iSPIGL

internetové noviny ispigl.eu

JUDr. Z. Koudelka: Britská facka Ústavnímu soudu v Brně

Britská demokracie dala facku našemu Ústavnímu soudu, který v roce 2009 zrušil volby do Poslanecké sněmovny vyhlášené na základě zvláštního ústavního zákona, přestože mu ústava nedává právo rušit ústavní zákony, ale jen obyčejné zákony pro rozpor s ústavními. Jeho argument zněl, že prý nelze konat předčasné volby na základě jednorázových ústavních zákonů, byť to byla dlouhodobá ústavní zvyklost u nás i na Slovensku a byly tak uspořádány i první demokratické polistopadové volby v červnu 1990.

Podle ústavních soudců šlo o narušení principů právního státu. Že to není pravda dokazuje britská praxe, kdy se budou konat volby 12. 12. 2019 na základě jednorázového zvláštního zákona z 31. 10. 2019. Volby jsou totiž normálním řešením politických sporů v demokracii a rozhodující je, zda jsou férové a ne, jak se k nim dospěje.
konání předčasných voleb za dvou alternativních předpokladů:

1. přijetí usnesení o konání předčasných voleb Sněmovnou obcí dvoutřetinovou většinou všech poslanců,
2. vyslovení nedůvěry vládě, aniž by do 14 dnů Sněmovna obcí vyslovila důvěru nové vládě.

V roce 2019 se konzervativní vláda Borise Johnsona opakovaně snažila o vyhlášení předčasných voleb jako řešení brexitového patu v parlamentu. Nezískala však dvoutřetinovou většinu. Opozice ale nevyslovila vládě nedůvěru. Věc se řešila jednorázovým speciálním zákonem o vyhlášení voleb na 12. 12. 2019, který podpořila vláda i opozice. Tedy způsobem, který byl podle brněnského Ústavního soudu v rozporu s právním státem. Zákon byl jednorázový a obešel požadavek kvalifikované většiny pro předčasné volby podle zákona z roku 2011, jelikož zvláštní zákon má přednost před obecným, byl aplikován přednostně. Británie nemá ústavní zákony a pro přijetí tohoto zákona stačila obyčejná většina. Ve státech, které nemají zvláštní kategorii ústavních zákonů, je zbytečné zavádět obyčejným zákonem kvalifikovanou většinu pro určité hlasování parlamentu, pokud parlament může ke stejnému cíli dospět speciálním zákonem schvalovaným obyčejnou většinou.

Uvidíme, jestli předseda Ústavního soudu Pavel Rychetský začne kritizovat Británii za tento krok stejně, jak činí vůči Polsku, či bude mlčet jako k zavírání politických vězňů za sebeurčení katalánského národa ve Španělsku.
Britská praxe potvrdila, že našemu Ústavnímu soudu v roce 2009 nešlo o ochranu právního státu, ale o posílení moci Ústavního soudu a zviditelnění soudců, kteří si tuto moc přivlastnili, v právní teorii. To vše za cenu, že milionům lidem, kterým vzniklo legitimní očekávání a právo volit v prezidentem Václavem Klausem vyhlášených volbách, bylo Ústavním soudem toto právo odebráno. Ústavní soud tak opustil roli ochránce práv lidí a změnil se v jejich zloděje.

Má-li Ústavní soud chuť zmocnit se práva rozhodnout nějakou otázku, najde si argumenty pro svou mocenskou působnost. Václav Klaus k tomu uvedl: „Zcela specifickou roli v našem ústavním systému začal hrát Ústavní soud, který bezpříkladným aktivismem svého rozhodování permanentně rozšiřuje své pravomoci.“ (Česká republika na rozcestí 2013). Případně nález v kauze Melčák označil za excesivní pozdější ústavní soudce Radovan Suchánek (odlišné stanovisko soudce Radovana Suchánka k usnesení Ústavního soudu z 10. 12. 2013, Pl.ÚS 23/13). Od zrušení voleb Ústavním soudem se distancovali soudci Jan Musil a Vladimír Kůrka.

Lze ocenit důsledek rozhodnutí Ústavního soudu, který vedl k změně nefunkční části Ústavy v oblasti rozpouštění Poslanecké sněmovny. Je chybou politických představitelů nejsilnějších stran, že nedokázali takovou změnu prosadit dříve. Ovšem výchovná funkce rozhodnutí Ústavního soudu nesmí narušit právní jistotu a hierarchickou stavbu právního řádu, nemůže vést k neústavnímu rozšiřování kompetencí Ústavního soudu, nesmí odnímat občanům již vzniklé právo volit ve vyhlášených volbách a poškozovat ústavní základ našeho politického systému tím, že zmarní prostředky vynaložené politickými stranami na vyhlášené volby. Účelem státního práva není morální zlepšování lidstva, to platí i pro Ústavní soud.

Rozhodnutí rušící ústavní zákon bylo v dané situaci vydáno mimo pravomoc a působnost Ústavního soudu. Je právním paaktem. Právní závaznost tomuto paaktu propůjčilo to, že jiné ústavní orgány se mu podrobily a za paakt jej neprohlásily. Politickým důsledkem rozhodnutí Ústavního soudu bylo, že jsme měli dle Petra Fialy: „Poslaneckou sněmovnu bez struktury, s klesající politickou legitimitou a prožívající agonii“. (Politika jaká nemá být 2012).
Až bude Andrej Babiš dávat čestná uznání za úspěch hnutí ANO, měl by ocenit zásluhu předsedy Ústavního soudu Pavla Rychetského, jeho místopředsedy Pavla Holländera a dalších ústavních soudců za to, že svým rozhodnutím napomohli přežívání Poslanecké sněmovny v agonii a tak podpořili nedůvěru v tradiční strany a umožnili nástup nových politických hnutí oligarchů.

ZDENĚK KOUDELKA: Zrušení ústavního zákona Ústavním soudem, Ústavodárná moc versus kontrola ústavnosti. Bratislavské právnické fórum 2018. ISBN 978-80-7160-465-5, s. 66-76. JUDr. Zdeněk Koudelka, ceskajustice.cz