iSPIGL

internetové noviny ispigl.eu

Žalobce NSZ Zeman proti NS ČR, nepravdivé argumenty

Kdysi veřejností pozorně sledované trestní stíhání Aleny Vitáskové, bývalé předsedkyně Energetického regulačního úřadu, a její podřízené Michaely Schneidrové časem téměř upadlo v zapomnění. Zatímco v počátcích procesu zvláště na Alenu Vitáskovou dotírali při příležitosti hlavních líčení novináři jako sršni a do soudní síně chodila veřejnost, předsmrtná agonie procesu proběhla u Krajského soudu v Brně ve dnech 12.-13. listopadu 2019 téměř nepozorovaně.

Proces těžce postihl dlouhý úsek života obou dam. Jejich trestní stíhání začalo již na jaře r.2013. Hlavní líčení u zdejšího soudu začalo 2. června 2014. Obě odsoudil senát Aleše Novotného ke krutému trestu osmi a půl let za mřížemi. Osud Aleny Vitáskové byl pak poněkud příznivější. Vrchní soud v Olomouci ji zprostil obžaloby. Ale nedočkala se klidu, neboť nejvyšší státní zástupce Pavel Zeman podal v její neprospěch dovolání a ve snaze škodit se neštítil použití nepravdivých argumentů.

Daleko horší osud potkal Michaelu Schneidrovou. Vrchní soud jí sice poněkud zmírnil trest, ale naopak ji zatížil trestem peněžitým. S jeho usnesením jí přišel příkaz k nástupu trestu. V těžké chvíli jí přišla na pomoc Televize Barrandov, která rozvířila její případ a Jaromír Soukup v Týdnu s prezidentem na něj upozornil Miloše Zemana. Na Hrad přišlo několik žádostí o milost. Na ministerstvo spravedlnosti dorazil podnět ke stížnosti pro porušení zákona. Její obhájce podal v její prospěch dovolání k Nejvyššímu soudu ČR. Běh záchranných opatření byl ale příliš pomalý, takže ubohé odsouzené nezbylo než nastoupit trest ve věznici na přiléhavé adrese Rozkoš 990.

Vzhledem k trvalé nechuti Miloše Zemana k udělování milostí cesta k záchraně přes stížnost pro porušení zákona byla nadějnější a nejméně stejně rychlá. Bylo v silách ministerstva, tehdy řízeného Robertem Pelikánem, podat stížnost ve velmi krátké době a současně požádat Nejvyšší soud ČR o přerušení výkonu trestu. Ale ministerští úředníci „zneškodnili“ podnět ke stížnosti pro porušení zákona osvědčeným způsobem : odmetli jej k posouzení na Nejvyšší státní zastupitelství.

Prezident republiky nad omilostněním Michaely Schneidrové skutečně uvažoval. Nechal si ale věc přezkoumat právním odborem své kanceláře. Výsledkem přezkumu byl ostudný paskvil, nekritická směska tvrzení z odůvodnění rozsudků, „vylepšená“ nepravdivým tvrzením, že paní odsouzená nenastoupila včas do výkonu trestu. Prezident republiky po seznámením s ním přirozeně myšlenku na omilostnění opustil.

Cesty obou dam opět spojil Nejvyšší soud ČR v řízení k podaným dovoláním. Oběma vyhověl a vrátil oba případy k novému projednání na Krajský soud v Brně. Jeho vyhovění nejvyššímu státnímu zástupci spočívalo – zjednodušeně řečeno – v pokynu, aby soud lépe odůvodnil zproštění, uskutečněné Vrchním soudem v Olomouci. V podstatě Nejvyšší soud ČR Pavlu Zemanovi sice vyhověl, ale tak, že účelu dovolání (uložení aspoň podmíněného trestu) nedosáhl. Ve věci Michaely Schneidrové Nejvyšší soud ČR rozhodl, že skutek, za který byla odsouzena, není trestným činem, a nařídil její okamžité propuštění z vězení. Po sedmi měsících zbytečného utrpení se mohla vrátit na svobodu. Nejvyšší soud ČR tím ale nepřímo posílil důvody pro zproštění Aleny Vitáskové, protože byla odsouzena za to, že nezabránila Michaele Schneidrové ve spáchání jejího „zločinu“, jenž nebyl trestným činem.

Za těchto okolností zahájil předseda senátu Aleš Novotný dne 12. listopadu 2019 v 9 hod. hlavní líčení k projednání obou rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR. Průběh byl hladký. Po patnácti minutách vyřizování formalit předseda senátu prohlásil dokazování za skončené a vyzval k přednesení závěrečných návrhů.

Nejvíce se namáhal žalobce, který svou řeč drmolil z papíru plných sedmnáct minut. Připustil, že postavení obž. Aleny Vitáskové je po zprošťujícím rozsudku Vrchního soudu v Olomouci v podstatě jasné. V případě Michaely Schneidrové se snažil obhajovat původní rozsudek a polemizoval s názory Nejvyššího soudu ČR. Pomáhal si odkazy na rozsudky správních soudů. Nakonec přednesl neuvěřitelný návrh, ignorující skutečnost, že Nejvyšší soud ČR popřel trestnost jednání paní obžalované: požadoval, aby soud uznal paní obžalovanou vinnou a zachoval jí trest sedmi let vězení, uložený odvolacím soudem, popř. aby ji odsoudil za nedbalostní trestný čin.

Josef Bartončík, obhájce Michaely Schneidrové, v logicky členěném, spatra proneseném projevu se vypořádal během osmi minut jak s rozhodnutím Nejvyššího soudu ČR, tak s námitkami státního zástupce. Poukázal na to, že Nejvyšší soud ČR přezkoumal rozhodovací procesy zdejšího i vrchního soudu a konstatoval, že jejich závěry při posuzování skutkové podstaty jsou vadné z hlediska správního práva. Připomněl, že Nejvyšší soud ČR zaujal stejné postavení také v obdobném případě obž. Jaroslava Vítka. Odmítl snahu státního zástupce využít v neprospěch jeho mandantky rozhodnutí správních soudů: nejsou použitelná jako důkaz, protože pocházejí z jiného řízení. Zejména upozornil, že právní názor Nejvyššího soudu ČR je pro zdejší soud závazný. Protože Nejvyšší soud ČR dospěl k závěru, že skutek obž. Michaely Schneidrové není trestným činem a na základě obdobného hodnocení kauzy obž. Jaroslava Vítka zdejší soud rozhodl o zproštění, obhájce pro ni rovněž požadoval zproštění.

Tomáši Gřivnovi, obhájci Aleny Vitáskové, stačily dvě minuty. S ohledem na soulad zprošťujícího rozsudku Vrchního soudu v Olomouci a rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR navrhl zproštění.
Obě dámy se vzdaly práva na přednesení závěrečné řeči i posledního slova.
Následovala krátká přestávka, po ní odročení na další den za účelem vyhlášení rozsudku.

V 9:54 bylo „vymalováno“.

Vyhlášení rozsudku proběhlo v nepřítomnosti obžalovaných. Aleš Novotný četl rozsudek 47 minut. Obě obžalované zprostil obžaloby. Odvolal se na závazný právní názor Nejvyššího soudu ČR, který jeho senátu jinou možnost nenabídl. V odůvodnění ale s názory Nejvyššího soudu polemizoval a obhajoval původní rozhodnutí svého senátu do hloubky a šíře, přesahující dílčí příběhy obou obžalovaných, čili dotkl se případu chomutovských fotovoltaických elektráren. Jeho gestikulace a mimika občas naznačovaly, že prožívá krušné chvíle.

Státní zástupce Radek Mezlík se s rozsudkem smířil jen částečně: vzdal se práva odvolání ve věci Aleny Vitáskové, ale na místě se odvolal proti zproštění Michaely Schneidrové. Odvolání hodnotím jako zoufalý čin. Odvolacímu soudu rovněž nezbyde, než se podřídit právnímu názoru Nejvyššího soudu ČR na jednání paní obžalované. Odvolání zřejmě nevyhoví.
Státní zástupce sice zrušení zprošťujícího rozsudku nedosáhne, ale vlastními prostředky Michaelu Schneidrovou potrestal nesystémovým trestem, který psané právo nezná: zatížil ji vnucením života v nejistotě po dobu nejméně několika měsíců – jako by nebylo dost toho, že nevinná žena musela kvůli justičnímu přehmatu strávit sedm měsíců ve vězení. Jeho zásah nikomu neprospěje, ale zproštěné obžalované kromě psychického strádání přinese také materiální újmu: stav obžalované s neukončeným trestním řízením podstatně ztěžuje její postavení na trhu práce.
________________________________________
Čtyři morality na závěr:
• Výsledkem tohoto řízení je zjištění, že senát Aleše Novotného odsoudil rozsudkem z 22. února 2016 dvě nevinné dámy ke krutému trestu osm a půl let vězení. Rozptyl mezi výměrou zrušeného trestu a zproštění činí z původního rozsudku exces. Pro plné pochopení jeho hrůznosti je na místě si uvědomit, že v souvislosti s trestním řízením dámy prožily šest let psychického strádání a nevinná Michaela Schneidrová navíc musela strávit sedm měsíců ve vězení. K tomu přidejme skutečnost, že stát zřejmě bude muset zproštěným obžalovaným zaplatit značné odškodné. I když jde o exces, soudci za něj nebudou volání k odpovědnosti, bez ohledu na napáchané škody, na jejichž finančním zahlazení se nebudou podílet, protože soudcovský stav si vymohl právo na beztrestnost nesprávných rozhodnutí. Nelze vyloučit, že si senát Aleše Novotného v budoucnosti povede stejně jako v tomto případě a bude plodit další zmetky. Tento případ je jeden z mnoha, které ospravedlňují volání veřejnosti po zvýšení tlaku na odpovědnost soudců a státních zástupců za zmetky. Mezi všemi společenskými skupinami se těší největší ochraně, větší než příslušníci politických pseudoelit.

• Dalším výsledkem je zjištění, že požadavek Michaely Schneidrové a jejích zastánců na rychlou záchrannou akci k odvrácení nutnosti nastoupit trest, měl oporu v racionálních úvahách o nesmyslnosti jejího odsouzení. Z toho následně plyne, že všichni, kdo měli pravomoc pomoci a nepomohli, by si měli posypat hlavu popelem.
• Šest spoluobžalovaných Aleny Vitáskové a Michaely Schneidrové se nedomohlo dovoláním zvratu ve svém osudu. Nicméně vývoj v případě obou dam vyvolává otázku, zda senát Aleše Novotného skutečně v jejich případě rozhodoval bezchybně.
• Znepokojující jsou stále další případy státních zástupců, kteří se považují za jediné spravedlivé a povyšují se nad soudy. Nejde jen o Radka Mezlíka, který se odmítl podřídit závaznému právnímu názoru Nejvyššího soudu ČR. Jsou i další: např. jihlavskému státnímu zástupci Kamilu Špeldovi nestačí dvojí výrok nalézacího soudu a k němu výrok tří soudců z povolání v odvolacím senátu, aby pochopil, že mzda Renaty Vesecké za bezchybně odvedenou práci nemůže být škodou, způsobenou státu. Nebo státní zástupce Jan Lelek se nemůže smířit s právním názorem již třetího senátu Obvodního soudu pro Prahu 1 v šestém zprošťujícím rozsudku v řízení, jež trvá již sedm let, a znova se odvolal.
________________________________________
Případ jako celek zasluhuje analýzu kompentními orgány, vyúsťující v přijetí souboru opatření, jež by zmenšila pravděpodobnost opakování podobných excesů. Zdeněk Jemelík, ceskajustice.cz

VS OLOMOUC: VAZBA SOUDCE ELISCHERA NEZÁKONNÁ, CHYBA SOUDKYNĚ CUKEROVÉ

Důvody, pro které vzal senát Městského soudu v Praze (MS) v čele se soudkyní Veronikou Cukerovou soudce Ivana Elischera do vazby v září letošního roku, byla „toliko nepodložená obecná konstatování, nepodpořena žádnou relevantní konkrétní skutečností, která by mohla být podkladem pro rozhodnutí o omezení osobní svobody obžalovaného“. K tomuto závěru dospěl Vrchní soud v Olomouci (VS) v rozhodnutí, kterým 22. října propustil Elischera z vazby a které má Česká justice k dispozici.

Senát Veroniky Cukerové rozhodl o vzetí Elischera do vazby 16. září, a to na základě návrhu státního zástupce Vladimíra Pazourka. U soudu totiž vypověděla advokátka jedné ze svědkyň, varnsdorfská právnička Michaela Pretschová, že byla Elischerem telefonicky kontaktována před výpovědí její klientky. V telefonátu se měl Elischer dotazovat na okolnosti její výpovědi a zároveň jí měl požádat, aby informovala svědkyni o tom, že její věc se té projednávané nijak netýká a má právo odepřít výpověď se zdůvodněním, že soud špatně poučuje svědky.

Senát Cukerové pak ve zdůvodnění koluzní vazby, v níž strávil Elischer celkem 37 dní, mj. uvedl, že se jednalo pokus ovlivnit svědkyni a soudce Elischer by v takové činnosti mohl pokračovat. Dále měl pak působit na nevyslechnuté znalce a padělat, pozměňovat a ničit důkazy, veskrze tedy vůbec mařit objasňování skutečností závažných pro trestní řízení.
Soudce Elischer ve své stížnosti poukázal na ustálený výklad příslušného ustanovení trestního řádu, z něhož vyplývá, že poskytovat právní rady svědkům nelze považovat za ovlivňování a koluzní důvod vazby. Svědky již ani ovlivňovat nemohl, neboť jediným nevyslechnutým byl svědek jím navržený, kterého sám vyhledal a který se omluvil v den, kdy byl soudem vzat do vazby. Znalecké posudky byly poskytnuty v rámci přípravného řízení a všechny důkazy byly již zajištěny a jsou k soudu k dispozici.

VS v Olomouci po seznámení se s obsahem výpovědí konstatoval, že z proběhlého vylíčení událostí ohledně telefonátu Elischera advokátce Pretschové nevyplývá, že by „jakkoliv, byť zprostředkovaně, působil na svědkyni v tom směru, jak by měla ve věci vypovídat“, a ani svědkyně sama pak ve své výpovědi u soudu žádný nátlak nezmínila. „Uvedený telefonický kontakt s advokátkou svědkyně z hlediska jeho obsahu nelze podřadit pod pojem maření zjištění skutkových okolností důležitých pro objasnění věci“, konstatovali soudci VS v Olomouci.

Komentář trestního řádu

Ti ve svém rozhodnutí také doslovně uvedli znění příslušného komentáře k trestnímu řádu, na který se odkazoval i sám soudce Elischer, a v němž se výslovně uvádí, že za nepřípustné ovlivňování svědka nelze považovat připomenutí mu práv, které svědči v jeho prospěch. Z tohoto ustáleného výkladu svým rozhodnutím senát Veroniky Cukerové zřejmě excesivně vybočil.

Soudci VS v Olomouci dali taktéž po vyslechnutí záznamů z líčení zapravdu Elischerovi v tom, že soudkyně Cukerová nedostatečně poučovala svědky. Přisvědčili také Elischerově námitce ohledně možného ovlivňování dalších svědků a možného ničení či pozměňování důkazů: nebylo koho ovlivňovat a co ničit a padělat.

„Popsané jednání obžalovaného JUDr. Ivana Elischera podle závěru vrchního soudu sice nelze označit za adekvátní procesnímu postavení jmenovaného ve věci, kdy případné nedostatečné či nesprávné poučení svědkyně ze strany soudu mohl namítnout přímo do protokolu v hlavním líčení a domáhat se nápravy, zároveň však ho nelze vyhodnotit za jednání odůvodňující zákonný podklad pro vznik vazebního důvodu ve smyslu §67 písm. b) tr. ř., pro který byl obžalovaný dne 16.9. 2019 usnesením Městského soudu v Praze vzat do vazby“, konstatuje se v rozhodnutí VS v Olomouci.
Proti vazbě Elischera se postavila i Unie obhájců, podle které jeho jednání soudce nemohlo naplnit literu zákona o koluzní vazbě.

Soudce Elischer již v pondělí oznámil soudu, že mj. podal podnět ministryni spravedlnosti ke kárné žalobě na soudkyni Cukerovou, neboť svoji vazbu považuje za nezákonnou. Kárné senáty Nejvyššího správního soudu ve své rozhodovací praxi posuzují jako kárné delikty pouze ta rozhodnutí soudců, která jsou buď zřejmě nezákonná, v rozporu s platnou právní úpravou či excesivně vybočují z ustálené praxe. Zároveň však právě v případě rozhodování soudů ohledně vazeb posuzují velice přísně případná pochybení soudů, byť by se jednalo o pochybení v řádu hodin. V jednom z posledních rozhodnutí také jeden z kárných senátů konstatoval, že nezákonnou vazbu nelze zhojit tím, že by byla případně započítána do uloženého trestu.Petr Dimun, ceskajustice.cz

ŠÉF NS ŠÁMAL PROTI UDÍLENÍ PODMÍNĚNÝCH TRESTŮ?

Přestože důvěra v tuzemskou justici v posledních letech roste, mají justiční i další státní orgány v této oblasti stále co dohánět. Nejde přitom jen o objektivní fungování státních zastupitelství a soudů, ale do značné míry především o schopnost prezentovat veřejnosti své úspěchy a otevřeně přiznávat pochybení. Při středečním společném vystoupení šéfové Nejvyššího soudu a Nejvyššího státního zastupitelství věnovali velkou pozornost rovněž využívání alternativních trestů. Také zde ukazují statistiky pozitivní trend, současně se však objevují některé varovné signály, například prudký pokles úspěšných žádostí o podmínečné propuštění z vězení či kontraproduktivní nadužívání podmínečných trestů odnětí svobody.

V unijním žebříčku důvěry občanů v justici vlastní země je Česká republika zhruba v polovině, od roku 2016 přitom důvěra postupně roste a v současnosti je kolem padesáti procent, konstatoval hned v úvodu předseda Nejvyššího soudu ČR Pavel Šámal. Přesto je podle něj třeba se na t

uto věc ještě více zaměřit, zejména na poskytování konkrétních a přitom srozumitelných informací veřejnosti.
Ta totiž činnost justice vnímá často jen na základě některých mediálně známých caus, které jsou ovšem obvykle zřetelným excesem z hlediska verdiktu či délky soudního řízení. Přesto lidé tyto případy zobecňují a vnímají je jako běžný stav či dokonce normu. To pak může mít i negativní ekonomický dopad – například u podnikatelů je podle průzkumů důvěra v justici poněkud nižší než je celospolečenský průměr, což může negativně ovlivnit zájem investorů.

Pavel Šámal k nadužívání podmínečných trestů.

Justice se proto musí podle ředitele kanceláře předsedy Nejvyššího soudu Aleše Pavla veřejnosti ještě více otevřít, jak je tomu v některých zejména západoevropských zemích – tento proces přitom musí být zejména pro mladou generaci dostatečně atraktivní a současně srozumitelný. Vedle různých exkurzí, dnů otevřených dveří a podobných jednorázových prezentačních aktivit je třeba nabídnout širokou interaktivní škálu on-line informací na webových stránkách jednotlivých soudů či ministerstva, které více přiblíží soudní agendu a principy fungování justice.

Speciální nabídka by pak měla směřovat například k cizincům působícím v České republice či občanům s určitým mentálním hendikepem, pro něž například v Německu připravují speciální informační brožurky se „zjednodušenou němčinou“. Snadno dostupné by taky měly být formulářové vzory a základní typová řízení například pro rozvod, spotřebitelské spory či podobné běžné agendy.

Peněžité tresty v letech 2013–2018 v korunách.

K vyšší transparentnosti justice by podle profesora Šámala přispělo zejména zveřejňování všech soudních rozhodnutí on-line. „Svět se dnes z velké části odehrává na internetu, i justice se tomu musí přizpůsobit.“ Zatímco nejvyšší justiční orgány už tak činí několik let a o jejich rozhodnutí je poměrně velký zájem, u soudů nižších stupňů se zřejmě situace v dohledné době nezmění. Jedním z hlavních důvodů je povinnost anonymizovat veškeré osobní a jiné citlivé údaje, na což soudům nižších stupňů chybí potřebný personál. Ministerstvo spravedlnosti přitom nemá dostatek financí a prioritně musí řešit jiné věci (pro zajímavost – ČR vynakládá na justici zhruba 0.3 % HDP, v řadě jiných zemí jen to až 1 %), jako vhodnou cestu vidí Šámal získání vhodného softwaru, který by většinu citlivých údajů eliminoval automaticky.

Justice je službou veřejnosti

Důvěru veřejnosti považuje za prioritní také nejvyšší státní zástupce Pavel Zeman, už proto, že justice je službou veřejnosti placenou z daní občanů. Lidé tedy mají právo na to, aby justice odváděla práci nejen kvalitní, ale také srozumitelnou. Dobrou pověst samozřejmě velmi kazí některé causy samotných představitelů justice, které jsou pak předmětem kárných řízení či dokonce trestního stíhání, to prý ale současně ukazuje fungování samočistícího procesu.
Důležitá je také otázka délky soudního řízení, ta ale u nás není zdaleka tak tristní, jak veřejnost soudí právě na základě některých výjimečných případů. Naopak v trestní oblasti je podle Zemana i Šámala ve srovnání se zahraničím skutečně velmi rychlá (Aleš Pavel doplnil, že v občanskoprávních věcech jsme dokonce na 7. místě v rámci EU) a tlak na další zkracování lhůt by už mohl být na úkor kvality trestního procesu. Nejvyšší státní zástupce Zeman v této souvislosti připomněl část jednoho z rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva: „Spravedlnost opožděná je spravedlnost odepřená, ale spravedlnost uspěchaná, je spravedlnost pohřbená.“

Pavel Šámal k podmínečnému propouštění.

Dalším tématem společné prezentace NS a NSZ bylo využívání alternativních trestů. Ty jsou velmi důležité vzhledem k faktu, že Česká republika má dlouhodobě stále velmi nadprůměrný počet lidí ve výkonu trestu. Špatně jsme na tom nejen ve srovnání se západní Evropou, ale v posledních letech – byť se situace poněkud zlepšila – nás začínají předbíhat i některé východoevropské země, upozornil profesor Šámal.

Nejvyšší soud se na základě informací od soudů nižších stupňů snaží analyzovat příčiny přetrvávající konzervativnosti a motivovat soudce především prostřednictvím pravidelných vzdělávacích seminářů k jednotlivým typům alternativních trestů. Semináře se už osvědčily například u trestů peněžitých, kde se ve spolupráci s NSZ podařilo během několika let zvýšit jejich podíl ze zhruba 4-5 % na více než 18 %. Další semináře byly či budou věnovány odklonům, domácímu vězení (aktuálně vykonává tento trest podle údajů Probační a mediační služby 158 odsouzených, od 21. září 2018, kdy začal tento trest u nás fungovat, jej absolvovalo celkem 304 osob) nebo podmínečnému propuštění. Právě u něj přitom statistiky ukázaly nečekaný vývoj – zatímco před zhruba pěti léty uspělo se žádostí o podmínečné propuštění v průměru 60 % vězňů, v současnosti je to pouze 40 %, upřesnil předseda NS ČR Pavel Šámal: „Právní úprava se přitom nijak nezpřísnila, spíše je nyní podmínečné propuštění jednodušší. Je to tedy nečekaný trend, snažíme se zjistit jeho příčiny, proto jsme si vyžádali zprávy od krajských soudů a čekáme taky na výsledky seminářů připravovaných na začátek příštího roku.

Samozřejmě tyto případy jsou vždy do značné míry individuální a nelze věc paušalizovat, přesto si myslím, že tak prudký pokles je odrazem nějakého vývoje, který není dobrý a nad nímž bychom se měli zamyslet.“
Státní zástupci se podle jejich šéfa Pavla Zemana rovněž snaží využívat alternativní tresty vždy, kdy je to vhodné, dokonce je často navrhují už v samotné obžalobě. Dávají tedy soudu určité vodítko, jak by mohlo být řízení vedeno, a tím postup soudu usnadňují a zefektivňují. Naopak určitou mezeru vidí Zeman v nedostatečném ukládání krátkodobých trestů, u řady odsouzených dochází ke kumulaci trestů podmíněných, které pak při finálním proměnění na nepodmíněný dávají poměrně dlouhou dobu pobytu za mřížemi (nezřídka 8-10 let). Stejného názoru je i Pavel Šámal: „Říká se, že nepodmíněný trest je ultima ratio – poslední řešení. Mám ovšem pocit, že v posledních letech se z něj stalo až to nejnejnejposlednější řešení. Jestliže někdo páchá trestnou činnost opakovaně, není možné ukládat šestkrát, sedmkrát stále alternativní trest. Už vůbec by nemělo docházet k opakovaným podmíněným trestům, což dnes vídáme například u deliktů řidičů. Opakovaně uložit podmínku by měl být postup naprosto ojedinělý, zejména pokud k dalšímu prohřešku dojde ještě ve zkušební době. Tam lze zvolit jako další varování například peněžitý trest nebo zákaz činnosti. Ale – to zdůrazňuji – opakované podmíněné tresty, pokud hned ten první nebyl dostatečným varováním, by měly být naprosto výjimečné.“Ivan Holas, ceskajustice.cz

ÚS ODMÍTL STÍŽNOST ZEMKOVÝCH, POCHYBENÍ SOUDCŮ?

Ústavní soud (ÚS) odmítl stížnosti bratrů Zemkových, potvrdil tak nepodmíněné tresty v kauze chomutovských solárních elektráren. Zároveň soud odmítl stížnosti čtyř dalších aktérů kauzy. Kromě Alexandra a Zdeňka Zemkových se na soud obrátili Vladimír Čimpera, Jaroslav Krym, Karel Šupina a Jan Hudeček. Z výroku ÚS vyplývá, že oba Zemkové jsou ve výkonu trestu. Krajský soud v Brně dne zprostil obžaloby bývalou předsedkyni Energetického regulačního úřadu (ERÚ) Alenu Vitáskovou, a stejně rozhodl i u bývalé vedoucí odboru licencí ERÚ Michaely Schneidrové.

Odsouzení uplatnili celou řadu námitek, od kritiky soudců, kteří se případem zabývali, přes výhrady k právnímu hodnocení až k uloženým trestům. Zemkové také tvrdili, že se žádného trestného činu nedopustili, byli prý odsouzeni jen za to, že v pozici statutárních orgánů podepsali předávací protokol. ÚS musel námitky pro přehlednost rozčlenit do skupin a očíslovat, nakonec ale nenašel žádný důvod k zásahu. „Ústavní soud připustil pochybení soudů, ale podle něj nejde o pochybení, která by dosáhla ústavních rozměrů. Tedy se prakticky není možné nikde ničeho dovolat, přestože zcela evidentní pochybení zde jsou,“ uvedl v reakci majitel holdingu Z-Group, který obě elektrárny vlastní, Zdeněk Zemek starší.

Podle Zemka se Ústavní soud navíc některými zcela zásadními námitkami a popsanými chybami soudů vůbec nezabýval. „Některá závažná pochybení obecných soudů Ústavní soud zcela bagatelizuje a vůbec je neřeší,“ říká Zemek a dodává: „Všech šest rozsáhlých ústavních stížností poukazovalo na porušení hned několika základních zásad a principů trestního práva. Rozsudky nekorespondují s tím, co bylo během líčení dokázáno, některé důkazy soudy zcela ignorovaly, odsouzeným neprokázaly úmysl a kriminalizovaly správní řízení, jehož výsledkem má být udělení nebo neudělení licence, nikoli trestní postih.

Trestněprávní odpovědnost vůči některým odsouzeným vyvozují třeba jen z toho, že ti byli statutárními orgány společnosti. Klíčové také je, že Energetický regulační řad (ERÚ), který licence oběma elektrárnám vydal, ani nemohl být uveden v omyl, protože fyzicky provedl kontrolu stavu elektráren. Kontroloři Energetického regulačního úřadu si stav elektráren ověřovali osobně. Soudy také zcela chybně vypočítaly hrozící škodu. Nevzaly do úvahy, že elektrárny by prodávaly energii za cenu nižší, ani to, že obě elektrárny byly už v době, kdy bylo o licence teprve požádáno, téměř zcela dokončené a chyběly jen marginální nedodělky, tedy by se měla i jen teoreticky vzniklá škoda počítat pouze z nedokončené části elektráren. Takto bych mohl dále pokračovat ve výčtu řady dalších zcela zásadních pochybení soudů v této kauze,“ uvedl ve vyjádření zaslaném České justici.

Mezi další skutečnosti, na které ústavní stížnosti poukazovaly, bylo například to, že Energetický regulační řad (ERÚ), který licence oběma elektrárnám vydal, nemohl být uveden v omyl, protože fyzicky provedl kontrolu stavu elektráren. Kontroloři Energetického regulačního úřadu si stav elektráren ověřovali osobně a licenci jim poté udělili. V neposlední řadě podle ústavních stížností státní zástupce v obžalobě sečetl, za kolik peněz by obě elektrárny společně byly schopny prodat elektrickou energii, kdyby ji dodávaly dvacet let za výhodnější cenu, a dospěl k částce 1,3 miliardy korun. Celou tuto částku pak považoval žalobce i soudy za škodu. Srovnávali přitom variantu, kdy elektrárny byly stoprocentně dokončené s variantou, že neexistovaly vůbec.

Nevzali přitom podle stížností do úvahy například to, že elektrárny by prodávaly energii za cenu nižší, ani to, že obě elektrárny byly téměř dokončené už ve chvíli, kdy bylo o licence vůbec poprvé požádáno, tedy by se měla i jen teoreticky vzniklá škoda počítat pouze z nedokončené části elektráren.
Za pozornost v odůvodnění čerstvého usnesení stojí i to, že podle Ústavního soudu nebyly obě elektrárny dokončeny ani z části (jinými slovy vůbec neexistovaly), přestože v řízení před obecnými soudy se jednoznačně prokázalo, že elektrárny byly už v době, kdy bylo o licence teprve požádáno, téměř zcela dokončené a chyběly jen marginální nedodělky.

„Pokud jde například jen o právo na zákonného soudce, pak základní práva a svobody jsou nezadatelné, nezcizitelné, nepromlčitelné a nezrušitelné. Ústavní soud ve svém odůvodnění říká, že stěžovatelé začali vznášet námitky až po vyhlášení odsuzujícího rozsudku prvostupňového soudu. Poruší-li kterýkoliv soud základní práva a svobody, a jsou-li ústavní práva nepromlčitelná, tak za hrubé chyby soudu musí nést soud odpovědnost a nemůže základní práva a svobody vykládat nijak jinak,“ uvedl dále Zdeněk Zemek starší k rozhodnutí.

Aktéři případu byli odsouzeni za přípravu podvodu kvůli vyšší výkupní ceně elektřiny. Jednali podle soudů koordinovaně, aby uvedli v omyl Energetický regulační úřad a získali licenci před koncem roku 2010, tedy za výhodnějších podmínek.
„Licence byla získávána pouze a jen s cílem obohatit se a její získání bylo přirozeným mezistupněm k tomuto obohacení se,“ stojí v usnesení ÚS.

Bratři Zemkové dostali nepodmíněné tresty šest let a devět měsíců vězení. Čimpera si vyslechl čtyřletý trest, Krym si má odpykat sedm let. Šupina dostal 5,5 roku a Hudeček sedm let vězení nepodmíněně.

Přes soudem stanula také bývalá ředitelka Energetického regulačního úřadu Alena Vitásková. Její trest ale zrušil Vrchní soud v Olomouci, další obžalované Michaely Schneidrové se zastal Nejvyšší soud. Případ proto částečně znovu otevřel Krajský soud v Brně a obě osvobodil. Obě ženy obžalované ze zneužití pravomoci v úterý u soudu opětovně vinu odmítly, dnešního vyhlášení rozhodnutí se neúčastní. „V žalobním návrhu označený skutek není trestným činem,“ uvedl předseda senátu Aleš Novotný.

Mluvčí holdingu Z-Group Miroslav Slaný nedávno ve vyjádření uvedl, že v kauze chomutovských solárních elektráren „jde o naprosto zvrácenou právní konstrukci a o nesmyslnou kriminalizaci správního řízení“. V době, kdy chomutovské elektrárny získaly licence, byly prý zcela dokončené. Státní zástupce podle Slaného obžaloval několik lidí z pokusu o podvod jenom proto, že požádali o licenci a během první kontrolní prohlídky, která předcházela udělení licence, byly zjištěny marginální nedodělky. Na vyšší výkupní cenu z roku 2010 nakonec podle Slaného elektrárny vůbec nedosáhly.
Obžalobě pro solární podvod čelí v jiném procesu také miliardář Zdeněk Zemek starší, otec bratrů Zemkových, ceskajustice.cz

ČR MOŽNOST K LEPŠÍ TRESTNÉ SPOLUPRÁCI S LATINSKOU AMERIKOU

Česko přistoupilo jakožto první evropský stát k úmluvě, která mu v trestních věcech rozšíří možnosti justiční spolupráce se státy Latinské Ameriky. Úmluva bude pro ČR platná od 16. listopadu. V tiskové zprávě o tom dnes informoval mluvčí ministerstva spravedlnosti Vladimír Řepka.

O přistoupení k Meziamerické úmluvě o vzájemné pomoci v trestních věcech usilovalo české ministerstvo po dlouhá léta, uvedl Řepka. Listina o přistoupení ČR byla v říjnu uložena v Generálním sekretariátu Organizace amerických států (OAS) ve Washingtonu. Právě OAS úmluvu sjednala, a to v roce 1992.

„Ministerstvu spravedlnosti, Nejvyššímu státnímu zastupitelství, státním zastupitelstvím a soudům přistoupení přinese možnost spolupráce se státy – smluvními stranami úmluvy – které její poskytování podmiňují existencí příslušné mezinárodní smlouvy,“ popsal mluvčí.

Česká republika tak získala smluvní základ pro trestní spolupráci s 25 státy. Jsou jimi Antigua a Barbuda, Argentina, Bahamy, Bolívie, Brazílie, Chile, Kolumbie, Kostarika, Dominika, Ekvádor, Salvador, Grenada, Guatemala, Guyana, Honduras, Jamajka, Mexiko, Nikaragua, Panama, Paraguay, Peru, Surinam, Trinidad a Tobago, Uruguay a Venezuela.
Řepka na dotaz ČTK upřesnil, že úmluva nezahrnuje problematiku vydávání osob k trestnímu stíhání. „Týká se poskytování právní pomoci, to znamená poskytování důkazů a zajišťování dalších úkonů pro účely trestního řízení – výslechu svědků, domovních prohlídek nebo zajišťování výnosů z trestné činnosti,“ vysvětlil.

Ohledně vydávání stíhaných lidí Česku u většiny latinskoamerických států chybí dvoustranné smlouvy. V takových případech má ČR možnost žádat o extradici na základě takzvaného ujištění o vzájemnosti – tedy slibu, že v obdobném trestním případě by vůči druhému státu postupovala stejně.

ŠÉF ÚS RYCHETSKÝ ZKLAMÁN Z ABSOLUTNÍHO ODPORU

Ze společnosti se vytratily základní zásady, jako je solidarita a humanismus. Staly se z nich téměř sprostá slova. Ve společnosti se začala šířit sociální úzkost a strach z budoucnosti. Myslí si to předseda Ústavního soudu Pavel Rychetský. Řekl to v pořadu České televize Fokus Václava Moravce na téma Boj za pravdu, kam přišla diskutovat mimo jiné slovenská prezidenta Zuzana Čaputová. Spolu se shodli v tom, že doba před rokem 1989 byla schizofrenní.
„Lidé jsou spíše rozčarováni ze způsobu privatizace a z korupce, která ji provázela, ze sociálního propadu dost velké části populace. A bohužel to vytvořilo živnou půdu pro šíření strachu, strachu z uprchlíků, které tady nemáme, z islámu, který tady nemáme. A všimněte si, že se úplně vytratila ze společnosti taková elementární zásada jako solidarita, humanismus. To už jsou málem sprostá slova,“ prohlásil předseda Ústavního soudu.

Je také hluboce zklamán z „absolutního odporu“ k přijetí jakékoli lidské bytosti, která utíká před terorem a násilím. Připomněl, že po roce 1968, kdy lidé emigrovali z tehdejšího Československa, měli ve většině evropských zemí otevřenou náruč. Podotkl, že si je vědom toho, jaké kritiky se mu za jeho slova dostane nejen na sociálních sítích. „Fakt je, že to, co mě trápí, je ta atmosféra ve společnosti, konec té vzájemnosti,“ dodal.

Jednou z možných příčin nedůvěry nebo lidského zklamání je podle Čaputové vedle otázky spravedlnosti a právního státu také to, že se nepodařilo naplnit všechny reformy tak, aby vedle svobody byla poskytnuta i obyčejná lidská důstojnost. Poznamenala, že spravedlnost, která není zabezpečena včas, už není spravedlností. Jak řekla, možnost domoci se nápravy, rovnost před zákonem a všechny podobné instituty, které někdy tahají za kratší konec, nepřispívají k tomu, že justice je důvěryhodná.

Překážkou při prosazování pravdy prostřednictvím justice je podle slovenské prezidentky vedle formalismu také nedostatek odvahy. „Toto vnímám jako dvě vážné bariéry pro obhajobu pravdy a nebo hledání pravdy a její nacházení prostřednictvím justice,“ řekla Čaputová. Slovenská prezidentka dnes odpoledne na pražské Národní třídě položila věnec u památníku událostí 17. listopadu. Při té příležitosti varovala před tím, že když se lidé nebudou angažovat ve věcech veřejných, demokracie se může změnit na úplně jiný režim.

SENÁTOŘI POŽÁDAJÍ ÚS ZRUŠENÍ ODMĚN ZASTUPITELŮM V PARLAMENTU

Senátoři u Ústavního soudu napadnou zákon, který od ledna 2020 snižuje odměny obecním a krajským zastupitelům, kteří svou práci pro obec nebo kraj vykonávají na plný úvazek a jsou současně poslanci nebo senátory. Pod podání Ústavnímu soudu se k dnešku podepsalo už třicet senátorů. Snížení odměny o více než polovinu prosadila skupina poslanců za ANO, ČSSD a Piráty v čele s poslankyní a karlovarskou hejtmankou Janou Mračkovou Vildumetzovou.

„Tento zákon je v příkrém rozporu s principem legitimního očekávání, protože dopadá do právě probíhajících volebních období,“ zdůvodnil senátor Vladislav Vilímec (ODS), proč mezi ostatními senátory sbírá podporu pro jeho zrušení. Podle zjištění České justice není podání Ústavnímu soudu dosud hotové. Pracuje na něm tým advokátů okolo Mojmíra Přívary z advokátní kanceláře JP Legal. „Podpisovou listinu už podepsalo třicet senátorů z většiny senátorských klubů. Na Ústavní soud se chceme obrátit ještě v listopadu. Věříme, že Ústavní soud, s ohledem na dopady do právě probíhajících volebních období, shledá vážné důvody zabývat se naším návrhem co nejdříve,“ upřesnil Vilímec. Podle informací České justice by se tak mohlo stát možná už v příštím týdnu.

Vůdčí ideou zákona je, aby zastupitel trvale uvolněný pro svou práci pro obec nebo kraj, nepobíral od obce ani kraje plnou odměnu, pokud je současně poslancem nebo senátorem. Totéž platí, je-li členem vlády.

Zákon navrhlo devět poslanců za hnutí ANO v čele s poslankyní a karlovarskou hejtmankou Janou Mračkovou Vildumetzovou (ANO). Ta však kvůli svému těhotenství koncem roku v hejtmanské funkci skončí. K nim se přidali sociální demokrat Antonín Staněk a Pirát Jakub Michálek. Sněmovna zákon prosadila i přes nesouhlas Senátu, když v září přehlasovala jeho květnové veto. Snížení odměn odůvodnili poslanci potřebou úspor v obecních a krajských rozpočtech. Opatření podle nich zabrání i přílišné kumulaci funkcí, pokud k ní na obecní nebo krajské úrovni dochází právě kvůli odměnám.

Podle senátora Vilímce však zákon zasahuje do fungování samosprávy. „Článek 8 Ústavy zaručuje územním samosprávným celkům právo na samosprávu,“ namítá Vilímec. Podle senátora jde o bezprecedentní zásah do systému odměňování uvolněných zastupitelů (uvolněných ze svých zaměstnání pro výkon funkcí v zastupitelstvech obcí a krajů na plný úvazek – pozn. red.). Pokud zákony poslancům i senátorům umožňují zastávat v obcích i krajích volené funkce, nelze jim v tom podle Vilímce bránit snížením odměny, kterou za to od obcí či krajů pobírají. „Snížení odměny vybraným uvolněným členům zastupitelstev není navíc doprovázeno ani žádnou změnou v jejich odpovědnosti,“ upozorňuje Vilímec. Ke snížení odměn dojde od počátku roku 2020 bez jakýchkoli přechodných ustanovení.

Senátoři, kteří se chystají tento zákon napadnout u Ústavního soudu, ho považují za nepřijatelný zásah státu do územní samosprávy, bez ohledu kolika osob se týká. Argumentují Listinou základních práv a svobod, podle níž mají zaměstnanci právo na spravedlivou odměnu za práci a uspokojivé pracovní podmínky. Toto pravidlo se podle senátorů vztahuje i na uvolněné obecní a krajské zastupitele.

Podle odborníka na správní právo, advokáta Stanislava Kadečky, je v tuto chvíli obtížné úspěch senátorů u Ústavního soudu jakkoli odhadovat. Text jejich podání totiž ještě není znám. „Žádná prejudikatura aplikovatelná na tento případ, pokud vím, neexistuje. Hodně proto bude záležet na samotné argumentaci senátorů, na tom, jak své podání Ústavnímu soudu odůvodní,“ uvedl pro Českou justici Kadečka. Námitce porušení principu legitimního očekávání však Kadečka dává šanci. „To je velmi křehký pojem. Mezi státem a územní samosprávou existuje konsensus, že státní moc do územní samosprávy prostřednictvím zákonů nezasahuje, a pokud ano, jde vždy o přiměřenost, s jakou tak činí. A odhaduji, že právě o ni tu půjde,“ rozvinul Kadečka svou úvahu.

Podle něj by měly mít obce i kraje právo samy rozhodovat, jak vysoké odměny svým funkcionářům zaplatí. „Základem samosprávy je i ekonomická autonomie. Aby stát v polovině volebního období řekl, že obce nebo kraje mohou svým vybraným funkcionářům nadále platit jen 0,4 jejich původní odměny, to mi přijde absurdní,“ řekl Kadečka.

Členy obecních i krajských zastupitelstev stejně jako poslance i senátory podle něj zvolili jejich voliči, kteří by je přece, pokud by nechtěli, aby jejich zástupci zastávali více funkcí současně, nevolili. „Zvolili je právě proto, že k nim mají důvěru a že chtějí, aby jejich zájmy reprezentovali jak na obci nebo kraji, tak na celostátní úrovni,“ uzavřel Kadečka. Zcela jinou situací by podle něj bylo, kdyby kandidáti svým voličům před volbami slíbili, že se v případě zvolení do jiné funkce vzdají té současné, a po volbách to nesplnili.

Zákon snižující odměny uvolněným členům obecních a krajských zastupitelstev, včetně zastupitelstva hlavního města Prahy, byl ve Sbírce zákonů vyhlášen 18. října pod č. 263/2019. Účinnosti nabude 1. ledna 2020. Od toho dne se o více než polovinu (konkrétně o 0,6 – pozn. red.) sníží odměna členům obecních a krajských zastupitelstev, kteří pro obce nebo kraje pracují na plný úvazek a současně zasedají v parlamentu. Poslanecký nebo senátorský plat i všechny související náhrady jim zákon ponechá v plné výši. Snížení odměn dopadne i na ty uvolněné zastupitele, co jsou členy vlády.Tomáš Nahodil, ceskajustice.cz

ÚS: POMLUVU STÍHAT JEN NEJZÁVAŽNĚJŠÍ ZÁSAHY DO PRÁV

Jako trestný čin pomluvy lze stíhat jen případy nejzávažnějších zásahů do osobnostních práv, které nelze účinně napravit prostředky soukromého práva. Ústavní soud (ÚS) soud dnes vyhověl stížnosti ženy potrestané podmínkou za kritickou a částečně nepravdivou recenzi služeb advokáta na portálu firmy.cz. Nález je dostupný na webu soudu.
Ústavní soudci zrušili rozhodnutí Okresního soudu ve Frýdku-Místku, Krajského soudu v Ostravě i Nejvyššího soudu. Případ tak znovu otevře soud prvního stupně. V původním řízení podle ÚS porušil princip, že trestní právo lze použít vždy až jako krajní řešení, když nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu.

Žena, které se zastal ÚS, na webu firmy.cz zveřejnila recenzi na služby advokáta, se kterým ukončila spolupráci. „Naprosto neseriózní jednání. Otřesná zkušenost. Spojil se s protistranou a chtěl stáhnout mou soudní žalobu. Musela jsem okamžitě vypovědět svou plnou moc. Podala jsem na něj žalobu k soudu ohledně vrácení zálohy,“ stálo v recenzi, podle které advokát neprovedl jediný právní úkon.

Podle okresního soudu není pravda, že advokát neprovedl žádný právní úkon, ani že se spojil s protistranou. Soud proto ženě vyměřil za pomluvu a křivé obvinění 2,5 roku vězení s odkladem na tři roky.

ÚS dospěl k závěru, že skutek není trestným činem. V podobných situacích mají mít přednost prostředky soukromého práva. Trestní stíhání pro pomluvu přichází v úvahu u nejzávažnějších zásahů do cti a dobré pověsti jednotlivce, které „zřetelně přesahují míru obvyklých lží a nepravd, jež o sobě lidé šíří v běžném životě“.

O nedostatečnosti prostředků soukromého práva lze podle ÚS uvažovat zejména v případě zásahů do nejintimnější osobní sféry jednotlivce. Žena sice skutečně zveřejnila o advokátovi nepravdy, které jej mohly poškodit v očích jiných lidí, šlo však o informace z profesní oblasti, a nikoli o výrazně dehonestující nebo zraňující osobní či intimní informace.
„V projednávaném případě se nepodávají žádné okolnosti svědčící o tom, že by se sporné jednání stěžovatelky vymklo mezím, v nichž působí občanské právo,“ napsali soudci v nálezu. Advokát mohl uplatnit odpovídající soukromoprávní nároky, zejména takzvaný odstraňovací či zápůrčí nárok, případně i nárok na náhradu nemajetkové či majetkové újmy.
Rozhodčí doložky, monopol a Van der Mussele

V současném období probíhá na exekučních soudech přezkum rozhodčích doložek. Není pak výjimkou, že soudy při zastavování exekucí s odvoláním na judikaturu Ústavního soudu rozhodují tak, že břemeno zastavení má nést soudní exekutor. Tento názor byl Ústavním soudem vysloven kupř. v jeho usnesení sp. zn. II. ÚS 1722/17 ze dne 14. 7. 2017 a posléze zopakován v dalších rozhodnutích.

Je skutečně exekutor odpovědný za neplatné rozhodčí doložky?

V důsledku shora citované judikatury Ústavního soudu exekuční soudy při zastavování exekucí mnohdy konstatují, že věřitel zastavení exekuce nezavinil a není povinen hradit náklady exekuce. Obecné soudy tak respektují názor Ústavního soudu, že exekutor je profesionálem, po němž lze spíše než po věřiteli požadovat, aby změnu judikatury předvídal, popřípadě na ni reagoval. Riziko, které exekutor nese, je navíc odůvodněno a do značné míry kompenzováno jeho, v podstatě monopolním, postavením při provádění exekucí. Již v rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ve věci Van der Mussele proti Belgii (rozsudek ze dne 23. 11. 1983) bylo totiž zdůrazněno, že rizika podstupovaná v souvislosti s výkonem určité profese, včetně rizika neuhrazení odměny za odvedenou práci, jsou vyvažována výhodami souvisejícími s touto profesí.

Ústavní soud pak zdůvodňuje odpovědnost exekutora zejména těmito důvody. Soudní exekutor měl vývoj judikatury v oblasti rozhodčích doložek předvídat a zřejmě blíže nespecifikovaným způsobem na něj reagovat. Za druhé, exekutor má v podstatě monopolní postavení, kdy právě tímto způsobem je pak kompenzováno, že by měl (ze svého) nést náklady těchto exekucí. A konečně za třetí, dle rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva nese exekutor riziko své profese včetně rizika neuhrazení nákladů za vykonanou práci.

Ačkoli má autor přirozený respekt k rozhodování Ústavního soudu, nemůže s tímto výkladem souhlasit. Přenášení odpovědnosti za neplatné rozhodčí a na ně navazující nezákonné exekuce na exekutory je nemravné, nemá žádnou zákonnou oporu a navíc je v rozporu s čl. 4 odst. 1 Listiny. Navíc směrem k exekutorům představuje tento nový trend porušení zásady legitimního očekávání, že za svou odvedenou práci nebudou dostávat zaplaceno.
Povinnost exekutora předvídat změnu judikatury

Obecně je vhodné uvést, že požadavek předvídat změnu judikatury je poněkud absurdní a následné vyvozování odpovědnosti exekutora z tohoto požadavku je nejen v rozporu s logikou, ale též v rozporu se základními principy spravedlnosti.

Je třeba si uvědomit, že za okamžik sjednocující praxe k rozhodčím doložkám je považováno usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 1945/2010 ze dne 11. 5. 2011. Dle úvahy Ústavního soudu pak měl exekutor v předcházejícím období, tedy přede dnem 11. 5. 2011, zřejmě předpokládat, že bude přijato shora citované sjednocující stanovisko. I kdyby tuto skutečnost exekutor před tímto datem skutečně předpokládal a dával soudům podněty k zastavení těchto exekucí, nepochybně by těmto podnětům nebylo vyhověno, neboť v té době se soudy řídily tehdy platnou judikaturou.

Vytýká-li tedy Ústavní soud exekutorům, že vývoj judikatury nepředvídali, má Ústavní soud spíše na mysli situaci, že exekutoři v řízeních, které byly zahájeny před datem 11. 5. 2011, po tomto datu neiniciovali zastavení exekucí tím, že nepřistoupili ke zjištění názoru věřitelů k otázce, zda nechtějí exekuce v důsledku judikatorní změny zastavit. Již tato otázka je ovšem sporná, neboť není zřejmé, zda na kauzy zahájené před 11. 5. 2011 je možno vztahovat pozdější judikaturu a zda se nejedná o nepřípustnou retroaktivitu.

I pokud bychom přijali závěr, že se o nepřípustnou retroaktivitu nejedná, pak za této situace Ústavní soud zcela opominul odpovědnost státu. Jsou to nepochybně exekuční soudy, které mají znát právo, a pokud tyto soudy exekuce nařídily, měly právě tyto soudy dotčené exekuce (tedy zahájené do 11. 5. 2011) v důsledku judikatorní změny samy v minulosti zastavit.
V řízeních zahájených po 11. 5. 2011 je jakákoli polemika zbytečná, protože soudy již při nařizování exekucí jistě zohlednily i změnu judikatury v oblasti rozhodčích doložek a tak všechny nařízené exekuce po tomto datu by měly být zcela po právu. Je totiž výrazem ustálené soudní praxe, že již ve stádiu zahájení exekuce se exekuční soud zabývá (mimo jiné) i tím, zda rozhodnutí, jehož vynucené vymožení se navrhuje, bylo vydáno orgánem, který měl k tomu pravomoc (srov. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 2020/98 ze dne 14. 4. 1999).
Monopolní postavení exekutora

Pokud se týká tvrzeného monopolního postavení exekutorů, není možné ani tuto úvahu Ústavního soudu přijmout. V obecném smyslu monopol znamená výsadu, privilegium nebo výsadní postavení. Tím lze rozumět jednak výhradní možnost (moc) rozhodovat a jednat, nebo výhradní právo (oprávněnost, uznanou legitimitu) rozhodovat. Zakladatel moderní ekonomie Adam Smith pak spatřuje další znak monopolu v tom, že své zboží či služby monopol prodává o mnoho dráže než je přirozená cena.

Soudní exekutor je ovšem dle názoru Ústavního soudu i soukromý podnikatel a žádné monopolní postavení nemá. Je totiž zřejmé, že na českém trhu není pouze jeden exekutorský úřad, ale úřadů je na 157, kdy mezi exekutory existuje konkurenční boj. Podle ust. § 28 exekučního řádu totiž platí, že exekutora si vždy vybírá oprávněný. Navíc vymáhání pohledávek zajišťují vedle soukromých exekutorů i správci daně, celníci či různé správní orgány. Existují též snahy, aby určitý typ pohledávek exekutoři nevymáhali, kdy jako příklad je vhodné uvést vymáhání správních poplatků obce či justiční pohledávky.

Představa, že by snad exekutoři mohli diktovat ceny za své služby, je zcela protismyslná. Exekutoři se totiž při své činnosti musí vždy řídit vyhláškou ministerstva spravedlnost č. 330/2001 Sb. (exekuční tarif) a je evidentní, že ze svého údajného „monopolního“ postavení žádnou výhodu nemají. Navíc s účinností od 1. 4. 2017 vstoupila v platnost již několikátá změna exekučního tarifu, která snížila minimální odměnu exekutora.

O výhodách plynoucí z monopolního postavení nelze tak v případě exekutorů hovořit, kdy ani v této části nelze dát Ústavnímu soudu za pravdu.

Rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ve věci Van der Mussele proti Belgii

Dalším argumentem Ústavního soudu v případech, kdy exekutorům při zastavování exekucí ohledně neplatných rozhodčích doložek, nejsou přiznávány žádné náklady, je odvolání na rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ve věci Van der Mussele proti Belgii (rozsudek ze dne 23. 11. 1983). Dle tohoto rozhodnutí obecné soudy exekutorům náklady nepřiznávají s tím, že exekutoři nemusí dostat ve všech případech za svou práci zaplaceno, kdy tento závěr odůvodňuji s odkazem na jejich podnikatelské riziko. Proti aplikaci tohoto rozhodnutí však existuje spousta zásadních výhrad.

Na tomto místě je vhodné připomenout okolnosti souzeného případu. V dotčené věci stál na straně stěžovatele belgický advokát, Van der Mussele. Po svém zaregistrování jako advokátní čekatel se odhodlal k otevření vlastní advokátní kanceláře, přestože do té doby nepracoval v žádné jiné advokátní kanceláři.

V polovině roku 1979 bylo rozhodnuto tamější advokátní komorou, že byl stěžovateli přidělen případ ex offo a měl obhajovat pana E. Převzal tuto obhajobu a celému řízení věnoval přibližně 18 hodin práce. Posléze byl stěžovatel informován advokátní komorou, že mu byla obhajoba odňata a z důvodu celkové nemajetnosti pana E. mu nebudou nahrazeny žádné náklady, které musel pro účely obhajoby pana E. vynaložit. Jednalo se o částku ve výši 3.400 belgických franků.

V této souvislosti podal Van der Mussele Evropské komisi pro lidská práva stížnost, ve které osvětlil, že v případě jeho odmítnutí obhajoby ex offo by mu hrozily určité sankce, a tak neměl na výběr a jmenování obhájcem ex offo přijal. Hlavním bodem stížnosti se tak logicky stala nespokojenost stěžovatele s tím, že mu nebyla zaplacena odměna za obhajobu klienta a nadto ani fakticky vynaložené náklady.

Následně pak Evropský soud pro lidská práva primárně poukázal na skutečnost, že si dotyčný zvolil zcela dobrovolně profesi advokáta, přičemž mohl a měl vědět o tom, že v tomto povolání existuje praxe, na níž si potom stěžoval. „Vzhledem k tomu by pouze značná a nepřiměřená disproporcionalita mezi sledovaným cílem – stát se advokátem – a povinnostmi spojenými s tímto cílem mohla vést k závěru, že služby požadované po panu Van der Mussele ohledně právní pomoci byly nucenou prací bez jeho souhlasu.“ U Evropského soudu ale zmíněná disproporcionalita popisovaných rozměrů prokázána nebyla a zejména z toho důvodu se dle názoru tohoto soudu o porušení ustanovení o nucené nebo povinné práci (ve smyslu článku 4 odst. 2 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod) nejednalo.
České soudy ovšem vykládají citované rozhodnutí zjednodušeně a zcela opomíjí zásadní závěr Evropského soudu, který upozorňuje na nutnost zkoumat nepřiměřenou disproporcionalita mezi sledovaným cílem a určitou profesí. U Evropského soudu ve věci Van der Mussele ale zmíněná disproporcionalita popisovaných rozměrů prokázána nebyla, protože požadovaný rozsah práce nebyl nepřiměřený a bylo možné jej po advokátním čekateli požadovat. Zejména z tohoto důvodu se o porušení ustanovení o nucené nebo povinné práci nejednalo.

Závěr Evropského soudu je nepochybně takový, že v jednom nebo v minimálním množství případů lze akceptovat, že z důvodu nemajetnosti klienta

Zásadně odlišná je však situace, pokud české soudy při přezkumu platnosti rozhodčích doložek a následném zastavování exekucí paušálně odměnu exekutorům nepřiznávají v tisících, možná desetitisících případů, a navíc za situace, kdy tyto soudy exekuce povolily (jen ex offo je z podnětu ministryně spravedlnosti v současné době přezkoumáváno na 133 tis. exekučních kauz). Zde se jedná nepochybně o disproporcionalitu, kterou má na mysli Evropský soud. Právě počtem případů, kdy není exekutorům odměna přiznávána, nastává zmíněná disproporcionalita popisovaných rozměrů a z tohoto důvodu se i při respektování závěrů Evropského soudu jedná o nucenou (povinnou) práci.

Soudní exekutor podnikatelské riziko ve smyslu shora citovaného rozhodnutí Evropského soudu samozřejmě nese, neboť cca v 70 % exekučních věcech se mu nepodaří z majetku povinného ničeho vymoci a přiznané exekuční náklady mu nejsou nikým uhrazeny. Při prověřování platnosti rozhodčích doložek však exekutor vůbec nedostává šanci vymoci jakékoli náklady, protože mu nejsou v určitých případech právě s odkazem na rozhodnutí Van der Mussele soudy vůbec přiznávány. Tento postup odporuje nejen právní úpravě, ale i dotčenému rozhodnutí Evropského soudu.

Praktické dopady

Pokud nyní soudy plošně prověřují rozhodčí doložky a v návaznosti na toto prověřování exekuce pro nezákonnost zastavují (z důvodů překážek na straně exekučního titulu), není možné, aby v těchto případech nebyly exekutorům přiznávány náklady. Jedná se totiž o nucenou práci či službu a na exekutory je vyvíjen nespravedlivý nátlak na výkon exekuční činnosti.

Vznikne-li tedy při prověřování rozhodčích doložek situace, kdy náklady není možné klást k tíži ani věřitele, ani dlužníka, je nutné, aby za tohoto stavu nesl náklady spojené s exekucí stát. S takovou variantou však procesní předpisy nepočítají, kdy v takovém případě je jediným spravedlivým řešením, aby povinnost k úhradě nákladů exekuce byla uložena některému z účastníků, který se následně může proti státu domáhat náhrady škody podle zákona č. 82/1998 Sb. Variantním řešením je též možnost, aby každému z účastníků byla povinnost k úhradě nákladů exekuce uložena v určitém poměru (např. ve výši ½), kdy každý z těchto účastníků se posléze může samostatně domáhat náhrady škody dle shora citovaného zákona.

Faktem zůstává, že exekutor za neplatné rozhodčí doložky odpovědný není, neboť pro tento závěr neexistuje žádný zákonný podklad. Soudní exekutoři tak z logiky věci břemeno zastavení těchto exekucí nést nemohou Miloslav Zwiefelhofer, ceskajustice.cz