iSPIGL

internetové noviny ispigl.eu

Zeman kritizoval pomalost soudů, Benešová stav zlepší?

Kritice pomalosti soudních a stavebních řízení i charakteru debaty o klimatické změně se v dnešním vánočním poselství věnoval prezident Miloš Zeman. Hlava státu uvedla, že si není jista, zda rozhodujícím faktorem oteplení planety je činnost člověka. Zeman v té souvislosti varoval před důsledky, které může způsobit upřednostňování obnovitelných zdrojů energie a tzv. zelených projektů. Projev ocenili premiér Andrej Babiš (ANO) i vicepremiér Jan Hamáček (ČSSD), chválili ho také lídři SPD a KSČM. Obsah naopak kritizují pravicová opozice či oslovený odborník na klimatické otázky.

Pomalost soudních řízení, pomalost stavebních řízení, pomalost výstavby dopravní infrastruktury. To vše se prezidentovi nelíbí. „Pokud jde o pomalost soudních řízení, víte, že například H-System trval 20 let? Kauza Vlasty Parkanové a letadel CASA ještě není skončena a už trvá deset let. I když David Rath byl doslova přichycen s úplatkem v ruce, soudní proces s ním trval sedm let. Věřím, že nová ministryně spravedlnosti Marie Benešová přispěje k tomu, aby se soudní jednání zrychlilo,“ uvedl. Kauzu CASA zmínil již při jmenování nového předsedy Vrchního soudu v Praze Luboše Dörfla.

Zeman uvedl, že se považuje za kacíře debaty o změnách klimatu, ze které se podle jeho názoru stává nové náboženství. Varoval před tím, aby se pod vlivem opatření na ochranu klimatu nestal z Evropské unie ekologický skanzen s nižší životní úrovní obyvatel. Dodal také, že by si nepřál, aby se v unii prosadilo tzv. zelené bankovnictví, které upřednostní ekologické projekty před ekonomicky smysluplnějšími.

Prezident argumentuje tím, že již miliony let se na planetě střídají teplá a chladná období. Jeho slova odmítl ředitel Ústavu výzkumu globální změny Akademie věd ČR (CzechGlobe) Michal Marek. Zeman podle něj opakoval věci, které už byly tisíckrát vyvráceny. Zpochybňování vlivu člověka na změny klimatu označil Marek za krajně nezodpovědné, projev pak za nepřijatelný a tragický.

Zeman chválil nízkou míru nezaměstnanosti, ekonomický růst, poměrně nízký státní dluh a růst průměrné mzdy a starobních důchodů, kritizoval naopak pomalost soudů, stavebních řízení a budování dopravní infrastruktury. Podpořil v této souvislosti stávající ministry. Chystaný stavební zákon ministryně pro místní rozvoj Kláry Dostálové (za ANO) podle něj nejvíce kritizují právě ti, kdo ke zdlouhavosti stavebního řízení přispívají.

Zeman uvedl, že příští rok v krajských volbách bude přát úspěch především starostům, kteří dobře řídí obce a města. Vyslovil se naopak proti tomu, aby místa na kandidátkách obsadili straničtí funkcionáři. V souvislosti s demonstracemi spolku Milion chvilek za odstoupení Babiše zopakoval, že předsedové vlád přicházejí jen na základě výsledku voleb.

Babiše potěšilo, že Zeman se snažil povzbudit občany a připomenout jim, aby se radovali z toho, jak se zemi daří. Problémů, o nichž Zeman mluvil, si je podle něj kabinet vědom. „Patří mezi naše zásadní priority je vyřešit. Lhůty v justici se zkracují, doba výstavby velkých staveb by se měla zkrátit o tři až čtyři roky,“ napsal Babiš. „Co se týče klimatické změny, souhlasím, že nesmíme být hysteričtí, to ale neznamená, že se o přírodu kolem sebe nemáme velmi zodpovědně starat,“ dodal.

Šéf ČSSD Hamáček pochopil Zemanův projev jako výraz podpory práce současné vlády včetně ministrů sociální demokracie. Za státnické a vyvážené označil poselství šéf SPD Tomio Okamura, podle předsedy KSČM Vojtěcha Filipa se pak jednalo o vyvážené shrnutí konzistentních názorů hlavy státu. Oba političtí lídři souhlasí s názory prezidenta na potřebu zrychlení práce soudů.
Podle předsedy Pirátů Ivana Bartoše žije Zeman v minulosti. Bartošovi vadí, že prezident popírá riziko klimatické změny. Předseda lidovců Marek Výborný míní, že v projevu nezaznělo nic nového, podobný názor vyslovila i šéfka TOP 09 Markéta Pekarová Adamová, podle které už Zeman nemá co nového říct. Předseda STAN Vít Rakušan ocenil smířlivější tón a výzvu k diskusi mimo sociální bubliny, postrádal ale vizi, ceskajustice.cz

POLITICI SE NESHODLI NA ZEMANOVĚ PROJEVU

Vánoční poselství prezidenta Miloše Zemana rezonuje mezi lidmi i politickými stranami. Současní zástupci ve vládě označují projev hlavy státu za vyvážený, podle opozice lidé slyšeli spíš státníka s názory dvacet let zpátky, který nepřináší nic nového. Zeman se v poselství zaměřil na zdlouhavá řízení či klimatickou změnu.

Prezident Zeman začal tím, že jsme úspěšnou zemí, která má nejnižší míru nezaměstnanosti v Evropské unii. Nezapomněl se dlouho zastavit u klimatické změny, kdy debatu o ní považuje za nové náboženství. S prezidentem souhlasil předseda ČSSD Jan Hamáček.

Prezident Zeman popřál lidem bolest. Kritizoval klimatické „náboženství“

„Jeho slova beru jako výraz podpory práce současné vlády, tedy i ministrů za ČSSD. Jsem rád, že pan prezident velkou část projevu věnoval problematice klimatické změny. Dal tím najevo, že se jedná o vážný problém, kterému lidstvo bude v nejbližší budoucnosti čelit,“ reagoval na poselství Hamáček.

Prezident se pozastavil také u krajských voleb, které Česko čekají v příštím roce. Chtěl by, aby právě v těchto volbách dostali nejvíce hlasů hlavně úspěšní starostové, nikoli sesazení straničtí funkcionáři. Právě ČSSD přitom na pozici ministra kultury navrhovala voličsky úspěšného starostu Nového Města na Moravě Michala Šmardu, kterého prezident dlouhodobě odmítal jmenovat a nakonec ani nejmenoval.

Předseda Pirátské strany Ivan Bartoš to považuje za dvousečné kázání. „Nemám rád, když někdo něco říká, a pak dělá něco jiného. Od prezidenta, který letos ‚zařízl‘ kandidáta sociálních demokratů do vlády, ačkoli to byl úspěšný starosta, tak tam vidím rozpor mezi vzkazem a tím, co sám tento rok udělal. Nesedí mi to dohromady,“ řekl předseda Pirátů Bartoš.
Prezident bez inovací vs. vyvážený státník

Vládní strany a opozice se dělí i v názorech na prezidentské poselství. Jedním z prvních témat byla zdlouhavá řízení, která jsou společně se solárními barony a klimatem v projevech stálicí. Podle předsedkyně TOP09 Markéty Pekarové Adamové neřekl Zeman nic nového.

„Jen potvrdil známá fakta, že se vládě nedaří zlepšit dostupnost bydlení, zrychlit soudní a stavební řízení, ani výstavbu dálnic. Žádné nové myšlenky, poselství, hodnoty, ideje ani vize pro naši zemi jsme však neslyšeli,“ reagovala na prezidentské poselství Pekarová Adamová. Novinky neslyšel ani předseda KDU-ČSL Marek Výborný, kterému navíc vadí bagatelizace klimatických změn.

„Chyběla mi i alespoň drobná sebereflexe, protože za řadu problémů nese politickou odpovědnost i on sám. Strkat hlavu do písku před zjevnými problémy s klimatem je bohužel nezodpovědné. A znovu opakovat líbivou tezi o pomalosti soudů je čirý populismus. Excesy existují všude, dobře se to poslouchá, ale není to pravda, stačí se podívat do jiných států EU. K zasypání příkopů ve společnosti projev přispěje těžko. A pokud jde o starosty, stačí sledovat naše kandidátky. To víme a děláme i bez prezidenta,“ dodal.

Radost nad podporou starostů má i Vít Rakušan. Předseda STAN připomněl, že právě na starostech staví svoje kandidátky. I když Zeman podle něj zvolil smířlivější tón, než je obvyklé, nesouhlasí spolu v zásadních věcech.

„Líbila se mi výzva k diskusi mimo naše sociální bubliny a v některých momentech za vcelku výstižný popis stavu věcí, a to především pomalosti, která brání Česku v dosažení úspěchu. Postrádal jsem ale vizi. Pohled do budoucna, stále to byl ten všeználkovský přístup politika z devadesátkové generace. Neshodnu se s ním v pohledu na ekologická témata, nevěnoval důraz závažným problémům - například s devastací krajiny pro ekonomické účely a stupňujícímu se suchu,“ vyjmenovával předseda STAN Vít Rakušan.

Sociální bubliny a rozumná diskuse u nás chybí

Politické strany se vesměs shodnou na několika bodech poselství prezidenta - všechny trápí dlouhé lhůty na úřadech nebo diskuse bez útoků. Premiéra Andreje Babiše projev potěšil.

„I ten jeho závěr, kde řekl, aby se lidi nenechali nikým manipulovat a měli na věci svůj vlastní názor, je v dnešní době fakt důležité. Lidé se uzavírají do vlastních sociálních bublin a nejsou schopni spolu normálně bez agrese diskutovat. Problémy si uvědomujeme a jsou naší prioritou v řešení. V klimatické otázce nesmíme být hysterici, ale řešit se musí,“ řekl Andrej Babiš, kterému prezident pochválil i Národní investiční plán. To naopak překvapilo předsedu Pirátů Ivana Bartoše.

„Nečekal jsem, že ho tam bude vyzdvihovat. Andrej Babiš to dával rok dohromady. Je to na 30 let dopředu a za zhruba osm bilionů korun investic. Investice ale znamená, že někam zainvestuji peníze a pak se to projeví zlepšením kvality života či dopravní obslužností. Tohle je ale seznam projektů, kdy ani někteří starostové nevědí, že jim to tam někdo plánuje stavět. Věnovat část poselství vyzdvihování tajného Národního investičního plánu bez opory v příjmech se mi zdá jako úlitba Babišovi,“ komentoval prezidentská slova Bartoš.

Pevné zdraví a solární baroni

Do „tábora“ vyváženého stranického projevu se řadí i předseda SPD Tomio Okamura, který nezapomněl okomentovat i zdravotní stav prezidenta.

„Prezident byl zjevně v dobré kondici a přejeme mu pevné zdraví do dalších let. Hnutí SPD sdílí jeho kritiku stavu vymahatelnosti spravedlnosti a práva pro občany. Za tento stav nese plnou zodpovědnost současná i předešlé vlády,“ komentoval Okamura a dodal, že prezident pojmenoval správně rizika související s klimatickou politikou EU, které současná vláda ustupuje.

Vyváženost poselství prezidenta ocenil i předseda KSČM Vojtěch Filip s tím, že jde o jeho konzistentní názor jak na činnost vlády, tak na společenskou situaci. Přidal se ke kritice dlouhých termínů zahájení výstavby nových jaderných bloků nebo k vyjádření důvěry v ministryně spravedlnosti a místního rozvoje.

SÍLU STRAN PROVĚŘÍ KRAJSKÉ VOLBY

Již brzy po začátku nového roku by se premiér Andrej Babiš mohl dozvědět, jak Ústavní soud rozhodne o novele zákona o střetu zájmů, které se někdy říká „lex Babiš“. Právě kvůli tomuto zákonu předseda vlády převedl svůj holding Agrofert do svěřenského fondu. Několik stran si v roce 2020 zvolí lídry a jejich sílu otestují krajské a senátní volby.

To, že by Ústavní soud mohl poměrně záhy po začátku roku rozhodnout o ústavní stížnosti prezidenta Miloše Zemana na „lex Babiš“, avizoval předseda Ústavního soudu Pavel Rychetský. „Předpokládám, že se to snad již konečně podaří,“ řekl Rychetský v rozhovoru pro Týden.

Důležitý bude verdikt o tomto zákonu i proto, že již v únoru by měla mít Evropská unie od české vlády odpověď na závěrečnou zprávu auditorů, podle nichž přetrvává Babišův střet zájmů. Došli k tomu, že bylo firmám z holdingu Agrofert neoprávněně vyplaceno celkem 285 226 785 korun, z toho 50 milionů již Evropská unie proplatila do České republiky. Audit uvádí, že na jedné straně měl Babiš přímý i nepřímý vliv na fungování Agrofertu a na straně druhé měl zároveň vliv na dotační politiku státu.

Tato záležitost tak bude v příštím roce dál významně zaměstnávat premiéra a šéfa ANO. Jeho vláda se bude s Evropskou unií dohadovat, zda se jí podaří snížit částku, kterou by mělo buď Česko vrátit, nebo o ní budou poníženy budoucí evropské dotace.
Od postupu vlády se také bude odvíjet, jaký ohlas budou mít dál protesty, které proti premiérovi organizuje Milion chvilek pro demokracii. Organizátoři byli v roce 2019 úspěšní v mobilizaci lidí, když se jim podařilo opakovaně na pražskou Letnou přivést více než čtvrt milionu voličů.

Krajské a senátní volby naznačí, zda ČSSD může přežít

Největší událostí v domácí politice v roce 2020 budou krajské a senátní volby na podzim.

Zejména pro druhou vládní stranu, sociální demokracii, budou kruciální. Z pozice ještě poměrně nedávno nejsilnější strany v zemi spadla téměř na dno. Letos propadla v evropských volbách, když nezískala ani jedno křeslo, a ani průzkumy veřejného mínění straně příliš nepřejí.

V senátních volbách může přitom přijít až o 10 ze 13 křesel v horní komoře parlamentu, která bude obhajovat. Ve hře budou i křesla bývalého šéfa Senátu Milana Štěcha na Pelhřimovsku či exministra Jiřího Dienstbiera na Kladensku. Žádná jiná strana nemůže v senátních volbách tolik tratit. Druhý nejtěžší úkol mají lidovci, kteří budou hájit 6 z 15 křesel.

Strany budou ale ještě s větším napětím vyhlížet výsledek voleb krajských. Po pěti hejtmanech mají shodně ANO a ČSSD, když sociální demokraté v roce 2016 dokázali v koaličních jednáních vyautovat svého vládního partnera, jenž přitom v kraji vyhrál, na Plzeňsku, v Pardubickém a Královéhradeckém kraji. Stejný kousek se v Ústeckém kraji podařil komunistům, kteří utvořili koalici s ČSSD a se Stranou práv občanů do pozice hejtmana dostali Oldřicha Bubeníčka.

Výsledek krajských voleb, sestavování povolebních koalic, ale vlastně již předvolebních kandidátek ukáže, nakolik je reálné, že se opozičním demokratickým stranám podaří sestavit blok pro volby do Sněmovny v roce 2021. To zvažují ODS, KDU-ČSL, TOP 09 a STAN. Předseda ODS Petr Fiala by chtěl mít v této věci jasno do Vánoc příštího roku.

Lídry zvolí Piráti, ODS, KDU-ČSL a komunisté

V roce 2020 si také několik parlamentních stran zvolí nové vedení. Jako první to budou Piráti v Ostravě. Proti současnému předsedovi Ivanu Bartošovi ohlásili kandidaturu poslanec Mikuláš Ferjenčík a místopředseda Sněmovny Vojtěch Pikal.

O týden později bude volit v Praze nové vedení ODS. Zatím nikdo neavizoval, že by se chtěl pokusit sesadit Fialu.
A do třetice, také v lednu, bude předsedu vybírat také KDU-ČSL. Lidovci ale nového předsedu dostanou. Mimořádný sjezd se v Praze bude konat proto, že odstoupit se po úmrtí své manželky rozhodl Marek Výborný.

V polovině dubna čeká v Brně volební sjezd komunisty, kteří tolerují a podporují menšinovou vládu ANO a ČSSD. Pokus vystřídat v čele strany Vojtěcha Filipa už iDNES.cz potvrdil první místopředseda strany Petr Šimůnek, který se profiluje bojem za zachování sochy maršála Ivana Koněva v Praze.

Příští rok také naznačí, jaký ohlas může mít aktivita poslance Jana Čižinského, který se pokusí zopakovat úspěch, který má v Praze, když se poté, co se stal starostou v Praze 7, hladce s hnutím Praha sobě dostal do celopražského zastupitelstva i do koalice vládnoucí v hlavním městě. V prosinci ohlásil Čižinský iniciativu 3000 statečných, s níž chce zamíchat kartami v celostátní politice. Chce získat lidi, kteří k volbám nyní nechodí.

SOUDCE PEJCHAL: PŘÍBĚH PREMIÉRA, NOVINÁŘŮ, ÚNIK ZE SPISU

Soudce Aleš Pejchal: Příběh premiéra, novinářů a úniku ze spisu, který patří do učebnic: Strhující příběh ministerského předsedy a jednoho úniku z vyšetřovacího spisu, kteří novináři napřed otiskli, aby ho poté zničili a zmařili tak vyšetřování, přednesl na mezinárodní konferenci Spravedlivý proces a mediální realita soudce Evropského soudu pro lidská práva (ESLP) zvolený za Českou republiku Aleš Pejchal. Soudce Pejchal pro tuto příležitost unikátně dohledal, co se s jednotlivými aktéry stalo po rozsudku ESLP, což vyvolává nakonec více otázek, než sám rozsudek. Příspěvek soudce Aleše Pejchala přináší Česká justice v plném znění.

Společná akce Nejvyššího státního zastupitelství a ESLP se uskutečnila v Praze 28. listopadu 2019. Česká justice o akci informovala.
________________________________________
Dámy a pánové,
Je pro mne nesmírnou ctí přispět k zajímavé diskuzi o svobodě projevu a ochraně soukromí právě na tomto nádherném místě před tímto forem. Když jsem o svém příspěvku přemýšlel, dospěl jsem k závěru, že musí být jak právnický, tak žurnalistický. Je na vás, abyste zhodnotili, zda se mi to podaří.

Budu vyprávět příběh jednoho velmi úspěšného ministerského předsedy a také dvou novinářů a rovněž členů tribunálu zřízeného parlamentem, ale především lidské komunity. Ta je totiž v případech týkajících se ochrany svobody projevu zcela nejdůležitější. Na pustém ostrově může jeho jediný obyvatel vykřikovat cokoli a žádnou ochranu nepotřebuje. Jednak tu není nikdo, kdo by ho chránil, ale také nikdo, kdo by mu naslouchal a mohl se eventuálně cítit pobouřen jeho výroky.

Je pozoruhodné, že to byl právě bývalý syrský otrok Publilius Syrus, jenž v prvním století před naším letopočtem ve starém Římě vyslovil úžasnou myšlenku: „Sibi primum auxilium eripere est leges tollere.“ „Mařit zákony znamená zbavovat se základní ochrany.“ Tahle neobyčejná úvaha bude náš příběh provázet. Ale pojďme k hlavním hrdinům mého vyprávění.

Pan Bartholomew Patrick Ahern stál nesmírně dlouho v čele irské vlády. Od roku 1997 až do roku 2008. V době jeho premiérování se Irsku dostávalo přízviska „Keltský tygr“. Ekonomika státu se neuvěřitelně rozvíjela a ministerský předseda byl téměř až do svého neblahého konce doslova miláčkem spokojených obyvatel.

Pan Ahern se dvacet let před nástupem do premiérského křesla stal poslancem, měl rovněž nemalé vládní zkušenosti nejdříve jako ministr práce, později už dostal daleko významnější portfolio jako ministr financí. Právě v období, kdy odpovídal za státní pokladnu, proběhly určité finanční transakce, jež mu později obrazně řečeno zlomily vaz.

Ale nepředbíhejme. Ještě je zapotřebí předeslat, že v době svého premiérování několikrát navštívil Českou republiku. Nejdříve je dne 21. dubna 2004 přijat v Senátu Parlamentu České republiky jeho tehdejším předsedou panem Petrem Pithartem. Irský ministerský předseda na půdě Senátu přednesl řeč k rozšíření Evropské unie, což bylo pro Českou republiku v roce 2004, jak jistě všichni víme, nesmírně aktuální. Nebyla však náhoda, že právě pan Bertie (jak se mu trochu familiárně říkalo) Ahern hovořil v českém Senátu. Irsko v té době předsedalo Evropské unii.

O necelý měsíc později 20. května 2004 je pan Ahern v Praze znovu a tentokrát jedná se svým kolegou z Evropské unie, panem Vladimírem Špidlou, tehdejším předsedou české vlády. Předmětem jejich disputace nebylo nějaké běžné téma, ale otázka přijetí Ústavy pro Evropu. Rok předtím, než návrh této Ústavy odmítli v referendu občané ve Francii tedy dne 29. května 2005 a o dva dny později dne 1. června i občané Nizozemí.

Vrátíme se však do Irska, tam byl pan Ahern o něco důležitější než v České republice, leč kdybyste přeci jenom pouze brouzdali po internetu v českých textech, tak zjistíte, že 6. května 2008 irský ministerský předseda odchází nedobrovolně ze své funkce. A většina čtenářů by se určitě spokojila s vysvětlením, které tenkrát poskytli novináři na serveru „Lidovky.cz“. Cituji: „Podrobnosti o Ahernových transakcích zveřejnil poprvé předloni na jaře list The Irish Times. Premiér tehdy přiznal, že přijal nezdaněné peněžní dary nejméně od 39 obchodníků, ale popíral, že by udělal něco protizákonného.“ Tedy novináři údajně přiměli ministerského předsedu abdikovat z důvodu podezření pro korupci.

Bylo to však trochu jinak. V roce 2006 začal v souvislosti s panem Ahernem pozoruhodný příběh, jehož konec napsal dne 30. září 2014 Evropský soud pro lidská práva.

Než se dostaneme ke zmíněným dvěma novinářům, bude zapotřebí nejdříve ještě pár slov o tzv. Mahonově tribunálu. Podle Tribunals of Inquiry (Evidence) Act z 24. března 1921 tedy volně přeloženo podle zákona o vyšetřovacích tribunálech, samozřejmě ve znění dodatků, založil Irský parlament v roce 1997 svojí rezolucí takovýto vyšetřovací tribunál za účelem vyšetření údajné korupce politiků při plánování developerské výstavby v oblasti Dublinu.

Neodpustím si poznámku, že předmětný zákon z roku 1921 byl vydán před uzavřením anglo – irské dohody z 6.prosince 1922, na jejímž základě se oddělil svobodný Irský stát od Severního Irska, které zůstalo součástí Britského království. Leč tribunál založený v roce 1997 byl samozřejmě tribunálem toliko Irské republiky. A Mahonův proto, že jeho posledním předsedou byl soudce Alan Mahon. Tento tribunál měl při vyšetřování veškeré pravomoci, kterými oplývá High Court tedy vrchní soud, a to při úkonech jako je předvolání a výslech svědků nebo při vyžádání si předložení písemných dokumentů.

Vyšetřovací (Mahonův) tribunál začal po svém založení usilovně pracovat. Jednak velice dlouho od listopadu 1997 do března 2012 a taktéž značně nákladně, odhad vynaložených prostředků na vyšetřování se blížil třem stům milionům EUR. Šlo o nejdelší a zároveň nejdražší vyšetřování v Irské republice.

Nu a konečně k oběma novinářům. Panu Colm Keena bylo v roce 2006 čtyřicet šest let a paní Geraldine Kennedy padesát pět let. Nepochybně oba zkušení novináři. On byl v té době zpravodajem pro politické záležitosti a ona editorkou novin „The Irish Times“.

Tribunál má na pilno a objevuje důležitou stopu pro své vyšetřování. Píše dne 29. června 2006, a svůj dopis označuje jako striktně privátní a důvěrný, panu K., jenž byl podnikatelem a také přítelem současného ministerského předsedy Aherna. Požaduje vysvětlení určitých plateb, především komu byly poskytnuty a proč. Šlo o platby z konce roku 1993, tedy z doby kdy byl pan Bertie Ahern ministrem financí. Pan K. tribunálu na jeho dotazy odpovídá prostřednictvím svého advokáta.

Přichází verze novinářů, kterou nelze ani potvrdit ani vyvrátit. Z čista jasna se údajně dne 19. září 2006 objeví na stole pana Colm Keena kopie celé korespondence mezi panem K. a vyšetřovacím tribunálem. Kopie jsou doručeny anonymně.
Colm Keena informuje editorku Geraldine Kennedy. Rozhodnutí je jednoznačné. Ověř si, co to půjde, a pusť to. Stejně by to udělalo, předpokládám, 99% novinářů.

A v této fázi si neodpustím další poznámku. Postupovali tito novináři skutečně jako hlídací psi demokracie a právního státu? Objevili investigativně něco nového ohledně ministerského předsedy Irska tím, že se rozhodli zveřejnit část šetření zcela nezávislé, profesionální demokratické instituce, která měla prozatím velmi dobré důvody nic nezveřejňovat? Nebudu sám sobě odpovídat, ale pokračovat ve vyprávění.

Už 21. září 2006 si celé Irsko, a s ním i celý svět, mohlo přečíst v „The Irish Times“ článek s třaskavým nadpisem: „ Tribunál zkoumá platby premiérovi“. Článek vycházel především z dopisu tribunálu, jenž byl adresován panu K. Byly použity celé pasáže z tohoto dopisu. Autor článku konstatoval, že pan K. byl toliko jedním z několika developerů, kteří poskytovali panu Ahernovi v době, kdy byl současný ministerský předseda ministrem financí, úplatky v odhadované výši 50.000 – 100.000 EUR. Jak pan K. tak premiér přímo v článku jakékoli úplatky odmítli.

Teprve tímto okamžikem začíná kauza, jež měla svoji konečnou dohru před sedmičlenným senátem Evropského soudu pro lidská práva. A události nabírají rychlý spád. V tentýž den, kdy je článek uveřejněn, píše tribunál paní Geraldine Kennedy. Vyjadřuje své znepokojení, že noviny uveřejnily materiály, které byly striktně soukromé a důvěrné a které byly takto i jednoznačně označeny. Uvádí, že zveřejnění těchto důvěrných materiálů předtím, než byly posouzeny k tomu příslušným forem, poškozuje práci tribunálu a zároveň i práva těch, kteří byli v předmětném článku uvedeni. Zároveň uvádí, že má právo obrátit se s tímto problémem na příslušný soud.

A ve stejný den se obracejí na tuto dámu advokáti pana K., protestují, že uvedeným článkem byla porušena jeho práva. Právní bitva vzplane na všech možných bojových liniích. Pokud jde o Úmluvu o ochraně lidských práv a základních svobod jde o souboj mezi článkem 8 a článkem 10, tedy mezi ochranou soukromí a svobodou projevu.

Paní Kennedy chladnokrevně odpovídá tribunálu hned druhý den. Ano „The Irish Times“ obdržel anonymně kopii korespondence zmiňované v článku. Považovala však za záležitost veřejného zájmu vše ověřit a publikovat. Samozřejmě plně uznává, že tribunál má důležitou veřejnou funkci, ale noviny mají svoji povinnost informovat veřejnost.

Tribunál kontruje a dne 26. září 2006 vydává nařízení, aby novináři vydali k dispozici tribunálu veškeré materiály, které byly podkladem ke zveřejněnému článku. Paní Kennedy odpovídá v ten samý den, že po poradě s právními experty veškeré tyto materiály byly zničeny.

Tribunál se rozhodne předvolat oba novináře na den 29. září 2006. Novináři se před tribunál dostaví. Nikdo se nedozví nic více než, že požadované materiály byly zničeny. Paní Kennedy toliko vysvětlí, že jako editorka dala pokyn ke zveřejnění článku, neboť tribunál by mohl také rozhodnout, že jím zjištěné skutečnosti o platbách ministerskému předsedovi jsou mimo jeho působnost a nebylo by nikdy zveřejněno nic.

Jak jinak, na řadu přicházejí soudy. Obracet se na ně musí tribunál, novináři jsou prozatím docela v pohodě. Vždyť zveřejněný článek o ministerském předsedovi byla doslova bomba.

Nejdříve si však tribunál musel vyhodnotit situaci a rozhodnout se jak dál. To se stalo 5. října 2006. Tribunál složený ze tří soudců dochází k závěru, že chování novinářů poškozuje jeho práci a tribunál sám nemá pravomoc uložit jim jakoukoli sankci. Musí se tudíž obrátit na vrchní soud především proto, aby chránil svoji integritu a důvěru veřejnosti v jeho práci. Únik informací je medii přičítán tribunálu. Přitom všichni členové tribunálu jsou přesvědčeni, že je to vyloučeno. V zájmu věrohodnosti práce tribunálu je proto nezbytné, aby byla zjištěna identita původce úniku informací, čemuž bylo zabráněno chováním novinářů, kteří zničili materiály, jež by mohly vést ke zjištění všech potřebných skutečností. Tribunál při své práci nemůže vzbudit dojem, že v průběhu vyšetřování poškozuje zájmy kterékoli ze stran.

Žaloba byla podána 13. února 2007. Argumenty obou stran se již příliš nemění. Tribunál tvrdí, že svojí prací nesmí dopustit zpochybnění dosavadní bezúhonnosti osob, jež jsou vyšetřovány a to se děje bohužel zveřejněním uniklých informací. The Irish Times prostřednictvím paní Kennedy a pana Keena urputně brání jakýkoli náznak prolomení ochrany svého zdroje.
Vrchní soud ve svém rozsudku ze dne 23. října 2007 došel k závěru, že tribunál měl právo vyšetřit a zjistit jakým způsobem došlo k úniku důvěrných informací.

Nejtěžší však samozřejmě bylo posoudit rovnováhu mezi fungováním demokraticky ustaveného tribunálu a svobodou projevu novinářů, do které patří i odmítnutí zveřejnění zdroje jejich informací. Tady vrchní soud dochází k závěru, že musí být také zohledněna práva a zájmy třetích osob. Samozřejmě uznává, že novinář nemá povinnost odhalit zdroj svých informací, leč do pravomoci soudu náleží, aby veškeré skutečnosti posoudil. Zničením požadovaných materiálů se novináři pasovali do pozice soudců, kteří celou věc rozhodli výlučně ve svůj prospěch bez ohledu na práva a zájmy třetích osob. Vrchní soud označuje toto chování novinářů za zjevné porušení vlády práva, neboť ti se nemohou postavit nad zákon a usurpovat si funkci soudu, jako se v tomto případě stalo.

Novináři se odvolávají k Supreme Court tedy k Nejvyššímu soudu.
Jeho rozsudek ze dne 31. července 2009 je nesmírně zajímavý. Novináři vyhrávají a nevyhrávají. Po mnoha letech paní Geraldine Kennedy jej nazve Pyrrhovým vítězstvím.

Nejvyšší soud v podstatě vyhoví odvolání novinářů a zamítne žalobu tribunálu. Kritizuje postup Vrchního soudu a dochází k závěru, že postupoval příliš přísně. Příliš se soustředil na zavrženíhodné jednání novinářů v podobě ničení dokumentů a tím do značné míry devalvoval privilegium novináře neprozradit svůj zdroj informací. Připouští ale, že soud sice na straně jedné při svém rozhodování musí ctít novinářské výsady na straně druhé však žádný občan, tedy ani novinář nemá právo požadovat vynětí ze zákonného procesu.

Nejvyšší soud však v tomto rozsudku nerozhodne v otázce nákladů řízení, tuto otázku si vyhrazuje k samostatnému projednání. Dalo se s trochou fantazie očekávat, že toto rozhodnutí ještě zamíchá kartami.

A Nejvyšší soud si dává na čas. Teprve 26. listopadu 2009 je vydáno obsáhlé rozhodnutí, které novináře vůbec nešetří. Podle něj se novináři vrhli do role rozhodců o správné rovnováze mezi dotčenými zájmy a právy. Samotný akt zničení dokumentů posunul tuto rovnováhu jednostranně ve prospěch novinářů. Toto trestuhodné úmyslné chování novinářů je podle Nejvyššího soudu zbavilo obvyklého očekávání, že v případě úspěchu ve věci samé jim budou přiznány i náklady řízení. Tribunál oproti tomu byl oprávněn provádět vyšetřování, které bylo do značné míry chováním novinářů znemožněno a měl plné oprávnění i se v této situaci obrátit na vrchní soud. A v této, dle názoru Nejvyššího soudu, zcela výjimečné situaci, ukládá Nejvyšší soud novinářům resp. novinám The Irish Times, aby uhradily tribunálu veškeré náklady řízení jak před vrchním tak Nejvyšším soudem.

Tribunál vyčíslil náklady téměř o rok později, v říjnu 2010. Částka to byla závratná 393 055, 42 EUR. Výše však podléhá přezkoumání a vyměření příslušnému úředníkovi vrchního soudu, je to tzv. „Taxing Master of the High Court.“ Řízení o vyměření nákladů řízení bylo přerušeno, a jak to nakonec s jejich skutečnou výší dopadlo bohužel nevím.
Ale ještě před vyčíslením nákladů řízení, již 19. května 2010 podávají paní Kennedy a pan Keena stížnost k Evropskému soudu pro lidská práva.

Novináři si především stěžovali podle článku 10 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod, že došlo k zásahu do jejich práva na ochranu svých novinářských zdrojů. Tvrdili, že tento zásah nemá jasný nebo přiměřený právní základ, nesleduje žádný z legitimních cílů uznaných v čl. 10 odst. 2 Úmluvy a v demokratické společnosti nemůže být v žádném případě považován za nezbytný. Podle článku 6 Úmluvy si dále stěžovali, že přiznání nákladů vůči nim jako úspěšné straně bylo nespravedlivé, nepřiměřené a svévolné. Dovolávali se i porušení článku 13 Úmluvy, že neměli účinný prostředek nápravy ve smyslu Úmluvy. S odvoláním na článek 1 Protokolu č. 1 k Úmluvě si rovněž stěžovali, že rozhodnutím o nákladech řízení, které jim bylo uloženo zaplatit, bylo zasaženo do jejich vlastnických práv. Nakonec podle článku 14 ve spojení s články Úmluvy, které jsem již uvedl, namítali, že byli vystaveni neodůvodněnému rozdílnému zacházení ve srovnání s osobami v obdobných situacích.

Rozhodnutí senátu 5. sekce Evropského soudu pro lidská práva ze dne 30. září 2014 si můžete kdokoli kdykoli otevřít na webových stránkách Rady Evropy, takže budu poněkud stručnější.
Sluší se podotknout, že veškeré návrhy stěžovatelů byly zamítnuty jako zjevně neopodstatněné a stížnost prohlášena za nepřípustnou a to většinovým rozhodnutím členů senátu, ve kterém jsem rovněž zasedal.

Je třeba si uvědomit, že jádrem stížnosti bylo ona přiznaná povinnost uhradit náklady řízení a tím mělo dle obou novinářů dojít k porušení hned několika článků Úmluvy ze strany Vysoké smluvní strany, zejména pak mělo jít o neblahý zásah do svobody projevu. A tak z odůvodnění rozhodnutí senátu bude asi nejdůležitější uvést jen několik stěžejních zásad důležitých pro rozhodnutí:

• Teprve poté, když Tribunál naznačil své právo obrátit se na soud a poté, co nařídil předložení dokumentů, se stěžovatelé – novináři rozhodli zničit důkazy, které by byly základem pro rozhodnutí soudem o sporných veřejných zájmech.
• Stěžovatelům byla k dispozici ochrana soudů, aby mohli obhájit svá práva.
• Všechny osoby musí respektovat roli soudů a nikdo, včetně novinářů, si nesmí uzurpovat soudní funkci.
• A konečně Evropský soud pro lidská práva má za to, že skutečným smyslem rozhodnutí irského Nejvyššího soudu bylo signalizovat, že žádná strana není ani nad zákonem ani nad zákonnou jurisdikci soudů.

Tento příběh jsem nevyprávěl kvůli konečnému rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva. Tento příběh v sobě skrývá daleko více otázek, které je důležité ve vztahu ke svobodě projevu a ochraně soukromí jednotlivců diskutovat. Těžko by se asi našel jiný podobný příběh, kde zároveň figurují úspěšný ministerský předseda, kvalitní novináři, vyšetřovací tribunál zřízený parlamentem, národní soudy a v konečné fázi i soud mezinárodní. Proto si ještě dovolím své vyprávění doplnit dvěma postřehy.

Vrchní soud rozhodoval v době, kdy ještě byl pan Ahern ministerským předsedou. Nejvyšší soud již v době po jeho rezignaci na tuto funkci. Možná to není důležité, ale rozhodně zajímavé.

Druhý postřeh je poněkud hlubší. Pan Ahern nerezignoval v září 2006 na svůj post následně po zveřejnění oněch materiálů, které záhadným způsobem unikly během vyšetřování tribunálem, jenž zřídil irský parlament. V roce 2007 šel pan Bertie Ahern se svojí stranou znovu do voleb a přes všechny novinové články a podezření vyhrál a stal se potřetí za sebou irským premiérem.

V únoru 2008 je však pan Ahern opět vyslýchán soudcem Mahonem. Dochází k velice prudké výměně názorů. Pan Mahon je výborný vyšetřující soudce. Ministerský předseda ztrácí nervy a připouští, že na účet jeho bývalé partnerky paní Celie Larkin přišly nějaké peníze jako půjčka. V březnu neunese tíhu důkazů bývalá sekretářka pana Aherna paní Gráinne Carruth a mluví o penězích, které přišly na účet jejího bývalého šéfa.
Nuže dvě dámy a výborný soudce stojí především za tím, že ministerský předseda neustojí staré hříchy a dne 2. dubna 2008 oznamuje svoji rezignaci ke dni 6. května 2008, zatímco novináři se soudí.

Jaké jsou osudy našich hrdinů dnes?

Panu Bertie Ahernovi je 68 let, politice se nevěnuje, leč v únoru 2015 získal čestný titul doktor práv z Washington College v Chestertown v Maryland.

Pan Colm Keena má 59 let a je stále novinářem a stále v The Irish Times.

Paní Geraldine Kennedy je stejně stará jako pan Ahern. Novinářkou v The Irish Times již není. V srpnu 2012 byla jmenována docentkou žurnalistiky na Universitě v Limerick. Získala celkem pět čestných doktorátů z irských univerzit.
Panu Alanu Mahonovi je rovněž 68 let. Po čtyřletém působení na postu soudce na odvolacím soudě jej irská vláda v roce 2018 navrhla na pozici ombudsmana pro obranné síly. Funkce se ujal 6. července 2018 na funkční období tří let.
A irská komunita? Asi se shodneme, že období keltského tygra je už jen historií.

Pokusil jsem se odvyprávět příběh, jenž si dle mého názoru zaslouží rozsáhlé místo jak v učebnicích práva, tak v učebnicích žurnalistiky. Otázky, které přináší, poučení, které v něm můžeme nalézt, jsou možná důležitější než rozsudky a rozhodnutí, ze kterých jsem citoval a na jednom z nich se i podílel.
Velmi vám děkuji za pozornost, kterou jste tomuto příběhu věnovali.
________________________________________
(ire), ceskajustice.cz

SOUDCI NESOUHLASÍ S UTAJENOU OBŽALOBOU VÉČKAŘE BÁ

Důvodem, proč pražský městský soud v úterý vrátil k došetření případ bývalého ministra Víta Bárty (VV) a policisty Jana Petržílka, je skutečnost, že státní zastupitelství podalo jejich obžalobu v utajeném režimu. Podle soudu pro to není důvod a porušuje to Bártovo a Petržílkovo právo na obhajobu. Na dotaz to uvedla mluvčí soudu Markéta Puci. Kauza se týká úniku odposlechů bývalého pražského primátora Pavla Béma a lobbisty Romana Janouška.

Předsedkyně soudního senátu dospěla podle Puci po prostudování trestního spisu k závěru, že obžaloba vedená jako utajovaná informace je v rozporu jak s právem na obhajobu, tak i s transparentností soudního řízení. Proto na svolala svůj senát, aby obžalobu neveřejně projednal. Senát pak rozhodl o vrácení věci Městskému státnímu zastupitelství v Praze k odstranění závažných procesních vad.

Zásadním problémem je podle soudu to, že utajenou obžalobu nelze obžalovaným ani jejich obhájcům reálně doručit, aniž tím soud poruší zákonné přepisy o nakládání s utajovanými informacemi. Soud by ji také nemohl nechat v hlavním líčení veřejně přednést. Senát upozornil i na to, že obžaloba není uvedena v příslušné příloze nařízení vlády, která určuje písemnosti, jež lze utajovat.

„Způsob vypracování obžaloby v utajeném režimu je pro soud o to nepřijatelnější, že to vzhledem k povaze daného případu a jeho konkrétním skutkovým parametrům naprosto nebylo nutné,“ citovala Puci z usnesení. „Ve výrokové části obžaloby nejsou uvedeny žádné údaje, u kterých by byl režim utajovaných informací odůvodněn,“ dodala.

V odůvodnění obžaloby sice takové důkazy zastoupeny jsou, to lze ale podle soudu vyřešit tak, že u nich státní zástupce jednoduše odkáže na obsah výpovědí v utajené části spisu. „Bude na místě, aby státní zástupce ve vyšetřovacím spise učinil předmětem utajení pouze ty důkazy, u nichž nelze jinak. Tedy svědecké výpovědi zaměstnanců Bezpečnostní informační služby k metodice a obsahu práce BIS,“ vysvětlila Puci.

Někdejší šéf Věcí veřejných a bývalý ministr dopravy Bárta čelí obvinění společně s bývalým zpravodajcem Petržílkem od roku 2013. Kriminalisté tvrdí, že o čtyři roky dříve jako majitel bezpečnostní agentury ABL navedl tehdejšího agenta BIS Petržílka, aby vynesl citlivé dokumenty. Ty se týkaly odposlechnutých telefonických hovorů Janouška s Bémem.

Přepisy nahrávek, v nichž se Janoušek s Bémem oslovují „Mazánku“ a „Kolibříku“, zveřejnila v březnu 2012 Mladá fronta Dnes. Odposlechy odhalují Janouškův vliv na kroky hlavního města pod Bémovým vedením. Deník tehdy uvedl, že BIS nahrávky pořídila v roce 2007. Bárta i Petržílek vinu ze zneužití pravomoci a ohrožení utajované informace odmítají. V případě prokázání viny jim hrozí až desetileté odnětí svobody.

EGYPTSKÝ VŮDCE ZAVÁDÍ TVRDOU CENZURU, ŽÁDNÝ SEX ANI POLITIKA

Vláda egyptského prezidenta Abdala Fattáha Sísího během posledních tří let uvalila přísný dohled na veškerá média. Novináři, producenti i herci si stěžují, že cenzura je horší než za Mubarakova režimu. Podepisuje se to nejen na zpravodajství, ale i na oblíbených telenovelách.

Ještě nedávno byli Egypťané zvyklí, že v jejich milovaných telenovelách se rozebírají ožehavá společenská témata jako drogová závislost, policejní brutalita, homosexualita či sexuální zneužívání. Nic takového už v televizi neuvidí. Ve stomilionové zemi, která se může pochlubit největším filmovým průmyslem v arabském světě, dnes vládne jedna jediná vize. Je to ta prezidenta Sísího, vize egyptského vlastenectví a hrdinství.

Někdejší generál během posledních tří let pořádně utáhl šrouby. Média a zábavní průmysl dnes kontroluje nový regulační úřad, podle jehož nařízení nesmí seriály obsahovat žádný sex, rouhání ani politiku. Policie a bezpečnostní složky mohou být zobrazeny jen v pozitivním světle.

„Škody, které utrpěla egyptská média, jsou neuvěřitelné. Je to něco naprosto bezprecedentního,“ řekl agentuře Reuters politický aktivista a někdejší vydavatel Hišam Kassem. „Je to největší mediální katastrofa v dějinách Egypta. Kvalita je jim naprosto ukradená - pokud nimi nesouhlasíš, tak tě vyhodí.“

Naši televizi řídí tajná služba

Sísího režim zahájil tažení proti svobodným médiím v dubnu roku 2016. Tehdy v Egyptě vypukly protesty proti záměru vlády vzdát se dvou ostrovů v Rudém moři ve prospěch Saúdské Arábie (více zde: Káhira přenechala Saúdům dva strategické ostrovy, Egypťané reptají). Když se ke kritice přidaly i některé noviny, zatkla policie dva novináře a obvinila je z šíření fake news.

To byl jen začátek. Následující rok vznikla Nejvyšší rada pro regulaci médií, která dnes dohlíží nad veškerým zpravodajstvím i zábavním průmyslem. Vláda nechala zlikvidovat stovky zpravodajských portálů, nový mediální zákon z minulého roku jí dává možnost blokovat účty na sociálních sítích a trestat novináře za cokoliv, co označí za falešné zprávy.

Pro komunikaci se šéfredaktory vláda vytvořila dvě skupiny v aplikaci WhatsApp, skrze které je úkoluje, o čem a jak mohou psát. Když letos v dubnu explodovala před onkologickou nemocnicí v Káhiře bomba, která zabila dvacet lidí, tajná služba dala šéfům zpravodajství přes WhatsApp vědět: „O incidentu před onkologickým centrem není třeba širší zpravodajství... jen omezené.“ Média poslechla.

Reportéři agentury Reuters získali řadu svědectví, podle nichž tajná služba nasadila své lidi přímo do televizních studií. Nejen že kontrolují produkci zpráv, účastní se i porad vedení. „Naši stanici prakticky řídí důstojníci tajné služby,“ posteskl si nejmenovaný zaměstnanec televizní stanice DMC.

Když seriály píše policajt

Sísího režim se dokonce sám pustil do showbyznysu. Egyptskému mediálnímu trhu dominuje společnost Jednotná skupina mediálních služeb, která vznikla teprve před dvěma lety a dnes kontroluje šest novinových titulů, čtrnáct televizních kanálů a čtyři rozhlasové stanice.

Vše napovídá tomu, že ji provozuje stát. V čele společnosti, která důsledně dodržuje pravidla vládní cenzury, sedí dva lidé s vazbou na egyptskou tajnou službu a dříve v ní dokonce figuroval šéf obávaného muchabarátu, generálmajor Abbás Kamel.

Podle agentury Reuters se však tvrdá cenzura může egyptskému vůdci vymstít. Jejím důsledkem jsou totiž nudné telenovely, na které se nedá dívat. Egypťané si začínají stěžovat, že Sísí je připravil o milovanou zábavu a čím dál víc z nich ladí opoziční televizní stanice vysílající z Turecka.

„Je to jako kdyby telenovely psal policajt,“ komentuje úpadek showbyznysu slavný egyptský herec Amr Waked. „Za celý svůj život jsem nikdy neviděl Egypt v tak hrozném stavu,“ dodává herec, který dnes žije ve španělském exilu, protože ho soud v jeho vlasti poslal kvůli „urážce státní instituce“ na osm let za mříže.

VOZÍČKÁŘŮM 80 % DRAH NENÍ PŘÍSTUPNÝCH

Jen pětina, celkem 504 železničních stanic a zastávek v České republice je aspoň částečně přístupná pro vozíčkáře, zjistila ombudsmanka Anna Šabatová. Podle ní je také velký rozdíl v přístupnosti vlaků různých dopravců. Celkově není situace dobrá, řekla v úterý na tiskové konferenci.

Uvedla, že v Česku neexistuje žádný právní nástroj, jak dopravce přinutit k tomu, aby své služby dělali pro vozíčkáře přístupnější. Takový by chtěla zavést. „Existuje pouze nařízení, že všechny vagóny vyrobené po roce 2008 musí být těmto lidem přístupné,“ řekla Šabatová

Největší dopravce České dráhy mají podle ní přístupných 70 procent vlaků a Leo Express všechny, RegioJet neměl dlouho žádné. Nyní na svém webu informuje, že si pořídil mobilní plošiny, a umožňuje tak nástup do vlaků na trase z Prahy do Ostravy a Žiliny. Zároveň musí podle smlouvy s ministerstvem dopravy umožnit nástup a cestování v rychlících z Brna do Bohumína, které provozuje od neděle. Arriva a GW Train Regio mají přístupnou část vlaků, vyplývá ze zjištění ombudsmanky.

Na veletrhu Rehaprotex na konci října ministr dopravy Vladimír Kremlík (ANO) uvedl, že když bude ministerstvo uzavírat v budoucnu smlouvy s dopravci na provoz rychlíkových a expresních vlaků, bude jedním z požadavků i možnost přepravy vozíčkářů. Pozitivně snahu dopravců a správce železnic hodnotil na veletrhu i předseda Národní rady osob se zdravotním postižením Václav Krása.

Podle Šabatové je zřejmé, že situaci nelze zlepšit ze dne na den a že se proti západoevropským státům začalo později. „Nevěnuje se tomu však dostatečná pozornost,“ míní veřejná ochránkyně práv.

Bezbariérové Česko je utopie, obrubníky denně ztěžují život milionu lidí

U nádraží je problém především na starých stanicích, v menších městech a vesnicích. Podle zkušeností není problém tam, kde nádražní budovy a nástupiště byly rekonstruovány. V současnosti navíc Správa železniční dopravní cesty poměrně intenzivně investuje do oprav stanic poté, co převzala nádražní budovy od Českých drah.

Šabatová uvedla, že dostupnost železniční dopravy je klíčová pro to, aby handicapovaní mohli naplňovat svá další práva. „Aby mohli jezdit do zaměstnání, chodit do školy, navštívit příbuzné. Omezení při cestování dopadá na všechny sféry života,“ řekla.

Zmínila i další překážky, jimiž je často nutnost nahlásit svoji cestu jeden až dva dny předem, dostupnost plošin v nádražích jen v omezené denní době. Plošiny jsou také v majetku Českých drah a ostatní dopravci za pronájem musí platit, proto nemají motivaci je používat.Dopravci by podle Šabatové měli myslet nejen na vozíčkáře, ale i na nevidomé a neslyšící či lidi s mírným mentálním postižením. Poslala také podnět ministerstvu dopravy, ale odpověď vzhledem ke krátkému času zatím neobdržela.