iSPIGL

internetové noviny ispigl.eu

Místopředseda ÚS JUDr. Fenyk o ministryni Benešové

Jaroslav Fenyk: Kdo se bojí Marie Benešové? Česká justice exkluzivně přináší komentář místopředsedy Ústavního soudu Jaroslava Fenyka. Nevypůjčil jsem si název článku ze slavné divadelní hry Edwarda Franklina Albee „Kdo se bojí Virginie Woolfové?“ náhodou. Známé absurdní drama o malých i velkých společenských vztazích, v němž aktéři postupně ztrácejí zábrany, jako by vypadlo z pera scénáristy demonstrací, které se v pravidelných intervalech konají v mnoha městech této země.

Lidé skandují jména předsedy vlády a ministryně spravedlnosti a jejich projevy nabírají na obrátkách. Premiéra chtějí za katr a ministryni spravedlnosti Marii Benešové vyčítají, že již svým příchodem do funkce ohrožuje nezávislost justice, že přišla proto, aby pomohla premiérovi ovlivnit justici v jeho prospěch.

Předsedu vlády neznám a nemám potřebu se k jeho osobě vyjadřovat. Zato paní ministryni znám pětadvacet let a konečně (Marie mi to váhání snad promine) mi došlo, že pokud mám zapadat do scénáře oné divadelní tříaktovky, budu muset i já odhodit své zábrany, přijmout roli, která mi náleží, a připomenout veřejnosti, kdo vlastně je Marie Benešová.
Když jsem v roce 1994 nastoupil jako státní zástupce na Vrchní státní zastupitelství v Praze, byl jsem poněkud zmaten tím, jaká atmosféra tady přes všechny demokratické společenské změny panovala.

Tehdy podléhalo státní zastupitelství ze zákona dohledu ministerstva spravedlnosti a dohled v pojetí VSZ byl běžně považován za prostředek, jak si vylepšit kádrový profil a dosáhnout rychlejšího služebního postupu. Jako z jiného světa zde působila prostořeká a svérázná Marie Benešová, která se nebála jakékoli tlaky odmítat a zpravidla přidala i trefný komentář. Marie se díky tomu postupně dostala do ostrého sporu s vrchním státním zástupcem Liborem Grygárkem, a protože nebyla ochotna právo ohýbat, musela nakonec odejít do advokacie. Toho, že byl především díky jejím výhradám posléze Libor Grygárek odvolán, už se jako státní zástupkyně nedočkala.

Ve funkci ministrů spravedlnosti se pak vystřídalo několik osob. V roce 1999 se jím stal Otakar Motejl, člověk vysokých mravních zásad, muž, jemuž na srdci ležela nezávislost justice jako snad nikomu jinému. Právě pro Mariin dřívější neohrožený postoj jí nabídl funkci nejvyšší státní zástupkyně. Funkci přijala pod podmínkou, že budu jejím náměstkem. Následujících několik let naší spolupráce považuji za nejvýznamnější období mého profesního života. Přijali jsme funkce proto, abychom veřejnosti ukázali, že státní zastupitelství nemusí být jen služkou mocných, ale že to může být profesně zdatný, emancipovaný, nezávislý, respektovaný a současně odpovědný nástroj výkonu trestní spravedlnosti. Marie s oblibou říkala, že justice musí postupovat stylem „ padni komu padni.“

Tehdejší vláda Miloše Zemana chystala k nápravě privatizačních skandálů z devadesátých let poněkud svérázný projekt, zjevně okoukaný ze soudobé italské protimafiánské rétoriky – akci „Čisté ruce.“ Tzv. Baštova komise shromažďovala informace o neskončených trestních privatizačních kauzách s cílem zjistit, proč jsou ve vyšetřování letité průtahy. Upozornil jsem Marii Benešovou na své pochybnosti o zákonnosti tohoto projektu a nabídl jí odpovídající právní řešení. Byla to ona, kdo rázně interpeloval Miloše Zemana, aby akci v této podobě zastavil. Ten na její návrhy přistoupil a vláda uvolnila prostředky na zřízení specializovaných odborů závažné finanční kriminality u vrchních státních zastupitelství, jež se začaly privatizačními kauzami zabývat mnohem účinněji a které mimochodem působí dodnes.

Druhým zásadním projektem posílení postavení státního zastupitelství se stala novela zákona o státním zastupitelství z dílny nejvyššího státního zastupitelství, přijatá v roce 2002. Ono označení „ novela“ vlastně není výstižné, protože z desítek paragrafů starého zákona o státním zastupitelství zůstalo jen pár závěrečných; všechny ostatní byly nahrazeny novými. Paragraf o dohledu ministerstva nad státním zastupitelstvím byl zrušen, což znamenalo významný posun k nezávislosti. Pozice řadového státního zástupce se velmi přiblížila pozici soudce (neodvolatelnost, nepřemístitelnost, právo odmítnout nezákonné pokyny nadřízeného, podstatné zvýšení platu státních zástupců…).

Všem vedoucím státním zástupcům (okresní, krajský a vrchní státní zástupce) byla jako pojistka proti možnému politicky motivovanému odvolání stanovena zákonná pravidla. Ta podléhala soudnímu přezkumu (využil ho později úspěšně Ivo Ištvan). Výjimkou byl však nejvyšší státní zástupce. Přes osobní intervence Marie Benešové v poslanecké sněmovně, tato pojistka u nejvyššího státního zástupce napříč tehdejším politickým spektrem pochopení nenašla. Také funkční doba pro vedoucí státní zástupce nebyla zákonodárcům po chuti. Dosud mám v živé paměti odmítavá vystoupení některých politiků (ale i současných vysokých justičních funkcionářů), z nichž někteří teď chodí mezi demonstranty a jiní spekulují o riziku odvolání současného nejvyššího státního zástupce a chválí požadavky demonstrantů. Jejich tehdejší argument byl ale úplně jiný než dnes : „nechceme silného a nezávislého nejvyššího státního zástupce, protože závislost na vládě má své výhody.“ Přesto byla novela, inspirovaná především zahraničními modely, moderní úpravou a byla posunem k nezávislosti justice jako celku, protože jen nezávislý státní zástupce umožní soudci rozhodnout o jeho žalobě nezávisle a objektivně.

S rozpaky sleduji mediální vystoupení současného nejvyššího státního zástupce, který má po příchodu Marie Benešové na ministerstvo také obavy, že bude odvolán. Byla to totiž opět Marie Benešová, která ho, jako řadového státního zástupce v Plzni v roce 2004 vyhledala, oslovila s nabídkou práce na nejvyšším státním zastupitelství a umožnila mu, aby se stal českým zástupcem v úřadu EU Eurojust, jako odrazového můstku do současné pozice.

V mediích dnes nenajdeme zmínku o tom, že se nejvyšší státní zastupitelství pod vedením Marie Benešové ještě před vstupem České republiky do Evropské unie stalo z pověření ministerstva spravedlnosti oficiálním centrálním partnerem Evropského úřadu pro vyšetřování podvodů proti evropským prostředkům (OLAF). Nedozvíme se ani to, že vytvořilo soustavu kontaktních bodů na všech ministerstvech a NKÚ, vybavilo je odbornými znalostmi a zavedlo vlastní, vnitrostátní a velmi účinnou metodiku vyšetřování podezřelých transakcí s evropskými prostředky. Po odvolání Marie Benešové z funkce nejvyšší státní zástupkyně v roce 2005 byl tento systém v podstatě demontován a je to určitě jedna z příčin současných potíží naší země v oblasti tzv. eurofondů.

Nelze nevzpomenout na úlohu Marie Benešové v kauze tzv. Katarského prince, obžalovaného a nepravomocně odsouzeného za pohlavní zneužívání nezletilých děvčat. Tehdy se nejvyšší státní zástupkyně společně se soudkyní, jíž byl případ přidělen, razantně postavily proti záměru ministra spravedlnosti předat případ ke skončení do Kataru. Přesto byl případ našim orgánům odňat a posléze „ zavát pískem“ kdesi v Katarské poušti.

Právě pro svou snahu o nezávislost justice byla Marie Benešová v roce 2005 odvolána a já jsem jí po několika měsících zkušeností s novým vedením rád následoval.

Mohl bych ve výčtu činů Marie Benešové jako nejvyšší státní zástupkyně pokračovat. Mohl bych připomenout, že to byla právě ona, která dávno poté co státní zastupitelství opustila a mohla se starat jen sama o sebe a svou rodinu, označila skupinu vlivných osob, které si k obrazu svému přizpůsobovaly justici, za „justiční mafii.“ V tzv. Rusnokově úřednické vládě byla ministryní spravedlnosti. (Kauzu katarského prince podle tehdejšího vedení ministerstva Benešová účelově kritizovala kvůli tomu, aby se udržela ve funkci nejvyšší státní zástupkyně. Kauza tzv. justiční mafie skončila smírem obou stran pozn. red.)

Být jejím spolupracovníkem pro mne bylo ctí, i když to s ní nebylo vůbec jednoduché. Je občas prostořeká, umí být pěkně upřímná a někdy i pořádně tvrdohlavá. Neměli jsme na všechno shodné názory, dokonce jsme občas na NSZ vedli i „ tichou domácnost.“ Jedno se jí ale musí přiznat. Marie se nebojí. Nebojí se prosadit to, co je pro justici dobré a potřebné.

Výčet jejích výsledků v oblasti trestní spravedlnosti si nezasluhuje, aby byl přehlížen. Jeden by očekával, že veřejnost, zejména ta právnická, bude považovat za velký úspěch, že se Marie Benešová dala přesvědčit a nabídku na post ministryně znovu přijala. Přitom každé úterý na demonstracích slyšíme volání po její demisi a důvody, které ty mladé zapálené lidi do ulic vedou, už nelze svalovat jen na nedostatek informací.

Tak, a teď už si snad mohu s klidným svědomím spolu s postavou George ze zmíněné divadelní hry E.F. Albee zanotovat : „Kdo se (opravdu) bojí Marie Benešové, Benešové, Benešové?“
Jaroslav Fenyk, místopředseda Ústavního soudu ČR

V ČELE VRCHNÍHO SOUDU V OLOMOUCI JUDr. ČAPKA?

Výběrové řízení na místo předsedy Vrchního soudu v Olomouci vyhrál podle důvěryhodných zdrojů České justice Václav Čapka, současný místopředseda soudu pro věci trestní. Nahradí tak končícího Roberta Grygu, který skončí v září.
Čapka se do výběrového řízení přihlásil jako jediný kandidát. Jako předseda senátu například loni rozhodoval o zvýšení trestů pro obžalované v kauze odběratelů a distributorů nelegálního lihu podnikatele Radka Březiny, kteří byli spjati s Likérkou Drak. Jeho senát také potvrdil zproštění obžaloby Jiřího Večeře z organizování dvou vražd podnikatelů z roku 1995. Jako předseda senátu řešil v odvolacím řízení ze známých kauz i případ Petra Kramného, kterému potvrdil osmadvacetiletý trest za vraždu jeho manželky a osmileté dcery v Egyptě.

Čapku podle informací České justice vybrala komise ve složení náměstků ministryně spravedlnosti Kláry Cetlové, Michala Fraňka, předsedy ústeckého krajského soudu Luboše Dörfla, místopředsedy Nejvyššího soudu Romana Fialy a místopředsedy Vrchního soudu v Praze Vladimíra Stiboříka.

„Paní ministryně respektovala závěry výběrové komise a do funkce navrhne Václava Čapku. V procesu je ještě nyní řada dalších úkonů: na návrh ministryně spravedlnosti, s kontrasignací předsedy vlády, jmenuje předsedu vrchního soudu prezident republiky. Pozice předsedy Vrchního soudu v Olomouci bude uvolněna k 1. říjnu letošního roku,“ uvedla mluvčí ministerstva spravedlnosti Lucie Machálková.

Další klíčové výběrové řízení na předsedu Vrchního soudu v Praze aktuálně probíhá. Podle informací České justice se do něj zcela jistě přihlásí předseda Krajského soudu v Ústí nad Labem Luboš Dörfl, který již dal najevo svůj zájem bývalým kolegům z Vrchního soudu. Zájemci z řad soudců se mohou hlásit do 12. července.

Současný šéf Jaroslav Bureš vede vrchní soud od ledna 2013. V minulosti byl ministrem spravedlnosti ve vládě současného prezidenta Miloše Zemana, v roce 2003 byl kandidátem ČSSD na prezidenta.

Česká justice nedávno upozornila, že kvůli končícím mandátům se do dvou let uskuteční kompletní obměna vedení obou vrchních a všech krajských soudů. V červnu 2020 skončí v čele královéhradecké justice Jan Čipera, v říjnu pak předsedové krajských soudů jihočeského a plzeňského – Milan Tripes a Miloslav Sedláček – a šéf Městského soudu v Praze Libor Vávra, ceskajustice.cz

MINISTRYNĚ BENEŠOVÁ HLEDÁ NOVÉHO PŘEDSEDU VS

Ministryně spravedlnosti Marie Benešová (za ANO) dnes vyhlásila výběrové řízení na nového předsedu pražského vrchního soudu. Stávajícímu šéfovi soudu Jaroslavu Burešovi totiž k 1. lednu příštího roku končí sedmileté funkční období. Zájemci z řad soudců se mohou hlásit do 12. července. Ministerstvo o tom dnes informovalo na webu.
Uchazeči o funkci musí nejprve ministerstvu předložit přihlášku, životopis a své cíle a záměry ve funkci předsedy. Poté s nimi povede pohovor pětičlenná komise jmenovaná Benešovou.

Ministryně si vyhradila právo výběrové řízení zrušit, jestliže nebude do stanoveného termínu doručena žádná přihláška nebo jestliže žádný z uchazečů nesplní podmínky pro účast v konkurzu. Stejně tak si vyhradila právo „s ohledem na výsledky výběrového řízení nenavrhnout žádného účastníka ke jmenování“.
Bureš vede vrchní soud od ledna 2013. V minulosti byl ministrem spravedlnosti ve vládě současného prezidenta Miloše Zemana, v roce 2003 byl kandidátem ČSSD na prezidenta.

Česká justice nedávno upozornila, že kvůli končícím mandátům se do dvou let uskuteční kompletní obměna vedení obou vrchních a všech krajských soudů. V září končí předseda olomouckého vrchního soudu Robert Gryga. V červnu 2020 skončí v čele královéhradecké justice Jan Čipera, v říjnu pak předsedové krajských soudů jihočeského a plzeňského – Milan Tripes a Miloslav Sedláček – a šéf Městského soudu v Praze Libor Vávra.

O Vávrovi se spekulovalo jako o jednom z možných Burešových nástupců. Dalším možným kandidátem je současný místopředseda pražského vrchního soudu Jan Sváček.

Předsedy vrchních a krajských soudů jmenuje na návrh ministra spravedlnosti prezident republiky. Z funkce lze předsedu odvolat pouze na základě rozhodnutí kárného senátu, ceskajustice.cz

KÁRNÝ SENÁT POTRESTAL SOUDCE PRŮŽKA Z PRAHY 4

Kárný senát Nejvyššího správního soudu (NSS) v čele s Radovanem Havelcem v úterý potrestal soudce Obvodního soudu pro Prahu 4 (OS) Michala Průžka za průtahy srážkou platu na půl roku. Vyhověl tak kárné žalobě, kterou na něj podala předsedkyně soudu Ilona Benešová.

Průtahy zjistila prověrka vedení soudu v senátu soudce, přičemž v kárné žalobě jich bylo namítáno 31. Byly rozděleny do tří kategorií: prodlení, absolutní nečinnost a neefektivní činnost. Právě poslední kategorie, tedy kárnou žalobkyní tvrzená neefektivní činnost, kdy soudce měl činit zbytečné úkony, které nesměřovaly k rozhodnutí ve věci samé, byly žalobkyní hodnoceny jako nejzávažnější. Podle jejího popisu před kárným senátem se mělo jednat o „simulovanou činnost, kdy je kvantita zaměňována za kvalitu“. „Jsou to opakovaná vyjádření bez toho, aniž by bylo účastníkům sděleno, z jakého důvodu je to vyjádření žádáno, jsou to taková vyjádření, kde se bez dalšího zašle vyjádření k vyjádření, aniž by se řeklo, jaké nové, konkrétní skutečnosti nastaly, ke kterým by se měl účastník vyjádřit a následovalo jednání, které skončilo opět další výzvou k doplnění skutkových okolností“, popsala kárnému senátu zástupkyně kárné žalobkyně.

Vedle toho měl soudce Průžek mechanicky uplatňovat tříměsíční lhůty mezi jednotlivými úkony, aniž by zkoumal, v jaké věci tak činí, tedy zda se nejedná o věci straší. „Ten spis je tři měsíce na lhůtě poté, co je předložen, za tři měsíce je nařízeno jednání, které je často nařizováno ve lhůtě, která se blíží k těm třem měsícům, takže potom ta prodleva mezi předložením spisu a tím skutečným jednáním je skutečně velká“, uvedla zástupkyně kárné žalobkyně. U některých věcí se podle ní dají navíc očekávat žaloby na náhradu škody za průtahy v řízení.

Soudce Průžek ve vyjádření ke kárné žalobě, které zčásti opakoval i při jednání kárného senátu, odmítl nařčení z neefektivní činnosti. Podle něj činil kroky, které byly v souladu se zákonem s ohledem na průběh a stav řízení. Upozornil, že kárné řízení nemá nahrazovat odvolací soud, který jediný má napravovat případné chyby a postup při vedení řízení spadá do rozhodovací činnosti soudce, která opět nemůže být hodnocena v kárném řízení. Kárný žalobce by měl podle soudce Průžka jasně popsat, co je přesně vytýkáno v konkrétní věci ohledně údajné neefektivní činnosti a on je vždy připraven dokázat, že postupoval adekvátně k situaci. Namítl také nezákonné rozdělování věcí na OS, kdy mu měly být přidělovány věci složitější, u nichž postupem podatelny nebyl ustaven jako zákonný soudce. Zmínil také problémy ve spolupráci s asistentem, který mu byl přidělen.

Soudci Průžkovi dala zčásti zapravdu soudcovská rada soudu, jejíž stanovisko si opatřil kárný senát. Jakkoliv rada odmítla hodnotit práci soudce, zmínila problémy s asistentem i to, že mu měly napadat složitější věci. V obecném hodnocení je Průžek podle rady soudcem nekonfliktním, pracovitým a erudovaným.

Zástupkyně kárného žalobce odmítla, že by Průžek byl v některých případech nezákonným soudcem, navíc nikdy tuto námitku od roku 2013, kdy se tak mělo dít poprvé, nevznesl. Stejně tak odmítla přetíženost soudce či problémy s asistenty. Podle jejího názoru je spíše problém s manažerským schopnostmi soudce.

Připomněla, že již jednou byl kárně stíhán za prakticky stejné důvody a se stejným způsobem obhajoby (soudce Průžek byl v roce 2013 potrestán za průtahy v 93 věcech snížením platu o 10% na 3 měsíce). Ze strany vedení soudu byla se soudcem vedena neformální debata o možnosti uzavřít dohodu o vině a trestu, ale bez úspěchu. Pokud by podle ní následoval vstřícný přístup ze strany soudce po provedení kontroly, ke kárnému řízení by nemuselo dojít.
Kárný senát zamítl nově navržené důkazy a před soudem se nevedla ani debata nad jednotlivými případy, jak požadoval soudce Průžek. Ten si jako soudce civilista svoji pozici možná zkomplikoval tím, že odmítl na začátku vypovídat a nebyl zastoupen obhájcem, přičemž kárné řízení se přiměřeně řídí trestním řádem.
Kárný senát shledal kárnou žalobu jako důvodnou a akceptoval kárnou žalobkyní navržený trest snížení platu o 10% na půl roku. Petr Dimun, ceskajustice.cz

SOUD S GRYGÁRKEM NENÍ NAŘÍZEN, ALE SOUDCE ÚS FENYK UŽ HO ODSOUDIL

K vyřizování účtů mezi někdejšími státními zástupci přistoupil bývalý náměstek Nejvyššího státního zastupitelství Jaroslav Fenyk. V rámci veřejné obhajoby své někdejší nadřízené nejvyšší státní zástupkyně Marie Benešové „potápí“ někdejšího vrchního státního zástupce Vrchního státního zastupitelství v Praze Libora Grygárka. Jenže Jaroslav Fenyk je nyní soudce Ústavního soudu, Libor Grygárek je v postavení obžalovaného a Marie Benešová je ministryní spravedlnosti.

Podle databáze Infosoud soudkyně Městského soudu v Praze hlavní líčení s Liborem Grygárkem dosud nenařídila, mluvčí soudu na dotaz České justice uvedla, že informaci ke stavu věci poskytne koncem týdne. Obžaloba na Libora Grygárka byla k MS v Praze podána 25. září 2018. Z čeho státní zástupce Vrchního státního zastupitelství v Olomouci Grygárka obžaloval, nebude až do nařízení hlavního líčení zveřejněno. Česká justice o věci opakovaně informuje.
Za takových okolností ctí drtivá většina státních zástupců a soudců pravidlo o striktní zdrženlivosti, nečiní tak ovšem soudce Ústavního soudu a bývalý náměstek někdejší nejvyšší státní zástupkyně Marie Benešové Jaroslav Fenyk. V rámci obhajoby způsobu jednání současné ministryně spravedlnosti Marie Benešové „potápí“ Libora Grygárka bez soudu, když ho označuje jako člověka, který před dvaceti třemi lety ve funkci vykonával nátlak na státní zástupce a ohýbal právo.

Ve zveřejněném textu uvedl soudce Ústavního osudu Jaroslav Fenyk doslova: „Když jsem v roce 1994 nastoupil jako státní zástupce na Vrchní státní zastupitelství v Praze, byl jsem poněkud zmaten tím, jaká atmosféra tady přes všechny demokratické společenské změny panovala. Tehdy podléhalo státní zastupitelství ze zákona dohledu ministerstva spravedlnosti a dohled v pojetí VSZ byl běžně považován za prostředek, jak si vylepšit kádrový profil a dosáhnout rychlejšího služebního postupu. Jako z jiného světa zde působila prostořeká a svérázná Marie Benešová, která se nebála jakékoli tlaky odmítat a zpravidla přidala i trefný komentář. Marie se díky tomu postupně dostala do ostrého sporu s vrchním státním zástupcem Liborem Grygárkem, a protože nebyla ochotna právo ohýbat, musela nakonec odejít do advokacie. Toho, že byl především díky jejím výhradám posléze Libor Grygárek odvolán, už se jako státní zástupkyně nedočkala,“ uvedl v pondělí soudce Fenyk.

Stav řevnivosti až války mezi některými skupinami státních zástupců je dlouhodobě znám. V principu jde stále dokola o otázku, zda je státní zástupce jen jiný policejní orgán nebo spíše soudce. Právní názor na postavení státního zástupce, jeho práva a povinnosti řešili všichni vrchní státní zástupci, přičemž Benešová stála na straně způsobu výkonu funkce drakonickým potíráním mafie, zatímco Grygárek nečinil nic nad rámec zákona, podle pravidla, že stát a jeho zástupci nesmí činit nic, co jim zákon neukládá. Benešová se na státním zastupitelství dostala do sporu nejen s Liborem Grygárkem, ale rovněž s vrchním státním zástupcem Jiřím Kulvejtem. Vždy šlo o různé právní názory a různé výklady téhož.

Nyní na obhajobu Benešové veřejně vystoupil její někdejší námětek Jaroslav Fenyk, který se přidal ke skupině proti těm státním zástupcům, kteří chápou jednání státního zástupce jako neaktivistické a nestranné s povinností rozhodovat ve prospěch i v neprospěch obviněných, jak jim ukládá zákon. Fenykova veřejná promluva není nic jiného než to, co sám kritizuje u Grygárka.

Že měl Libor Grygárek ve funkci ohýbat zákony a vykonávat nátlak na podřízené, říká Jaroslav Fenyk dvacet tři let poté. Grygárek skončil ve funkci vrchního státního zástupce v Praze v roce 1996. Nelze z toho vyvodit nic jiného, než znovuoživení vyřizování účtů mezi jednotlivými protagonisty státního zastupitelství Grygárkem, Fenykem a Benešovou.
Jestliže platí veřejně šířený názor, že Marie Benešová mohla být jmenována ministryní proto, aby uchránila Andreje Babiše od obžaloby respektive od odsouzení, od pondělí 17. června 2019 rovněž platí, že Marie Benešová mohla být jmenována ministryní také proto, aby naopak jako ministryně spravedlnosti docílila odsouzení někdejšího vrchního státního zástupce VSZ v Praze a posléze náměstka tamtéž Libora Grygárka. Fenykova slova lze totiž chápat i jako ovlivňování soudu.

Ani v případu částí politiků a obyvatel nenáviděného Andreje Babiše, kde státní zástupce momentálně rozhoduje o podání nebo nepodání obžaloby k soudu, se nenašel žádný soudce a už vůbec ne soudce Ústavního soudu, který by se vyjadřoval ve prospěch nebo v neprospěch Babišovy osoby. V případu Libora Grygárka se takový soudce Ústavního osudu našel. Irena Válová

Irena Válová

Irena Válová je novinářka, editorka, zástupkyně šéfredaktora i publicistka v tištěných médiích, ale i v rozhlasech a televizích. Mimo jiné referovala o politických událostech z krizových oblastí: přechod k demokracii v JAR, referendum o Saddámu Husajnovi v Iráku či rušení amerických základen na Filipínách. Šest let byla zpravodajkou ze Světového ekonomického fóra ve švýcarském Davosu. Na základě publikovaných rozhovorů s americkými právníky o konfliktu zájmů v politice obdržela stipendium od velvyslanectví USA v Praze, v roce 1994 pak v Chicagu certifikát USIA tištěná žurnalistika v USA. V 90. letech též absolvovala několik stáží na téma demokracie ve Švýcarsku. V roce 1998 byla zvolena předsedkyní Syndikátu novinářů ČR, o rok později se stala členkou Řídícího výboru Evropské federace novinářů se sídlem v Bruselu. Tři roky vedla sdružení pro svobodný tisk Media Observatory ČR. Od roku 2001 je na volné noze jako autorka, editorka i mluvčí. Spolu s advokátem a nyní zvoleným soudcem Evropského soudu pro lidská práva za ČR ve Štrasburku JUDr. Alešem Pejchalem je autorkou knihy Základní slova: rozpravy o svobodě, společnosti, procesu, politice a právu, ceskajustice.cz

ÚS SE ZASTAL ADVOKÁTŮ KVŮLI PROHLÍDKÁM

Ústavní soud se zastal trojice advokátů, jejichž data mohlo státní zastupitelství zaslat po domovní prohlídce společných prostor spolu s ostatními zajištěnými daty na vyžádání do Německa. Podle nálezu tím mohla být prolomena advokátní mlčenlivost. Uvedl to soudce zpravodaj Vojtěch Šimíček.

Ústavní soud řešil situaci, kdy byla domovní prohlídka nařízena v advokátních prostorech, které spolu s advokátem podezřelým ze spáchání trestných činů sdíleli i další advokáti. Společný byl i server, na kterém měli uložena data. Zástupce České advokátní komory, který byl u prohlídky přítomen, však odmítl udělit souhlas k seznámení se s obsahem zajišťovaných listin, ty proto putovaly k advokátní komoře. Krajský soud v Brně následně vydal rozhodnutí o nahrazení souhlasu zástupce advokátní komory a vyčleněná data krajské státní zastupitelství na základě žádosti o právní pomoc předalo do Německa.

Krajský soud stěžovatele ale nepojal jako účastníky řízení. Podle nich měli na centrálním serveru uloženu svoji kompletní právní praxi, a listiny tak byly vydány, aniž měli v řízení možnost jakkoli vystupovat.

„Ústavní soud zrušil předmětné usnesení krajského soudu, neboť jím bylo porušeno právo na spravedlivý proces,“ uvedl soudce. Doplnil, že stejné právo porušilo i státní zastupitelství, a to předáním listin do Německa.

„Sdělení nálezu je jednoduché. Advokátní mlčenlivost je tady proto, aby nechránila primárně advokáty, ale jeho klienty. Pokud by advokátní mlčenlivost nebyla, tak by tuto profesi nešlo účinně vykonávat. Druhé sdělení je, že advokátní mlčenlivost se nemůže týkat trestné činnosti advokátů, to by šlo o zneužití institutu,“ uvedl Šimíček.
Ústavní soud také přikázal krajskému státnímu zastupitelství, aby vyvinulo úsilí k navrácení vydaných listin, které se týkají výkonu praxe dotyčných advokátů.

ŠÉF NS ŠÁMAL: OMEZIT ZÁVĚREČNÉ ŘEČI I PRAVOMOCI ODVOLACÍCH SOUDŮ

Stávající trestní řád způsobuje takové komplikace orgánům činným v trestním řízení, že dochází i k nepotrestání některých trestných činů. Uvedl to v pátek na konferenci Karlovarské právnické dny předseda Nejvyššího soudu (NS) Pavel Šámal, který se ve svém vystoupení věnoval příčinám průtahů v trestním řízení.

Na straně soudů vidí Šámal příčiny průtahů jak subjektivní, tak objektivní. Mezi hlavní subjektivní příčiny patří podle něj primárně nesoustředěnost a nedostatečná příprava soudce. Rozhodující pro další průběh řízení je činnost předsedy senátu nebo samosoudce ve fázi bezprostředně po podání obžaloby. „Rozhoduje se o tom, zda předseda senátu nenařídí hlavní líčení ve věci, která pro to není ‚zralá‘, zda v hlavním líčení nebude dokazování rozmělněno zbytečným prováděním bezvýznamných důkazů či naopak, zda nezůstanou neprovedeny podstatné důkazy a zda se délka soudního řízení nebude zbytečně protahovat v důsledku odročování hlavního líčení z důvodů, které bylo možné předvídat a kterým bylo možno předejít při náležité přípravě předsedy senátu“, popisuje Šámal, podle něhož se nekritický vztah k obžalobě předsedovi senátu zpravidla vymstí.

„Předseda senátu by se nikdy neměl spokojit s tím, co je uvedeno v odůvodnění obžaloby, ani s tím, jaké důkazy v obžalobě navrhl státní zástupce“, upozorňuje Šámal s tím, že předseda senátu musí mít vždy objektivní přístup a kritický vztah k obžalobě. V té se totiž obvykle za slovy ‚obviněný se k činu v podstatě doznal a na svou obhajobu neuvedl nic právně významného‘ skrývá podle Šámala to, že obviněný ve skutečnosti popírá některou z podstatných složek trestného činu.

Stejně tak obžaloba podle Šámala často lakonicky uvádí, že ‚obviněný sice spáchání trestného činu popřel, ale jeho vina byla prokázána výpověďmi svědků‘ s návrhem provést v hlavním líčení jejich výslech, přestože jiní svědci potvrzují obhajobu obviněného, aniž by ovšem jejich výslech státní zástupce navrhl.

Seznamování s věcí v průběhu líčení

Klíčové je tedy podle Šámala, aby si předseda senátu „důkladně a kriticky“ nastudoval obžalobu i spis. „V jednací síni není nic trapnějšího než předseda senátu, na kterém je vidět, že se s věcí seznamuje teprve v průběhu hlavního líčení“, upozorňuje Šámal, podle něhož navíc taková příprava a znalost umožní často ve věci ani nekonat hlavní líčení a postupovat jinak.

Stejně tak by měl předseda senátu i samosoudce vést celé řízení tak, aby ideálně skončil již v prvním hlavním líčení. „V praxi tomu tak ovšem vždy není a v některých případech, aniž to vyžadoval rozsah či složitost věci, již počítá s odročením hlavního líčení, což je pak zdrojem zbytečného prodlužování projednávání trestní věci“, kritizuje Šámal praxi některých trestních soudců.

Šámal také nesouhlasí se zavedenou praxí soudů, které doručují obžalobu až spolu s předvoláním k hlavnímu líčení, což sice trestní řád umožňuje, nicméně počítá s ní jako s nejzazší možností. Podle něj je účelnější doručit opis obžaloby v předstihu samostatně a dříve, než je nařízeno hlavní líčení. Takový postup, vedoucí ke zjištění stanovisek stran v této fázi, může opět přispět k efektivnějšímu průběhu bez zbytečného odročování.

Proto podle něj připravovaná rekodifikace trestního řádu počítá s tím, že předseda senátu dá nejpozději do 15 dnů od podání obžaloby doručit její opis všem osobám a vyrozumí obviněného, že se má ve lhůtě vyjádřit ke skutečnostem v obžalobě. Zejména k tomu, zda se cítí vinen, zda souhlasí s popisem skutku a navrženým trestem, zda má zájem uzavřít dohodu o vině a trestu, zda chce prohlásit v líčení vinu, které skutečnosti považuje za nesporné a zda požaduje opakování výslechů osob, anebo souhlasí se čtením protokolů o jejich výslechu.

Otálení s písemným vyhotovením

Předseda nejvyšší soudní instance obecné justice také tvrdě zkritizoval praxi soudů, které otálejí se zpracováním písemného vyhotovení rozhodnutí a kdy se zneužívá mimořádného ustanovení o možnosti prodloužení lhůt. Předsedové soudů podle Šámala nedostatečně využívají svých kompetencí, aby zajistili včasné vyhotovení. Bude tak zajímavé sledovat, zda Šámal, coby generální kárný žalobce, podá a některého z předsedů soudů kárnou žalobu za takový skutek.
Terčem kritiky Šámala je i postup odvolacích soudů, které zbytečně vrací věci po zrušení napadeného rozhodnutí soudům první instance, aniž by ve věci rozhodly a případně i nedůvodně požadují změnu senátu či dokonce soudu. Šámal zdůraznil, že takto mají soudy postupovat jen ve výjimečných případech a vždy jej důkladně odůvodnit.
V této souvislosti zmínil nešvar v podobě opakovaného nerespektování rozhodnutí a pokynů odvolacího soudu soudem nalézacím.

I proto je podle Šámala nutné uvažovat při přípravě nového trestního řádu o dalším posílení apelačního principu, „a to s možností měnit skutkový stav zjištěný nalézacím soudem na základě vlastního širokého dokazování, na úkor kasace v odvolacím řízení“.

Podle Šámala by se mohlo uvažovat o odvolacím líčení, které by bylo pokračováním hlavního líčení s možností opakovat podstatné důkazy a doplňovat i další důkazy, které by byly nově navrženy. Pokud by k tomu došlo, musely by být odpovídajícím způsobem posíleny odvolací soudy, na straně druhé by se snížila zátěž prvoinstančních soudů. Plnohodnotný přezkum by byl podle Šámala zachován, neboť v takovém případě by bylo dovolacím důvodem automaticky i rozdílné rozhodnutí soudů, a navíc je zde možný přezkum na základě ústavní stížnosti a v řízení před Evropským soudem pro lidská práva (ESLP).

Nepotrestané trestné činy

Jako hlavní objektivní důvod průtahů byl Šámalem označen stávající platný trestní řád, který je nepřehledný, zastaralý a neodpovídající idejím demokratického právního státu. „Také v důsledku toho je české trestní řízení stále poměrně komplikované a zdlouhavé, kdy systém trestní justice není schopen zvládnout některé velmi závažné formy kriminality a potýká se i s kriminalitou běžnou, řada trestných činů zůstává nepotrestána, nebo k tomu dojde až se značným zpožděním, a kladou se příliš vysoké nároky na formální aspekty dokazování, což znemožňuje usvědčit skutečné pachatele trestných činů“, uvádí Šámal s tím, že je tak potřeba doufat, že nyní již konečně bude rekodifikace trestního práva procesního dokončena.

Na straně obviněných a obhájců označil Šámal také několik základních obstrukčních postupů, které vedou k průtahům. V poslední době se podle Šámala rozšířilo především předkládání pracovních neschopností před konáním hlavního líčení, které musí být dokonce ověřovány znaleckými posudky. Podle Šámala se však v praxi soudů ukazuje, že lékaři postupují značně formalisticky a vystavují taková osvědčení většinou spíše z opatrnosti. Pokud pak předseda senátu lékaři zavolá a ověří si, zda je daný účastník schopen se hlavního líčení zúčastnit, většinou lékař účast přitaká. Zmínil také svoji zkušenost, kdy si ověřil přítomnost advokáta, který se mu omluvil pro nemoc z hlavního líčení, v advokátní kanceláři, kam mu pak osobně doručil předvolání.

Častým zdrojem obstrukcí jsou podle Šámala také námitky podjatosti, kdy zmínil aktuální problém u Nejvyššího soudu (NS) spojený s novelizací, která zavedla, že o námitce podjatosti soudce NS rozhoduje jiný senát. Vede to podle něj k závodu s časem, neboť je zhusta namítána následně i námitka vůči soudcům senátu, který má o námitce rozhodovat a není také vyloučena ani ústavní stížnost. V jednom konkrétním případě byla taková taktika úspěšná, neboť Ústavní soud rozhodl o takové stížnosti proti rozhodnutí NS až po dvou letech.

Z poslední doby Šámal zmínil také taktiku přednesu dlouhých vyjádření k důkazům a nekonečné závěrečné řeči. Nový trestní řád by měl tak podle Šámala závěrečné řeči časově omezit a předsedovi senátu by mělo být umožněno takovou řeč přerušit či ukončit Petr Dimun, ceskajustice.cz

OSLABENÝ ÚS, SENÁTOŘI NESCHVÁLILI VŠECHNY NÁVRHY LIDÍ PREZIDENTA

Ústavní soud (ÚS) pracuje od rezignace Jana Musila už pátý měsíc v oslabené sestavě, na rychlosti vyřizování stížností se to zatím neprojevilo. Uvnitř se ale podle generálního sekretáře soudu Vlastimila Göttingera hromadí únava a lze očekávat, že absence jednoho člena bude čím dál patrnější. O práci chybějícího soudce, jehož nástupce zatím Senát neschválil, se dělí 14 zbylých kolegů.

Blíží se doba dovolených, nové stížnosti však budou přicházet stále. „Absence nového soudce je každý měsíc bolestnější a každý měsíc citelnější. Ti, kteří o jmenování nového soudce dosud nerozhodli, by to měli vědět nejlépe,“ uvedl Göttinger.

Musil rezignoval na konci ledna v 77 letech ze zdravotních důvodů a kvůli únavě. Prezident Miloš Zeman na jeho místo navrhl Aleše Gerlocha, jehož kandidaturu ale nepodpořili senátoři. Dostal 19 ze 64 odevzdaných hlasů. Zeman v březnu uvedl, že Senát odmítnutím Gerlochovy nominace uškodil ÚS a že „nebude trucovat“ a navrhne dalšího kandidáta. Zatím tak neučinil. Jeho mluvčí Jiří Ovčáček na dotaz, kdy prezident nového ústavního soudce navrhne, odpověděl, že takové kroky Pražský hrad „zásadně oznamuje až v okamžiku, kdy nastanou“.

Rozvrh práce běžně upravuje situaci, kdy soudce není přítomen, ať již pro nemoc, z osobních důvodů nebo proto, že se vzdal funkce. Nepřítomného soudce tak automaticky zastupuje předseda jiného senátu ÚS.

„Takové řešení je ale schůdné maximálně v řádu několika týdnů, dlouhodobě už představuje extrémní zátěž pro zastupujícího soudce, který de facto soudí paralelně ve dvou senátech,“ popsal Göttinger. Předseda ÚS Pavel Rychetský proto změnil rozvrh práce tak, aby v tomto konkrétním případě nepřítomného soudce zastupovali i funkcionáři ÚS, a to postupně předseda a oba místopředsedové Jaroslav Fenyk a Milada Tomková.

„Zdálo se, že na dobu několika měsíců by to mohlo problém personální nedostatečnosti vyřešit. Nový soudce ale dosud jmenován nebyl, a tak bude nutné přemýšlet nad tím, jak postupovat dál, aby zatížení všech soudců bylo rovnoměrné,“ doplnil Göttinger.

Pokud by patnáctý soudce chyběl celý rok, znamená to pro každého ze zbývajících 14 soudců přibližně o 20 spisů více. „Za situace, kdy měsíčně dostane k rozhodnutí 26 nových věcí, se však další zvyšování výkonnosti limitně blíží hranici lidských možností,“ míní Göttinger.

Problémy s doplňováním ÚS se v minulosti už objevily. Když tehdejší prezident Václav Klaus s obtížemi vybíral druhou generaci soudců, klesl v roce 2004 počet členů na 11. Nemohli tak řešit návrhy na zrušení zákonů. V roce 2013 bylo soudců krátkodobě pouze 12, i tehdy se tak ÚS ocitl na „hranici paralýzy“. Po nástupu Zemana na Hrad se podařilo soud rychle doplnit, třetí generaci soudu pak Zeman postupně jmenoval od května 2013 do konce roku 2015. Neuspěl s nominacemi Jiřího Nykodýma, Miloslava Výborného a Jana Sváčka.

ADVOKÁT SOUDU EU: SNÍŽIT DŮCHODOVÝ VĚK SOUDCŮ PROTI PRAVIDLŮM

Generální advokát Soudního dvora Evropské unie doporučuje, aby unijní soud rozhodl, že polské předpisy snižující věk odchodu do důchodu soudců jsou v rozporu s právem EU. Vyplývá to z prohlášení, které dnes vydal generální advokát Evgeni Tančev. Podle polského zákona z roku 2017 byl věk odchodu do penze soudců obecných soudů, státních zástupců a soudců nejvyššího soudu snížen na 60 let v případě žen a 65 let pro muže. Dříve tito justiční činitelé odcházeli do důchodu v 67 letech.

„Generální advokát je toho názoru, že rozdílný věk odchodu do důchodu pro soudce a soudkyně… porušuje předpisy Evropské unie,“ uvedl Tančev ve svém stanovisku. Jde podle něho o porušení zákazu diskriminace na základě pohlaví. Tančev také upozornil, že snížení odchodu věku do důchodu pro soudce musí doprovodit pojistka, která by zabránila tomu, že soudce je z úřadu de facto odstraněn; taková pojistka prý v polském zákonu chybí. Generální advokát také vytkl Varšavě, že ministr spravedlnosti díky novým předpisům může soudcům prodloužit aktivní službu – tak se podle Tančeva justice dostává do závislosti na výkonné moci.

Doporučení generálního advokáta není pro unijní soud závazné, nicméně verdikt soudců bývá obvykle velmi podobný.
Polská strana Právo a spravedlnost (PiS) po vyhraných volbách z roku 2015 ovládla v zemi klíčové veřejné instituce a prosadila řadu nových zákonů, včetně těch, které se týkají justice. Podle nevládních organizací i Evropské komise justiční reformy zesilují kontrolu vlády nad soudy a ohrožují principy právního státu. Podle představitelů PiS změny v justici měly zvýšit její efektivitu a očistit rezort od lidí spojovaných ještě s komunistickou érou. Prostřednictvím Bruselem kritizovaných zákonů se PiS snažilo přinutit k odchodu některé soudce a nahradit je vlastními favority, které vybírá Zemská soudcovská rada, píše Reuters. Tento orgán také ovládlo Právo a spravedlnost.

POSTOLOPRTY: ŽALOBKYNĚ PAVLIŠOVÁ STÁHLA OBŽALOBU NA POSLANCE RŮŽIČKU

Státní zástupkyně vzala zpět obžalobu na poslance Pavla Růžičku (ANO). Ten byl spolu s ostatními devíti zastupiteli města Postoloprty obžalován za to, že měl souhlasit s nevýhodným prodejem domu v majetku města. Soud však v dubnu vyhověl návrhu státní zástupkyně a devět zastupitelů obžaloby zprostil.

Pavel Růžička byl původně obžalován spolu s ostatními zastupiteli města. Na podzim 2017 byl ovšem zvolen poslancem a orgány činné v trestním řízení požádaly o jeho vydání k trestnímu stíhání. Poslanci tehdy o případu vedli debatu jak na příslušném výboru, tak posléze na plénu a práci policie i státního zastupitelství podrobili ostré kritice. Výsledkem bylo rozhodnutí sněmovny poslance nevydat.

S rozhodnutím sněmovny si tehdy nevěděla očividně moc rady soudkyně Kateřina Vltavská, která při aplikaci poměrně nové úpravy v prvním z případů místo o přerušení, jak zákon předpokládá do konce mandátu poslance, rozhodla o zastavení trestního stíhání. Její rozhodnutí pak napravil odvolací krajský soud po námitce státní zástupkyně.
Že státní zástupkyně Pavlišová rozhodla o zpětvzetí obžaloby na poslance Růžičku vyplynulo z její odpovědi advokátovi poslance, který se na ni obrátil 17. června s návrhem tohoto postupu, neboť soud již v případě ostatních obžalovaných rozhodl zprošťujícím rozsudkem na začátku dubna. „K Vašemu návrhu doručenému zdejšímu státnímu zastupitelství dne 17.6.2019 sděluji, že obžaloba již byla vzata zpět s tím, že rozhodnutí ve věci bude učiněno v návaznosti na postup soudu“, sdělila Pavlišová ve své odpovědi z 18. června.

Postup státní zástupkyně v celém případu je nyní předmětem dohledové prověrky Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem. České justici to sdělil nejvyšší státní zástupce Pavel Zeman, když reagoval na dotaz ohledně toho, kdy a případně jak odpoví na žádost ministryně spravedlnosti Marie Benešové ve věci možného selhání státního zastupitelství v případu. S odpovědí ministryni, která sama velmi vážně uvažuje o podání kárné žaloby, vyčká Zeman právě do ukončení této prověrky. Ta bude již v pořadí třetí, kterou krajské státní zastupitelství ve věci provádí. Petr Dimun, ceskajustice.cz

SPOR O SLOVANSKOU EPOPEJ, SENÁTOŘI DO MORAVSKÉHO KRUMLOVA

Již tento pátek navštíví skupina senátorů Moravský Krumlov, aby se podívala na zámek, který je připraven pro případnou zápůjčku slavné Slovanské epopeje Alfonse Muchy. Na místo měl původně dorazit i Výbor pro kulturu z pražského magistrátu, cestu ale jeho zástupci na poslední chvíli zrušili. Předseda výboru Jan Wolf (KDU-ČSL) v rámci poslední schůze uvedl, že Mucha nepodmínil dar Slovanské epopeje Praze výstavbou nové budovy. To však popírá rozhodnutí Nejvyššího soudu a další dokumenty.

Kolekci pláten s náměty ze slovanské mytologie spravuje město Praha, která se o vlastnictví soudí s vnukem Alfonse Muchy Johnem. Ten v žalobě tvrdí, že se Praha vlastníkem cyklu obrazů nikdy nestala, protože nesplnila autorovu podmínku, aby pro plátna zbudovala samostatné výstavní prostory. Muchovu žalobu soudy jednou zamítly s tím, že původním majitelem pláten nebyl jejich autor, ale americký mecenáš Charles Crane, který si u malíře obrazy objednal, zaplatil a poté je daroval městu. Nejvyšší soud ale loni rozsudky zrušil a soudcům nařídil, aby napodruhé lépe vysvětlili, na základě čeho dospěli ke svým závěrům.

John Mucha se s Prahou o vlastnictví Slovanské epopeje soudí, aby zabránil cestování monumentálního díla a jeho možnému poškození. Opakovaně uvedl, že pokud Praha připraví pro plátna odpovídající prostor, od sporů ustoupí. Zástupci pražského magistrátu však zatím takový krok nechystají.

Ze zápisu z jednání Výboru pro kulturu, výstavnictví, cestovního ruchu a zahraničních vztahů zastupitelstva ze začátku května vyplývá, že předseda výboru a bývalý radní pro kulturu Jan Wolf dokonce zpochybnil, že by Alfons Mucha vlastnictví podmínil výstavbou nové budovy pro dílo. To však popírá rozhodnutí Nejvyššího soudu. „Nejvyšší soud je přesvědčen o tom, že i optikou rozumem vybaveného průměrného člověka nevyznívá nelogicky, nijak znatelně rušivě, nesourodě, nepochopitelně, nesrozumitelně či neurčitě dopis Alfonse Muchy (ze dne 6. listopadu 1909) adresovaný KHM Praze, z nějž se podává jeho příslib darování 20 kusů obrazů, které uvedený malíř hodlá namalovat za finančního přispění shora již opakovaně zmiňovaného Charlese Cranea.

Alfons Mucha tento soubor obrazů uceleně nazval v onom dopise jako „cyklus ‚Epopea Slovanstva'“ za dále v dopise vyloženého (rámcového) specifikování motivů, a to „pod jednou podmínkou, že je totiž umístí na svůj náklad v nějaké pro to zvlášť vystavěné síni“, přičemž rada KHM Praha svým usnesením ze dne 19. listopadu 1909 tento slib darování přijala a dopisem ze dne 22. listopadu t. r. sdělila Alfonsi Muchovi, že: „dar přijímá a že je ochotna o vhodném umístění cyklu toho se s Vaším Blahorodím blíže se dohodnout…“ (akceptovala návrh),“ stojí v rozhodnutí, které má Česká justice k dispozici. Nezpochybnitelnost podmínky výstavby nové budovy potvrzuje i advokát Johna Muchy František Vyskočil. Wolf svoje výroky nechtěl komentovat s tím, že je na dovolené.

Proč pražští zastupitelé zrušili na poslední chvíli dlouho plánovanou návštěvu Moravského Krumlova, není jasné. Zastupitelka Jaroslava Janderová (ODS) na Facebooku uvedla, že důvodem je, že 20.6. zasedá pražské zastupitelstvo a očekává se jednání do brzkých ranních hodin. Druhý den tedy „nikam nepojede.“ Nicméně páteční termín pro návštěvu Moravského Krumlova navrhl už před předseda výboru Jan Wolf, který musel vědět, že zastupitelstvo bude jednat. Vedení kulturního výboru prosazuje vystavení Slovanské Epopeje na pražské Zbraslavi v zámku, který je soukromým majetkem rodu Bartoňů z Dobenína. Nejde tedy o samostatnou výstavní síň, jak je uvedeno v podmínce darování Slovanské epopeje Alfonsem Muchou.

Vnuk Alfonse Muchy John se kloní k variantě přesunu díla na zámek do Moravského Krumlova. Zde byla plátna 40 let. Před volbami v roce 2010 byla převezena do Veletržního paláce v Praze, kde byla vystavena. Právě do Krumlova se tento týden vydají senátoři. Návštěvu zorganizoval senátor Herbert Pavera (TOP 09). „Udělal jsem to, protože pořád dokola čtu, jak nedokonalé místo to je a chci abychom to viděli na vlastní oči. Ten den měl také Moravský Krumlov navštívit pražský kulturní výbor. Ale jeho členové nakonec nikam nepojedou. Nevím, proč odřekli dlouho plánovanou cestu, ale pevně věřím, že se na zámek podívají dřív než budou hlasovat o tom, kde Epopej najde svůj domov. Senátoři tam pojedou a podají svědectví, zda je to místo tak hrozné, jak se občas v médiích píše,“ uvedl na svém Facebooku. Spolu s ním se do Moravského Krumlova vydají Rostislav Koštial (ODS), Zdeněk Papoušek (nestraník za KDU-ČSL), Hana Žáková (nestranička za STAN), Mikuláš Bek (nestraník), Jiří Dušek – senátor (nestraník za ANO) a Václav Hampl (nestraník za KDU-ČSL).

Slovanskou epopej maloval Alfons Mucha od roku 1910 celkem 18 let. Tvoří jej 20 velkoplošných pláten ze slovanské mytologie a dějin českého národa. V letech 1963 až 2010 byly obrazy uloženy a vystaveny v zámku v Moravském Krumlově. V roce 2011 byla epopej za dramatických okolností a přes nesouhlas Moravanů převezena do Prahy. Česká justice se bude příběh Slovanské epopeje i soudní spor sledovat i nadále, ceskajustice.cz

EKONOMICKÝ DENÍK: POZEMKY PRO VLÁDNÍ ČTVRT ZAŘADIT DO STÁTNÍ REZERVY

Zařazení předběžně vytipovaných pozemků ve vlastnictví státu pro výstavbu administrativního komplexu o kterém mluví premiér Andrej Babiš (ANO) jako o “vládní čtvrti“, do rozvojového programu státu za účelem jejich následného zařazení do rezervy státních pozemků. To navrhuje Ministerstvo financí ČR. Vyplývá to z materiálů, které budou na některém z nadcházejících zasedání řešit ministři. Tento krok by pravděpodobně zabránil restituentům vybrat si náhradní pozemky ve vytipovaných lokalitách a zmařit tak státní výstavbu. Otázkou je, jak by se k tomu postavil soud.

Z analýzy státních a magistrátních pozemků nacházejících se na území hlavního města Prahy, kterou zpracoval Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových vyplývá, že největším souborem státních a magistrátních pozemků vhodných k výstavbě administrativního komplexu, který plánuje premiér Andrej Babiš (ANO) jako „vládní čtvrť“ je rozvojová plocha na rozhraní městských částí Praha – Vysočany, Praha – Letňany a Praha – Kbely. „V dané lokalitě a jejím těsném sousedství se nachází 12 pozemků ve vlastnictví státu v příslušnosti hospodařit pro Státní pozemkový úřad (SPÚ),“ uvádí se v materiálu ministerstva financí pro ministry, který má Ekonomický deník k dispozici.

„Restituenti tedy v těchto případech nemají k pozemkům „přímý“ vztah (a nic jim nebrání případně si „vybrat“ jiný vhodný pozemek),“ dodávají autoři materiálu.

„Pozemky SPÚ jsou v severní a západní části vytipovaného území. Pro plánovanou výstavbu je část pozemků důležitá z hlediska jednotného systémového využití celé lokality i z objemových důvodů. Bez nich by nebyla k dispozici potřebná kapacita podlahových ploch pro uvažovanou výstavbu stanovená platným územním plánem. Dalším důvodem je také dopravní obslužnost areálu, neboť část pozemků navazuje bezprostředně na již vybudovaný výstup ze stanice metra C Letňany a je důležitá pro vybudování hlavního přímého vstupu do areálu administrativního komplexu. U části pozemků nelze vyloučit jejich využití pro výstavbu inženýrských sítí,“ uvádí se v materiálu pro ministry Babišova kabinetu, který připravili úředníci ministerstva financí a předkládá jej do vlády jejich šéfová Alena Schillerová (ANO)

Sedm restituentů si vybralo náhradní pozemek v „zájmové lokalitě“

Autoři materiálu upozorňují na skutečnost, že část pozemků předběžně vytipovaných pro výstavbu administrativního komplexu je v současné době předmětem soudních řízení o nahrazení projevu vůle uzavřít smlouvu o převodu pozemků, ve kterých se restituenti domáhají uspokojení restitučního nároku podle „zákona o půdě“. „Jedná se o žaloby restituentů, kdy je požadován tzv. náhradní pozemek za pozemek, který nelze ve smyslu zákona o půdě restituentům vydat, tj. restituenti požadují pozemek, který si sami vybrali a požadují tento pozemek převést mimo veřejnou nabídku pozemků realizovanou SPÚ (§ 11a),“ uvádí se v materiálu pro členy vlády s tím, že je nyní vedeno sedm soudních řízení, a to jak před soudy I. a II. stupně, tak i u dovolacího soudu. „Restituenti tedy v těchto případech nemají k pozemkům „přímý“ vztah (a nic jim nebrání případně si „vybrat“ jiný vhodný pozemek),“ dodávají autoři materiálu.
Řešení je nasnadě – zařadit pozemky do „státní rezervy“. Pak na ně restituenti nedosáhnou

Autoři navrhují, jak zabránit narušení celistvosti pozemků pro plánovanou vládní čtvrť. „Aby případným převodem předběžně vytipovaných pozemků do vlastnictví soukromého subjektu, a to zejména v souvislosti se soudními spory, nedošlo ke zmaření celého záměru optimalizace dislokace státních institucí v administrativním komplexu v souladu s programovým prohlášením vlády, je navrhováno zařazení předběžně vytipovaných pozemků do rozvojového programu státu. Účelem je jejich následné zařazení do rezervy státních pozemků podle ustanovení § 3 odst. 3 zákona o SPÚ,“ uvádí se v materiálu. Pokud by tento návrh ministři schválili, znemožnili by tak Státnímu pozemkovému úřadu tyto pozemky vydat „nestátnímu subjektu“ tedy restituentovi (§ 6 odst. 1 písm. g) zákona o SPÚ).

O které pozemky se tedy jedná?

Autoři materiálu však upozorňují na to, že i když budou pozemky zařazeny do vládní rozvojové rezervy, není jisté, že soudy to budou akceptovat. „Vzhledem k neexistenci jednotného právního názoru soudu vyššího stupně k otázce nepřevoditelnosti pozemků zařazených do rezervy státních pozemkům („rezerva B“) ve vztahu k restituentům domáhajícím se uspokojení svého restitučního nároku prostřednictvím soudu, zejména pak z hlediska zařazení pozemků do rezervy státních pozemků až po podání žaloby, nelze samozřejmě s jistotou vyloučit, že i přes toto zařazení pozemku do „rezervy B“ bude žalobě soudem vyhověno a takový pozemek bude převeden na žalobce (restituenty) podle zákona o půdě,“ dodávají autoři zprávy pro ministry. Jiří Reichl, ceskajustice.cz