iSPIGL

internetové noviny ispigl.eu

Válka mezi soudci? Jde o závist, kariéru, uznání chyb?

Justiční vlastňáky: Nezávislost a dobrá pověst justice je v posledních měsících důvodem, proč se plní náměstí. Chtě nechtě je to téma, které se stalo legitimní politickou agendou, a jsou pro to vnitřní i vnější důvody: od poněkud nevábně zavánějícího faktu trestně stíhaného premiéra, přes debaty o podobu státního zastupitelství, až po ozvěny dění v polské, maďarské a aktuálně i slovenské justici.

České justiční špičky si zvykly, až na čestné výjimky, mustrovat ty politické, jakkoliv vždy z opatrnosti obecně. Pokud to nesklouzává až ke stařeckému mudrování na hranici zapšklosti, jedná se o oprávněnou a potřebnou kritikou. Je tu však samozřejmě riziko, že se stejné kritické měřítko může použít i na justici a poměry v ní. Což si však pohříchu často někteří justiční funkcionáři neuvědomují, respektive mají tendenci brát to v lepším případě osobně, v tom horším dokonce jako útok na instituci či nezávislost justice.

Tenhle papalášský vir nakazil ponejvíce státní zastupitelství, jehož představitelé si dokonce zvykli dělit média a novináře na ty správné a špatné, tedy dvoru blízké a naopak trůnu a jeho přízni zapovězené. Nemá smysl popisovat, o jak hlubokém problému tento styl uvažování svědčí a jak paradoxně přibližuje české státní zástupce polské či maďarské realitě, před níž tak rádi varují. „Kdo dlouho hledí do propasti, toho propast pohltí,“ psal správně Nietzsche.

Přitom ani justice není ušetřena šarvátek a půtek, jejichž motivy a provedení zcela odpovídají dobrým českým hospodským tradicím. A na které je třeba se dívat stejně kriticky, jako na některé výstřelky českých politiků.

Trpí-li ta slovenská něčím, co Slováci sami označují jako „rodinkárstvo“, v té české jsou zase různé „partičky“. Není to například až tak dávno, co někteří justiční funkcionáři neodolali pokušení a zpochybňovali právo jiných svých kolegů scházet se na veřejných místech s advokáty. Naštěstí tuhle vlnu populismu, která by vedla až k nedůstojným absurditám, zarazil svým rozhodnutím jeden z kárných senátů Nejvyššího správního soudu. Ten s aristokratickou grácií připomněl uměřenost a sňal z jinak sebevědomých osobností potupnou obavu, zda je někdo zrovna v mediální či jiné přízni a není třeba přejít na druhou stranu chodníku. A zkoumání hodnoty daru, aby byl ten příliš hodnotný potichu vrácen, ponechal na etické kodexy státních zástupců. Bohužel, na některých lidech to zanechalo šrámy dodnes, a tak ne z vlastního vkusu, ale v obavě z potenciálních šmíráků nechodí ani na hradní oslavy 28. října.

I justice někdy zapomíná, že pokud se z obyčeje má stát princip, pak je nutné ho hájit i v situacích, kdy se týká i těch, co se „nechodí koupat do Kalhot nebo ke Klobouku“. To byl případ, kdy ve výběrovém řízení na místopředsedu Vrchního soudu v Praze uspěl Jan Sváček, toho času v nepřízni tehdejšího ministra financí Andreje Babiše, který veřejně sdělil, že si jmenování Sváčka nepřeje. Místo toho, abychom slyšeli zásadní prohlášení všech zájmových spolků a unií, rozhostilo se nedůstojné ticho, které ukončil až samotný Sváček tím, že kandidaturu raději stáhl.

Můžeme mít výhrady k prezidentovi Zemanovi i k Aleši Gerlochovi. Koneckonců. Česká justice přinesla informace o Gerlochově předlistopadové minulosti, k nimž měl pan profesor velmi negativní reakci.

Ale to, co se strhlo v širší právnické a akademické obci okolo jeho nominace na ústavního soudce, si opět s praxí v české politice nezadalo. Na sociálních sítích například jinak ctihodní akademici propírali osobní nevraživosti, až měl člověk chvílemi dojem, že je na stránce Tomia Okamury. V rámci kampaně proti Gerlochovi pak dokonce Jiří Přibáň vyhlásil nad další volbou interdikt, kdy vyzval k tomu, aby prezidentovi Zemanovi Senát již žádného kandidáta na ústavního soudce neschválil.

Zda platí Přibáňova klatba i na nominaci Pavla Šámala, nevíme. Co však víme je, že proti němu veřejně vystoupila jeho předchůdkyně ve funkci Iva Brožová. Ta v Lidových novinách uveřejnila svůj text, v němž v podstatě varovala před Šámalovým odchodem na Ústavní soud s argumentem, že ten by se s jeho příchodem stal jakýmsi odkladištěm justičních funkcionářů. A jako Marcus Porcius Cato požadoval za každou svojí řečí zničení Kartága, Iva Brožová zase neopomněla připomenout, jakou by podle ní bylo pohromou, pokud by se do čela Nejvyššího soudu postavil Roman Fiala.

Proti Fialovi, a koneckonců i proti Pavlovi Šámalovi, lze mít opět mnoho výhrad. A je legitimní o nich vést veřejně debatu. V případě Šámala je nutné jej podrobit, ostatně jako ostatní kandidáty na ústavní soudce, i detailnímu studiu jeho normalizační minulosti. Nejde jen o jeho členství v KSČ, ale je potřeba se zaměřit i na případy, které jako trestní soudce v 80. letech soudil. Pokud obstál se ctí, jen dobře.

Stejně tak je naprosto v pořádku se ptát, jak vedl Nejvyšší soud a co se mu v jeho čele povedlo či nikoliv. Na druhou stranu vyčítat Šámalovi, že jako předseda Nejvyššího soudu cestoval do zahraničí a bral na cesty manželku, to mohou jen někteří novináři, ale justice by se k tomuhle druhu debaty přidávat neměla. Notabene, když na počátku akceptovala, že paní Šámalová jako soudkyně na Nejvyšším soudu setrvá. „Nechť promluví nyní, nebo ať mlčí navždy,“ platí i v tomto případě, ctíme-li principy

Mám však obavu, že opět budeme svědky vlastních gólů, které si justice bude dávat jen proto, že se nebudou respektovat obyčeje a ctít pravidla, protože ten či onen náleží k jiné partě. Respektive, že se vše bude dít jako obyčejně. A justice si uštědří další vlastňáky. K velké potěše všech, kdo s tímhle počítají, samozřejmě.

A propos, když jsme u těch vlastňáků: nedávno jsem si také jeden uštědřil. V článku o kárném řízení se soudcem Kamilem Kydalkou jsem uvedl, že soudcovská rada Městského soudu v Praze požadovala po kárném senátu, aby při rozhodování přihlédl k předchozím rozhodnutím o kárných opatřeních, které byly soudci Kydalkovi uloženy.

Jakkoliv byly mé poznámky v tomto duchu, a samotného mne tehdy tento styl a lá dopis Pragováků při projednávání kárného návrhu překvapil, byl jsem upozorněn, že jsem se zmýlil. Takže se tímto omlouvám paní doktorce Noskové a dalším členům rady, protože ta opravdu naopak požádala k předchozím opatřením nepřihlížet. Vlastňák skoro jako Brno. Petr Dimun, ceskajustice.cz

ŽALOBA SOUDKYNĚ VLTAVSKÉ PROTI MINISTERSTVU, SOUDCOVSKÁ UNIE JI PODPOŘILA

Soudcovská unie (SU) vyslovila podporu postupu soudkyně Kateřiny Vltavské, která podala správní žalobu na ministerstvo spravedlnosti. Soudkyně Vltavská se tak brání výtce, kterou jí uložila ministryně spravedlnosti Marie Benešová za její postup coby soudkyně v případu zastupitelů Postoloprt.

„Soudcovská unie podporuje obranu soudkyně, které byla udělena výtka ministryní spravedlnosti za pochybení při vydání trestního příkazu. Jestliže dotčená soudkyně hodnotí výtku jako zásah moci výkonné do nezávislého rozhodování soudce, považuje Soudcovská unie soudní přezkum takového postupu na základě správní žaloby za správný a spolehlivý nástroj z pohledu stanovení mezí působení exekutivy vůči soudní moci,“ zní celé prohlášení SU.

Z prohlášení je zřejmé, že podporu vyslovuje SU v podstatě z judikatorních důvodů a vztahuje se pouze na procesní postup, kdy se soudkyně domáhá zrušení výtky prostřednictvím správní žaloby.

Vltavská, která zároveň vykonává funkci předsedkyně OS v Chomutově, rozhodovala v případu postoloprtských zastupitelů dvakrát: nejprve rozhodla trestním příkazem, kdy uložila peněžité tresty, aby pak v hlavním líčení na návrh státní zástupkyně všechny obžalované zprostila.

Právě její prvotní rozhodnutí trestním příkazem je důvodem, proč jí byla uložena výtka. Podle názoru ministryně Benešové byla totiž zpravena o tom, že klíčový znalecký posudek předložený žalobkyní je zatížen zásadní vadou. Benešová již v kárné žalobě, kterou podala v říjnu na dozorovou státní zástupkyni Radku Pavlišovou, uvedla, že přijme vůči soudkyni kroky „v rámci svých pravomocí“. Petr Dimun, ceskajustice.cz

ROZKLAD ŽALOBKYNĚ ZELENÉ Z PLZNĚ, NESOUHLASÍ S ODVOLÁNÍM

Okresní státní zástupkyně pro Plzeň-město Antonie Zelená nesouhlasí s rozhodnutím ministryně spravedlnosti Marie Benešové (za ANO), která ji v listopadu odvolala z vedoucí funkce. Brání se podáním rozkladu. O rozkladu bude rozhodovat opět ministryně.

Zelená stojí v čele okresního zastupitelství s přestávkami 15 let. Její odvolání navrhla plzeňská krajská státní zástupkyně Anna Maříková, která se loni v říjnu obrátila na předchůdce Benešové Jana Kněžínka (za ANO).
Ministerstvo nechtělo uvést důvody odvolání. Podle informací médií je mezi nimi to, že Zelená neplnila pokyny nadřízeného.

Zelená v listopadu kritizovala, že se o svém odvolání dověděla z médií. Poukazovala na to, že příslušné správní řízení je neveřejné, a že tedy ministerstvo nerespektovalo její práva.

Podle zákona o státním zastupitelství může ministr spravedlnosti odvolat okresního státního zástupce, pokud závažným způsobem poruší povinnosti vyplývající z výkonu funkce vedoucího státního zástupce. Pokud Benešová rozkladu nevyhoví, může se Zelená následně bránit správní žalobou u pražského městského soudu.

HROMADNÁ ŽALOBA U NÁROKŮ VZNIKLÝCH PŘED ÚČINNOSTÍ ZÁKONA

Zákon o hromadném řízení soudy neodbřemení. Naopak soudy velice zatíží nejen co se týče administrativní podpory vedení hromadných žalob. Velkou hrozbou také může být zpětná účinnost zákona. Shodli se na tom zástupci justice u kulatého stolu České justice „Hromadné žaloby u českých soudů“.

Spotřebitelské spory v současné době – na rozdíl třeba od insolvencí – žádné velké břemeno pro soudy nepředstavují. Není tedy třeba je odbřemenit, jak uvádí důvodová zpráva k návrhu zákona o hromadném řízení. Myslí si to předseda Vrchního soudu v Praze Jaroslav Bureš. „Kdyby ale zákon o hromadném řízení měl být uveden v život, tak to břemeno bude. A veliké,“ myslí si.

Problémem by pro soudy bylo i to, pokud by prošla zvažovaná varianta, která by umožnila vést i spory, které vznikly před datem nabytí účinnosti zákona. „To by nebylo šťastné. Posuzovat nároky způsobem jiným, než v době, kdy vznikly, je nežádoucí. To je druh nepřípustné retroaktivity,“ myslí si předseda Krajského soudu v Praze Ljubomír Drápal. Možné zpětné účinnosti se obává i advokátka z AK Císař, Češka, Smutný Kateřina Šveřepová. „Je to v rozporu s legitimním očekáváním těch budoucích žalovaných,“ uvedla.

Ljubomír Drápal připomněl, že velkým problémem justice je nedostatek pomocného personálu a ruku v ruce s ním jdoucí jeho špatné finanční ohodnocení. „Kdybychom si mohli dovolit zaměstnance, kteří umí číst a psát, tak by to pro nás bylo daleko větší odbřemenění. A pokud si někdo myslí, že hromadné žaloby budou pro soud znamenat úlevu, tak to určitě ne. Ten předpis je tak komplikovaný, složitý a divně sofistikovaný, že to zatíží nejen soudce, ale bude to klást velké nároky na administrativní aparát,“ varuje Drápal.

Soudy totiž budou muset vést rejstříky, které budou registrovat účastníky hromadných žalob, kterých mohou být řádově tisíce. Podle předsedy krajského soudu tak bude naopak třeba přijmout nové administrativní pracovníky.
Advokátka a vedoucí právního týmu AK Císař, Češka, Smutný Kateřina Šveřepová, poslankyně a zmocněnkyně pro lidská práva Helena Válková, předseda ústavně právního výboru Marek Benda a vydavatel České justice Ivo Hartmann.

I místopředseda Krajského soudu v Ústí nad Labem Tomáš Zadražil varuje před náročnou obsluhou nového rejstříku hromadných žalob. „I pro účastníky bude možná časem poměrně složité sledovat všechny elektronické rejstříky, kterými se bude doručovat. A samozřejmě i pro správu těchto rejstříků ze strany soudu to bude poměrně náročné,“ varuje. Hrozí také větší množství řízení u tuzemských soudů, protože se k nim dostanou i nároky, které dosud neprojednávají. Půjde zejména o bagatelní nároky, o které se nyní nevyplatí individuálně soudit. Zákon také předpokládá, že by soudy řešily soukromě právní spory za správní úřady jako je Český telekomunikační úřad nebo Energetický regulační úřad. Takže naopak, to vše svědčí o tom, že to soudy zatíží agendou, která dnes před soudy v této podobě není,“ upřesnil Zadražil. V zákoně jsou navíc podle něj doslova šibeniční lhůty. „Je otázka, zda zrovna tohle je typ řízení, který by měl mít takovou prioritu? Kapacita soudu je omezená a je logické, že pokud dám něčemu prioritu, další řízení budou muset počkat,“ dodává. Lhůty navíc podle něj v praxi nebudou být moci dodržovány, protože soud toho nebude schopen.
O první části kulatého stolu čtěte zde: Soudci necítí potřebu zákona o hromadných žalobách, radí vyčkat na přijetí evropské směrnice

Obavy panují i před tím, kolik účastníků bude mít právo být při hromadném řízení „slyšeno“. I pouhý člen může podat hromadnou žalobu, pokud tak neučiní má právo být slyšen, nahlížet do spisu a podat za určitých podmínek námitku. „Je, co si pod tím termínem představit. Někdo může pod tím vnímat, že má být osobně vyslechnut, ale právo být slyšen může tradičně znamenat mít možnost vyjádřit svůj názor, třeba písemně. Pokud by právo vystoupit před soudem osobně uplatnilo 5 procent členů skupiny, tak to řízení nebude nikdy možné skončit,“ míní Drápal a upozorňuje, že zákon není legislativně domyšlený ve více oblastech. Před možnými mimořádnými požadavky na soudy varoval v meziresortních připomínkách k návrhu i Nejvyšší soud. Podle něj lze předpokládat, že právo „být slyšen“ nebudou uplatňovat všichni účastníci řízení, ale i při nároku pouhého zlomku z nich může podle Nejvyššího soudu dojít k „naprostému kolapsu“.

Soudci vyslovili v rámci kulatého stolu i obavy před preferencí neziskových organizací v zákoně. Návrh zvýhodňuje jakožto žalobce tzv. „směrnicové neziskovky“, což je například Sdružení českých spotřebitelů, dTEST nebo Sdružení obrany spotřebitelů – Asociace. Tyto subjekty zapsané na seznam vedený Evropskou komisí by při podání hromadné žaloby platily poloviční soudní poplatek a také by nemusely dokládat písemné souhlasy poškozených. „Tento návrh může být nebezpečný, protože může vyvolat žaloby vedené o princip. Neziskové organizace, které nemají zábrany oproti jiným nebo jsou preferovány návrhem zákona oproti jiným žalovaným, tak nebudou mít ekonomický zájem na tom, jak řízení dopadne, takže se mohou soudit z principu. To jsou obecně řízení složitá, kde není možnost smíru,“ upozorňuje Zadražil. Podle Drápala je také riziko v tom, že za neziskovkami můžou stát osoby, které mají zájem na zisku. „Protože český člověk si dokáže poradit se vším. Tedy vytvoří i neziskovou skupinu za účelem zisku,“ uvedl.

V tom vidí problém předseda ústavně právního výboru Poslanecké sněmovny Marek Benda. Podle něj by neziskové organizace měly pracovat na principu neziskovosti. V této souvislosti se organizací zastala vládní zmocněnkyně pro lidská práva a kandidátka na ombudsmanku Helena Válková. „Spíše bych se bála advokátů, ti jsou chytřejší a šikovnější a mohli by zakládat neziskovky a profitovat z toho,“ poznamenala.

Před upřednostňováním neziskových organizací pak varuje i advokátka a vedoucí právního týmu AK Císař, Češka, Smutný Kateřina Šveřepová. „Posunutí do podoby hromadného žalobce formou neziskové osoby, která ale může být stejně financována nějakým komerčním subjektem, akorát to bude složitější dohledat, tak spotřebitele neochrání,“ uvedla s tím, že by podle ní bylo lepší vyčkat na konečnou podobu evropské směrnice o reprezentativních žalobách a poté teprve podle ní hromadné řízení implementovat do tuzemského právního řádu. Na tom se shodli i soudci a poslanci v rámci první části kulatého stolu české justice. Ten se konal 12. prosince v pražské Villa Richter a moderoval ji vydavatel České justice Ivo Hartmann.
________________________________________
Kulatý stůl České justice se konal 12. prosince v pražské Villa Richter za laskavé podpory společnosti CCA Group a.s. Akci moderoval vydavatel České justice Ivo Hartmann.
Diskusi u kulatého stolu o hromadných žalobách u tuzemských soudů se budeme věnovat i v dalších vydáních České justice.
________________________________________

Eva Paseková, ceskajustice.cz

ZASTAVENÍ EXEKUCE, ROZHODČÍ DOLOŽKY A PRÁVNÍ STÁT

Podle obecných principů logiky platí, že nelze zastavit řízení, které již skončilo. Bude-li tedy akceptován tento názor, tak nelze ani zastavit skončenou exekuci. Tato výchozí zásada v exekucích platí, ale ovšem s výjimkou exekucí vedených na základě neplatných rozhodčích nálezů.

Judikatura totiž umožňuje, že již skončenou exekuci lze opětovně projednat a následně zastavit, a to právě z důvodu nezpůsobilého exekučního titulu, kdy takto provedená exekuce představuje dle názoru Nejvyššího soudu (vysloveného kupř. v usnesení sp. zn. 20 Cdo 2706/2007 ze dne 22. 9. 2008 či usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo 3331/2017 ze dne 15. 8. 2017) neoprávněný zásah do majetkových práv dlužníka. Úvaha to může být z určitého úhlu pohledu správná, z hlediska práva však nikoli.

Porušení zákona

V exekučním řízení tak běžně platí pravidlo nemožnosti nového otevření exekučního řízení, které skončilo vymožením. Pokud exekuce již skončila, nejsou k řízení o návrhu na její zastavení procesní podmínky, neboť zastavit lze pouze probíhající exekuce, což je vlastně zvláštní podmínka procesního řízení. Řízení o návrhu na zastavení exekuce musí tak být vždy podle § 104 odst. 1 občanského soudního řádu zastaveno, což ostatně potvrdil i Nejvyšší soud v jeho jiném rozhodnutí sp. zn. 20 Cdo 2421/2004 ze dne 14. 12. 2005. Soudy přesto tento obecný princip ohledně rozhodčích doložek nedodržují.

Při zastavování již skončených exekucí vedených na základě rozhodčích nálezů, jsou porušována mnohá další zákonná ustanovení. Podle § 51 písm. c) exekučního řádu oprávnění k vedení exekuce exekutorovi zaniká, jestliže pohledávka, její příslušenství a náklady exekuce byly vymoženy. Přesto soudy při prověřování rozhodčích doložek ve skončených exekučních kauzách zcela běžně „navracejí“ exekutorovi jeho oprávnění „pokračovat“ v exekuci, ačkoli tuto variantu zákon neumožňuje, a to bez jakéhokoli dalšího písemného pověření.

Aby soud mohl již skončenou exekuci znovu zastavit, musí fakticky celé řízení „obnovit.“ Tímto krokem je ale postupováno v rozporu s § 35 odst. 5 věta druhá exekučního řádu, podle kterého je obnova řízení v exekuci vyloučena. Zároveň se tím obchází obecné procesní principy pro obnovu řízení podle občanského soudního řádu, které stanoví striktní lhůty pro případné podání návrhu na tento mimořádný opravný prostředek, a to právě pro zachování právní jistoty účastníků řízení.

Takto tvořená judikatura soudů v této oblasti též přehlíží i § 46 odst. 2 věta druhá exekučního řádu, ze kterého vyplývá, že pověřený exekutor vede nařízenou exekuci k jejímu provedení, a to vždy až do doby, kdy exekuce skončila vymožením.

Na tomto místě se sluší uvést, že k zastavování skončených exekucí je ze stran soudů přistupováno prakticky bez jakéhokoli omezení, a to i přesto, že Ústavní soud ve svém usnesení sp. zn. III. ÚS 3007/17 ze dne 10. 7. 2018 dospěl k závěru, že tento postup není možno aplikovat univerzálně a že tedy zastavovat již skončené exekuce lze pouze výjimečně nebo v případech zneužití práva.

Autor je však toho názoru, že v zájmu právní jistoty by měl být respektován především zákon a zastavování skončených exekucí jednoduše možné není, protože tomu brání platná právní úprava.

Promlčecí doba a její praktické dopady

Dalším fenoménem při zastavování skončených exekucí je nový pohled soudů na promlčecí lhůty. Soudy v těchto případech zastávají názor, že běh promlčecí lhůty k uplatnění požadavku dlužníka na vrácení částky, které exekutor vymohl v průběhu exekuce na náhradu svých nákladů, počíná dlužníkovi běžet nejdříve právní mocí rozhodnutí o tom, že exekutor vůči dlužníkovi nemá právo na náhradu nákladů zastavované exekuce (rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo 1227/2019-127 ze dne 10. 7. 2019).

Tento názor ale nerespektuje objektivní promlčecí lhůty, přináší značnou právní nejistotu a lze mít důvodné pochybnosti o tom, že úmyslem zákonodárců by právě tento extenzivní výklad soudů. Zároveň je popíráno obecné pravidlo civilního práva, že daný slib zavazuje a smlouvy mají být plněny [srov. § 3 odst. 2 písm. d) nového občanského zákoníku]. V praxi pak běžně vzniká situace, že dlužník před mnoha lety, např. v roce 2005, přijal od věřitele podmínky uzavřené smlouvy, tyto následně dobrovolně neplnil a pakliže bylo splnění jejich povinností „vynuceno“ provedenou exekucí (např. v roce 2007), má možnost v roce 2019 i kdykoli později v důsledku tvořené judikatury úspěšně navrhnout zastavení exekuce jen proto, aby vymohl zpět, co na úhradu dluhu od věřitele obdržel.

Zároveň má dlužník možnost úspěšně se po exekutorovi domáhat vrácení vymožených nákladů exekuce. Dlužníkovi pak začíná běh promlčecí doby až právní mocí zastavovacího usnesení ve skončené exekuci. V těchto případech pláče nejen exekutor, ale především právní stát.

Stát tedy prostřednictvím judikatury „daroval“ dlužníkům možnost vymáhat po exekutorovi vymožené náklady exekuce, kdykoli se k tomuto kroku rozhodnou. Zároveň nikdo neřeší, proč by věřitel měl dlužníkovi vracet exekucí vymožené finanční plnění, když důvod tohoto plnění spočíval v hmotném právu, podle kterého zde povinnost plnit existovala. I pokud je totiž exekuce vedena na základě neplatného rozhodčího nálezu, je v jejím průběhu hrazen dluh povinného, kdy daný rozhodčí nález není právním důvodem vzniku pohledávky a exekutorem vymožené plnění není plněním závazku vzniklého z rozhodčího nálezu.

Věcný přezkum exekučního titulu a dosud neřešené otázky

Velkým problémem je i současný trend Ústavního soudu, který odboural jednu ze základních zásad exekučního práva, a to, že v exekuci není možné věcnou správnost titulu přezkoumávat. Pokud dochází k zastavování již dávno skončených exekučních kauz, jsou tyto nepříjemnosti násobeny. Setrvá-li v budoucnu Ústavní i Nejvyšší soud na své stávající judikatuře, bude nutno na společenský problém v podobě laviny návrhů na zastavení exekucí (často i dávno skončených) přiměřeným způsobem reagovat.

V důsledku této praxe dochází totiž k závažnému porušování ústavou a zákonem garantovaných práv dalších subjektů, a to zejména věřitelů a exekutorů. Tyto osoby jednaly s důvěrou ve věcnou správnost aktů státu a jeho postupu a také s důvěrou v jejich soulad s právem. Věřitel totiž s dlužníkem sjednal podmínky uzavření úvěrové smlouvy, a to včetně rozhodčí doložky, na základě kterých bylo poskytnuto finanční plnění. Dlužník posléze svůj dluh věřiteli nesplnil, kdy z tohoto důvodu se zahájil věřitel na majetek dlužníka exekuci. Platnost rozhodčí doložky je vždy ze strany soudu před nařízením každé exekuce přezkoumávána, a pokud je shledána za platnou, teprve poté je exekuce povolena a jejím provedením pověřen exekutor, kterého si věřitel zvolil (podle usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo 2211/2006 ze dne 16. 8. 2007 platí, že je povinností soudu při nařízení zkoumat, zda exekuční titul byl vydán orgánem, který měl k tomu pravomoc).

Exekutor provedení exekuce nemůže odmítnout a je-li soudem pověřen, musí exekuci efektivně vést k jejímu provedení, a to až do doby, kdy exekuce skončí vynuceným splněním vymáhané povinnosti. Tato exekutorem realizovaná exekuce je následně stejným soudem (který při nařízení exekuce shledal rozhodčí doložku za platnou) prohlášena za nezákonnou a z tohoto důvodu zastavena. Obvyklou praxí bývá, že exekutorům není v řízení o zastavení přiznávána náhradu nákladů exekučního řízení a není též výjimkou, že věřitelům je ukládáno vrátit dlužníkům to, co bylo na nákladech v exekuci vymoženo. Ve všech těchto případech je věřitel i exekutor vystaven riziku následné žaloby ze strany dlužníka na vydání bezdůvodného obohacení, a to ohledně plnění, kterého se jím v soudem povolené exekuci dostalo.

Viníkem je ve všech těchto případech bezpochyby stát, neboť stát vedení exekucí povolil a následně tyto exekuce zastavuje. Způsobem odškodnění za nezákonné rozhodnutí či nesprávný úřední postup se zabýval např. Ústavní soud ve svém nálezu sp. zn. I. ÚS 529/09 ze dne 13. 3. 2012 (N 51/ 64 SbNU 625), kde mimo jiné konstatoval, že tam, kde jednotlivec jedná s důvěrou ve věcnou správnost aktů státu či jeho postupů a rovněž s důvěrou v jejich soulad s právem, musí být současně garantováno právo na náhradu škody, pokud se ukáže, že presumce správnosti či zákonnosti byla klamná.

Tomuto požadavku pak odpovídá pojetí tzv. přísné či objektivní odpovědnosti státu za škodu, která je zaručena v čl. 36 odst. 3 Listiny a provedená zákonem č. 82/1998 Sb. Na stát je třeba klást ještě vyšší požadavky, je-li pasivně legitimován v řízení o náhradě škody, kterou měl při výkonu své činnosti způsobit. Takový postup pak považuje Ústavní soud za zcela souladný s ustálenou judikaturou, preferující ochranu jednotlivce a jeho základních práv a svobod v situacích, kdy stát musí odčinit jím způsobenou křivdu.

V oblasti nezákonných rozhodčích doložek však tato praxe není akceptována, neboť jsou upřednostňována pouze práva dlužníků, kdy zájmy věřitelů i exekutorů jsou opomíjeny.

Principy právního státu

Právní stát bývá definován různými autory odlišně, kdy základní znaky bývají zpravidla zachovány. Právní stát znamená takový stát, v němž je výkon státní moci omezen zákonem, orgány veřejné moci smějí činit jen to, co jim zákon výslovně dovoluje, zatímco co občan může činit vše, co mu zákon nezakazuje. Mezi základní znaky právního státu pak patří zákonnost, kdy každý včetně státu je povinen zachovávat právo a podle práva jednat. Další znakem je právní jistota, kdy každý má jistotu, že práva jednou nabytá mu nebudou se zpětnou účinností odňata, že právo nebude působit zpětně a že mu bude státem poskytnuta ochrana při porušení jeho práv.

Je bohužel zřejmé, že při prověřování platnosti rozhodčích doložek nejen ve skončených exekucích principy právního státu k exekutorům i věřitelům jednoduše neplatí. Tím je porušován čl. 1 Listiny, protože není zaručena rovnost před zákonem, která vzniká právě tehdy, pokud se s různými subjekty, které se nacházejí ve stejné nebo srovnatelné situaci, zachází rozdílným způsobem, aniž by existovaly objektivní a rozumné důvody pro uplatnění rozdílného přístupu (srov. nález sp. zn. Pl. ÚS 15/02).

Ačkoli lze připustit, že v dnešní moderní době je vhodné zvýšenou formou chránit zájmy dlužníků, nelze tak však činit na úkor ostatních subjektů. Zejména není možné absolutně rezignovat na základní právní principy, jako právní jistota a předvídatelnost práva, princip vigilantibus iura i zdravý rozum. Z pohledu práva, respektu k zákonům i dobrým mravům nelze jistě tolerovat, aby si dlužník půjčil od věřitele finanční prostředky, toto plnění nevrátil, nepodal žalobu na zrušení žalobu na zrušení rozhodčího nálezu, aktivně se neúčastnil rozhodčího řízení, po nařízení exekuce nenapadl neplatnost rozhodčí doložky, nenavrhl její zastavení, ale naopak nechal exekuci skončit vymožením pohledávky a následně měl možnost po časově neomezené době získat na úkor exekutora i věřitele vymožené plnění zpět, a to včetně původního nezaplaceného dluhu.

Je tedy otázkou, jak dalece se o dlužníky starat? Nemělo by jít i k jejich tíži, že v průběhu rozhodčího i exekučního řízení nevyužívají procesní nástroje, jejichž pomocí mohly na neplatnost rozhodčí doložky upozornit předtím, než exekuce skončila vymožením? Z mého pohledu by za každé situace měly fungovat principy právního státu a ani kvůli rozhodčím doložkám by se neměla převracet základní logika, že to, co jednou skončilo, nemůže skončit podruhé.
Gordický uzel aneb zřejmě není cesty zpět

Současná judikatura soudů v oblasti rozhodčích doložek je natolik rozporná a nepřehledná, že již připomíná příslovečný gordický uzel. Jen naivní snílek však může předpokládat, že se objeví bájný válečník Alexandr Veliký, mečem rozetne gordický uzel a tím celý problém vyřeší. Pomoc lze spíše očekávat od současné Evropské komise, která si za jeden z hlavních úkolů klade prosazení vlády práva a důsledné dodržování právního státu ve všech zemích Evropské unie. Alexandr Veliký určitě s rozhodčími doložkami nepomůže. Ale on prý možná ani pověstný gordický uzel svým mečem ani nepřesekl, jen vytáhl několik kolíků a uzel se sám rozvázal. Kdopak ví, jak to vlastně tenkrát bylo a jak to vlastně skončí s rozhodčími doložkami. Z pohledu autora neblaze. JUDr. Miloslav Zwiefelhofer, ceskajustice.cz

SAZKA PODALA STÍŽNOST EK, ZVÝŠENÍ LOTERNÍ DANĚ

Sázková společnost Sazka podala k Evropské komisi stížnost kvůli nedovolené veřejné podpoře. Vadí jí, že Sněmovna v listopadu schválila novelu zákona o dani z hazardních her, která zvyšuje sazbu pro loterie z 23 na 35 procent. U ostatních hazardních her ji přitom nechala na stávající úrovni. Sazka to dnes sdělila v tiskové zprávě.

„Loterie jako nejméně riziková hazardní hra se tak dostává na úroveň nejvíce společensky nebezpečných automatů (technických her). Přitom ostatní druhy hazardních her, které jsou podle odborníků mnohem návykovější, a dokonce jsou i ziskovější, mají být i nadále daněny sazbou 23 procent. Jde například o kurzové sázky nebo živou hru v kasinu,“ uvedl mluvčí Sazky Václav Friedmann.

Navrhované legislativní opatření podle něj bez opodstatnění staví provozovatele rizikovějších hazardních her do finančně nesrovnatelně výhodnější pozice. Zároveň diskriminuje provozovatele loterií. „Takové jednání naplňuje všechny znaky veřejné podpory podle Smlouvy o fungování EU, která je neslučitelná s vnitřním trhem EU, a proto zakázána. Obracíme se proto na Evropskou komisi a žádáme, aby zahájila v této věci formální šetření a zakázala České republice poskytovat jakoukoliv nedovelenou veřejnou podporu ve formě daňového zvýhodnění některých provozovatelů hazardních her,“ dodal Friedmann.

Zvýšení daně z loterií schválila letos v květnu vláda a v listopadu Sněmovna. Vláda původně navrhla zvýšit sazbu na 30 procent. Sněmovna ale schválila návrh Ondřeje Veselého (ČSSD) zvýšit sazbu zdanění loterií na 35 procent. Argumentuje tím, že loterie jsou vysoce ziskové a tomu by mělo odpovídat i jejich zdanění. Senát návrh vrátil Sněmovně.
Sazka kvůli možnému růstu daní necelé dva týdny po schválení novely zastavila reklamu v nakladatelství Mafra a částečně omezila reklamu i v dalších médiích. Dosud patřila k největším zadavatelům reklamy v Česku. Mafra patří do holdingu Agrofert, který dříve vlastnil premiér Andrej Babiš (ANO), a je jedním z největších příjemců peněz z reklamy.
Pod Mafru spadají mimo jiné deník Mladá fronta Dnes či server iDnes.cz.

Podle Sněmovnou přijatého vládního návrhu se zvýší zdanění loterií, zatímco u ostatních druhů hazardu, třeba z automatů nebo tombol, daně zůstanou na dosavadní úrovni. Na objemu sázek v Česku mají přitom loterie minimální podíl. Loni lidé v České republice prosázeli 249,5 miliardy korun, z čehož téměř tři pětiny připadly na takzvanou technickou hru, což jsou především automaty. Podíl loterií na celkovém objemu sázek činil 5,8 procenta. Sazka provozuje například loterii Sportka. Kromě Sazky mají v nabídce loterijní hry třeba firmy Fortuna nebo Tipsport, ceskajustice.cz