iSPIGL

internetové noviny ispigl.eu

NSS potrestal vzpouru žalobkyně Bednářové z Brna

Státní zástupce musí respektovat rozhodnutí svých nadřízených a možnost odmítnout jimi uložené pokyny je pouze výjimečná. Kárný senát Nejvyššího správního soudu (NSS) pod vedením Jiřího Pally tak rozhodl v případu státní zástupkyně Městského státního zastupitelství v Brně (MSZ) Soňi Bednářové, jejíž jednání označila její nadřízená dokonce za „justiční vzpouru“.

V pondělí tak uzavřel kárný senát případ, který začal projednávat letos v březnu.

Před kárným senátem NSS vystoupila jako svědkyně vyšetřující policistka, s níž se státní zástupkyně Bednářová dostala do sporu ohledně postupu při vyšetřování, kdy odmítala vést společné řízení a trvala na vyloučení jednoho z podezřelých do samostatné věci. Tímto krokem pak podmiňovala další své kroky dozorové státní zástupkyně, tedy návrh soudu na uvalení vazby či provedení domovní prohlídky.

Policistka popsala důvody, které vedly policejní orgán k vedení společného řízení a Bednářová zopakovala argumenty, proč naopak ona trvala na svém stanovisku. Z jejího pohledu byly dány důvody na vyloučení podezřelého k samostatnému řízení, což řádně odůvodnila, jak potvrdila i svědkyně. Podle Bednářové byl jedním z důvodů jejího postupu také nedostatek informací ze strany policie a vzrůstající nedůvěra mezi oběma orgány činnými v trestným řízení, kterou mělo provázet i obcházení Bednářové coby dozorové státní zástupkyně prostřednictvím komunikace nadřízených policistů a státních zástupců, a to s domnělým s cílem donutit jí ke změně stanoviska.

V závěrečné řeči se kárná žalobkyně, vedoucí MSZ Kateřina Jirásková, předně ohradila proti obvinění ze šikany, které vůči ní Bednářová vznesla u prvního jednání kárného senátu. Postup Bednářové nebyl podle Jiráskové výrazem odlišného právního názoru, ale jedná se o postup zcela neodborný. „Neodborný postup státního zástupce by nikdy neměl být zastírán jako odlišný právní názor“, prohlásila Jirásková.

Motivem Bednářové mohlo být podle ní i to, že by se vedením společného řízení případ rozšířil o další osoby či skutky a Bednářová se tak možná chtěla zbavit složitého případu. Kárně žalovaná navíc podle Jiráskové nevolila zavedené postupy, nevyčerpala legální kroky, pouze se snažila přenést odpovědnost na vedoucí státní zástupkyni s odkazem na pokyn obecné povahy nejvyššího státního zástupce. Osobní konflikt s policejním orgánem povýšila Bednářová podle Jiráskové nad zájem trestního řízení.
Odmítání výkonu dozoru

Následné odmítání výkonu dozoru ve věcech, které jí přidělila jako náhradu za odebraný případ, v němž odmítla Bednářová splnit uložený pokyn, zhodnotila Jirásková opakovaně jako vědomou nečinnost a dokonce jako „justiční vzpouru“. Bednářová podle ní opakovaně odmítala činit úkony jako dozorová státní zástupkyně v nově přidělených věcech, v nichž musela být následně několikrát prodlužována například lhůta pro rozhodnutí o stížnosti proti usnesení o zahájení trestního stíhání.

„Ona si však svoji nečinnost vědomě vybrala jako projev nesouhlasu s přidělením věci. Může se tak zachovat soud? Mohl by tento senát být nečinný jen proto, že by nesouhlasil s přidělením? Mohl by lékař odmítnout léčit dovezeného pacienta, protože už měl dost přesčasů?“, ptala se řečnicky v závěrečné řeči kárná žalobkyně s tím, že její postup coby nadřízené následně posvětily všechny stupně státního zastupitelství.

V další věci, kdy Bednářová odmítla vykonávat dozor z důvodu domnělé místní nepříslušnosti, Jirásková konstatovala, že o příslušnosti na základě podnětu Bednářové rozhodlo nadřízené státní zastupitelství. I toto rozhodnutí měla ale Bednářová odmítnout jako nezákonné. „Byť je nezpochybnitelným právem magistry Bednářové nesouhlasit s pravomocně vykonatelným rozhodnutím nadřízeného státního zastupitelství o tom, že je místně příslušná k úkonům trestního řízení, musí se jeho obsahem řídit do doby, než by takové rozhodnutí bylo cestou mimořádného opravného prostředku zrušeno, nebo bylo konstatováno, že jím byl porušen zákon.

Postup magistry Soni Bednářové je tak v podstatě útokem na elementární právní hodnotu závaznosti právně a místně vykonatelného rozhodnutí orgánu veřejné moci“, uvedla Jirásková, která celou situaci přirovnala k absurdnímu dramatu. Bednářová totiž podle ní pouze účelově vykládá vnitřní předpisy podle toho, jak se jí to hodí a odmítá se řídit pokyny svých nadřízených. „U magistry Bednářové šlo o úmyslné, programové nastolení nečinnosti jako nepřijatelného prostředku a vyjádření despektu k přidělenému případu. Tento druh justiční vzpoury, který probíhal i po výtkách, nelze jakkoli tolerovat a postihovat tehdy, dosáhla-li by větších rozměrů.

Takové rozměry by již nebyly na pořadu jednání kárného senátu, ale soudu trestního pro nadržování či zneužití pravomoci úřední osoby. Pokud by soud vyslovil shovívavost k tomuto bezprecedentnímu vyjádření bojkotu výkonu spravedlnosti, umožnil by dle mého v budoucnu soudcům a státním zástupcům bez jakéhokoliv postihu odmítat pracovat ve věci jen proto, že se s touto věcí neztotožňují nebo se jim nelíbí. Takový stav by vedl k destrukci systémového výkonu spravedlnosti v České republice“, apelovala Jirásková na kárný senát a navrhla uložení postihu v podobě snížení platu o 15% na půl roku.

Podle obhajoby šlo o pečlivost

Podle obhajoby je ale důvodem kárného řízení toliko pečlivost Bednářové coby státní zástupkyně, kterou mohl v řízení seznat „na vlastní kůži“ i kárný senát.

Ohledně odmítání vést společné řízení vyjádřila Bednářová pouze právní názor, pro který by neměla být kárně stíhána. Podmínky vedení společného řízení nejsou jednoznačně zákonem stanoveny, není k dispozici jasný názor nadřízeného státního zastupitelství, ani k tomu není konstantní judikatura Nejvyššího soudu či Ústavního soudu.

V případě odmítnutí návrhu policejního orgánu se nejednalo ze strany Bednářové o žádný truc, neboť svědkyně potvrdila, že jí důvody byly Bednářovou řádně sděleny. Kárná navrhovatelka navíc byla informována o postupu kárně obviněné, která jí sdělila, že policejní orgán nerespektuje její pokyny a interní pravidla.

Kárná žalobkyně mohla učinit dohled, což není možnost či libovůle vedoucího státního zástupce, ale je to jeho povinnost v případě, že chce prosadit konkrétní postup a právní názor. Zákon nezná žádné neformální řízení v podobě konzultací. Je-li Bednářové kladeno za vinu nerespektování pokynu nadřízeného k vedení společnému řízení, pak je stíhána za zákonný postup. Odmítla totiž nezákonný pokyn, což jí umožňuje zákon o státním zastupitelství. V této souvislosti upozornila obhajoba na to, že na MSZ v Brně nedocházelo do té doby k udělování pokynů, což je u tak velkého státního zastupitelství nepřirozené, neboť není možné předpokládat, že by zde nedocházelo k různým právním pohledům, které je potřeba pokyny sjednocovat.

Odmítnutí výkonu dozoru ve věcech bylo postiženo výtkou a je zde podle obhajoby překážka věci rozhodnuté. Navíc existovala interní cesta, jak věc řešit, která měla být upřednostněna před kárným řízením, neboť kárný senát nemá nahrazovat pravomoci orgánů uvnitř státního zastupitelství. Přidělení věcí bylo podle obhajoby sankčním opatřením a jedná se tak o zásah do nezávislosti státního zástupce. Ohledně sporu o místní příslušnost trvala obhajoba na tom, že se jedná o právní spor, který měl být navíc následně vyřešen stanoviskem NSZ ve prospěch kárně žalované.
Mezi státním zástupcem a soudcem je rozdíl

Kárný senát uznal státní zástupkyni Bednářovou vinou, a to v podstatné části kárné žaloby. Podle jeho názoru se dopustila kárného provinění, když odmítla splnit pokyn náměstka MSZ k vedení společného řízení. Na rozdíl od obhajoby totiž došel kárný senát k závěru, že podle zákonné úpravy, ustálené praxe, právní teorie i judikatury nemohl být takový pokyn pokládán za nezákonný. Stejně tak shledal, že nebyl důvod, aby odmítla nově přidělený případ poté, co jí byl původní odebrán po odmítnutí tohoto pokynu.

Kárný senát naopak neshledal kárné provinění v jejím jednání vůči policejnímu orgánu, kdy trvala na vyloučení věci k samostatnému řízení a odmítala jím navržené úkony. Jednalo se sice o nesprávný právní názor, kdy pro vedení společného řízení byly dány důvody, ale zákonná úprava nestanoví jasný postup. „Je nutné konstatovat, že ačkoliv byly příslušné právní názory státní zástupkyně ojedinělé, netypické, můžeme je označit i za kuriózní do určité míry, a nesprávné, tak přesto tedy v dané věci nenaplňovaly znaky kárného provinění, neboť nedosahovaly jeho intenzity“, odůvodnil své rozhodnutí kárný senát.

Odmítání vedení dozoru v případu, v němž Bednářová namítala místní nepříslušnost, a to i po opačném rozhodnutí nadřízeného státního zastupitelství, shledal kárný senát opět jako nesprávné, avšak pro udělenou výtku za toto jednání nebylo možné jí kárně postihnout. K části jednání v této záležitosti došlo až po podání kárného návrhu a bude tak předmětem jiného kárného řízení.

V ústním odůvodnění rozhodnutí kárný senát zdůraznil rozdíl mezi postavením a kompetencemi státního zástupce a soudce a stanovil mantinely pro možnosti odmítnutí pokynů státním zástupcem. „Ustanovení § 12e odstavce 3 zákona o státním zastupitelství umožňuje státnímu zástupci odmítnutí vnitřního dohledového pokynu, pokud ho považuje za protizákonný. Ovšem toto ustanovení není možné vykládat izolovaně, nýbrž v kontextu všech mechanismů zakotvených v zákoně o státním zastupitelství.

Z něho vyplývá, že udělování pokynů při postupu při vyřizování jednotlivých trestních věcí v rámci vnitřního dohledu patří mezi řídící oprávnění vedoucího státního zástupce a vyplývající z jeho vedoucí role a vedoucího postavení vůči podřízeným státním zástupcům. Tato možnost zasahovat do průběhu vyřizování jednotlivých trestních věcí svěřených do agendy státního zastupitelství ze strany vedoucího státního zástupce činí zásadní rozdíl mezi postavením státního zástupce a soudce, kde by byl takový postup nemyslitelný. Všechny tyto skutečnosti svědčí tomu, že institut odmítnutí splnění vnitřního dohledového pokynu by měl být skutečně jenom krajním prostředkem pro řešení závažných právních, skutkových, procesních otázek při vyřizování trestních věcí a neměl by se stát běžnou praxí v soustavě státního zastupitelství.

Kárný senát vidí pro použití tohoto institutu například v případě, kdy by státnímu zástupci bylo uloženo vést trestní stíhání pro skutek, který podle dosavadní právní teorie, praxe i soudní judikatury není možné považovat za trestný čin. Nebo by mu bylo uloženo, aby nekonal ve vztahu ke skutku, který podle stávající teorie i praxe je bezesporu trestným činem. Nebo pro použití tohoto institutu vidí situaci, kdy by byl státní zástupce nucen k vykonání nějakého úkonu, kterým by byl vážně narušen účel trestního řízení, spočívající v řádném objasnění skutku“, popsal kárný senát důvody pro restriktivní výklad příslušného ustanovení zákona o státním zastupitelství. Pokud by totiž kárný senát přistoupil na široký výklad tohoto ustanovení zákona o státním zastupitelství, tak by se „otevíral prostor pro zneužití tohoto institutu ke zbavování se složitých věcí, nebo k vedení nepodstatných právních polemik mezi řadovým a vedoucím státním zástupcem nebo k řešení malicherných sporů mezi nimi“.

Také pravomoc vedoucího státního zástupce o přidělování věcí jednotlivým státním zástupcům vyplývá ze zákona o státním zastupitelství. „Je opět výrazem vedoucí a řídící role šéfa státního zastupitelství a podřízení státní zástupci nemají žádnou možnost odmítnout přidělenou věc, i kdyby tento postup považovali subjektivně za nemožný“, konstatoval kárný senát. V tomto případě se navíc podle senátu nejednalo o svévoli či pomstu, neboť nově přidělené věci byly jednodušší oproti odejmutému případu a nemohla tím tedy být způsobena kárně žalované újma.

Nepochopila svou úlohu

„Hranice mezi nesprávným, ale ještě tolerovatelným právním názorem, který nemá povahu excesu, a mezi kárným proviněním, je právě to nerespektování postavení vedoucí státní zástupkyně, kterou není možné připustit“, uzavřel ústní odůvodnění rozhodnutí kárného senátu jeho předseda Jiří Palla.

Podle názoru kárného senátu z celého řízení vyplynulo, že Bednářová nepochopila svoji úlohu státní zástupkyně, posouvá se do role vedoucí státní zástupkyně či dokonce soudce, a má tendenci být „neřízenou střelou“, soustavně zpochybňující řídící kompetence nadřízených. Proto, i přes kladné hodnocení její pracovitosti a aktivity, uložil kárný senát vyšší trest v podobě srážky z platu o 10% po dobu půl roku.

Podle vyjádření státní zástupkyně Bednářové pro Českou justici ovšem spor rozhodnutím kárného senátu nekončí. Není podle ní totiž možné akceptovat výklad NSS ohledně možnosti státního zástupce odmítnout pokyn nadřízených z důvodu nezákonnosti. „Dosud nikde nebyl uveden takový výklad, který činí NSS, že to lze aplikovat jen ve výjimečných případech. Tato formulace v zákoně uvedena není. Znamená to tedy, že státní zástupci mají být nástroji k nezákonnosti svých nadřízených, protože tento pokyn mohou odmítnout pouze výjimečně.

Takový výklad vnímám jako velice nebezpečný pro fungování demokratického právního státu. Jde dle mého názoru o vytvoření atmosféry obav a návrat zpět k dřívější prokuratuře. Vytváří se tak prokorupční prostředí a možnost k infiltrování vnějších vlivů dovnitř soustavy. Ta otázka je natolik podstatná pro celou soustavu státního zastupitelství, že se o ni budu i nadále zasazovat v dalších řízeních a před dalšími orgány“, uvedla Bednářová pro Českou justici. Petr Dimun, ceskajustice.cz

PREZIDENT ZEMAN: ŠÉF ÚS RYCHETSKÝ NEZASAHOVAT DO POLITIKY

Někteří lidé působící ve veřejných funkcí by se neměli míchat do politiky. Prezident Miloš Zeman to řekl v pořadu Týden s prezidentem na Tv Barrandov. Konkrétně pak zmínil šéfa Nejvyššího kontrolního úřadu Miloslava Kalu nebo předsedu Ústavního soudu Pavla Rychetského. Zároveň hovořil o „lenosti“ některých ústavních soudců.

Předseda Ústavního soudu se k aktuálním politickým otázkám vyjadřuje poměrně často. Před prezidentskými volbami byl k prezidentovi i jeho okolí velmi nekritický. „Pokud mám z něčeho obavy, tak z kohorty panošů, která funguje na Hradě kolem pana prezidenta,“ uvedl v rozhovoru pro iRozhlas.

Nedávno zase například prohlásil, že Česko by se mělo v Evropské unii snažit, aby nebylo příliš spojováno s visegrádskou skupinou (V4), kterou tvoří se Slovenskem, Maďarskem a Polskem. Vývoj v Maďarsku a Polsku podle Rychetského (a dalších zástupců tuzemské justice pozn. red.) míří špatným směrem. „Ono se to týká více lidí, předsedy Ústavního soudu pana Rychetského a dalších a dalších, ale občas prostě ti lidé si myslí, že jejich práce není doceněná, že musí vystoupit na povrch a prezentovat se jako politik, i když žádným politikem ani jeden, ani druhý nejsou,“ uvedl Miloš Zeman.

Vzápětí kritizoval „lenost“ dvou ústavních soudců. Prezident je nespokojený s tím, že už téměř třetí rok na Ústavním soudu leží ústavní stížnost ve věci Lex Babiš. „Tuším, že jí má na starosti ne příliš pracovitý soudce Filip. Já přece nechci od nikoho, to je ten spor o ovlivňování soudců, aby té ústavní stížnosti buď vyhověl, nebo ji zamítl. Já pouze chci, aby se ta ústavní stížnost vyřídila a lenost některých ústavních soudců, my jsme tady tedy jmenovali dva, je svým způsobem vina předsedy Ústavního soudu,“ řekl Zeman.

Jako druhý příklad „líného“ soudce v této souvislosti zmínil Radovana Suchánka. V prosinci 2018 jeho počet nedodělků činil 288 a od té doby se podle časopisu Respekt, který se jeho průtahy zabýval, jeho počet neskončených řízení nijak výrazně nezmenšil. Z rozvrhu práce Ústavního soudu vyplývá, že Rychetský Suchánkovi zastavil z důvodu nestandardně vysokého počtu nedodělků tzv. nápad – což znamená, že až do konce srpna letošního roku mu nebudou přidělované žádné nové kauzy.

Zeman v pořadu Tv Barrandov také řekl, že je možné, že na ústavního soudce znovu navrhne profesora Aleše Gerlocha. Toho při veřejném slyšení odmítlo plénum Senátu. „Uvažuji o tom,“ reagoval na dotazy moderátora Jaromíra Soukupa.
Justici se pak věnoval ještě jednou, když kritizoval případ exprimátora Českých Budějovic Juraje Thomy. Nejvyšší státní zástupce minulý týden neuspěl s dovoláním u Nejvyššího soudu, kterým se snažil zvrátit osvobozující rozsudek
pražského vrchního soudu z poloviny loňského března.

Thoma byl stíhán kvůli údajně nevýhodné smlouvě na počítačové vybavení. „No, ale dovedete si představit, protože to se vleče roky, co si tenhle člověk musel prožít, co musela prožít jeho rodina, a takových případů já teď jedu na sněm Svazu měst a obcí do Ostravy. Takových případů na úrovni komunálních zastupitelů, koneckonců i ten Thoma byl komunální zastupitel, byť primátor, tak takových případů postižených rodin, pomalého soudnictví a někdy státních zástupců, kteří si hrají na bohy, a někdy i na katy, tak takových případů je hodně,“ řekl prezident. Nejvyšší státní zástupce Pavel Zeman se nedávno na kulatém stole v Poslanecké sněmovně ale ohradil, že čísla zproštěných obžaloby „tak strašná nejsou“, ceskajustice.cz

ÚS PROTI PLACENÍ POPLATKU ZA ODVOLÁNÍ

Ústavní soud (ÚS) dnes znovu potvrdil, že lidé ani firmy nemají platit poplatek za odvolání ve sporech o náhradu škody od státu. Některé soudy poplatkovou povinnost vyvodily z novely zákona, která ji ale výslovně nezmiňovala. ÚS na svém webu zveřejnil v krátké době už druhý nález, kterým tuto praxi označil za nepřípustnou.

Konkrétně dnes soud vyhověl muži, který vede s ministerstvem spravedlnosti spor o více než šest milionů korun. Peníze žádal v důsledku nezákonného trestního stíhání, a to jednak jakou náhradu právního zastoupení, dále náhradu ušlého zisku za dobu strávenou ve vazbě a také náhradu škody na zdraví.

Obvodní soud pro Prahu 2 žalobu z větší části zamítl. Muž podal odvolání, soudy po něm ale žádaly, aby uhradil poplatek v řádu desítek tisíc korun. Vycházely při tom ze sazebníku soudních poplatků a sumu vyměřily procentuálně podle „hodnoty sporu“. Muž nesouhlasil, v ústavní stížnosti zpochybnil samotnou povinnost hradit soudní poplatek za odvolání.
V minulosti byly podobné žaloby proti státu kvůli náhradě škody způsobené při výkonu veřejné moci osvobozené od soudních poplatků. Novela zákona ale stanovila, že při zahájení řízení je nutné uhradit paušální poplatek 2000 korun. Některé soudy z toho pak vyvodily povinnost platit i poplatek za odvolání.

Paušální poplatek 2000 korun v prvním stupni má podle ÚS legitimní cíl a umožňuje částečně odbřemenit soudní soustavu. Vyměřovat ale v odvolacím řízení další poplatek podle hodnoty sporu se ústavním soudcům jeví jako extrémní a navíc proti smyslu novely, která se právní úpravy odvolání nijak nedotkla.

„Je proto třeba učinit závěr, že nevyplývá-li z textu zákona zpoplatnění odvolání v řízeních o žalobách proti státu na náhradu škody způsobené výkonem veřejné moci, jde o návrh nezpoplatněný, a to proto, že tuto povinnost zákonodárce zcela jasně, určitě a srozumitelně nevyjádřil,“ stojí v dnešním nálezu.

Už dříve ÚS podobně rozhodl v kauze společnosti Lovochemie. Rozhodnutí již Česká justice analyzovala. „Rozhodnutí je důležité nejen pro našeho klienta, ale i pro další státem poškozené subjekty, které tak nebudou nuceny vynakládat další, v některých případech značně vysoké, náklady na vedení sporů o náhradu škody se státem ve formě soudního poplatku za odvolání,“ uvedl tehdy Pavel Dejl z advokátní kanceláře Kocián Šolc Balaštík, který společnost Lovochemie před ÚS zastupoval, ceskajustice.cz

SOUDCE ÚS JIRSA BUDE ŘEŠIT CÍRKEVNÍ RESTITUCE

Ústavní soud obdržel senátorský návrh směřující proti zdanění finančních náhrad za majetek nevydaný v církevních restitucích. Jako soudce zpravodaj se jím bude zabývat Jaromír Jirsa, vyplývá z přehledu plenárních věcí na webu soudu. Pod návrh se podepsaly více než čtyři desítky senátorů z KDU-ČSL, ODS i dalších klubů. Žádají přednostní projednání návrhu.

Advokát senátorů Jakub Kříž už dříve novinářům řekl, že návrh na zrušení sporného ustanovení zákona o daně z příjmu je založený na několika argumentech. Zdanění je prý retroaktivní, protože nárok na výplatu náhrad vznikl už v roce 2013. Podle návrhu také vzniká daňová nerovnost, navíc zdanění znamená zásah do legitimního očekávání církví a náboženských společností, které se dohodly se státem na vyplacení náhrad. Stát ale nebyl ochoten vyplatit částku najednou, a proto se dohodl na třicetiletých splátkách, jejichž část nyní chce zdanit.

Strany, které zákon ve Sněmovně podpořily, podle předsedy senátorského klubu ODS Miloše Vystrčila vědí, že je v rozporu s ústavou. Snažily se podle něj pouze udělat gesto, které by jim přineslo body u voličů.
Samostatný návrh směřující proti zdanění církevních restitucí připravují i přehlasovaní poslanci. Podání vlastního podnětu avizovali ještě senátoři STAN.

Zdanění finančních náhrad prosadila vládní koalice ANO a ČSSD za podpory KSČM a SPD, když přehlasovala veto Senátu. Prezident Miloš Zeman zákon podepsal 2. května. Církve mají hradit daň z peněžitých náhrad, které dostávají od státu za majetek nevydaný v restitucích, od příštího roku.

Restituční zákon počítal s tím, že církve dostanou od státu nemovitý majetek v hodnotě zhruba 75 miliard korun. Za nemovitosti, které se podle zákona nevydávaly, mají církve během 30 let získat 59 miliard korun navyšovaných o inflaci. Náhrady jsou vypláceny od roku 2013. Zákon ale také fakticky znamená odluku státu a církví. Dosavadní příspěvky státu na jejich činnost se postupně snižují až na nulu v roce 2030.

Ústavní soudci v minulosti právní úpravu církevních restitucí potvrdili, na což se nyní odvolávají i senátoři. „Za situace, kdy ústavnost zákona o majetkovém vyrovnání, včetně konstrukce finanční náhrady, byla Ústavním soudem potvrzena, je vyloučeno, aby zároveň – bez změny skutkového a právního stavu – existovaly ústavně relevantní důvody pro retroaktivní snížení finanční náhrady,“ stojí v návrhu.

V jednom z nedávných restitučních nálezů se ÚS nepřímo vyjádřil k možnosti změn v podmínkách finančního vypořádání. Naznačil tehdy existenci legitimního očekávání, že dohodnuté podmínky budou dodrženy. „V tomto případě je založeno do budoucna též ono legitimní očekávání spočívající v důvěře v právo, které by dlužník-stát mohl v budoucnu měnit,“ stálo výslovně v nálezu.

EU JMENOVALA 14 SOUDCŮ TRIBUNÁLU, DVA ČEŠI

Zástupci členských států Evropské unie dnes jmenovali 14 soudců Tribunálu Soudního dvora Evropské unie, včetně dvou Čechů. Soudce Jan M. Passer je mezi těmi, jimž byl prodloužen mandát, a Petra Škvařilová-Pelzl je mezi nově jmenovanými soudci. V tiskové zprávě to dnes oznámila Rada Evropské unie.

Tribunál sídlí v Lucemburku a spolu se Soudním dvorem tvoří Soudní dvůr Evropské unie. Je soudem první instance pro většinu rozhodnutí, která přijme Evropská komise a další unijní instituce a úřady. Odpovídá za jednotný výklad a aplikaci evropského práva.

Členské státy nově pro období září 2019 až srpen 2025 prodloužily mandát šesti soudcům a sedm nových pro téže období jmenovali. Jednomu soudci prodloužili mandát pouze do roku 2022, což souvisí s reformou soudu.
O další nominaci Passera rozhodla loni v červnu česká výběrová komise, složená z představitelů české justice i dalších právníků. Na druhé místo vypsala konkurz. V září vybrala Škvařilovou-Pelzl, která už u soudu pracuje.

SENÁTOŘI NA NS, KONFERENCE O SOUDNICTVÍ

Vedení Nejvyššího soudu se v úterý 28. května sešlo v sídle Nejvyššího soudu k jednání se senátory z Ústavně právního výboru Senátu. O akci Českou justici informoval mluvčí soudu Petr Tomíček.

Předseda Nejvyššího soudu Pavel Šámal a předseda trestního kolegia František Púry seznámili členy senátního výboru s aktuálním stavem příprav nového trestního řádu, na kterých se snaží Nejvyšší soud spolupodílet některými vlastními legislativními návrhy, místopředseda Nejvyššího soudu Roman Fiala a předseda občanskoprávního a obchodního kolegia Jan Eliáš následně hovořili o možné budoucnosti civilního procesu v České republice a vývoji agendy dovolání v civilních věcech za uplynulé období.

Obě strany, jak soudci, tak senátoři, se shodly na tom, že ačkoli má česká justice své problémy, veřejnosti jsou podle nich často prezentována jen negativa, přičemž dochází ke zkreslování skutečnosti. I proto je důvěra občanů v justici jen o něco větší, než padesátiprocentní a v posledních letech vzrůstá jen velmi pomalu. To odpovídá evropskému průměru, přestože z nedávné zprávy Evropské komise Scoreboard naopak vyplývá, že naše justice patří k těm nejvýkonnějším v Evropské unii.

Obdobně hovoří o stavu lidských práv v České republice také nejvyšší zástupci Evropského soudu pro lidská práva. „Co se týče tolik kritizovaných délek soudního řízení, pak například v občanskoprávních a obchodních sporech jsme na sedmém místě z evropské osmadvacítky, přičemž v žebříčku sestaveném jak podle délek řízení na prvním stupni, tak i podle celkových délek civilního procesu na všech stupních soudní soustavy, jsme na tom lépe než Německo, Francie a další země vyspělé západní Evropy,“ uvedl Tomíček.

Předseda Nejvyššího soudu Pavel Šámal v té souvislosti zmínil, že v rámci obecné justice samozřejmě existují některá zdlouhavá soudní řízení, která „pomyslně kazí celkový dojem“, a ta jsou veřejností oprávněně vnímána negativně, avšak patří mezi ně často věci, jejichž počátek se nachází v tzv. divokých devadesátých letech, a my se s důsledky potýkáme dodnes.

Výdaje na soudnictví patří v přepočtu na HDP v České republice k nejnižším v Evropě, což podle Nejvyššího soudu znamená, že soudy pracují efektivně, přestože ve srovnání z řadou jiných zemí Evropské unie nedisponují takovými rozpočty. „Češi se soudí častěji, než jiné národy, na 100 obyvatel připadne v České republice 3,3 soudních řízení, přitom například v Německu je to jen 1,5. Z toho hlediska je pak třeba také srovnávat počty soudců na 1000 obyvatel v jednotlivých zemích a další obdobné statistiky. Takové zprávy je třeba předkládat veřejnosti samozřejmě i ve spojení s analýzou negativ, jakými jsou pomalá elektronizace soudnictví anebo narůstající délka soudních řízení ve správním soudnictví,“ dodal mluvčí Petr Tomíček, ceskajustice.cz

EXEKUTORSKÁ KOMORA: U NEPLATNÝCH ROZHODČÍCH DOLOŽEK DLUH NEZANIKÁ

Povinnost hradit dluh nesouvisí s rozhodčím ani exekučním řízením, právním důvodem existence dluhu, a povinnost jej hradit, je úvěrová či jiná smlouva. Jinými slovy dluh z úvěrové smlouvy nezmizí jen tím, že bude zastavena exekuce vedená na základě vadného rozhodčího nálezu. Dlužník v takovém případě musí počítat s tím, že věřitel svoje právo na zaplacení opětovně uplatní, tentokrát u soudu. Exekutorská komora tak reaguje na informace, které se objevily v uplynulých týdnech se v médiích, týkající se tzv. neplatných rozhodčích doložek.

V minulosti rozhodčí doložky ve velkém využívaly některé úvěrové společnosti. Při nesplácení si pak vybraly arbitra, který rozhodl v jejich prospěch a přiznal firmě vysoké pokuty a úroky. Zrušení exekuce ale ještě neznamená zrušení pohledávky jako takové, a věřitelé se budou obracet na soudy s novými žalobami v nalézacím řízení.
Čtěte také: Retroaktivní působení judikatury v oblasti rozhodčího řízení a exekuce v praxi

Jak dále EK uvádí, pouze soud opětovně rozhodne o tom, zda v daném případě povinnost dlužníka je nebo není, a pokud je, tak v jakém rozsahu. Jestli nakonec dojde k určité korekci (např. nepřiznání části příslušenství v případě nadstandardně vysokých úroků), záleží na konkrétních okolnostech případu. Výsledek soudního řízení je těžké předvídat a může se tedy paradoxně stát, že s ohledem na rostoucí příslušenství dluhu bude dlužník muset zaplatit více, než kdyby ho býval uhradil v exekučním řízení. „Nedá se říct obecně, kdy jsou rozhodčí doložky neplatné.

Vyjdeme-li z rozhodnutí soudů, které v této souvislosti proběhly, pak mezi nejčastější důvody pro zastavení exekuce vedené na základě starších rozhodčích nálezů patří nedostatek pravomoci rozhodce k rozhodnutí sporu mezi dlužníkem a věřitelem buď z důvodu nedostatku rozhodčí smlouvy spočívající v nedostatečně určitém vymezení osoby rozhodce či netransparentním způsobem jeho ustanovení, či nesplnění zákonných podmínek týkajících se osoby rozhodce – typicky existují pochybnosti o tom, zda je rozhodce nepodjatý.“

EK: Nejde k nezákonné exekuce

Navíc judikatura soudů se v této otázce stále vyvíjí. Ústavní soud zdůrazňuje, že zastavení takové exekuce je třeba chápat jako prostředek ultima ratio a nelze tedy „jen tak“ připustit zásahy do právní jistoty věřitele. Typicky v případě, když dlužník v průběhu rozhodčího i exekučního řízení včas nevyužil prostředky právní obrany nebo navrhuje zastavení exekuce s výrazným časovým odstupem po oznámení o skončení exekuce, nebude se svým návrhem úspěšný. Posouzení, zda určitá doložka trpí takovou vadou, že může vést k zastavení exekuce, není tedy jednoduché a je potřeba individuální posouzení každé smlouvy, doložky, rozhodčího nálezu. Což je pochopitelně také drahé a každý dlužník by si měl zvážit případné důsledky a náklady s tím spojené.

„V médiích se v souvislosti s rozhodčími doložkami objevil termín „nezákonná exekuce“. Ten evokuje, že snad exekutor v takové exekuci postupuje nezákonně. Skutečnost je taková, že jde o exekuce, kde po přezkoumání zákonných předpokladů pro její vedení pověřil soud exekutora vedením exekuce. Soudní exekutor z vlastní iniciativy exekuční řízení nevede a nemůže vedení exekuce odmítnout. Znamená to tedy, že exekuce byly nařízeny po právu,“ vysvětluje Komora s tím, že v těchto exekucích však mohlo dojít k tomu, že vznikl důvod pro zastavení exekuce, což ovšem ještě neznamená, že exekuce byla vedena nezákonně. Exekutoři jsou především orgány veřejné moci. Stát je zákonem pověřil k tomu, aby vymáhali přiznané nároky. Exekutor není oprávněn (až na malé výjimky) posuzovat, zda nárok je nebo není po právu.

Stát zaspal

Podle exekutorů stát zaspal, když připustil rozmach rozhodčího řízení, v němž byly rozhodovány i spotřebitelské věci. Zejména věřitelé většinou z nebankovního sektoru začali tento způsob řešení sporů hojně využívat, protože nechtěli čekat několik let na vydání rozsudku u obecných soudů. Tohoto prostředku se začalo, byť někdy nevědomky, v některých případech zneužívat – věřitelé požadovali po dlužnících plnění jejich smluvních závazků, zejména chtěli vrátit své peníze.

S tímto však v mnoha případech byly spojeny sankce, které jsou nyní předmětem soudních sporů. Závěrem Exekutorská komora připomíná, že provozuje několik bezplatných právních poraden (v Praze, Brně, Plzni a Ostravě), kam může přijít kdokoliv s žádostí o pomoc a Exekutorská komora mu poradí, jak svojí obtížnou životní situaci co nejlépe zvládnout. Navíc funguje také online poradna na stránkách www.ekcr.cz, ceskajustice.cz

OSOBNÍ BANKROT LONI V ČR 114 000 LIDÍ

V osobním bankrotu v Česku bylo na konci loňska 114.000 lidí. Průměrnému dlužníkovi či dlužnici v oddlužení bylo 45 let a měl deset věřitelů. Srovnání s počtem lidí v exekuci ukázalo, že oddlužením prochází 14 procent zadlužených. Shrnuje to nová mapa osobních bankrotů, kterou tento týden na tiskové konferenci představil její autor a šéf Institutu prevence a řešení předlužení Radek Hábl.

Pravidla oddlužení mění od června insolvenční novela. Experti na dluhovou problematiku doufají, že do osobního bankrotu půjde víc dlužníků, jimž se podaří vymanit z dluhové pasti. Odborníci varují před oddlužovacími společnostmi, které si za vyřízení účtují i desetitisíce. Označují je za „šmejdy“.

Mapa bankrotů navazuje na mapu exekucí, kterou vytvořila Otevřená společnost s Ekumenickou akademií. V roce 2017 mělo nějakou exekuci 9,7 procenta Čechů, tedy 863.000 lidí. Loni bylo podle Exekutorské komory v exekuci 821.300 lidí.
„Mapa bankrotů výrazně kopíruje mapu exekucí. Nejvyšší podíl osob v osobním bankrotu je v Ústeckém, Karlovarském, Libereckém a Moravskoslezském kraji, nejméně ve Zlínském a na Vysočině,“ uvedl Hábl.

Desetinu dospělých v osobním bankrotu tvořili mladí do 30 let. Bylo jich téměř 11.540. Osm procent osob v insolvenci představovali senioři nad 65 let, autoři mapy jich zaznamenali 8700. Hábl dodal, že exekuci jich mělo kolem 73.000. „Doufáme, že se díky novele poměr (oddlužení k exekucím) začne zvyšovat a senioři budou mít na stará kolena šanci se ze situace dostat,“ uvedl šéf institutu.

Poměr počtu lidí v bankrotu k počtu těch, kteří mají exekuci, počítali autoři v krajích, okresech i obcích. „Průměrně prochází v Česku oddlužením 14 procent dlužníků. Nejlepší je poměr v Pardubickém kraji, kde je to 19 procent, tedy každý pátý. Podíl bankrotů je naopak nízký v Praze, kde je to sedm procent,“ uvedl Hábl.

Podle novely budou možné dvě varianty oddlužení. Lidé by měli buď splatit věřitelům za tři roky nejméně 60 procent dluhu, nebo by měli za pět let dorovnat aspoň 30 procent dlužné částky. Pokud by to bylo méně než 30 procent, rozhodoval by soud. Musel by posuzovat, jak se dlužník snažil. Právě toho se experti i někteří zákonodárci obávají. Soudy po republice totiž v podobných záležitostech rozhodují často různě. Někde by tedy dlužníci mohli po pěti letech uspět, jinde by jejich snahu soudci uznat nemuseli. Senioři mají pravidla oddlužení mírnější, bez dluhů by mohli být do tří let.

Před „oddlužovacími šmejdy“ varují odborníci i někteří soudci. „Už dávno před novelou jsme identifikovali subjekty, které se tvářily, že chtějí dlužníkům pomáhat, ale jejich jedinou snahou bylo vydělat na nich co nejvíc peněz,“ řekl místopředseda krajského soudu v Českých Budějovicích Zdeněk Strnad. Ministerstvu spravedlnosti soud podal za prvních pět měsíců desítku podnětů k prověření nepoctivého postupu.

STÍŽNOSTI NA VEDENÍ ADVOKÁTŮ?

Potřebují advokáti změny ve způsobu dohledu nad výkonem profese? Z vyjádření náměstkyně ministryně spravedlnosti Kláry Cetlové vyplývá, že dohled prostřednictvím kárných senátů České advokátní komory (ČAK) může mít systémové chyby. „Nebudu zastírat, že v posledních letech se k nám dostaly některé znepokojující informace ohledně toho, jak může být tento dohled v praxi vykonáván,“ uvedla šéfka dohledu a justice pro Konkurzní noviny. Podle místopředsedy ČAK Tomáše Sokola dohled funguje tak, jak má.

Dohled nad advokáty je úkolem zejména pro kárné senáty ČAK. Kárná komise rozhoduje ve tříčlenných kárných senátech, které projednávají kárné žaloby a mohou při zjištění kárného provinění ukládat kárná opatření a to buď napomenutí, veřejné napomenutí, pokutu až do výše stonásobku minimální měsíční mzdy stanovené zvláštním právním předpisem, dočasný zákaz výkonu advokacie uložený na dobu od šesti měsíců do tří let, vyškrtnutí ze seznamu advokátů.

Podle Cetlové však na ministerstvo pronikly informace, které o řízeních v praxi vyvolávají znepokojení. „Tyto informace nebereme na lehkou váhu, situaci pozorně sledujeme a postupně vyhodnocujeme. Návrh systematického postoje ve věci dohledu nad advokáty budeme připravovat až v závislosti na výsledku prověření informací o fungování dohledu komory,“ uvedla náměstkyně bez dalších podrobností. Podle statistik ČAK bylo loni na advokáty podáno 157 kárných žalob. Za poslední rok ČAK provedla celkem 2 000 kontrol advokátů. V současné době je u ČAK zapsáno 13 547 advokátů.

Podle Sokola je právem ministerstva prověřovat, jak dohled nad advokáty funguje. O žádné hlubší kontrole ale poznatky nemá. Rozhodnutí kárných senátů také může přezkoumat soud. „Jediné, co jsem zaregistroval byla neshoda ohledně posuzování odměn za návrh na oddlužení některými advokáty, což je ale marginální záležitost. Naposled nezávislá kárná komise odmítla kárný návrh podaný ministerstvem.

Pokud vím, v obdobné věci zaujal shodné stanovisko již dříve soud,“ dodal Sokol v narážce na kárnou žalobu na advokáta a bývalého šéfa insolvenčního odboru ministerstva spravedlnosti Antonína Stanislava. Toho kárný senát ČAK zprostil obžaloby v plném rozsahu. „Obecně, dohled nad řádným výkonem advokacie nebyl nikdy připomínkován a podle mne funguje tak, jak má,“ dodal místopředseda ČAK.

Pokud se ministerstvu nebo ministrovi spravedlnosti nezdá výsledek kárného řízení, může se kromě soudu obrátit soud nebo na orgány ČAK a v následujícím řízení má postavení účastníka. Výjimkou je výkon státního dohledu nad rozhodovací činností Komory v případech, kdy Komora rozhoduje o přidělení advokáta žadateli, který se jinak nemůže domoci poskytnutí právní pomoci a dále v případech, kdy jsou advokáti oprávněni činit prohlášení o pravosti podpisu (tzv. „ověření podpisu“) a kdy jsou oprávněni provádět autorizovanou konverzi dokumentů.

„Česká advokátní komora nebyla ministerstvem informována o znepokojivých informacích z poslední doby o tom, jak je prováděn dohled nad advokáty ze strany orgánů ČAK. Komora je naopak přesvědčena, že tento dohled je prováděn systematicky a zjištěné nedostatky jsou jejími orgány postihovány. Prohlášení paní náměstkyně bude nepochybně řešeno na úrovni paní ministryně a předsedy ČAK,“ dodal za Komoru pro Českou justici tajemník Ladislav Krym. Eva Paseková, ceskajustice.cz

NSZ ZEMAN NEPODÁ DOVOLÁNÍ K NEČESANÉMU

Nejvyšší státní zástupce Pavel Zeman nepodá dovolání proti zprošťujícímu rozsudku v kauze Lukáše Nečesaného, který čelil obžalobě z pokusu o vraždu kadeřnice v Hořicích na Jičínsku. Zproštění je tak definitivní. Zeman nevyhověl podnětu Krajského státního zastupitelství v Hradci Králové, které se s rozsudkem neztotožňovalo a navrhovalo obrátit se ještě na Nejvyšší soud. Uvedl to mluvčí NSZ Zemanův mluvčí Petr Malý. Na rozhodnutí nejvyššího žalobce upozornil server Novinky.cz.

Podle Malého nelze dovolání opřít o žádný ze zákonných dovolacích důvodů. „Tímto mimořádným opravným prostředkem nemůže nejvyšší státní zástupce dosáhnout přezkoumání skutkových okolností případu, jak byla zjištěna soudem prvního stupně a potvrzena soudem odvolacím, a nemůže ani zpochybnit proces hodnocení důkazů těmito soudy,“ uvedl Malý.

Obžaloba však byla podle Zemana podána důvodně. „Bylo tedy na místě věc projednat v řízení před soudem, a nechat tak průchod spravedlivému procesu,“ řekl Malý. Nečesaného, který strávil dva roky ve vězení, zprostil letos po řadě zvratů definitivně Vrchní soud v Praze. Rozhodující byl předešlý nález Ústavního soudu.

Pokus o vraždu kadeřnice v Hořicích na Jičínsku se stal před šesti lety, hradecké státní zastupitelství z něj obžalovalo tehdejšího studenta Nečesaného. Obžaloba tvrdila, že uhodil ženu do hlavy polenem a sebral jí přes 10.000 korun. Žena nejprve Nečesaného jako agresora nepoznala, později jej označila za útočníka. Podle soudních znalců trpěla po útoku výpadky paměti.

Hradecký soud mladíka nejprve opakovaně poslal do vězení, po zásahu Nejvyššího soudu a změně trestního senátu jej dvakrát zprostil viny. Vrchní soud rozhodnutí vždy zrušil a žádal nové projednání a loni i druhou změnu soudního senátu. Nečesaný ale podal stížnost, které Ústavní soud vyhověl a změnu senátu zrušil.

„Z hlediska ústavních zásad to přesahuje meze, které může Ústavní soud respektovat. Věc se dostala do stadia, kdy je třeba říct dost a konečně rozhodnout,“ uvedl tehdy ústavní soudce Jan Filip. Poté už vrchní soud zprošťující rozsudek potvrdil. Předseda odvolacího senátu Jiří Lněnička v odůvodnění uvedl, že rozhodnutí je z jeho pohledu špatné, ale vzhledem k procesní situaci neměl jinou možnost.

Jeho výrok se stal podnětem k další ústavní stížnosti, podle které Lněnička zneužil svou moc a v podstatě označil Nečesaného za vinného, ačkoliv jej formálně obžaloby zprostil.