasy, 8 hlasů bylo neplatných“, nicméně hned o několik dní později byli na Urválkovu žádost nuceni zveřejnit opravu: „Není pravda, že komunistický kandidát Josef Urválek, je pravda, že Josef Urválek není komunistou a nebyl komunisty kandidován“.

Po absolvování právnické fakulty působil v letech 1935–1939 u Krajského soudu v Českých Budějovicích, odkud přešel na tamní krajské státní zastupitelství.[6] Během druhé světové války, zejména v letech 1940 a 1941, byl žalobcem v běžných kriminálních případech, např. krádeží, ublížení na zdraví z nedbalosti, vandalismu, výtržnictví, domácího násilí či podvodu. V roce 1944 byl nasazen do smaltovny jako dělník a posléze jako úředník.

Po osvobození vstoupil do KSČ a v letech 1945–1948 pracoval opět na českobudějovickém státním zastupitelství jako veřejný žalobce Mimořádného lidového soudu a v letech 1946–1947 náměstek národního prokurátora.[6] V té době se jako žalobce účastnil retribučních procesů se zrádci a kolaboranty, například s Radolou Gajdou (navrhoval doživotí, rozsudek zněl na 2 roky), představitelům protektorátního Vládního vojska gen. Janu Obručníkovi a Liboru Vítězovi (pro Obručníka žádal trest smrti, odsouzen byl na doživotí, propuštěn po 20 letech; Vítězovi navrhoval „trest přiměřený jeho vině“, rozsudek zněl na čtyři roky) a bývalému ministru obrany Františku Machníkovi (u soudu osvobozen).

Vrchol jeho kariéry nastal po Únoru 1948. Od února do dubna 1948 pracoval jako referent v oddělení revize retribuce na Ministerstvu spravedlnosti. Poté byl pověřen vedením státního zastupitelství v Českých Budějovicích a ustaven zmocněncem pro reorganizaci soudnictví v tomto kraji. Od února 1949 stanul v čele krajské prokuratury v Českých Budějovicích. Od konce 40. let byl z Českých Budějovic pravidelně povoláván ke Státnímu soudu, kde působil jako prokurátor v procesech celostátního významu (M. Horáková a spol., R. Slánský a spol.).[6] Jako prokurátor schválil obžalobu Ludvíka Frejky, Rudolfa Margoliuse, Eugena Löbla, u soudního líčení pak byl hlavním žalobcem mimo jiné např. Rudolfa Slánského, Ludvíka Frejky aj.

V roce 1953 se stal (oficiálně pro své zásluhy) předsedou československého Nejvyššího soudu, kde dále pokračovaly politické procesy, mj. s bývalým předsedou tohoto soudu Ivanem Dérerem. Jako předseda senátu zde vedl hlavní líčení např. ve věci Marie Švermové. Na základě usnesení předsednictva ÚV KSČ ze dne 4. března 1963 byl uvolněn z funkce předsedy Nejvyššího soudu a pracovně umístěn ve Vědeckovýzkumném ústavu kriminalistiky na Generální prokuratuře. (Oficiálně odešel na vlastní žádost ze zdravotních důvodů )

Spolu s Helenou Válkovou je spoluautorem článku "Některé poznatky z výzkumu ochranného dohledu v souvislosti s prokurátorským dozorem", který vyšel v časopisu Prokuratura.]

Na jaře 1968 se jeho aktivity v 50. letech dostaly pod přísnou veřejnou a stranickou kritiku. Samotný Urválek v té době vypracoval stanovisko ke své činnosti na žádost Pillerovy komise a poskytl také rozhovor Rudému právu. Odmítal přijmout osobní odpovědnost za nezákonnosti, vinu svaloval především na další aktéry, zejména Státní bezpečnost a prezidenta Klementa Gottwalda. Jeho postoje vyvolaly ostrou kritiku reformních komunistů, např. Zdeňka Mlynáře a bývalého politického vězně Ivana Holého.

V roce 1979 spáchal Josef Urválek sebevraždu.

V roce 1968 se Špígl setkal v Brně s advokátkou, která se svěřila, že se jmenuje Urválková… Měla syna dr. Urválka. Takových případů je více. Děti za rodiče nemohou. Možná ještě dnes je advokátka Urválková advokátkou v Brně nebo někde jinde. Třeba už má i jiné jméno, nebo po této aféře si jméno změní.

ECHO O AFÉŘE S URVALKEM

Neznat jako právnička Urválka? Naprosto směšné, kritizuje Válkovou badatel

Bývalá Babišova ministryně spravedlnosti Helena Válková musela vědět o zneužívání ochranného dohledu a je absolutně směšné, že by neznala minulost svého kolegy z Výzkumného ústavu kriminologického Josefa Urválka, který jako komunistický prokurátor poslal na smrt desítky lidí. V rozhovoru pro Echo24 to řekl badatel Centra pro dokumentaci totalitních režimů Radek Schovánek. Válková se dosud obhajovala tím, že Urválka na konci sedmdesátých let neznala. Navíc svůj odborný článek, kde jsou oba spolu podepsáni, obhajuje, protože ochranný dohled mířil pouze na recidivisty a těžké zločince. Nikoliv tedy na disidenty.

- Co byl ochranný dohled, který Helena Válková v minulosti spolu s Josefem Urválkem obhajovala?

Ochranný dohled byl způsob, jakým dohlížela na tehdejší propuštěné z výkonu trestu jak Veřejná, tak Státní bezpečnost. Bylo to hojně zneužíváno zvláště proti disidentům. Ti se pak například museli povinně hlásit na služebnách i dvakrát denně, kdy je příslušníci nechávali dlouho čekat, takže se po zápisu dostali domů až po čtyřech hodinách. Za další dvě hodiny je to pak čekalo znovu. Nesměli také odcestovat z místa bydliště, protože k nim kdykoliv mohli přijít a provést domovní prohlídku.

- Vzpomněl byste na příklad disidentů, kteří byli takto státem šikanováni?

Ladislav Lis, Ivan Martin Jirous, Jiří Gruntorád nebo Rudolf Battěk. Ale našlo by se jich daleko víc.

- Vědělo se ve společnosti o tom, že se tato represe zneužívá právě proti disidentům?

Samozřejmě, že se o tom vědělo. Informovalo je o tom pravidelně rádio Svobodná Evropa i Hlas Ameriky, protože Výbor pro obranu nespravedlivě stíhaných vydával svá sdělení a v nich popisoval, jak je ochranný dohled zneužíván a jak jsou lidé šikanováni. Vzhledem k tomu, že podle odhadu poslouchalo Hlas Ameriky denně minimálně 120 tisíc lidí, tak tato informace byla ve společnosti všeobecně známá.

- Helena Válková svou tehdejší účast brání také tím, že institut ochranného dohledu byl politicky zneužit a ona nevěděla, že ho stát proti disidentům zneužívá a že se v původním záměru jednalo pouze o recidivisty. Je možné aby o tom nevěděla?

Tento model přišel ze Sovětského svazu a byl především v osmdesátých letech velmi zneužíván proti vnitřnímu nepříteli, tedy proti disidentům. A to všeobecně známé prostě bylo. Na Západ se dostalo nepřeberné množství zpráv o zneužívání sovětské psychiatrie nebo o těchto mimosoudních metodách. Tito lidé už byli propuštěni z výkonu trestu, na druhou stranu se to v podstatě rovnalo domácímu vězení.

- Jak bylo v době normalizace známé jméno prokurátora Josefa Urválka? Byl pořád v povědomosti svou prací při vykonstruovaných procesech?

Musíme si uvědomit, že na konci sedmdesátých let to bylo deset let od roku 1968. Na konci šedesátých let, tedy v roce 1967, 1968 a 1969 probíhalo mnoho rehabilitačních soudů. Jméno Josefa Urválka se běžně objevovalo v novinách, televizi i v rozhlase. Bylo široce publikováno a byl to nejznámější komunistický prokurátor té doby. Nedovedu si představit člověka, který byl starší patnácti let a už vůbec ne právníka, který by nevěděl, kdo to byl Josef Urválek. To je naprosto směšné.

- K tomu jsem se chtěl dostat. Vylučujete tedy, že by jeho spolupracovníci včetně Heleny Válkové z Výzkumného ústavu kriminologického v roce 1979 nevěděli, co dělal v minulosti?
To si vůbec neumím představit a podle mého je to naprosto absurdní.

Umíte si představit, že by se Helena Válková se svou minulostí mohla stát veřejnou ochránkyní lidských práv?
Zde je možné snad úplně všechno. Vždy, když se někdo podobný dostane do vysoké pozice nebo například do rady ČTK, tak si říkám, že jsme se už dotkli dna. To je ale další prokopání dna bažiny, do které se naše společnost a veřejnost pod vedením těchto lidí dostává. Je to nepředstavitelné a skandální. Paní Válková by měla odejít do důchodu, věnovat se vnoučatům a stáhnout se z veřejného života. Takový životopis rozhodně nepatří do politiky západní země 21. století.

- Neměl na takovéto podobné případy myslet i lustrační zákon?

V tomto případě ne. Působení paní Válkové v kriminologickém ústavu známé bylo, ta informace se však objevila až nyní. Čím více se společnost sráží zákony, tím hůře se v ní žije. Jsem příznivcem toho, aby stát byl malý a zákonů omezující občany bylo co nejméně.

Věc jako lustrační zákon zavání kolektivní vinou. Pokud je to možné, tak by se každý případ měl ověřovat individuálně. V případě agentů to však nešlo, protože jich bylo velké množství a navíc jich byla spousta zničena. Nehledě na to, že by to vyvolalo obrovské množství sporů. Takovýchto plošných zákonů by mělo být co nejméně. Právě na případu paní Válkové je vidět, že ve výzkumném ústavu pracovala jistě celá řada lidí, kteří si takovým způsobem nezadali. Všechno se nedá postihnout zákonem a je naopak třeba zkoumat každého člověka podle toho, jak se choval jednotlivě. Zde jde o morálku, o slušnost a zejména o úctu k obětem. To je to, co by v politice mělo hrát daleko větší roli, ne zákazy a represe, echo24.cz