iSPIGL

internetové noviny ispigl.eu

Chyby soudců ÚS Šimíčka a Šimáčkové, odporují normám

Co se stalo a co se může stát – několik poznámek k nálezu Ústavního soudu ČR II.ÚS 3212/18: Tak nejprve k tomu co se stalo. Dne 17. dubna 2019 Ústavní soud vydal nález č. II. ÚS 3212/18, ve kterém soudci Ústavního soudu, V. Šimíček a K. Šimáčková, dospěli k většinovému názoru, že rozhodnutím Nejvyššího správního soudu došlo k porušení svobody podnikání a svobody projevu stěžovatele, který na vstupních dveřích své provozovny Hotel Brioni vyvěsil následující informaci: S platností od 24. 3. 2014 neubytováváme občany Ruské federace. Důvodem je anexe Krymu. Služby našeho hotelu mohou využít pouze ti občané RF, kteří se podepíší pod prohlášení, ve kterém vyjádří svůj nesouhlas s okupací Krymu, který odporuje všem normám, které by měly platit v 21. století. Váš hotel Brioni Boutique.

Rozsudek Nejvyššího správního soudu, kterým byla zamítnuta kasační stížnost stěžovatele do rozsudku Krajského soudu v Ostravě, který, vázán závazným právním názorem Nejvyššího správního soudu, uložil stěžovateli správní pokutu z důvodu porušení zákazu diskriminace spotřebitele stanoveného v § 6 zákona č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele, byl Ústavním soudem zrušen. Ze závěru nálezu vyplývá, že rozhodnutím Nejvyššího správního soudu došlo k porušení čl. 26 odst. 1 Listiny (svoboda podnikání) a čl. 17 odst. 1 a 2 Listiny (svoboda projevu).

Nejvyšší správní soud shledal, že v daném případě došlo k diskriminaci na základě státní příslušnosti, přičemž konstatoval, že v této věci stěžovatel zacházel s občany Ruské federace odlišně a takové jednání bylo pro ně zjevně omezující, zatímco pro zájemce o ubytování jiné než ruské státní příslušnosti byl přístup k ubytovacím službám nepodmíněný, tedy snadnější. Dvoučlenná většina soudců senátu Ústavního soudu se však v nálezu případnou diskriminací na základě státní příslušnosti v podstatě nezabývá a zaměřuje se výlučně na základní svobody stěžovatele – konkrétně na svobodu podnikání a svobodu projevu. Tyto již nepoměřuje se základním právem určité skupiny osob na rovné zacházení, jež může být jednáním stěžovatele negativně dotčeno. Bez bližší analýzy a odůvodnění se nález (v bodu 26.) pouze omezuje na konstatování, že: V nyní projednávané věci ostatně stěžovatel nezacházel rozdílně s cizinci (resp. občany Ruské federace) oproti českým státním občanům, případně občanům jiných států tak, že by jim a priori odepřel poskytnutí ubytovacích služeb (nejednalo se o omezení typu „Američanům nenaléváme“). Poskytnutí těchto služeb totiž odepřel jen těm občanům Ruské federace, kteří by odmítli podepsat shora citované prohlášení odsuzující anexi Krymu.

Pokud tento výrok měl být samotným odůvodněním toho, že k diskriminaci na základě státní příslušnosti v daném případě nemohlo dojít, tak si nelze nepoložit jednoduchou otázku: Není snad jednání, které poskytnutí služeb občanům určitého státu podmiňuje tím, že projeví stejné politické smýšlení jako poskytovatel služeb, již samo o sobě diskriminační? Zda se jedná o časové rozlišení a priori nebo a posteriori není relevantní, když těm občanům Ruské federace, kteří prohlášení odmítnou podepsat, bude odepřeno poskytnutí služeb, protože jsou ruští občané, a protože nesdílejí stejné politické názory jako poskytovatel služeb. Tento výrok nálezu spíše potvrzuje, že v daném případě mohlo dojít k diskriminačnímu zacházení nejenom na základě státní příslušnosti, ale také na základě politického smýšlení. Zda takovýmto způsobem vykonávaná podnikatelská činnost provozovatele baví a dělá mu radost, nebo zda svým názorem pozitivně ovlivňuje chování jiných, je samozřejmě zcela irelevantní.

Skutečnost, že stěžovatelovo jednání mohlo nést znaky diskriminace na základě politického smýšlení, je naznačeno dále v samotném nálezu (bod 27.), kde je srovnáváno jednání stěžovatele s knižní postavou doktora Galéna následovně: Stejně tak stěžovatel v nyní projednávané věci zjevně chtěl jednak projevit svůj názor na protiprávní anexi Krymu, a jednak chtěl alespoň v malé míře působit na ty osoby, které se podílejí (resp. podílet mohou) na politickém životě státu, kterého považoval za agresora. Nelze nevnímat, že tento výrok naráží na princip kolektivní viny všech občanů Ruské federace za politické činy státu, jehož jsou občany. Uplatňování principu kolektivní viny je zejména nepřijatelné pokud se jedná o posuzování toho, zda došlo k zásahu do základních lidských práv a svobod či nikoliv.

V. Šimíček a K. Šimáčková v nálezu docházejí k závěru, že se stěžovatel vytčeným jednáním nedopustil nepřípustné diskriminace spotřebitele, jelikož důvody, pro které podmínil ubytování v hotelu pro občany Ruské federace, nebyly zákonem zakázané, nenávistné, ponižující ani iracionální, nýbrž byly zjevně motivovány jeho bezprostřední reakcí na protiprávní akt anexe Krymu, kdy stěžovatel právě touto formou chtěl vyjádřit svůj nesouhlas s touto okupací. Svůj závěr opírají o čl. 26 odst. 1 Listiny (svoboda podnikání) a čl. 17 odst. 1 a 2 Listiny (svoboda projevu). Namístě je však otázka: a co obecné ustanovení čl. 3 odst. 1 Listiny? To upravuje obecný zákaz diskriminace následovně: Základní práva a svobody se zaručují všem bez rozdílu pohlaví, rasy, barvy pleti, jazyka, víry a náboženství, politického či jiného smýšlení, národního nebo sociálního původu, příslušnosti k národnostní nebo etnické menšině, majetku, rodu nebo jiného postavení.V nálezu je toto ustanovení zmíněno pouze v tom smyslu, že nezakazuje diskriminaci na základě státní příslušnosti (bod 25.): čl. 3 Listiny, antidiskriminační zákon ani evropská antidiskriminační směrnice však nezařazují jako zakázaný diskriminační důvod státní příslušnost (s výjimkou odlišného zacházení s občany z jiných členských států Evropské unie). Byť státní příslušnost není jedním z diskriminačních důvodů uvedených v čl. 3 Listiny, nález však již neřeší, že Listina zakazuje diskriminaci z důvodu politického smýšlení, které stěžovatel vynucoval na jeho potenciálních klientech, když podmiňoval poskytování služeb občanům Ruské federace tím, že podepíší, že sdílí určité politické smýšlení (na anexi Krymu). Jak se uvádí v nálezu, stěžovatel chtěl zřetelně vyjádřit svůj politický názor, což ale neznamená, že bude nutit ostatní, aby jeho názor přijímali pod pohrůžkou odmítnutí poskytnout služby. Konstatování, že stěžovatel proto nemůže být podezříván ani z toho, že se ve skutečnosti jednalo jen o jakousi záminku, jak diskriminovat občany jiného státu (bod 36.) nemá oporu ve skutkových okolnostech případu.

Nabízí se další otázka, a to posouzení daného případu z pohledu Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, když dvoučlennou většinou soudců senátu Ústavního soudu zmíněný antidiskriminační zákon a evropská antidiskriminační směrnice jsou podústavní předpisy. Nález ohledně posouzení případu z hlediska Úmluvy mlčí. Z textu nálezu nevyplývá, že by daný případ byl posuzován z hlediska relevantních ustanovení Úmluvy a příslušné judikatury Evropského soudu pro lidská práva. Lze nalézt pouze konstatování (v bodu 24.), že Ústavní soud také plně respektuje „diskriminační test“ dovozený z judikatury Evropského soudu pro lidská práva. Jakým způsobem je tento „test“ aplikován v daném případě již není uvedeno.

Evropská úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod je součástí ústavního pořádku České republiky jako ratifikovaná a vyhlášená mezinárodní smlouva o lidských právech a základních svobodách (viz např. nález Ústavního soudu Pl. ÚS 36/01 ze dne 25. června 2002). Při přezkumu ústavnosti je tedy Ústavní soud Úmluvou vázán, stejně jako Ústavou a Listinou, a měl by posuzovat (a obecně posuzuje) soulad norem vnitrostátního práva a aktů vnitrostátních orgánů přímo s příslušnými ustanoveními Úmluvy, tedy nejenom s příslušnými ustanoveními Listiny základních práv a svobod. V daném případě bylo předmětem ústavního přezkumu právo na zákaz diskriminace. Základní právo na zákaz diskriminace upravuje čl. 14 Úmluvy, který zní následovně: Užívání práv a svobod přiznaných touto Úmluvou musí být zajištěno bez diskriminace založené na jakémkoli důvodu, jako je pohlaví, rasa, barva pleti, jazyk, náboženství, politické nebo jiné smýšlení, národnostní nebo sociální původ, příslušnost k národnostní menšině, majetek, rod nebo jiné postavení.

Z textu ustanovení je zřejmé, že výčet diskriminačních důvodů je pouze demonstrativní (není uzavřený, jsou uvedeny pouze příklady). Kromě toho, že je výslovně uveden zákaz diskriminace z důvodu politického smýšlení, lze dovodit, že čl. 14 zakazuje diskriminaci založenou na jakémkoliv důvodu, tedy i na důvodu státní příslušnosti (např. ve věci A. H. a další v. Ruská federace byla předmětem stížnosti diskriminace z důvodu státní příslušnosti, jelikož občanům Spojených států bylo zákonem zakázáno adoptovat děti z Ruské federace). Avšak tohoto článku se lze dovolávat pouze společně s jiným hmotněprávním ustanovením Úmluvy, tzn. lze jej uplatnit, pouze pokud je současně namítáno také porušení např. svobody projevu (čl. 10), která zahrnuje svobodu politického názoru, nebo práva na soukromý a rodinný život, které Úmluva zaručuje (k tomu dále viz V. Pejchalová Grünwaldová, Diskriminace z pohledu Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, Bulletin advokacie č. 4/2006). Bylo by namístě zkoumat, zda jednáním stěžovatele nemohlo dojít k zásahu do práva skupiny osob (občanů Ruské federace) na zákaz diskriminace ve spojení s článkem 10 Úmluvy, který jim zaručuje na území České republiky svobodu politického názoru.

K tomu je třeba poznamenat, že stát má vedle „negativních“ závazků spočívajících v povinnosti zdržet se zásahů do základních práv a svobod jednotlivců také „pozitivní“ závazky spočívající v povinnosti jednat tak, aby nedocházelo k zásahům do základních práv a svobod jednotlivců ze strany nejenom státních orgánů, ale také ze strany ostatních jednotlivců. To znamená, že ochrany základních práv a svobod garantovaných Úmluvou se jednotlivci mohou domáhat nejenom ve vztazích vertikálních (stát-jednotlivec), ale také ve vztazích horizontálních (jednotlivec-jednotlivec). Jinými slovy, základní práva a svobody působí také mezi jednotlivci navzájem, přičemž právo jednoho je limitováno právem druhého, a to i přesto, že ani jeden nezamýšlí zasahovat do práva druhého. Pokud jeden nepřiměřeně a neoprávněně zasahuje do základních práv a svobod druhého, je povinností státu přijmout adekvátní opatření k tomu, aby takovým zásahům zabránil. Tato povinnost zahrnuje také procesní ochranu.

Pokud se senát Ústavního soudu vůbec nezabýval otázkou možného zásahu do práva na svobodné vyjadřování a zastávání určitého politického názoru určité skupiny osob (občanů Ruské federace – potenciálních klientů stěžovatele), chráněného článkem 10 Úmluvy, v důsledku jednání stěžovatele, je třeba zabývat se otázkou, zda došlo k naplnění pozitivních závazků ze strany státu ve smyslu Úmluvy.

V daném případě podpis politického prohlášení neznamenal nic jiného než „povolení“ ke vstupu do ubytovacích prostor stěžovatele. Ruští občané, kteří nepodepíší prohlášení, že se ztotožňují s politickým názorem stěžovatele, mají vstup zakázán. Je také možné, že někteří ruští občané mohou prohlášení podepsat jen proto, aby se mohli ubytovat (unaveni po cestě, nechce se jim hledat jiný hotel), ačkoliv ve skutečnosti zastávají jiný politický názor na anexi Krymu než stěžovatel. Potom je namístě použít argumentaci Evropského soudu pro lidská práva, který konstatoval ve věci Appleby a další v. Spojené království, že tam, kde, zákaz vstupu na (soukromý) majetek má za důsledek bránění v jakémkoliv výkonu svobody projevu nebo pokud jím může dojít k potření podstaty této svobody, nelze vyloučit, že dotčenému státu mohl vzniknout pozitivní závazek ochránit výkon této svobody zaručené Úmluvou tím, že upraví výkon majetkových práv. Příkladem lze uvést další případ Dink v. Turecko, ve kterém Evropský soud pro lidská práva zdůraznil, že státy mají povinnost (pozitivní závazek) vytvářet příznivé prostředí pro účast na veřejné debatě pro všechny zúčastněné osoby a umožnit jim tak, aby mohly vyjadřovat své názory a myšlenky beze strachu, i když se neshodují s názory, které zastávají státní orgány nebo významná část veřejnosti, a to i když jsou pro státní orgány nebo veřejnost šokující nebo popuzující.
V daném případě tedy nejde o to, zda se dva soudci senátu Ústavního soudu ztotožnili s politickými názory stěžovatele či nikoliv, nýbrž o to, zda byly a měly být dodrženy pozitivní závazky, které ukládá Úmluva, ze strany České republiky. Na prvním místě by v demokratické společnosti měla být vždy vláda práva. Již Marcus Tullius Cicero ve své „Řeči na obranu Caeciny“ uvedl: „Občanské právo se nemůže ani ohýbat přízní, ani drtit mocí, ani narušovat penězi.“ A ze stejných základů vychází John Rawls ve slavné „Teorii spravedlnosti“ o dva tisíce let později: „Ve spravedlivé společnosti jsou proto svobody rovnoprávného občanství chápány jako něco pevně daného; práva zajištěná spravedlností nejsou předmětem politického handrkování ani kalkulem společenských zájmů.“

Nelze nezmínit, že Úmluva obsahuje také článek 17 Úmluvy (zákaz zneužití práva), který stanoví, že: Nic v této Úmluvě nemůže být vykládáno tak, jako by dávalo státu, skupině nebo jednotlivci jakékoli právo vyvíjet činnost nebo dopouštět se činů zaměřených na zničení kteréhokoli ze zde přiznaných práv a svobod nebo na omezování těchto práv a svobod ve větším rozsahu, než to Úmluva stanoví. Nebylo by od věci posoudit obsah nálezu ve světle tohoto ustanovení.
A nyní k tomu co se může stát. Právně závazný nález Ústavního soudu není rozhodnutím dvou soudců Ústavního soudu, ale rozhodnutím jménem České republiky. Žádný stát nenese libě skutečnost, že jiný stát diskriminuje jeho občany z jakéhokoliv důvodu. Není tedy vyloučeno, že by Ruská federace nemohla podat mezistátní stížnost k Evropskému soudu pro lidská práva, neboť to umožňuje článek 33 Úmluvy, který zní následovně: Každá Vysoká smluvní strana může oznámit Soudu každé údajné porušení ustanovení Úmluvy Protokolů k ní jinou Vysokou smluvní stranou. Nelze samozřejmě spekulovat o tom, jak by v případě takového mezistátního sporu Evropský soud pro lidská práva rozhodl. Jedno je však jisté. Proti rozhodnutí Ústavního soudu se sice nelze odvolat na základě vnitrostátních právních předpisů, leč na poli mezinárodního práva veřejného přezkum tohoto nálezu možný je. A proto si na závěr dovolím citovat z učebnice mezinárodního práva veřejného, jejímž autorem je profesor Jiří Malenovský: Skutečnost, že určitý orgán veřejné moci v ČR nerespektuje lidskoprávní závazek státu z mezinárodního práva, a jde přitom o skutečnost, jež je z hlediska vnitrostátního práva již nezvratná, znamená porušení mezinárodního závazku, a je tudíž v rozporu i s čl. 1 odst. 2 Ústavy, tj. v rozporu s ústavním pořádkem. Mgr. Vladimíra Pejchalová Grünwaldová, LL.M., Ph.D.

Poznámky k článku JUDr. Zdeňka Koudelky: Ústavní soud obchodně tržním způsobem

Vladimíra Pejchalová Grünwaldová: Mgr. Vladimíra Pejchalová Grünwaldová, LL.M., Ph.D. je vysokoškolský pedagog, v minulosti působila jako stálý zástupce Parlamentu ČR při Parlamentním shromáždění Rady Evropy a jako právník Kanceláře Evropského soudu pro lidská práva, ceskajustice.cz

OBHÁJCI RATHA VZNESLI NÁMITKU PROTI MANIPULACI S PŘÍSEDÍCÍMI

Dnešní jednání senátu Krajského soudu v Praze (KS), který projednává obžalobu na několik osob a firem v dalším případu, spojených s bývalým hejtmanem Davidem Rathem, bylo přerušeno. Obhájci totiž vznesli námitku proti dvěma přísedícím a jejich náhradnici, kteří podle jejich názoru byli vybráni v rozporu se zákonem.

Obžaloba byla podána na devět fyzických (David Rath, Kateřina Pancová, Petr Kott, Martin Houdek, Martin Jireš, Pavel Pilát, Jiří Anděl, Lucia Novanská a Pavel Drážďanský) a osm právnických osob, včetně firmy Metrostav. Státní zástupce Vrchního státního zastupitelství v Praze (VSZ) Jiří Pražák obžalované viní z přijetí úplatku, podílnictví, sjednání výhody při veřejné zakázce či poškození finančních zájmů Evropské unie.

Námitku proti způsobu výběru a ustanovení přísedících vznesl obhájce firmy Metrostav Ondřej Blaha z advokátní kanceláře Benešová, Beránek, Blaha a připojili se k ní i ostatní obhájci. Byl učiněn také návrh na provedení výslechu přísedících, aby vysvětlili, za jakých okolností se k účasti na jednání senátu dostali.

Podle podrobného odůvodnění námitky mělo dojít k nezákonnému výběru přísedících Gabriely Nardelli a Zdeňka Morávka a náhradnice Anny Kristlové, kteří byli určeni přísedícími senátu předsedkyně Ivy Říhové rozvrhem práce k 8. lednu letošního roku. V době, kdy žaloba napadla k soudu, tedy 12. července 2018, byl přitom přísedícím u KS v Praze pouze Zdeněk Morávek, avšak v jiném oddělení.

V námitce se obhájci opírají o ustanovení zákona o soudech a soudcích, podle něhož má být dopředu známé, jaké je složení senátů a změny v rozvrhu práce nemají zasáhnout do věcí, v nichž byl učiněn úkon. V tomto případě však k datu podání obžaloby žádný z přísedících nebyl zařazen do příslušného oddělení, z nichž bylo možné přísedící a jejich náhradníky vybrat. Přísedící Morávek se stal členem tohoto oddělení až změnou rozvrhu práce 1. prosince 2018. Gabriella Nardelli a Anna Kristlová dokonce až 8. ledna 2019, tedy pouhý týden před prvním dnem hlavního líčení. A až poté, co 10. a 11. října 2018 učinila předsedkyně senátu Říhové ve věci úkony.

Změny mohly být dle obhajoby účelové

V námitce je také vznesena pochybnost nad tím, zde některé změny v soudních odděleních a ve složení přísedících nebyly učiněny účelově. Jedná se především o to, že dva přísedící ze senátu soudce Iva Zelinky, který v roce 2016 rozhodl ve stejné věci o jejím vrácení státnímu zástupci k dopracování s tím, že mají vyloučeny a zničeny z důvodu údajné nezákonnosti pořízené odposlechy a záznamy, byli změnou rozvrhu práce převedeni do nového oddělení. Soudce Zelinka však posléze odešel do penze a věc převzal senát soudkyně Říhové. „Paní Pašková a Ing. Petíř byli totiž s účinností k 1. 8. 2018 (v souvislosti se zrušením soudního oddělení č. 4) přiděleni jakožto přísedící k soudnímu oddělení č. 1, kterému nově v projednávané věci obžaloba napadla. Z tohoto oddělení č. 1 pak však byli k datu 1. 10. 2018, tj. pouhých 10 dnů předtím než Mgr. Iva Říhová musela v souladu s § 181 odst. 3 trestního řádu učinit první úkon ve věci – tj. buď nařídit hlavní líčení či například předběžné projednání obžaloby, přísedící paní Pašková a Ing. Petíř opětovně vyjmuti a přiděleni k nově zřízenému soudnímu oddělení č. 3. Pokud by se tak nestalo (a k přidělení právě paní Paškové a Ing. Petíře k oddělení č. 3 neexistuje žádný zjevný relevantní důvod), byli by přísedící se znalostí spisu, tj. paní Pašková a Ing. Petíř, zjevně povoláni k rozhodování v této věci (nemusel by být ani účelově k soudnímu oddělení č. 1 k datu 1. 12. 2018 přidělen JUDr. Morávek)“, konstatuje se v námitce, kterou má Česká justice k dispozici.

V ní se také obhájci pozastavují nad tím, že zatímco oba zmínění přísedící disponují znalostí rozsáhlého spisového materiálu, byli místo nich údajně nedostatečně odůvodněnými změnami rozvrhu práce a reorganizací oddělení povoláni pouhý týden před prvním dnem hlavního líčení přísedící noví. Ti navíc měli ke studiu dostat spisový materiál už 3. ledna 2019, tedy ještě předtím, než vstoupila příslušná změna rozvrhu práce o týden později v platnost.

V neposlední řadě je také vznesena pochybnost nad uvedeným důvodem pro tyto změny, kdy se mělo jednat o vyjádření neochoty všech oslovených přísedících v senátu zasednout, přičemž to není nikde písemně zaneseno a není tak možné věc přezkoumat.

Soudkyně Říhová dnešní jednání přerušila s tím, že o námitce rozhodne v neveřejném zasedání. Další jednání soudu má proběhnout příští týden ve středu, ceskajustice.cz

MINISTR PELIKÁN CHYBOVAL NAPŘÍŠTĚ MINISTŘI MUSÍ POČKAT AŽ DO VYŘEŠENÍ AZYLU

Ministři spravedlnosti budou moci napříště povolit vydání stíhaných cizinců do třetího státu až tehdy, když bude definitivně ukončeno azylové řízení včetně jeho soudního přezkumu. Takový závěr učinilo ministerstvo poté, co se seznámilo s nálezem Ústavního soudu v případu Rusa Jevgenije Nikulina vydaného do USA. Na dotaz ČTK to sdělilo tiskové oddělení úřadu a doplnilo, že Nikulin zatím nepodal žádost o náhradu škody za nesprávný úřední postup.

Ústavní soud v dubnu konstatoval, že exministr Robert Pelikán (ANO) porušil při vydání údajného hackera Nikulina do Spojených států zákon, protože nepočkal na vyřešení Rusovy kasační stížnosti ohledně neudělení azylu. Pelikánovo rozhodnutí proto soud zrušil, a to i přesto, že Nikulin nakonec český azyl nezískal. Na aktuální situaci Rusa, který v zámoří čeká na soud kvůli krádežím dat z internetových účtů, krok ústavních soudců nic nezměnil.

Podle názoru Ústavního soudu tedy ministři musí s rozhodnutím o povolení extradice počkat do vyřešení azylu i v případech, kdy vydání k trestnímu stíhání žádá stát odlišný od země původu dané osoby. „Toto zpřesnění judikatury Ústavního soudu bude ministerstvo spravedlnosti samozřejmě respektovat,“ uvedl nyní úřad.

Ministerstvo souhlasí s konstatováním Ústavního soudu, že procesní postup při vydávání do cizího státu je neobvykle složitý a časově neúměrně dlouhý. Současný stav je totiž takový, že pokud cizinec využije všech právních možností, tak se jeho věcí zabývají dva soudy posuzující přípustnost jeho vydání, ministerstvo vnitra, dva soudy ve správním soudnictví, ministr spravedlnosti a Ústavní soud.

„Podnět Ústavního soudu ke zjednodušení celého procesu tak lze uvítat, bude však znamenat změnu platné právní úpravy, na jejíž nové podobě bude potřeba úzce spolupracovat s ministerstvem vnitra, do jehož gesce spadá problematika řízení o mezinárodní ochraně,“ doplnilo ministerstvo.

Česká policie zadržela Nikulina v říjnu 2016 v Praze na základě amerického zatykače, který ho spojuje s devíti skutky z let 2012 až 2013. Podle amerických vyšetřovatelů se dopustil útoků na sociální sítě LinkedIn a Formspring a na webové úložiště Dropbox. O vydání Nikulina projevilo vedle USA zájem i Rusko. Kolize obou žádostí vyvolala politické pnutí na mezinárodní i domácí scéně. Pelikán nakonec povolil mužovo vydání do USA v březnu 2018. Nikulinův advokát uvedl, že dubnový nález Ústavního soudu otevírá jeho klientovi cestu k možnému odškodnění od ČR.

PŘEDSEDA VS BUREŠ: VÝROKY SOUDCE LNĚNIČKY NEBYLY VHODNÉ

Výroky o „špatném rozhodnutí“ v kauze Lukáše Nečesaného předsedy senátu Vrchního soudu v Praze Jiřího Lněničky byly expresivní a nebyly vhodné. Kárnou žalobu však na soudce předseda Jaroslav Bureš nepodá. Uvedl to v odpovědi na podnět, který proti Lněničkovi podal Spolek Šalamoun.

Rozhodnutí v kauze Nečesaný je špatné, ale vzhledem k procesní situaci nebyla lepší možnost. Tak v březnu komentoval soudce Vrchního soudu v Praze Jiří Lněnička rozhodnutí svého senátu. Podle spolku tak poškodil pověst tuzemské justice.

Podnět k podání kárné žaloby řešil s Lněničkou místopředseda pro trestní věci Jan Sváček. Podle něj Lněnička svým odůvodněním rozhodnutí odvolacího soudu nenarušil důstojnost soudcovské funkce nebo ohrožení důvěry v nezávislé a nestranné rozhodování.

Bureš se se závěrem Sváčka ztotožňuje, byť slova o „špatném rozhodnutí“ považuje za expresivní. „Jakkoliv nepovažuji vhodné užití poněkud expresivních výrazů (výše zmíněných) předsedou senátu při odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu, ztotožňuji se se stanoviskem pana místopředsedy Sváčka a Váš podnět k podání návrhu na zahájení kárného řízení s předsedou senátu proto pokládám za nedůvodný a pohovor, který vedl pan místopředseda Sváček s předsedou senátu JUDr. Jiřím Lněničkou za postačující,“ uvedl Bureš v odpovědi. Při ústním odůvodnění se podle něj Lněnička neodchýlil od důvodů, uvedených v písemném odůvodnění rozhodnutí.

Bureš dále cituje z dřívějšího rozhodnutí Nejvyššího soudu, podle kterého rozdílný názor odvolacího soudu od názoru obhajoby a nalézacího soudu nemůže být sám o sobě důvodem k podjatosti senátu.

Soudce Lněnička také při ústním odůvodnění uvedl, že v jiném případě by důkazy v kauze Nečesaný k odsouzení stačily. „Problémem této věci není, že by byl nedostatek důkazů, ale jejich hodnocení. Máme za to, že v přípravném řízení bylo shromážděno dostatečné množství důkazů, které by v jiné trestní věci pro uznání viny bohatě postačovaly,“ konstatoval Lněnička. Podle Bureše měl na mysli kvantitu důkazů při porovnání s jinými kauzami.

Kvůli výrokům Lněničky podal advokát Nečesaného Zdeněk Koudelka také ústavní stížnost.
Případ zřejmě nekončí a pravomocné rozhodnutí vrchního soudu nemusí být definitivní. Krajské státní zastupitelství v Hradci Králové avizovalo, že podá podnět pro dovolání k Nejvyššímu státnímu zastupitelství v Brně. Dovolání musí podat nejvyšší státní zástupce Pavel Zeman.

Krajský soud Nečesaného nejprve dvakrát potrestal 16 lety vězení, vrchní soud mu trest snížil na 13 let. Nečesaný strávil za mřížemi 1,5 roku, poté se po zásahu Nejvyššího soudu dostal na svobodu. Přispěla k tomu stížnost pro porušení zákona, kterou v mladíkův prospěch podala tehdejší ministryně spravedlnosti Helena Válková (ANO), ceskajustice.cz

PODLE NSZ ZEMANA NELZE OBJEDNAT TRESTNÍ STÍHÁNÍ?

Nejvyšší státní zástupce Pavel Zeman vyloučil, že lze v České republice beztrestně objednat trestní stíhání. Uvedl to dnes na webu Nejvyššího státního zastupitelství. Ministryně spravedlnosti Marie Benešová (za ANO) naznačila, že to možné je.„Doposud jsem neviděl žádný dokument, ať už se nazývá analýzou, posudkem či oponentní zprávou, na základě kterého bych mohl věcně argumentovat a podat věcnou odpověď.

Z tohoto důvodu je nemožné se k problému vyjádřit. V obecné rovině však mohu sdělit, že Česká republika je právním státem, kde orgány činné v trestním řízení dodržují zákony, a dojde-li, čistě ojediněle, k nějakému excesivnímu jednání, pak na to orgány činné v trestním řízení reagují, jak již v minulosti osvědčily v případech trestního stíhání i odsouzení lidí z vlastních řad. Z tohoto pohledu tedy mohu zásadně vyloučit, že lze v České republice beztrestně objednat trestní stíhání,“ uvedl Zeman.

Že je v Česku možné objednat trestní stíhání tvrdili prezident Miloš Zeman a premiér Andrej Babiš (ANO). Jejich výroky tehdy odmítla policie, Česká advokátní komora i předseda Nejvyššího soudu Pavel Šámal. Benešová pro Zemana ještě jako jeho poradkyně vypracovala zprávu, kde možnost objednání trestního stíhání naznačila. „Já jsem tam popisovala různé jevy, které jsou v současné době aktuální, co se týče státních zástupců. Popsala jsem tam třemi větami dvě kauzy, které jsou dostupné z veřejných zdrojů,“ uvedla Benešová.

První z nich byla podle ministryně kauza Beretta, která se týká vynášení informací z trestních řízení. „Bylo skutečně vytvořeno usnesení o zahájení trestního stíhání na advokáta v kauze Škoda Transportation versus České dráhy. To trestní oznámení směřovalo na jeho (advokátův) postih pro podvod,“ řekla Benešová.

„Šlo o to, že – tady už se v podstatě podmíněné tresty nemohou dávat, tam už by hrozil trest nepodmíněný – a to bylo smyšlené usnesení o zahájení (trestního stíhání), které bylo jedním policistou dáno do systému policie a státní zástupkyně to akceptovala,“ uvedla Benešová. „Jak asi budeme nazývat takovéto jednání než objednávkové trestní stíhání,“ řekla.

Druhou kauzou, kterou zmínila, byl případ údajného tunelování papírenské společnosti Neograph, v němž byl obžalován její bývalý obchodní ředitel Vladimír Sitta mladší. Vrchní soud v Praze ho osvobodil.
Benešová ve čtvrtek odmítla poslaneckou žádost zprávu zveřejnit. „Je to neveřejná listina určená pro prezidenta, takže z mé strany ji nedostanete. A můžete se obrátit na prezidentskou kancelář,“ řekla Benešová na žádost předsedy pirátských poslanců Jakuba Michálka.