iSPIGL

internetové noviny ispigl.eu

Prezident Zeman z nemocnice opět na zámku v Lánech

Prezident Miloš Zeman v neděli odpoledne po čtyřech dnech ve střešovické nemocnici ukončil svůj rekondiční pobyt. Zamířil do svého sídla v Lánech, informoval mluvčí Hradu Jiří Ovčáček. Zeman podle vyjádření nemocnice nepodstoupil žádný zákrok, absolvoval jen rehabilitace a dostával potřebnou výživu.

V neděli během dopoledních hodin Zemanovi dělaly v Ústřední vojenské nemocnici (ÚVN) společnost jeho manželka a dcera Kateřina, informoval deník Blesk. Odpoledne pak prezident nemocnici v pražských Střešovicích opustil. Novinářům, kteří na něj na místě čekali, zamával.

Televize Prima a Nova uvedly, že při odjezdu z nemocnice bránili přítomným kameramanům v práci zaměstnanci soukromé bezpečnostní agentury. Podle zpravodaje šlo zhruba o čtyři muže, kteří byli po celou dobu novinářům nablízku. V momentě, kdy Zeman vycházel z nemocnice, jim pak komplikovali natáčení a focení zvednutými čepicemi a polystyrenovými deskami. V areálu nemocnice jsou nápisy, které upozorňují na zákaz fotografování.

Nemocnice později poskytla informace o prezidentově pobytu, tedy žádná operace, jen rehabilitační cvičení. V neděli byl v dobré kondici, dodala. Podle Ovčáčka nyní Zemana čeká ve středu projev v Poslanecké sněmovně ke státnímu rozpočtu. Na svém Twitteru sdílel prezidentovu fotku po návratu s dýmkou.„Péče byla zaměřena na rekonvalescenci dlouhodobě přetěžovaného organismu. Absolvoval rehabilitační cvičení zaměřená na posílení pohybových stereotypů, byla mu aplikována intenzifikovaná výživa,“ uvedla na webu mluvčí ÚVN Jitka Zinke.

Zeman ve čtvrtek v pořadu Týden s prezidentem řekl, že se jedná pouze o rekondiční pobyt, který bude trvat pět dní. „Mám nárok na pár dní času. Můj ošetřující lékař Miroslav Zavoral mi nabídl, že si k nim mám na tři dny lehnout,“ okomentoval pobyt v Ústřední vojenské nemocnici v Praze Zeman.

Podle něj se jednalo spíše o záminku pro odpočinek, čtení knih a upuštění od každodenních prezidentských povinností.
Ovčáček již dříve uvedl, že hospitalizace nesouvisí s akutním či vážným zdravotním problémem, který by si vyžádal lékařský zákrok. Prezidentův pobyt v nemocnici zdůvodnil přípravou na státní svátek 28. října, při kterém chce být Zeman „absolutně fit“.

Podle Zemana lékaři nenašli žádný zdravotní problém s výjimkou mírné známky dehydratace a „určité únavy“. Ve čtvrtek prezident řekl, že kvůli dehydrataci dostane několik infuzí, které mu dodají minerály.

Rekondiční pobyt v nemocnici je rarita, my to nenabízíme, tvrdí lékaři

Podle Blesku je Zemanova zdravotní dokumentace přísně střežena. Není kvůli tomu vedena elektronicky, ale pouze papírově, a vedení nemocnice navíc kontroluje i lékaře, kteří se ke složce dostanou.

Prezident v nemocnici pobýval na interním oddělení, k dispozici měl polovinu patra. Podle náměstka ředitele ÚVN Ivana Jeřábka kvůli tomu nemuseli být žádní jiní pacienti přemístěni. Zemana mohli navštěvovat pouze lékaři a rodina. Blesk také uvedl, že Zeman měl pro sebe k dispozici kuřárnu, ostatní pacienti museli proto chodit kouřit až na patologii.

VE ŠVÝCARSKU VYHRÁLI NACIONALISTÉ, ZTRÁTY

Volby do švýcarského parlamentu v neděli vyhrála nacionalistická Švýcarská lidová strana (SVP), oproti hlasování před čtyřmi lety však utrpěla ztráty. Vyplývá to z prognózy, kterou zveřejnila veřejnoprávní stanice SRF. Výrazně posílily ve volbách obě strany zelených, které v součtu získaly více než 20 procent hlasů.

Švýcaři v neděli vybírali své zástupce do obou komor parlamentu, do větší Národní rady i do Stavovské rady, která zastupuje zájmy jednotlivých kantonů. Švýcarská lidová strana ve volbách do 200členné Národní rady získala podle odhadů 25,6 procenta hlasů, což znamená o více než tři procentní body méně než ve volbách z roku 2015.

Na druhém místě skončili stejně opět sociální demokraté (SP), kteří dostali 16,5 procenta hlasů. Třetí místo obhájila liberální strana FDP s 15,5 procenta. Stejně jako vítězná SVP i sociální demokraté a liberálové dostali méně hlasů než v posledních volbách.

Výrazné zisky si ve volbách do větší z komor parlamentu připsaly podle prognózy obě švýcarské strany zelených. Zelená strana Švýcarska (GPS) získala 13 procent hlasů, což je o 5,9 procentního bodu více než v roce 2015. Skončila na čtvrtém místě, a na pátou příčku tak odsunula vládní Křesťanskodemokratickou lidovou stranu (CVP) s 11,8 procenta. Zelení liberálové (GLP) podle prognózy dostali 7,6 procenta hlasů a skončili šestí.

Čtvrtá příčka pro GPS a až pátá pro CVP znamená, že poprvé za několik desítek let překonala opoziční strana ve volbách jednu z dosud vládních stran, upozornila agentura APA. To by mohlo mít důsledek i na utváření budoucí švýcarské vlády - sedmičlenné Spolkové rady.

Jejími členy jsou v posledních šedesáti letech zástupci čtyř stran, a to SVP, SP, FDP a CVP. Na základě systému zvaného „kouzelná formule“ dostávají tři nejsilnější strany po dvou křeslech a čtvrtá zbylé jedno. Členy vlády zvolí poslanci nového parlamentu na začátku prosince. Vláda pak ze svého středu zvolí na jeden rok předsedu, který je i prezidentem země a zastupuje ji v zahraničí. Rotačním způsobem se pak členové vlády v předsednictví, a tedy i ve funkci prezidenta, každý rok střídají.

Zda bude Zelená strana Švýcarska požadovat místo ve vládě, její předsedkyně Regula Rytzová v neděli říci nechtěla. V konzervativním systému utváření švýcarské vlády se ale může stát, že síla některé ze stran do podoby kabinetu promítne až po druhých úspěšných volbách, upozornila agentura DPA.

Účast pod 50 procenty

Zatímco v případě Národní rady by mohly být hlasy sečteny ještě v neděli, o složení 46členné Stavovské rady bude jasno až po 10. listopadu, kdy se uskuteční druhé kolo voleb. V těch případech, kdy se v neděli nepodařilo žádnému z kandidátů získat nadpoloviční většinu hlasů, budou voliči vybírat ze dvou nejúspěšnějších uchazečů.

Historické byly nedělní volby v případě zastoupení žen ve švýcarské politice. Alpské kantony Obwalden a Zug vyšlou poprvé v dějinách ženu do Národní rady, ve Stavovské radě bude poprvé žena zastupovat kanton Uri.

Hlasování se mohlo zúčastnit 5,4 milionu Švýcarů. Podle prognózy dosáhla účast ale jen 47,3 procenta. Relativně nízký zájem politologové vysvětlují menším významem parlamentních voleb ve Švýcarsku ve srovnání s jinými evropskými zeměmi. Obyvatelé alpské konfederace mohou totiž svůj názor na důležité politické otázky vyjádřit v různých referendech nejméně čtyřikrát do roka.

KURDOVÉ: NEMÁME PŘÁTELE, POUZE HORY, DĚJINY KURDŮ PLNÉ ZRADY

Už zase nás Západ zradil, mohou si říkat Kurdové. Rozhodnutí amerického prezidenta Donalda Trumpa stáhnout americké vojáky ze severní Sýrie a uvolnit tak cestu tureckým tankům je totiž další ukázkou cynického přístupu Spojených států k třicetimilionovému etniku bez vlastního státu.„Nemáme přátele, pouze hory,“ zní staré kurdské rčení, které v těchto dnech připomínají média po celém světě. Jeho stálou platnost potvrdil Trump, když dal zelenou turecké vojenské operaci proti syrským Kurdům.

Ti přitom v posledních letech platili za spolehlivé americké spojence v boji proti Islámskému státu. Jenže nakonec se stali nejslabší figurou na šachovnici syrské občanské války, na které se protínají zájmy příliš mnoha mocností. Nebylo to poprvé. Jak píše magazín The New Republic: blízkovýchodní geopolitika je oltář, na kterém jsou Kurdové neustále obětováni.

Nesplněné sliby

Kurdové jsou často označováni za největší národ bez vlastního státu. Je jich přibližně 30 až 40 milionů a převážná většina z nich žije na území Turecka, Iráku, Sýrie a Íránu. Během 20. století byli na území těchto států často terčem násilných represí ze strany autoritářských režimů. Sami Kurdové se pak v boji za svá práva a sebeurčení uchylovali k ozbrojenému odporu či teroru.

Přitom na konci první světové války to vypadalo, že na troskách Osmanské říše by mohl vzniknout Velký Kurdistán. Británie a Francie však sliby kurdským představitelům při sepisování Sévreské smlouvy z roku 1920 nesplnily a území obývané Kurdy rozdělily hranice.

Kurdové se nevzdávali. Ve městě Sulejmánije na území dnešního Iráku vyhlásili o dva roky později Kurdské království. Vydrželo dva roky, než jeho existenci ukončili britští vojáci.

Tou dobou povstali i Kurdové žijící na území Turecka, kde Mustafa Kemal Atatürk prosazoval národní, centralizovaný stát, zakázal kurdský jazyk a Kurdy nutil, aby si poturečtili jména. Na východě země Kurdové v roce 1927 vyhlásili takzvanou Araratskou republiku a požádali mezinárodní společenství o pomoc. Britové a Francouzi to však pod tlakem Turecka odmítli a samozvaný kurdský stát v roce 1930 rozdrtila turecká armáda.

V soukolí studené války

Další pokus o založení kurdského státu byl podniknut v roce 1946. Takzvaná Mahábádská republika vznikla na severozápadě Íránu. Toto území tehdy kontroloval Sovětský svaz, který v touze po jeho anexi podporoval kurdský nacionalismus.

Mahábádská republika byla podle některých historiků loutkovým státem SSSR a když se Sověti na nátlak Západu z Íránu stáhli, napochodovali do Mahábádu vojáci íránského šáha a jejího prezidenta oběsili.

V této osudové chvíli se zrodila hvězda Mustafy Barzáního, který stál v čele jednotek Mahábádské republiky. Odvážnému veliteli se podařilo s několika sty muži probojovat do Sovětského svazu, kde strávil dalších deset let. V roce 1958 se objevil v severním Iráku a odstartoval povstání s cílem ustanovit autonomní Kurdistán.

Spojenci. Íránský šáh Muhammad Rezá Pahlaví a americký prezident Richard Nixon na snímku z roku 1969.

Kurdský vůdce Mustafa Barzání na dobovém portrétu

V roce 1972 íránský šáh Réza Páhlaví, který v Iráku viděl svého hlavního regionálního soka, přesvědčil amerického prezidenta Richarda Nixona, aby začal Barzáního mužům dodávat zbraně. Logiku věci diktovala studená válka. Bagdád byl tehdy nakloněn Sovětskému svazu, takže Nixon souhlasil.

Jenže o tři roky později nastává zvrat: šáh uzavřel se Saddámem Husajnem dohodu a Američané dodávky zbraní a peněz iráckým Kurdům okamžitě zastavili. Kurdové zůstali sami a irácká armáda jejich povstání utopila v krvi. Barzání, který prchl do Íránu, později americkému prezidentovi vyčetl: „Této katastrofě, která dopadla na můj lid, jsem mohl zabránit. Ale to bych nesměl uvěřit americkým slibům.“

Operace Anfal

A bylo ještě hůř. Na konci íránsko-irácké války Saddám Husajn zahájil operaci Anfal, genocidní tažení proti Kurdům, které si vyžádalo sto tisíc mrtvých. Irácké jednotky dostaly rozkaz bezohledně bombardovat kurdské vesnice s cílem zabít co nejvíc lidí a popravit každého zajatce ve věku od 15 do 70 let.

Nejznámější je masakr v Halabdže, kde irácké letouny útočily yperitem a sarinem na civilisty. Zahynulo až pět tisíc lidí, z toho mnoho žen a dětí. Spojené státy o tom, že Bagdád nasadil chemické zbraně proti vlastnímu obyvatelstvu věděly, ale tolerovaly to. Ze Saddáma Husajna se totiž mezitím stal spojenec v boji proti islamistům v Teheránu, kteří o deset let dříve svrhli šáha.

Následky chemického útoku proti kurdským civilistům ve městě Halabdža (20. března 1988)

Hřbitov obětí chemického útoku v Halabdže (16. března 2019)

Další veletoč přišel v roce 1990. Saddám Husajn vpadl do Kuvajtu a stal se z něj opět nepřítel USA. Když americké jednotky vyhnaly Iráčany z Kuvajtu, vyzval George Bush irácké šíity a Kurdy k povstání. Poslechli, žádné podpory ze strany USA se však nedočkali. Iráčané využili toho, že jim Američané povolili používat helikoptéry „k logistickým účelům“ a útočili na vzbouřené Kurdy ze vzduchu.

Statisíce Kurdů prchaly do hor na irácko-tureckém pomezí. Nakonec Britové přesvědčili Američany, aby nad severem Iráku vytvořili bezletovou zónu a zabránili tak Husajnovi v bombardování Kurdů. Bezletovou zónu udržoval Západ až do americké invaze do Iráku v roce 2003.

Čtyři dny před zahájením bombardování Bagdádu George W. Bush ve snaze ospravedlnit invazi připomněl chemický útok v Halabdže. „Irácký režim jediným rozkazem zavraždil tisíce mužů, žen a dětí. Bez milosti, beze studu. Saddám Husajn prokázal, že je schopný čehokoliv,“ hřímal Bush. Nezmínil už, že Washington o patnáct let dříve chemické útoky proti Kurdům tiše toleroval.

Kurdští bojovníci v boji s iráckými jednotkami (28. března 1991)

Kurdští civilisté prchají před postupem Husajnovy armády k tureckým hranicím (16. dubna 1991)
Iráčtí Kurdové se každopádně stali loajálním spojencem v boji proti Husajnovi. Američané se na ně mohli spolehnout i později při hašení povstání proti americké okupaci, v boji proti Al-Káidě a nakonec i Islámskému státu. Irácký Kurdistán ovládaný klanem Barzáníových získal autonomii a díky bohatým ložiskům ropy zažil ekonomický boom.

Komu máme věřit?

Američané na Kurdy vsadili i v Sýrii. Kurdy vedené jednotky SDF se staly spolehlivou silou v boji proti chalífátu Abú Bakra Bagdádího. Spojené státy útočily na džihádisty ze vzduchu, Kurdové prolévali krev na zemi. Během uplynulých sedmi let na území pod jejich kontrolou vznikl fakticky autonomní kurdský stát Rojava.

To však s rostoucím znepokojením sledovalo Turecko, které už po čtyři dekády bojuje se svými kurdskými povstalci. Jejich guerillová válka si vyžádala přes 40 000 životů a strana PKK tureckých Kurdů je považována i na Západě za teroristickou organizaci.

Recep Tayyip Erdogan vždy milice syrských Kurdů označoval za spojence PKK a tlačil na USA, aby je přestaly podporovat. Postupem času se objevovaly náznaky, že mu Trump vyhoví. Loni v březnu Turci vyhnali Kurdy ze západosyrského Afrínu. Washington se sice zlobil, nic konkrétního ale nepodnikl. „Američané spřátelené Kurdy nejspíš opět hodí přes palubu,“ prorokoval tehdy v rozhovoru pro iDNES.cz odborník na Blízký východ Břetislav Tureček.
Jeho předpověď se nyní naplnila. Kurdští velitelé Trumpovo rozhodnutí uvolnit cestu turecké invazi otevřeně hodnotí jako „bodnutí do zad“. A nakonec jim nezbylo nic jiného, než se obrátit na režim v Damašku a Rusko.

Sami přiznávají, že s těmito novými spojenci je čekají těžké kompromisy. „Nevěříme jejich slibům. Jenže pokud mám říct pravdu, těžko můžeme někomu věřit. Ale pokud si máme vybrat mezi kompromisy a genocidou, určitě zvolíme život našeho lidu,“ uvedl pro magazín Foreign Policy kurdský předák Mazlúm Abdí.