iSPIGL

internetové noviny ispigl.eu

Obcházet imunitu obavou ze ztráty důkazů absurdní

Neobvyklý procesní postup opět provází případ vyšetřování možné korupce při rozhodování Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže (ÚOHS) ohledně mýtného systému, v němž jsou podezřelí mj. předseda tohoto úřadu Petr Rafaj, ředitel společnosti Kapsch Karel Feix a potenciálně také poslanec a předseda poslaneckého klubu hnutí ANO Jaroslav Faltýnek.

Dozorový státní zástupce Vrchního státního zastupitelství v Olomouci (VSZ) totiž požádal soud o povolení domovní prohlídky u poslance Faltýnka ještě předtím, než požádal Poslaneckou sněmovnu o jeho vydání k trestnímu stíhání. Jako důvod, kterému přisvědčil i procesní soud, uvedl, že by v případě opačného postupu, tedy že by domovní prohlídce předcházela žádost o vydání poslance k trestnímu stíhání, mohlo dojít k ničení důkazů.

„Zcela zjevně v současné době v dané trestní věci tudíž existuje nebezpečí, že by při (případném) podání žádosti o vydání poslance Faltýnka k trestnímu stíhání mohlo dojít ke zničení, ukrytí, případně ke změně obsahu výše zmíněných důkazních prostředků, přičemž uvedené důkazy mohou vést k usvědčení pachatele či pachatelů závažné úmyslné trestné činnosti“, má se uvádět v dokumentu, který zveřejnil deník Právo jako povolení soudu k domovní prohlídce u poslance Jaroslava Faltýnka.

Takový postup je ovšem podle vedoucího Katedry trestního práva Právnické fakulty Univerzity Karlovy v Praze profesora Jiří Jelínka sporný. „Do doby zahájení trestního stíhání nemohou orgány činné v trestním řízení provádět vůči poslanci, požívajícímu imunitu, žádné procesní úkony, například provádět domovní prohlídku, vyzývat jej k vydání věci etc. Poslanec má jedinou povinnost – dostavit se na předvolání k orgánu činnému v trestním řízení“, reagoval pro Českou justici Jelínek.

Podle profesora Jelínka zní odůvodnění opačného postupu, jak uvádí citace z dokumentu v deníku Právo, absurdně. „Odůvodnit opačný názor a na něm založenou praxi, tím, že dotyčná osoba by mohla ničit a likvidovat důkazy, jakmile by se dozvěděla o zájmu orgánů činných v trestním řízení, je absurdní. Takto by se přeci mohla odůvodnit jakákoliv nezákonnost. Poslanecká imunita by byla derogována údajnou obavou ze ztráty důkazů“, vysvětluje profesor Jelínek, přední český odborník na trestní právo.

Jiná situace by podle Jelínka nastala v případě, že bylo zahájeno trestní stíhání proti jiné osobě a v rámci jejího trestního stíhání by se orgány činné v trestním řízení obrátily na poslance, že by potřebovaly opatřit nějaký důkaz proti této osobě. V tomto případě by však takto opatřené důkazy, které by poslanec dobrovolně poskytl, nemohly sloužit v budoucím trestním řízení proti poslanci, krytého imunitou. Petr Dimun, ceskajustice.cz

PŘEDSEDA VS JUDR BUREŠ: EXEKUČNÍ TITUL PRO SOUD ZÁVAZNÝ

Exekuční soud, který nařizuje exekuci a pověří určitého soudního exekutora jejím provedením může zkoumat pouze materiální vykonavatelnost rozhodnutí o exekuci, tedy zda uloženou povinnost k plnění lze vykonat. Jinak je podle předsedy Vrchního soudu v Praze Jaroslava Bureše exekuční titul bez výjimky závazný. V praxi tomu tak ale podle informací České justice vždy není a v posledních letech se ojediněle exekuční soudy snaží do merita exekučních titulů zasahovat.

- Exekuční řád platí bezmála 20 let. V rámci jeho přípravy a projednávání jste byl jako uznávaný odborník na civilní proces požádán tehdejším ministrem spravedlnosti Otakarem Motejlem o korekturu tehdejšího poslaneckého návrhu. A jako jeho následník ve funkci ministra jste exekuční řád uváděl v život. Jak hodnotíte téměř dvacetileté působení této normy z hlediska přínosů?

Je příznačné, že nejvýznamnější změnu po r. 1989 v oblasti exekučního práva nepřinesla žádná z novel občanského soudního řádu, měnící ustanovení o výkonu rozhodnutí, ale přijetí zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů. Kromě toho, že soudům tím byla odňata jejich dosavadní výlučnost v postihování majetku fyzických a právnických osob a že vynucováním splnění povinnosti byly pověřeny „soukromé osoby“ („podnikatelé“), označené jako soudní exekutoři, vznikla přijetím této právní úpravy určitá „dvojkolejnost“ vymáhání splnění povinností.

Exekuční řád byl koncem minulého století a tisíciletí připravován skupinou poslanců v reakci na stav vymahatelnosti práva. Ten byl tehdy nedobrý. Soudy, které měly monopol na výkon rozhodnutí, neměly dostatečnou kapacitu, chyběli vykonavatelé a též účinná úprava postihu dlužníkova majetku. Je logické, že tu byla silná a oprávněná poptávka po změně. Ovšem dosáhnout ideálního stavu není snadné. Za ideální považuji stav, kdy společnost je ekonomicky zdravá v tom smyslu slova, že vztah věřitele a dlužníka je vyvážený. Věřitelé právem očekávají, že dlužník řádně a včas zaplatí a dlužník si je své povinnosti vědom, chová se po dle toho a ví, že nezaplatí – li, přijde rychle účinná exekuce. Snaha dosáhnout této vyváženosti probíhá, a to nejen u nás, na vlnách. Jednou se nese na vlně doby věřitelské, pak zase na vlně doby dlužnické. Nyní se Česká republika – a najen ona – nachází znovu v éře době dlužnické v důsledku přepjaté představy, že zdravé ekonomické chování lidí lze ovlivnit regulací a ochranářstvím.

Po příjetí exekučního řádu si věřitelé nějakou dobu užívali doby věřitelské; exekuce po určitém úvodním rozjezdu začaly fungovat. Vymahatelnost se výrazně zlepšila. Ochrana oprávněných práv dlužníka byla a je zaručena v prostředí občanského soudního řádu. Soudy i nadále kontrolovaly exekuční tituly a rozhodovaly o návrzích na odklad či zastavení exekuce. To ostatně platí s menšími změnami stále.

Zpětným pohledem lze jistě mnohé kritizovat. Někteří hodnotili negativně především tzv. dvojkolejnost výkonu rozhodnutí a exekucí. Přesto považuji vytvoření systému exekucí vedených exekutory pod kontrolou soudu za zásadní přínos ke zlepšení stavu vymahatelnosti práva.

- Jaká vidíte negativa exekučního řádu za léta jeho působení?

Negativa nevidím ve zmíněné dvojkolejnosti. Jistěže nejde o systémově čisté řešení. Nicméně v současné době jde spíše o dvojkolejnost právní než faktickou. Počet soudních výkonů rozhodnutí je v zásadě zanedbatelný. Exekuce zcela převažují. Je na volbě věřitele, kterou cestu zvolí. Ovšem volbu věřitele výrazně ovlivňuje fakt, že soudy nejsou vybaveny stejnými kompetencemi a mají méně oprávnění, než soudní exekutoři. Představuji si, že do budoucna lze postupně výkon rozhodnutí u soudu opustit. Soudům by mohla a měla zůstat role kontrolní ve fázi nařizování exekuce a především rozhodování o různých námitkách proti exekuci ve formě návrhu na její zastavení či odklad.

Je tu ovšem negativum zcela zásadní. Tradičně se na právnických fakultách vyučuje, že insolvenční řízení začíná tam, kde končí exekuce a v exekuci, tedy v individuálním postihu dlužníkova majetku, nelze pokračovat, jestliže jeho majetek nepostačuje k uspokojení všech splatných vykonatelných pohledávek věřitelů.

V praxi se tato samozřejmá zásada uplatňuje velmi obtížně; je zcela běžné, že několik exekutorů vede třeba i různými způsoby pro jednotlivé oprávněné věřitele exekuce proti dlužníkovi, který je v úpadku. To je zásadně nepřípustné. Nemyslím, že stav bude o mnoho lepší po přijetí tzv. oddlužovací novely. Úprava v insolvenčním zákoně, která spojuje se zahájením insolvečního řízení a zjednoduššeně řečeno s návrhem na povolení odldlužení účinek, jež brání dalšímu vedení individuální exekuce, sama o sobě nepostačuje. Měly by tu být pro dlužníka systémové záruky, že exekutor nebude pokračovat v exekuci po zjištění, že dlužník je v úpadku. Myslím, že vhodné by bylo vybavit exekutora oprávněním ( či povinností) , aby v takové situaci sám zahájil insolvenční řízení a byl motivován určitou výhodou ve prospěch pořadí „ svých“ věřitelů, jejichž pohledávky vymáhá v exekuci.

- Legislativní rada vlády vrátila ministerstvu spravedlnosti novelu exekučního řádu. Ztotožňujete se s jejími závěry?

Ne zcela. Tzv. rajonizace exekucí podle exekutorů by skutečně nic dobrého nepřinesla. Vznikly by disproporce a nežádoucí monopoly. Co naopak je podle mého názoru žádoucí, je „rajonizace dlužníků“. Měla by platit zásada, jeden dlužník, jeden exekutor; majetek dlužníka by měl být po nařízení exekuce a pověření exekutora nadále postihován zásadně jen jedním exekutorem. Toho ovšem lze efektivně dosáhnout až na krajské úrovni. Tyto změny jsou žádoucí a prospěšné, byť by šlo ještě o novelizaci platné úpravy. Pozitivním efektem může být snížení zátěže povinných pohledávkami, jež vznikají jen ze samotného provádění exekuce.

Vidíte nějaké jiné problémové oblasti, které by se měly řešit, než ty, které se snažilo novelami upravit ministerstvo?
Jednu jsem již zmínil. Čemu se nelze v blízké budoucnosti vyhnout, je potřeba revidovat všechny způsoby exekuce a uvést je do souladu s hmotněprávními úpravami, zejména v občanském zákoníku. Jestliže hmotné právo upravuje nároky, pak musí být skutkové podstaty formulovány tak, aby byla oprávnění z nich byla vynutitelná jednotlivými způsoby exekuce. Pustí –li zákonodárce svou fantazii mimo tento rámec, což se stalo v Občanském zákoníku na mnoha místech, nezbývá než nápravu sjednat v právu exekučním.

- V posledních letech jsme mohli ojediněle narazit na snahy “exekučních soudů” do merita exekučních titulů. Je takové zasahování přípustné? Nejedná se o překročení pravomoci soudu? K zasahování exekučních soudů do merita exekučních titulů existuje judikatura, která takové postupy nedovoluje. Jak se ale vypořádat se situací, kdy se to přesto děje?

Je třeba rozlišovat rozhodnutí ( soudů, či jiných orgánů) a jiné exekuční tituly, které nejsou rozhodnutími. Je-li v exekuci titulem rozhodnutí, jehož vlastností je závaznost, může povinný zpochybňovat jen to, zda exekuční titul je vykonatelný po stránce formální a materiální a zda oprávněný a povinný jsou věcně legitimováni (rozsah a způsoby exekuce v této souvislosti ponechávám stranou). Vlastní titul, tedy to jak nalézací soud rozhodl, je exekuční soud oprávněn zkoumat jedině co do materiální vykonatelnosti, tedy zda uloženou povinnost k plnění lze vykonat některých ze zákonných způsobů exekuce. Jinak je titul závazný. U soudních rozhodnutí platí tato zásada bezvýjimečně.

Určitou výjimku připouští Judikatura Nejvyššího soudu u tzv. rozhodčích nálezů vydaných rozhodcem určeným na základě neplatné rozhodčí doložky. Takové nálezy nejsou považovány za způsobilý exekuční titul.

Jinak je tomu u titulů, které nejsou rozhodnutími a jejichž vlastností není závaznost, jako např. u notářský zápisů o vykonatelnosti. Notářský zápis o dohodě – i když je exekučním titulem – není rozhodnutím a nemá účinky, které zákon s rozhodnutím spojuje. Otázka, zda oprávněná osoba má či nemá podle hmotného práva nárok na vymáhané plnění, se řeší ve zvláštním „sporném“ řízení o zastavení soudního výkonu (exekuce.) Eva Paseková, ceskajustice.cz

UNIE ŽALOBCŮ O ODVOLANOSTI VEDOUCÍCH FUNKCIONÁŘŮ

Již tradičně bez účastni médií proběhl tento týden sněm Unie státních zástupců. „Na shromáždění Unie dnes jako hosté promluvili ministr spravedlnosti Jan Kněžínek, nejvyšší státní zástupce Pavel Zeman, čestná prezidentka Unie Lenka Bradáčová a prezidentka Soudcovské unie Daniela Zemanová,“ uvedl spolek na sociálních sítích. Další informace nezveřejnil.

Unie dlouhodobě komunikuje pouze s vybranými zástupci médií, proto se České justici detaily o shromáždění zjistit nepodařilo, protože Unie je odmítla komentovat. „Na shromáždění vystoupil též člen prezídia Unie obhájců Marek Nespala, který uvedl, že obhájci a státní zástupci mají působit na jednom poli trestního práva a nikoliv na různých březích,“ uvedla na twitteru Unie obhájců.

Akci komentovalo i Ministerstvo spravedlnosti. „Diskutovalo se například o změnách v souvislosti se zavedením odvolatelnosti vedoucích státních zástupců nebo o zavedení délky jejich funkčních období,“ uvedl resort rovněž na twitteru.

Unie státních zástupců České republiky je dobrovolný stavovský nepolitický spolek státních zástupců, právních čekatelů a asistentů státních zástupců České republiky. Členství je dobrovolné, v současné době je členem spolku podle Wikipedie okolo 31 % státních zástupců, právních čekatelů a asistentů, ceskajustice.cz

EXPERTI VOLAJÍ PO DEKRIMINALIZACI

Pokud by hodnocení českého trestního zákoníku vycházelo z konference Trestní zákoník – 10 let od přijetí, výsledkem by muselo být „obstál“. Přes výhrady, absenci některých úprav a v některých bodech nenaplněná očekávání jde o úspěšný kodex. O českém trestním právu však ve stále větší míře rozhoduje trestní právo jiných zemí nebo právo produkované mezinárodními organizacemi jako je Evropská unie a odborníci začínají volat po dekriminalizaci.

Takové závěry se opakovaly ve vědeckých příspěvcích více než třiceti českých a slovenských odborníků v trestním právu v rámci mezinárodní konference Trestní zákoník – 10 let od přijetí. Akci jako vědeckou konferenci pořádala ve čtvrtek 14. března 2019 Katedra trestního práva Právnické fakulty Univerzity Karlovy spolu s Katedrou právních disciplín a veřejné správy Metropolitní univerzity Praha.

O třech výrazných krocích, které posunuly české trestní právo hned v úvodu promluvil respektovaný odborník a vedoucí katedry trestního práva PF UK Jiří Jelínek. Podle jeho slov je český trestní zákoník z roku 2009 krokem k reformě trestního práva po roce 1989. Na tento krok navázala trestní odpovědnost právnických osob a na třetí krok, kterým by měla být rekodifikace trestního řádu, stále čekáme.

Kodex neměl být založen na zostření represe

Jelínek rovněž promluvil o souvislostech přijetí nového trestního zákona, a to o rovině kriminálně-politické, juristické a legislativně-technické. Nový trestní zákoníkvznikal ve společenské atmosféře, která po jeho vniku volala a odrážela nové politicko-ekonomické skutečnosti po roce 1989.

Přesto vznik tohoto kodexu vyvolává otázky, mimo jiné, zda musel být založen na zostření represe nebo zda nebylo žádoucí počkat na rekodifikaci trestního práva procesního, uvedl Jelínek.

Co se týče roviny juristické a novou kategorizaci na přečiny a zločiny, považuje Jiří Jelínek vymezení přečinů za příliš široké, bez diferenciace, kriteria společenské škodlivosti se nacházejí na jiném místě zákona, než by měla a není správě řešena otázka omylu v trestním právu.

K rovně legislativně – technické pak položil otázku, zda bylo třeba, aby zákonodárce zakotvil tolik kasuistických skutkových podstat. Jako příklad uvedl „provozování prostituce v blízkosti škol“.

„Nemělo by dojít k dekriminalizaci některých skutků?“, vznesl otázku prof. Jelínek s tím, že by měla jít ruku v ruce s reformou správního soudnictví. Poté uvedl některé příklady skutků, které by podle něho v budoucnosti neměly být trestnými činy jako například pomluva, trestný čin opilství, provozování nepoctivých her a sázek nebo zanedbání povinné výživy – tedy neplacení výživného.

Poslední skutek je podle něho kriminalizace občansko-právní pohledávky: „Trestní právo kriminalizuje civilní pohledávku a vytváří skupinu recidivistů. Trestní oznámení nesměřuje k trestu, ale k vymožení pohledávky,“ uvedl Jelínek.
Brutalizace trestního práva, zavádění nových trestných činů

Také podle dalšího odborníka, bývalého ústavního soudce prof. Jana Musila došlo k brutalizaci trestní politiky a rozšiřování kriminalizace zaváděním stále nových trestných činů.

Uvedl to ve své přednášce „Trend českého zákonodárce směřující k tzv. předsunutí trestní odpovědnosti“. Z historického pohledu se podle jeho slov až do 80. let minulého století zdálo, že se směřuje k dekriminalizaci některých jednání lidí. Jenže v 80. letech se trend začal obracet pod vlivem nových forem trestné činnosti a zejména terorismu. „Máme v tomto obratu setrvávat nebo se zamyslet a opět se pokusit trend zvrátit?,“ položil otázku Musil.

Trestní postih má být až nejzažší řešení Foto: VSCR

Z tohoto hlediska je podle jeho mínění nový trestní zákoník promarněná příležitost. „Nový trestní zákon propásl příležitost a pokračuje brutalizace trestního práva,“ uvedl. V čem se to projevuje? Například zaváděním nových činů předčasně dokonaných, postihováním v oblasti informatizace a komputerizace, trestními činy poškození záznamu počítačového systému, poškození geodetického bodu, výroba a nakládání s látkami s hormonálním účinkem.

„Nekritizuji to, takový postup lze připustit,“ uvedl bývalý ústavní soudce s tím, že u trestného činu účast na teroristické skupině nelze vyčkávat dokonání. „Ale je nutno podstoupit argumenty, že kriminalizace je na místě. I zákonodárce musí ctít svobodu,“ řekl prof. Jan Musil. Dalším projevem brutalizace je podle něj fakt, že nebyla využita možnost zmírnění trestů zejména u přípravy a pokusu a obě etapy trestného činu jsou trestány jako dokonané. Poté uvedl jako příklad špatného směřování a špatné víry v přísnost třicetiletý trest odnětí svobody pro matku, která se dopustila trestného činu vraždy svého dítěte otrávením chemikálií, ale dítě pokus přežilo.

Český zákonodárce není autonomní

Na fenomén zavádění nových trestných činů, novou kriminalizaci lidského chování a brutalizaci práva reagoval předseda Nejvyššího soudu Pavel Šámal, který upozornil, že český Parlament nemá vlastní samostatnou vůli, ale je podřízen nadnárodním organizacím: „Zákonodárce není autonomním subjektem,“ uvedl prof. Šámal.
„To jsou všechno evropské a mezinárodní smlouvy a právo Evropské unie a zákonodárce nemá žádnou šanci s tím cokoli dělat,“ řekl Šámal. Jako příklad uvedl vypuštění trestného činu podílnictví: „Máme tady Moneyval, a to je příkaz a přes to vlak nejede,“ uvedl k některým změnám trestního práva.

Za dekriminalizaci se ve svém příspěvku postavil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství Miroslav Růžička v přednášce „K některým otázkám materiálního korektivu zakotveného trestním zákoníkem z pohledu státního zástupce“.
Trestně právní postih musí podle jeho slov představovat ultima ratio – nejzazší řešení. Podle něho § 12 říká, že trestně-právní postih lze uplatnit jen v případech, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti dle jiného předpisu.

Jenže praxe je nejednotná a přístup k tomuto ustanovení je podle jeho slov dvojí: Méně závažná jednání řešit jako přestupky a jiná protiprávní jednání nebo dle trestního kolegia Nejvyššího soudu, kdy skutek naplní znaky trestného činu, ale z okolností by neměl být posuzován jako trestný čin. Podle jeho slov jsou dnes totiž skutkové podstaty obsaženy v takřka nekonečném množství různých právních předpisů. „Jako státní zástupce říkám nekriminalizovat nadměrně,“ řekl Miroslav Růžička.

Jak dále uvedl, zkoumal praxi státních zástupců a policie, „dotazoval se, jak to řeší“ a zjistil, že v prvním případě postupují některé činy jiným orgánům jako přestupky. V druhém případě je berou jako trestný čin, když jde o hraniční případy. „Nepředávají to přestupkovému orgánu, řeší se tedy v neprospěch,“ uvedl doslova státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství Miroslav Růžička.

„Desetiletí a staletí se říká, že ne všechny společenské problémy lze řešit přes trestní právo. Avšak stále znovu a znovu jsou o to činěny pokusy,“ uvedl v závěru svého příspěvku Miroslav Růžička, Irena Válová, ceskajustice

PŘES 260 ASOCIACÍ Z EVROPY PODPORUJE AUTORSKÉ PRÁVO

V Evropském parlamentu proběhne ve dnech 25. až 28. března 2019 zasedání, na kterém se bude pravděpodobně hlasovat o konečné podobě evropské směrnice o autorském právu na jednotném digitálním trhu. Tato směrnice má zásadní význam pro budoucí vývoj a podobu mediálního trhu v zemích Evropské unie. Pro vydavatele a novináře je důležité zejména to, že směrnice v článku 11 přináší odvozená autorská práva také vydavatelům tisku, kteří díky tomu budou moci lépe prosazovat své právo k obsahu v případě jeho dalšího komerčního užívání a formou licencí nebo podobným způsobem získávat podíl na příjmech jiných subjektů, zejména digitálních platforem, které dosud ve svých službách vydavatelský obsah užívají bezplatně.

S tím, jak se přibližuje termín hlasování, zvyšuje se aktivita odpůrců směrnice. Jejich motivací jsou především ekonomické zájmy, protože právo vydavatelů naruší jejich současné obchodní modely, kdy budovali své služby na bezplatném využívání obsahu. Vydavatelé jej vytváří se značnými náklady, aniž by jim alespoň jejich část byla kompenzována. Hlavní působení kritiků směrnice se soustřeďuje v současné době na poslance Evropského parlamentu. Ti jsou například zavalováni tisíci e-mailů od tzv. nespokojené veřejnosti, což jsou ale většinou předem organizované kampaně. Jsou organizovány veřejné protesty jakoby na „ochranu svobody internetu“, ale většinou jsou za tím skryté obchodní zájmy nebo cílená politická agitace.

Naproti tomu vydavatelé a novináři v celé Evropě se snaží upozorňovat na potřebnost přijetí reformy autorského práva, která by zajistila další existenci svobodného, nezávislého a profesionálně vytvářeného obsahu. Jeho výroba je v současných podmínkách stále náročnější a nákladnější, ale je nezbytná proto, aby občané evropských zemí byli pravdivě a mnohostranně informováni prostřednictvím důvěryhodných informačních zdrojů. V celé Evropě proto vznikají aktivity na podporu směrnice.

Více než 260 profesních organizací různých odvětví kreativního průmyslu z evropských zemí podepsalo petici obracející se na evropské poslance, aby směrnici schválili ještě v rámci tohoto funkčního období.

Již v červnu 2018 se 9 českých organizací kreativního odvětví obrátilo peticí ve prospěch směrnice na české poslance Evropského parlamentu. Signatáři této petice jsou: Asociace českých kameramanů (AČK), Asociace producentů v audiovizi (APA), Divadelní, literární a audiovizuální agentura (DILIA), Hudební a taneční fakulta Akademie múzických umění (HAMU), Herecká asociace,Ochranný svaz autorský pro práva k dílům hudebním (OSA), Svaz českých knihkupců a nakladatelů, Syndikát novinářů České republiky, Unie vydavatelů.

Unie vydavatelů opakovaně vyzývá všechny novináře, šéfredaktory, editory a vydavatele i všechny další, kdo působí v kreativním odvětví a není jim lhostejné, jak bude v budoucnu zacházeno s výsledky jejich práce a jaké z ní budou mít příjmy, aby podpořili poslance Evropského parlamentu v hlasování pro přijetí směrnice. Ing. Václav Mach, výkonný ředitel, Unie vydavatelů