iSPIGL

internetové noviny ispigl.eu

Zeman nominoval prof. Gerlocha na ústavního soudce

Prezident Miloš Zeman dnes oficiálně navrhl Senátu na ústavního soudce prorektora Karlovy univerzity Aleše Gerlocha. Návrh byl doručen do horní komory parlamentu dnes ráno, uvedla senátní tisková tajemnice Eva Davidová. Není jisté, že nominace bude úspěšná. Proti ní se už veřejně postavili lidovci, TOP 09 nebo zástupci klubu Senátor 21 mimo jiné s poukazem na Gerlochovu blízkost Zemanovým postojům. Senát má o návrhu rozhodnout do dvou měsíců.

Vedení lidovců počátkem února svůj nesouhlas s Gerlochem zdůvodnilo tím, že není jisté, zda by garantoval kvalitu práce Ústavního soudu, později se k nim připojili zástupci TOP 09.

„Gerloch je ideální advokát, už jsme se mnohokrát přesvědčili, že obhájí prezidentovi prakticky cokoli. Pro výkon funkce ústavního soudce to však nepovažuji za nejlepší předpoklad, soudce musí mít smysl pro spravedlnost a prosazovat ji i proti tlaku politiků,“ řekl senátor a místopředseda TOP 09 Tomáš Czernin.

Pro Gerlocha podle předsedy hnutí STAN Petra Gazdíka tak nebude hlasovat většina senátorského klubu Starostů, v němž jsou i zástupci TOP 09. Spolu s lidovci a členy klubu Senátor 21 mají tyto frakce v jednaosmdesátičlenné horní komoře dohromady 39 senátorů, tedy necelou polovinu.

Předseda senátorů ODS Miloš Vystrčil předpokládá, že jeho klub si Gerlocha pozve na své jednání, kde se seznámí s jeho názory na fungování Ústavního soudu nebo na změny ústavy, a pak se dohodne na společném stanovisku. Možné také je, že se senátoři budou rozhodovat individuálně.

Zeman počátkem února v televizi Barrandov uvedl, že ctí Gerlochovu odbornost a považuje ho za uznávanou právní autoritu. „Pokud jsou (senátoři) takoví ubožáci, že je spíše zajímá, kdo co navrhuje, než kdo je navrhován, tak to svědčí jen o jejich úrovni, o jejich charakteru a polemizovat s těmito ubožáky opravdu nemá cenu,“ řekl prezident.
Nový ústavní soudce má nahradit Jana Musila, který koncem ledna Ústavní soud opustil ze zdravotních důvodů. S Gerlochem jako svým nástupcem souhlasil.

Třiašedesátiletý ústavní právník Gerloch je prorektorem Karlovy univerzity pro akademické kvalifikace. V letech 2006 až 2014 byl děkanem Právnické fakulty UK, na fakultě nyní vede katedry teorie práva a ústavního práva. Je místopředsedou Legislativní rady vlády ČR. Loni neúspěšně kandidoval do Senátu jako nezávislý v Praze 12.

SENÁT ODMÍTL ZDANĚNÍ NÁHRAD CÍRKVÍM

Senát podle očekávání odmítl návrh KSČM na zdanění peněžitých náhrad, které církve dostávají od státu za majetek nevydaný v restitucích. Proti se dnes postavili nejen zástupci nevládních stran, kteří mají v horní komoře většinu, ale i vládní ČSSD. Novelu o majetkovém vyrovnání státu s církvemi hodlá opozice napadnout u Ústavního soudu, pokud Sněmovna senátní veto přehlasuje.

Zdanění náhrad je podle jeho odpůrců nestoudné a protiústavní s ohledem na smlouvy, které stát uzavřel s církvemi v souvislosti s majetkovým vypořádáním. Novela podle kritiků relativizuje princip právního státu, je hrubým zásahem do majetkových práv a do právního systému samotného. Komunistům podle jejich oponentů nejde o zdanění církví, ale o vyvolání pocitu, že si církve majetek nezaslouží a že jej dostaly moc.

Novelu obhajoval pouze komunistický poslanec Stanislav Grospič hlavně údajným nadhodnocením finančních náhrad církvím. Poslanec také mimo jiné prohlásil, že „ustanovení (zákona) upravující smlouvy nemá žádný právní význam, a tudíž smlouvy uzavřené podle zákona o majetkovém vyrovnání s církvemi nezakládají žádné právní účinky“.
Čtěte také: Autor komentáře k zákonu o církevních restitucích: Věřím, že Ústavní soud by zdanění zrušil
Stát by zdaněním mohl podle KSČM získat každoročně zpět zhruba 380 milionů korun z přibližně dvou miliard korun, které církvím na náhradách majetku ročně vyplácí.

Restituční zákon počítal s tím, že církve dostanou od státu nemovitý majetek v hodnotě zhruba 75 miliard korun. Za nemovitosti, které se podle zákona nevydávaly, mají církve během 30 let získat 59 miliard korun navyšovaných o inflaci. Náhrady jsou vypláceny od roku 2013. Zákon také znamená odluku státu a církví. Dosavadní příspěvky státu na jejich činnost se postupně sníží až na nulu v roce 2030.

ÚS BY ZDANĚNÍ CÍRKEVNÍCH RESTITUCÍ ZRUŠIL?

Senát projedná návrh zákona, který od počátku příštího roku zdaňuje církevní restituce. Poslanci KSČM si od zdanění finanční náhrady slibují narovnat podle nich předražené církevní restituce a do státního rozpočtu tak od církví v následujících čtyřiadvaceti letech ročně vybrat až 380 milionů korun. Co si o návrhu myslí autor komentáře k zákonu o majetkovém vyrovnání s církvemi, advokát Jakub Kříž?

Čím si vysvětlujete, že církve na svůj restituční zákon čekaly dvacet let, zatímco restituenti zemědělského (zákon o půdě) či jiného majetku (zákon o mimosoudních rehabilitacích) se ho dočkali už v roce 1991?

Otázka historického církevního majetku byla politicky ožehavou od samého počátku. Stačí si přečíst stenozáznamy z Federálního shromáždění z roku 1990, kdy se přijímal onen takzvaný výčtový zákon, kterým se řeholním řádům vrátily kláštery. Již tehdy bylo na této otázce znát politické rozdělení. A druhým takovým motivem, který je opět politický, je zkrátka to, že udržovat toto téma stále živé a nedořešené, může být pro některé politické směry prostředkem k získání určitého politického kapitálu. A to je možná i důvod, proč se nyní, šest let po jejím definitivním vyřešení zákonem z roku 2012, tato otázka znovu otvírá, přestože je jasné, že majetkové vyrovnání s církvemi již revidovat nelze. I přesto se však k němu politická reprezentace znovu vrátila.

Jak si náš stát z hlediska církevních restitucí stojí v porovnání s ostatními zeměmi bývalého komunistického bloku?
Z hlediska časového jsme rozhodně pozadu. Naprostá většina zemí bývalého komunistického bloku vyřešila tuto otázku už v devadesátých letech. Výjimkou je Rusko, které ji řešilo až kolem roku 2007. Ovšem zde je potřeba připomenout, že restituce v Rusku znamená vracet se před rok 1917, což je diametrálně odlišná situace od té naší. Druhý bod, který je užitečné při tom mezinárodním srovnání zmínit, je, že v Československu šlo vyvlastnění církevního majetku podstatně dál než v mnoha dalších zemích bývalého komunistického bloku. Církve u nás byly připraveny prakticky o všech svůj majetek s výjimkou kostelů, farních budov a zahrad. Takhle daleko se v jiných zemích nešlo.

Připomeňte, co nakonec stát přimělo k přijetí zákona o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi.
Určitý tlak zde byl po celou dobu od roku 1989. Na jedné straně tu bylo přesvědčení části politické reprezentace, řekněme té konzervativnější nebo pravicové části politického spektra, že tuto otázku je třeba dořešit. Po roce 2006, kdy pravicová koalice získala opět většinu, se tato otázka začala více aktivovat na úrovní zákonodárné. To téma tu sice bylo přítomno i v době vlád sociální demokracie, ale v podstatě jen v podobě neustále svolávaných a rozpouštěných expertních komisí, které nikdy k žádnému závěru nedospěly…
…a pokud už řešily nějaké restituce, tak se týkaly navracení židovského majetku.

Ano, po roce 2000 došlo k navrácení židovského majetku, ovšem nikoli toho odňatého v době komunistického totalitního režimu, nýbrž v období holokaustu, tedy v době nesvobody pod nacistickou totalitou. A na druhé straně tu byl zvyšující se tlak ze strany Ústavního sodu, který již kolem toku 2005 řekl, že církve mají legitimní očekávání, že zákonodárce otázku jejich majetku určitým způsobem vyřeší. V roce 2007 Ústavní soud svůj tlak zvýšil, když konstatoval, že toto legitimní očekávání je dostatečně individuální na to, aby ho bylo možno chápat jako majetek ve smyslu Dodatkového protokolu k Úmluvě o lidských právech.

V roce 2009 Ústavní soud zákonodárci opět připomenul jeho povinnost majetkoprávní vyrovnání s církvemi vyřešit. Řekl mu, že ho od přijetí úpravy církevních restitucí dělí už jen nezbytná doba legislativního procesu a že už mu k tomu víc času neposkytne. Když zákonodárce ani tak nezareagoval, přistoupil Ústavní soud následně k tomu, že v několika případech poskytl podle obecných předpisů a celkové koncepce našeho restitučního zákonodárství individuální ochranu církevním subjektům, které se dožadovaly vydání svého majetku v situaci, kdy parlament zatím ještě žádnou právní úpravu církevních restitucí nepřijal.

Z čeho povinnost parlamentu přijmout církevní restituce vycházela?

Ze dvou pramenů. Tím prvním byl tak zvaný blokační paragraf zákona o půdě. Ten stanovil, že zemědělské restituce se církevních subjektů netýkají, protože církevní subjekty budou mít svůj vlastní restituční zákon. A druhým pramenem, jak říká Ústavní soud, byla celková koncepce restitučního zákonodárství v našem právu.

Jak byste onu celkovou koncepci restitučního zákonodárství popsal?

Ústavní soud, když tento termín zvolil, vycházel z toho, že zde existují určité množiny subjektů, kterým byla v době komunistického totalitního režimu způsobena nějaká křivda. Pokud hovoříme o restitucích, tak máme na mysli majetkovou křivdu, byť víme, že naše polistopadové právo řešilo i jiné druhy křivd. A tyto jednotlivé skupiny zákonodárce postupně nějakým způsobem odškodňoval, zpravidla šlo o zmírnění majetkových křivd formou vydávání jejich historického majetku. A protože zákonodárce církevní subjekty ujišťoval, že na ně se tento postup bude rovněž vztahovat, tak z toho Ústavní soud dovodil, že církevní subjekty mají legitimní očekávání, že napraveny budou i jejich křivdy.

Ústavní soud minulý týden rozhodl, dokonce ve vaší vlastní klientské věci, že církve mají legitimní očekávání, že smlouvy, které s nimi stát uzavřel, budou dodržovány. Proč tedy parlament aktuálně projednává návrh zákona, který finanční náhradu splácenou církvím od příštího roku zdaní?

Domnívám se, že ten důvod je relativně jednoduchý. Je to proto, že komunističtí poslanci mají reálnou moc určovat vládní politiku ve vztahu k církvím.

Máte nějaké vysvětlení, proč poslanci navrhli zdanění právě devatenácti procentní daní?

Důvodová zpráva neposkytuje jediné číslo, jediný argument, o kolik je podle názoru předkladatelů finanční náhrada nadhodnocena, jakým způsobem by měla být modifikována. Čili zdá se, že nejjednodušší řešení pro navrhovatele bylo podřadit finanční náhradu pod daň z příjmů a zdanit ji sazbou, která je v současné době devatenácti procentní. Mohla by být klidně desetiprocentní, ale třeba také i pětadvaceti procentní, ale myslím, že nad tím se předkladatelé vůbec nezamysleli.

Nezvolili předkladatelé obecnou devatenácti procentní sazbu spíš proto, že k samotné výši této sazby by Ústavní soud nejspíš žádnou výhradu neměl? Devatenácti procentní daň z příjmů je pro všechny právnické osoby stejná.

Myslím, že ta logika předkladatelů je jednoduchá. Finanční náhradu, respektive její jednotlivé splátky, považují za příjem, který je třeba zdanit. V tu chvíli již není důvod přezkoumávat výši jeho zdanění, protože sazba daně z příjmů je u nás skutečně pro všechny právnické osoby stejná – devatenácti procentní. Právní úprava tedy v tomto směru nerozlišuje mezi církvemi a jinými subjekty. To, vůči čemu je třeba se vymezit, je právě onen předpoklad, že splátky finanční náhrady jsou příjmem, který má být zdaněn.

Než se zeptám konkrétněji, povězte mi, jestli je zdanění náhrady vyplácené restituentům za nevydatelný majetek běžné i podle jiných restitučních předpisů?Nevím o žádném případu, kdy by se plnění poskytované státem ze státního majetku na základě restitučního zákona zdaňovalo, ať již hovoříme o plnění naturálním nebo finančním.

Znamená to tedy, že návrh zákona je podle vás rozporný s ústavním pořádkem?

Ano, o tom jsem jednoznačně přesvědčen.

Které výhrady proti jeho přijetí pokládáte za nejdůležitější?

Než uvedu základní argumenty v rovině ústavního práva, chtěl byl upozornit na důležitou výhradu v rovině práva jednoduchého, podústavního. Pokud se podíváme do zákona o majetkovém vyrovnání s církvemi, tak jeho konstrukce je taková, že nárok na celou výši finanční náhrady vznikl církvím už v prvním roce přiznání této náhrady, tedy v roce 2013. Ke dni své účinnosti zákon zdanění této finanční náhrady výslovně vyloučil. A pro zdanění příjmů je relevantní právní úprava účinná právě v okamžiku vzniku nároku.

To, že reálně je finanční náhrada církvím splácena ve třiceti ročních splátkách, protože stát nebyl schopen svůj závazek splnit jednorázově, je z hlediska zdanění irelevantní. Změna v pravidlech zdanění přijatá v roce 2019 nemá proto podle mého názoru pro zdanění finanční náhrady z roku 2013 žádný význam, neboť ten příjem již byl realizován v roce 2013 a od té doby se jen splácí. Jinými slovy, pokud bychom chtěli zdaňovat finanční náhradu, je to opatření retroaktivní, a sice přímo retroaktivní.

A zde se již dostávám do roviny ústavněprávní argumentace. Podstatou navrhovaného zákona je dodatečná modifikace práva na finanční náhradu, které církve nabyly v roce 2013. Jinými slovy, zdanění je pouhá zástěrka. Stát tímto návrhem reálně modifikuje svůj dluh vůči církvím, svou povinnost vyplatit jim finanční náhradu, což znamená, že se jedná o pravou retroaktivitu, která je v právním řádu přípustná jen ve velmi výjimečných případech. Takovými případy se Ústavní soud zabýval například ve svém nálezu o zdanění státní podpory v rámci stavebního spoření. A ať ten nález studuji, jak ho studuji, žádná z mimořádných okolností, která by pravou retroaktivitu odůvodňovala, tu dnes v tomto našem konkrétním případě není.

Bude-li nakonec návrh zákona přijat a vyhlášen, co podle Vás převáží – zákon anebo uzavřené smlouvy?

Jsem přesvědčen, že převáží princip důvěry v právo, princip zákazu retroaktivity a legitimní očekávání již existujícího majetkového práva. To jsou podle mne ty klíčové argumenty pro neústavnost zdanění finanční náhrady. Jinými slovy, převáží režim obsažený ve smlouvách, ovšem spíše z těch důvodů, které uvádím. Ty smlouvy samotné určitě mají svůj důležitý podpůrný význam, ale klíčové argumenty bych viděl v ústavněprávních principech, a nikoli v existenci smluv.
To by ale znamenalo, že pokud by otázku finanční náhrady od počátku upravoval pouze zákon bez paralelně uzavíraných smluv, tak zrušení dodatečného zdanění finančních náhrad Ústavním soudem by podle vás bylo stejně očekávatelné jako za dnešní situace, kdy církve se státem smlouvy uzavřené mají?

Situace by byla přibližně stejná, i kdyby žádné smlouvy nebyly. Smlouvy poskytují další významný argument ve prospěch protiústavnosti, ale nelze podle mne říci, že pokud by neexistovaly, tak by zdanění bylo ústavně konformní. Smlouvy to zákonodárci ještě více komplikují, neboť se bude muset vypořádat s dalším důležitým argumentem, na který ho minulý týden upozornil Ústavní soud. Smlouvy totiž jednak fixují závazek sátu vůči církvím, jednak vyjadřují souhlas dotčených církví s tím, jakým způsobem se stát rozhodl křivdy jim v minulosti způsobené zmírňovat. Těch restitučních modelů totiž mohla být celá řada, ale nakonec platí jen ten podle uzavřených smluv. Smlouvy tedy posilují důvěru církví v to, že stát svůj zákonem přijatý závazek splní.

Jaký vývoj předpokládáte po vyhlášení zákona ve Sbírce zákonů?

Doufám a předpokládám, vzhledem k tomu, že zákonodárců, kteří jsou s takovou předlohou nespokojení, je relativně velké množství, že podají návrh na zrušení zákona Ústavním soudem. Pokud k tomu nedojde, mohou se samozřejmě bránit i církve, ale až v situaci, kdy vůči nim začnou orgány finanční správy postupovat, to znamená, až jim začnou danit jednotlivé splátky finanční náhrady. To lze ale předpokládat nejdříve v roce 2021, kdy by církve podávaly daňové přiznání za rok 2020.

Teoreticky je ale možné, aby církve ještě před tím využily ustanovení zákona o Ústavním soudu – budu ho velmi volně parafrázovat – že v situaci, kdy nárok stěžovatele výrazně přesahuje jeho vlastní individuální zájem, může se na Ústavní soud obrátit přímo a nemusí absolvovat kolečko před obecnými soudy, v tomto případě správními.

Závěr Ústavního soudu z minulého týdne, že církve mají legitimní očekávání, že stát svým závazkům z uzavřených smluv dostojí, by mohl představovat náznak, jak by Ústavní soud o případném návrhu na zrušení tohoto zákona rozhodl. Sdílíte tento názor?

Řekněme, že mám opatrnou naději, že Ústavní soud by zdanění finanční náhrady zrušil a že ten senátní nález z minulého týdne je toho nepřímým náznakem. Nicméně, je to nález senátní, nikoli plenární, a zrušení zákona se děje nálezem plenárním.

A stalo se někdy v minulosti, že si Ústavní soud svými předešlými nálezy připravoval půdu pro své pozdější přelomové nálezy?

Judikaturu Ústavního soudu vnímám v podstatě jako živoucí organismus, proto podle mého názoru každý nález už spolupůsobí vůči těm budoucím. Pokud můžu hovořit o oblasti historického majetku církví, tak tam je ta judikatorní linka velmi zřetelná.

Řekněme, že Ústavní soud svým nálezem v roce 2010 připomněl parlamentu jeho povinnost zmírnit majetkové křivdy, několika dalšími nálezy stále zdůrazňoval, že tato povinnost existuje, následně v individuálních případech vyhověl restitučním nárokům, čili tam byl ten vývoj judikatury zcela zjevný a každé další nálezy se inspirovaly těmi staršími. I nález, který se se v roce 2013 vypořádával s otázkou, zda je ústavně konformní samotný zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi, byl opřen o všechnu tuto předcházející judikaturu.

V úspěch zrušení zákona zavádějícího zdanění finanční náhrady splácené církvím tedy věříte?
Ano, věřím.
Očekává se, že Senát bude tento návrh zákona vetovat. Máte jako autor komentáře k zákonu o majetkovém vyrovnání s církvemi nějaký vzkaz pro spíše pro poslance, kteří budou posléze o senátním vetu rozhodovat?
Předně bych rád upozornil, že podle Ústavní soudu parlament není suverénem, který si svozu agendu libovolně určuje a slouží svým vlastním cílům, nýbrž i on je vázán Ústavou, tedy smí své kompetence užívat jen k jejímu naplňování, a nikoliv k opaku. Myslím, že to velmi výstižně vystihuje situaci a hlasování v Poslanecké sněmovně. Čili poslanci by si měli klást otázku, nakolik svým hlasováním využívají své kompetence buď k naplňování Ústavy anebo k jejímu porušování.
A za sebe snad dodám jen ten dovětek, který už jsem zmínil na začátku našeho rozhovoru. Poslanci by měli vzít v úvahu, zda je důstojné, aby třicet let po pádu komunistického totalitního režimu určovala státní politiku vůči církvím právě komunistická strana.
________________________________________

JUDr. Jakub Kříž, Ph.D. je advokát a vysokoškolský pedagog, dříve zástupce ředitelky odboru církví na Ministerstvu kultury ČR. Patří mezi přední experty na otázku církevních restitucí. Podílel se na přípravě zákona o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi, k němuž posléze vydal obsáhlý knižní komentář. Tomáš Nahodil, ceskajustice.cz

ÚOHS VYSTAVEN TLAKU NA PORUŠENÍ NESTRANNOSTI

V posledních týdnech ovládla veřejný prostor aféra týkající se možného ovlivňování justice ze strany politiků či úředníků. Nemluví se však o tom, že k podobnému „vyjednávání“ o výsledcích řízení může docházet i v případě jiných orgánů veřejné správy. Například v případu Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže (ÚOHS), kde v rozkladové komisi zastupoval zájmy zadavatele – ministerstva dopravy – tedy jednoho z účastníků řízení ve věci mýtného tendru – advokát navržený premiérem. „Problematické to je a větší zdrženlivost exekutivy by byla na místě, zvlášť při přezkumu tak strategické a vyhrocené zakázky. Ale uvědomme si, že i předsedu ÚOHS vybírá vláda, takže své zájmy uplatňuje,“ říká k tomu šéf české pobočky Transparency International David Ondráčka.

Loni v červnu premiér Andrej Babiš navrhl pražského advokáta Jana Hrazdíru z kanceláře HKDW Legal do rozkladové komise ÚOHS. Kapsch kvůli tomu podal trestní oznámení z důvodu podezření na zneužívání pravomoci. Objevila se podezření, že Hrazdíra nebyl nezávislým členem komise, ale naopak aktivně hájil ministerstvo dopravy a měl resort o průběhu jednání přímo informovat.

Podle pirátského poslance Ondřeje Polanského, který se problematice věnuje, je jmenování Hrazdíry „minimálně problematické“. „Podle zákona má ÚOHS vykonávat dohled při zadávání veřejných zakázek, přičemž v případě tendru na Systém elektronického mýtného (SEM) z roku 2016 bylo Ministerstvo dopravy v roli zadavatele. Objeví-li se tedy zástupce vlády v rozkladové komisi, která dostane na stůl právě problematiku tendru na SEM, je podle mne relevantní mluvit o možné podjatosti, neboť může existovat důvodné podezření, že má tato osoba na výsledku rozhodnutí zájem,“ uvedl poslanec.

Podle něj je třeba se zaměřit na to, z čí iniciativy byl zástupce vlády do rozkladové komise jmenován. „Pokud za tím stál sám předseda např. z důvodu odbornosti, zákon byl naplněn de jure i de facto, reagoval-li však předseda na přání nebo žádost někoho jiného – premiéra například – to samo o sobě by dostatečně svědčilo o tom, že nezávislost a nestrannost ÚOHS jsou ohroženy i bez vynesení rozhodnutí o rozkladu,“ dodává Polanský.

Česká justice má k dispozici dopis předsedy vlády Andreje Babiše z 7. června loňského roku, ve kterém předsedovi ÚOHS píše „Pokud jde o Vaši nabídku jmenovat do rozkladové komise řešící předmětné zadávací řízení dalšího nominanta, této možnosti jsem se rozhodl využít. Vhodným kandidátem se mi jeví pan JUDr. Jan Hrazdíra, advokát advokátní kanceláře HKDW Legal.“

Premiér tak reagoval na dopis předsedy ÚOHS z 25. května, ve kterém Petr Rafaj nabízí následující: „pro uvedené správní řízení rozšířím rozkladovou komisi o Vámi navrženého kandidáta, který bude přímým svědkem toho, že rozhodování probíhá v naprostém souladu s relevantními předpisy a zcela nezávisle.“ V závěru dopisu Rafaj uvádí: „musím s politováním konstatovat, že Úřad je ze strany zadavatele vystaven bezprecedentnímu mediálnímu tlaku, aby byla právě výše zmíněná nestrannost a nezávislost rozhodování porušena v jeho prospěch.“ Razantní stížností na ministerstvo dopravy končí i celý Rafajův text: „Je zarážející, že si zadavatel neuvědomuje, jak negativní signál o stavu státní správy vysílá široké veřejnosti, když tímto způsobem zpochybňuje důvěryhodnost nejenom jiného ústředního správního orgánu, ale v konečném důsledku i svou.“

Rafaj v úterý také za ÚOHS potvrdil prosincové rozhodnutí úřadu o platnosti smlouvy a zamítl rozklad, který proti němu Kapsch podala. Firma ho napadla s tím, že odporoval dřívějšímu rozhodnutí ÚOHS.

Otázku podjatosti bude zřejmě řešit soud

Podle informací Lidových novin byla podána správní žaloba ke Krajskému soudu v Brně. Dosavadní provozovatel mýta Kapsch neuspěl v tendru, kdy Ministerstvo dopravy uzavřelo na provoz systému smlouvu na deset let s konsorciem společností CzechToll a SkyToll. Ministerstvo dopravy neumožnilo uchazečům snižovat nabídkové ceny v soutěžním dialogu, přičemž takový postup předem slibovalo. Spokojilo se tak s cenou nabízenou konsorciem CzechToll/SkyToll, přestože mělo před uzavřením smlouvy na stole nabídky o stovky milionů levnější.

V této souvislosti padlo trestní oznámení a podle informací České justice je věc ve fázi prověřování policií. Společnost Kapsch následně podala správní žalobu proti rozhodnutí, kterým předseda Úřadu Petr Rafaj zastavil vedené správní řízení z důvodu uzavření nové mýtné smlouvy mezi zadavatelem a dodavatelem. Společnost chce, aby soud prověřil, zda ÚOHS, který zastavil řízení o čtyřech námitkách Kapsche proti tendru, nepochybil. Úřad totiž námitky společnosti věcně vůbec nepřezkoumal.
Společnost nyní namítá, že tímto postupem došlo k porušení základního lidského práva společnosti, a tím k omezení jejího přístupu ke správnímu soudu podle čl. 36 odst. 2 Listiny.

Uzavření smlouvy je sice v souladu s § 257 písm. j) zákona o zadávání veřejných zakázek důvodem pro zastavení řízení, ale správní orgán, tedy i předseda ÚOHS musí zkoumat naplnění § 90 odst. 4 správního řádu (tzv. bezpečnostní klauzule). To říká, že „Jestliže odvolací správní orgán zjistí, že nastala skutečnost, která odůvodňuje zastavení řízení, bez dalšího zruší napadené rozhodnutí a řízení zastaví, ledaže jiné rozhodnutí o odvolání může mít význam pro náhradu škody nebo pro právní nástupce účastníků.“ Ve správní žalobě je v tomto ohledu napadáno, že předseda Úřadu zastavil řízení v rozporu s tímto ustanovením, tedy že zastavil řízení i přesto, že by jiný výsledek (věcné přezkoumání námitek společnosti Kapsch) mohl mít význam pro náhradu škody nebo pro právní nástupce účastníků. Ve správní žalobě se otevírá také otázka nepodjatosti členů rozkladové komise ÚOHS.

Konsorcium firmy CzechToll, která patří do portfolia nejbohatšího Čecha Petra Kellnera, a společnosti SkyToll zvítězilo v mýtném tendru s nabídkou na desetiletý provoz za 10,75 miliardy korun. Nynější mikrovlnnou technologii chce vystřídat satelitní, nový systém by měl zahájit provoz nejpozději v první den příštího roku.

Elektronické mýtné pro kamiony bylo v Česku spuštěno v roce 2007. Loni dopravci na mýtu zaplatili rekordních 10,8 miliardy korun, což je meziročně o téměř čtyři procenta více. Za 12 let fungování systému stát na mýtném vybral více než 98,7 miliardy korun. Eva Paseková, ceskajustice.cz

UNIE: K NIŽŠÍMU NÁJEMNÉMU PRO ŽALOBCE NENÍ DŮVOD

Státní zástupci nemají žádný důvod k tomu, aby v obecních bytech platili nižší nájemné než ostatní lidé, a bylo by to i eticky nepřijatelné. Ve svém stanovisku to uvedla Etická komise Unie státních zástupců. Snížené nájemné může podle ní u veřejnosti vyvolat pocit neoprávněného zvýhodnění žalobců, a tím ohrozit důvěryhodnost a prestiž celého státního zastupitelství. V samotném užívání obecních bytů ovšem komise problém nevidí, a to ani za nižší než tržní nájemné, pokud se tato výhoda vztahuje i na ostatní nájemníky.

Komise ve svém vyjádření reaguje na informace z médií, podle nichž v Praze bydlí někteří soudci a státní zástupci díky jejich funkci v bytech s výrazně nižším nájemným než tržním. Konkrétně státní zastupitelství mají k dispozici 43 městských bytů, z nichž 21 využívají přímo státní zástupci a zbytek zaměstnanci. Radní minulý měsíc odhlasovali, že těmto státním zástupcům ani soudcům nebude město prodlužovat nájemní smlouvy a u smluv uzavřených na dobu neurčitou bude nájemné postupně zvyšovat. Uvolněné byty magistrát pronajme sociálně slabým.

„Jakékoliv zvýhodnění státních zástupců oproti jiným občanům v závazkových vztazích, které jsou navíc podrobeny veřejné kontrole, je třeba vnímat jako přijetí neoprávněné výhody,“ upozornila komise. V takových případech by podle ní nehrálo roli, že státní zástupce o poskytnutí slevy nežádal a že šlo o iniciativu dané obce. Komise ale zároveň podotkla, že se k věci vyjadřuje pouze obecně, protože nezná podobu aktuálně uzavřených nájemních smluv.
Přidělování bytů státním zástupcům, respektive prokurátorům, soudcům a dalším vybraným profesím se odvíjí od zrušeného vládního nařízení z roku 1969. V době prokuratury a v počátcích fungování státního zastupitelství mělo podle komise přednostní přidělování bytů své opodstatnění, mimo jiné kvůli neuspokojivým platům.

Dnes je situace odlišná.

„Při současných platech státních zástupců a s ohledem na situaci na trhu s byty neshledává Etická komise žádný důvod, aby státní zástupci z titulu své funkce požívali při uspokojování svých bytových potřeb nadstandardních výhod v podobě neodůvodněné přednosti při přidělování obecních bytů či slevy na nájemném v obecních bytech,“ uvádí stanovisko.
Samotné užívání obecních bytů státními zástupci je podle komise v pořádku, pokud podmínky pro získání i užívání bytu byly nastaveny pro všechny zájemce stejně, a to včetně výše nájemného. „Etická komise rovněž neshledává nic závadného na tom, pokud by výše tohoto nájemného – stanoveného obcí pro všechny uživatele obecních bytů – nedosáhla výše tzv. tržního nájemného, neboť určení výše nájemného je především právem pronajímatele,“ uzavřela komise.

BRADÁČOVÁ: EXDETEKTIV KOMÁREK NEŘÍKÁ PRAVDU

Není zproštěn mlčenlivosti, přesto se veřejně vyjadřuje k různým aktuálně vyšetřovaným případům a politikům a vyšetřovatelům posílá závažné vzkazy. Bývalý vedoucí ostravské expozitury Útvaru pro odhalování organizovaného zločinu (ÚOOZ) Jiří Komárek například tvrdí, že policie byla zneužita k předvolebnímu politickému boji, a že takzvaná kauza Čapí hnízdo vznikla na objednávku. Nebo tvrdí, že Vrchní státní zastupitelství v Praze nekonalo tak jak mělo v případě objednávky na stíhání premiéra Andreje Babiše. „Veřejná prohlášení Jiřího Komárka lze označit za nepravdivá,“ zareagovala na Komárkovy výstupy tvrdě Vrchní státní zástupkyně v Praze Lenka Bradáčová.

Plukovník Jiří Komárek z vesnice Toveř u Olomouce sloužil u policie 21 let. Naposledy ve funkci šéfa expozitur ÚOOZ v Ostravě, kde si vybudoval velmi silnou pozici. Od policie odešel spolu se svým šéfem Robertem Šlachtou v létě roku 2016. Záhy na to nastoupil na Finanční správu, kde působil v takzvané Daňové kobře. Po svém nástupu k „financům“ čelil trestnímu stíhání kvůli tomu, že v médiích bez důkazů obvinil dnes už bývalého Policejního prezidenta Tomáše Tuhého z vynášení informací z vyšetřování.

V první instanci byl Komárek za zneužití pravomoci úřední osoby odsouzen, následně pak osvobozen. Vrchní státní zastupitelství v Praze v jeho případě po neúspěchu obžaloby překvapivě nepodalo dovolání k Nejvyššímu soudu.
Pár měsíců po svém osvobození začal Jiří Komárek opět vystupovat v médiích, například v televizi Barrandov v pořadu jejího majitele Jaromíra Soukupa Moje zprávy. Ex-detektiv poskytl také dva obsáhlé rozhovory serveru Parlamentní listy. Ve svých mediálních výstupech bez obalu mluví o objednávce na trestní stíhání premiéra Andreje Babiše, napojení vyšetřovatele kauzy Čapí hnízdo Pavla Nevtípila na lidi okolo lobbisty Iva Rittiga nebo o aktérech dvou kauz točících se okolo údajného vynášení informací z orgánů činných v trestním řízení – Vidkun a Beretta.

Komárek v médiích hovoří bez toho, aby jej ministr vnitra zprostil mlčenlivosti. Ale především, nepředkládá žádné důkazy, pouze osočuje různé osoby z nezákonností. Z jeho mediálních výstupů navíc jakoby mezi řádky plynula výzva k premiéru Andreji Babišovi: „Zaměstnejte mě i mého bývalého šéfa Roberta Šlachtu znovu na vysokých postech u policie a zbavíme vás stíhání v kauze Čapí hnízdo a nepříjemného detektiva Nevtípila. A vůbec, uděláme v České republice republice znovu pořádek.“

Jiří Komárek komentoval i případ Vladimíra Sitty mladšího, známého z kauzy předražených jízdenek pražského Dopravního podniku, a pražským Vrchním soudem osvobozeného v kauze tunelování společnosti Neograph, jež v případu předražených jízdních dokladů figurovala. Na otázky Parlamentních listů, jestli například Vrchní státní zastupitelství v Praze, vedené Lenkou Bradáčovou, například neignorovalo signály o trestné činnosti kolem Sitty,

Komárek redaktorovi řekl: „VSZ v Praze v danou dobu disponovalo i dalšími nahrávkami, které vyšetřovatele Nevtípila spojovaly s objednaným trestním stíháním tehdejšího ministra financí Babiše a osobami kolem lobbisty Rittiga… …Já nic nenaznačuji pane redaktore, já vám říkám fakta a ta podle mne jednoznačně dokládají, že jak v případě Sittových, tak v případě objednávky na trestní stíhání premiéra Babiše, jak nadřízení vyšetřovatele Nevtípila, tak VZS v Praze nekonali tak, jak podle zákona měli. To znamená, aby zabránili účelové kriminalizaci, zabránili vzniklým škodám způsobeným nezákonným trestním stíháním a zajistili nezávislé a nestranné prověřování či vyšetřování případné trestné činnosti. V tomto mne utvrzuje i moje osobní zkušenost s takovýmto jednáním státních orgánů.“

Na Lenku Bradáčovou pak Jiří Komárek tvrdě zaútočil znova. „Poslední kapkou, která mne definitivně přesvědčila o manipulaci ze strany VSZ v mé kauze, byla pak událost, která se stala bezprostředně po skončení hlavního líčení. Jelikož již bylo po pracovní době, tak jsme z pokynu justiční stráže museli urychleně opustit budovu soudu,“ začal Komárek. On, několik kolegů a jeho obhájce se pak ještě zastavili před budovou soudu na chodníku a bavili se o dojmech z líčení. „Pojednou ke mně z ulice přistoupila paní Helena Markusová, bývalá tisková mluvčí Nejvyššího státního zastupitelství a bývalá zaměstnankyně ambasády USA.

Pozdravila a hned na mne začala mluvit asi v tom smyslu ´vy jste byl dnes odsouzen, dostal jste podmínku, ale v žádném případě se neodvolávejte, to by byla velká chyba, takový trest je spíš trest virtuální, jste ještě mladý a jste slušný člověk, vy do vězení nepůjdete´. Já jsem na ni zíral a ptal se jí, proč mi to vůbec říká, že jsem se odvolal již v soudní síni, a jak vůbec ví, že jsem byl odsouzen, když v soudní síni nebyla a soud skončil před pár minutami. Řekla mi, že jede od Lenky Bradáčové a ona že jí to řekla. No a s jakým závěrem celá má kauza skončila? Podle odvolacího rozsudku Krajského soudu v Praze jsem se mohl dopustit maximálně tak kázeňského přestupku, což jsem celou dobu vyšetřování tvrdil i já sám. Bohužel pro mne z důvodu politické poptávky nebo servilnosti k politikům se tomuto přestupku věnovalo VSZ v Praze, které má ve věcné příslušnosti provádět dohled nad těmi nejzávažnějšími hospodářskými kauzami,“ prohlásil dále někdejší detektiv ÚOOZ.

Nepravdivá prohlášení

Česká justice proto oslovila Vrchní státní zástupkyni v Praze Lenku Bradáčovou, aby se k výrokům ex-detektiva Jiřího Komárka vyjádřila. „Co se týče veřejných prohlášení pana Jiřího Komárka, tato lze v souhrnu označit za nepravdivá. Veškerými tvrzeními, které učinil pan Komárek jak veřejně, tak přímo zaslanými orgánům činným v trestním řízení, se tyto odpovědně zabývaly, což je panu Jiřímu Komárkovi prokazatelně známo,“ zareagovala na otázky Bradáčová s tím, že portál Parlamentní listy jsou dezinformačním webem.

Lenka Bradáčová také ve své reakci vyslovila následující požadavek: „Pokud budete veřejně publikovat sdělení ohledně nám zaslaného článku, pak nechť je vyjádření Vrchního státního zastupitelství v Praze zveřejněno v plném rozsahu a v nezměněné podobě.“ Proto vydáváme její prohlášení celé.
________________________________________

Vážená paní redaktorko,
jak je Vám jistě známo webový portál Parlamentní listy byl označen Ministerstvem vnitra ČR za dezinformační web. Zástupci Vrchního státního zastupitelství v Praze tedy nespatřují žádný důvod pro komentování informací zprostředkovaných právě tímto webovým portálem.
Co se týče veřejných prohlášení pana Jiřího Komárka, tato lze v souhrnu označit za nepravdivá. Veškerými tvrzeními, které učinil pan Komárek jak veřejně, tak přímo zaslanými orgánům činným v trestním řízení, se tyto odpovědně zabývaly, což je panu Jiřímu Komárkovi prokazatelně známo.
Pokud budete veřejně publikovat sdělení ohledně nám zaslaného článku, pak nechť je vyjádření Vrchního státního zastupitelství v Praze zveřejněno v plném rozsahu a v nezměněné podobě.
S pozdravem
Sekretariát vrchní státní zástupkyně v Praze
________________________________________

Česká justice se obrátila i na Komárkova současného zaměstnavatele – Finanční správu, zda je s mediálními výroky svého zaměstnance komfortní a nemá s jeho veřejným vystupováním problém. Všichni zaměstnanci Finanční správy se totiž při svých rozhovorech s médii musejí řídit závaznými pokyny vedení. „Pro orgány Finanční správy České republiky je závazná Směrnice generálního ředitele, která řeší komunikaci se sdělovacími prostředky a stanoví odpovědnost, práva a povinnosti zaměstnanců při komunikaci se sdělovacími prostředky v případě informací, které souvisí s působností orgánů Finanční správy ČR,“ sdělil našemu portálu mluvčí Finanční správy Petr Habáň.

V případě mediálního zastupování má podle této směrnice každý zaměstnanec povinnost informovat nadřízeného a koordinovat postup s tiskovým mluvčím, což ale v případě mediálních aktivit Jiřího Komárka zjevně nestalo. „Pan Komárek se ale v médiích vyjadřoval ke svému předchozímu zaměstnání, nikoli ke svému působení v rámci Finanční správy, na to se tento ani jiný vnitřní předpis nevztahuje,“ podotkl Habáň.

Brusič podlah s odměnou od protikorupčního fondu

Když byl v roce 2017 ex-detektiv Jiří Komárek obžalován kvůli takzvanému „brutálnímu úniku informací od Policejního prezidenta“, byl kvůli tomu byl postaven mimo službu a pobíral zhruba polovinu platu. Tvrzení, kvůli kterému stanul Komárek před soudem, odvysílala Česká televize v létě roku 2016.

Později byl Jiří Komárek za svou odvahu a statečnost oceněn Nadačním fondem proti korupci a získal finanční odměnu. Na serveru Lidovky.cz se v této souvislosti objevila informace, že Komárek trpí finanční nouzí a kvůli tomu se živí i broušením podlah. Jenže jak Česká justice zjistila, Jiří Komárek nikdy nedisponoval živnostenským oprávněním, aby mohl takovou činnost legálně provozovat.

Jiří Komárek nikdy nevlastnil živnostenský list.

Na dotazy k platu Komárka odpověděla Finanční správa vyhýbavě. „Pan Komárek pracuje na Generálním finančním ředitelství na referentské pozici a jeho plat se pohybuje v běžných mezích stanovených platových podmínek na pozici referenta Generálního finančního ředitelství,“ uzavřel mluvčí Finanční správy Petr Habáň.

Bývalý detektiv ÚOOZ Jiří Komárek je delší čas řadu kontroverzí vyvolávající osobností. Jedni ho chválí, jako například představitelé Nadačního fondu proti korupci „Jiří Komárek je čestný a odvážný člověk. Jeho čestnost dokládá i fakt, že odmítl desetimilionový úplatek od lihového krále Březiny. Odvahu pak dokládá to, že se odvážil postavit proti mocenským zlojedům Chovancovi, Tuhému a také proti zločinné policejní tzv. reformě. Ochrana a pomoc lidem, jako je pan Komárek, byly primárním důvodem vzniku Nadačního fondu proti korupci. Postavme se za pravdu a spravedlnost,“ prohlásil na tiskové konferenci u příležitosti ocenění Jiřího Komárka zakladatel a předseda správní rady Nadačního fondu proti korupci fondu Karel Janeček.

Jiní ale bývalého detektiva Komárka vidí ve zcela opačném gardu. V minulosti ho totiž vyšetřovala inspekce kvůli násilnému úmrtí policejního informátora. Soud nakonec odsoudil Komárkova policejního partnera, který vzal vinu na sebe.
Generální inspekce bezpečnostních sborů jej aktuálně prověřuje kvůli podezření z nezákonně nasazených odposlechů ve vazební věznici v kauze lihového bosse Radka Březiny a podezření z vyzrazování utajovaných informací. GIBS se o něj zajímá také kvůli podezření z toho, že si měl Komárek vymyslel úřední záznamy, na jejichž základě započalo vyšetřování známé kauzy Vidkun, ve které jde o údajné úniky informací z vyšetřování. Trestní oznámení na Komárka podal bývalý vysoce postavený detektiv olomoucké policie Martin Nasswettr, který Komárka v něm označil za „lháře, bezcharakterního policistu, násilníka a simplexního člověka schopného všeho“.Jan Hrbáček, Eva Paseková, Petr Dimun, ceskajustice.cz

EXEKUCE V ČR A JAK DAL?

Exekuce i celý systém vymáhání pohledávek prošel v Česku v posledních letech významnými proměnami, z nichž velká část byla jistě namístě. Došlo mimo jiné k nápravě „historických omylů“ a zaplnění slepých míst české legislativy, které v minulosti vedly k někdy skutečně nespravedlivým pádům do dluhových pastí. Lidem, kteří se v takové pasti ocitli, pak byla nabídnuta cesta ven. Přesto jsou na stole stále další a další úpravy, které by podle předkladatelů měly dlužníkům ještě více ulevit. Několik takových je aktuálně ve hře v oblasti exekucí a při jejich prostudování mnohdy vyvstává otázka, zda jsou exekuce stále ještě tím, k čemu byly určeny – prosazením soudem potvrzeného práva věřitele, které dlužník dobrovolně neplní.

Exekuční řád je bezpochyby jednou z nejnovelizovanějších právních norem v České republice. Od svého přijetí v roce 2001 doznal již více než 50 legislativních úprav a dalších se možná dočká už v tomto roce. Ministerstvo spravedlnosti pracuje na velké novele exekučního zákona, Piráti chtějí zavést tzv. exekutorskou teritorialitu a se stejnou změnou opakovaně přichází i Exekutorská komora, která nedávno představila také další dílčí úpravy, které by chtěla prosadit.
Leitmotivem všech těchto změn je omezení svobody věřitele při výběru exekutora, kterému bude svěřeno vymáhání jeho práva.

Současný systém je podle zastánců těchto úprav údajně špatný a v porovnání s Evropou nemá obdoby. Jenže opak je pravdou. Možnost svobodné volby exekutora mají věřitelé ve většině států Evropské unie (Anglie a Wales, Belgie, Estonsko, Francie, Irsko, Litva, Lotyšsko, Lucembursko, Nizozemsko, Polsko, Portugalsko, Řecko, Skotsko, Slovinsko). Naopak systém s teritoriálním omezením bez možnosti výběru exekutora tak, jak ho navrhují Piráti a Exekutorská komora, funguje pouze na sousedním Slovensku, a to prozatím minimálně se silně diskutabilními výsledky.

Zavedení systému exekučního vymáhání v podobě, ve které u nás funguje posledních 18 let, se v našich podmínkách jednoznačně osvědčilo. Významný nárůst vymahatelnosti práva, ke kterému díky této změně došlo, je nepopiratelný. Zároveň je potřeba si říci, že problémy dlužníků, kteří v minulosti ne vždy úplně svojí vinou upadli do dluhové pasti, nebyly způsobeny nastavením exekučního systému, ale především jinými legislativními nedostatky v podobě nedostatečné regulace spotřebitelských úvěrů či svého času neúměrně štědrého advokátního tarifu, které již byly napraveny.

Celkově vzato tedy neexistuje nejmenší důvod, proč tento dobře fungující systém od základů měnit.
V žádném případě tím nechci tvrdit, že by oblast exekučního vymáhání v minulosti nevykazovala a stále nevykazuje dílčí problémy. Lékem na tyto nedostatky však není systémová změna v podobě teritoriality či slučování exekucí, které prosazuje Ministerstvo spravedlnosti, ale dobře cílené dílčí legislativní úpravy.

Tyto úpravy by měly vycházet ze základního účelu exekučního řízení, kterým je prosazení soudem potvrzeného práva věřitele za situace, kdy dlužník své povinnosti dobrovolně neplní. Vymáhání práv věřitele musí jít zcela jistě ruku v ruce i s přiměřenou ochranou a ekonomicky udržitelným fungováním ostatních zapojených subjektů – účelem exekuce však z principu není, nikdy nebylo a ani být nemůže pouhá obrana dlužníka před věřiteli či zajištění garantovaného zdroje příjmu osobám, které se rozhodly provozovat exekutorské úřady.

Zavedení exekutorské teritoriality zcela zjevně směřuje především k druhému z těchto záměrů – v kombinaci s povinnými zálohami od věřitelů by totiž znamenalo jistý výdělek pro exekutory bez ohledu na kvalitu a efektivitu jejich práce. Z hlediska základního účelu exekučního řízení by teritorialita nepřinesla žádná pozitiva, neboť by vedla k výraznému snížení vymahatelnosti pohledávek, což potvrdily i ekonomické analýzy. Žádné hmatatelné výhody by ale nepřinesla ani dlužníkům, v jejichž zájmu je údajně prosazována – argumenty v podobě zlevnění exekucí díky snížení cestovních výdajů nebo potřebného přiblížení exekutora k dlužníkovi byly již dávno a opakovaně vyvráceny.

Definitivně pak jejich lichost potvrdila nedávná analýza exekučních případů více než 200 tisíc dlužníků z řad fyzických osob, ze které vyplynulo, že pouze 19 procent z nich bydlí na adrese trvalého pobytu, podle kterého by byl exekutor k případu přidělován. Asi není potřeba dodávat, že prosazovat změnu, která by v praxi fungovala jen v necelé pětině případů, nemá sebemenší smysl. Tedy minimálně pokud se na daný problém díváme optikou věřitelů, potažmo dlužníků, a nikoli jistých a rovných příjmů pro všechny exekutorské úřady.

Za zřejmě jediný rozumný argument zastánců teritoriality i případného slučování exekucí považuji problematiku zbytečné zátěže kladené na zaměstnavatele, banky a další instituce z důvodu součinnosti potřebné při zjišťování majetkových poměrů dlužníka paralelně více exekutory. Tento problém ovšem není potřeba řešit tak radikálními změnami, jejichž negativní důsledky by toto dílčí pozitivum výrazně převážily. Za velmi dobrou cestu považuji nový návrh Exekutorské komory rozšířit Centrální evidenci exekucí o rejstřík, do kterého by exekutoři zaznamenávali zjištěné údaje a společně je sdíleli, což by opakované dotazy minimalizovalo a ušetřilo tak čas i náklady na obou stranách.

Velmi prospěšné, a to nejen pro věřitele, ale i ostatní zapojené subjekty, by bylo také omezení obstrukcí ze strany dlužníka, kterými dnes někteří z nich zvládají mařit výkon exekuce po dobu měsíců až let, čímž kromě průtahů způsobují i naprosto zbytečné náklady. Přitom jsou to ve výsledku oni sami, kdo tyto náklady a mezitím naběhnuté úroky zaplatí – tedy samozřejmě za předpokladu, že nakonec neskončí v oddlužení, kde jim budou odpuštěny. Omezení možnosti podání návrhu na zastavení exekuce určitou lhůtou, jak navrhuje Exekutorská komora, by určitě mohlo být prvním krokem správným směrem.

Za rozumný lze považovat i návrh Komory na automatické započítávání plnění dlužníka na jistinu, nikoli příslušenství pohledávky. V případě navrhovaného zastavování přírůstku příslušenství, pakliže dosáhne určité excesivní výše, by již bylo potřeba větší opatrnosti. Uplatnění tohoto postupu by bylo jistě vhodné a spravedlivé u starších exekucí, které vznikly z mnohdy výrazně nevýhodných úvěrových smluv. V současnosti by ale už taková situace neměla nastat, popřípadě by měla být vždy posuzována individuálně dle okolností každého dílčího případů.

Jako značně diskutabilní vnímám současné návrhy na automatické zastavování exekucí. Na jednu stranu je zřejmé, že některé exekuce jsou skutečně vedeny po mnoho let zcela bezúčelně a bezvýsledně, což není optimální stav. Na druhou stranu poslední rok v souvislosti s celkovou hospodářskou prosperitou jasně ukázal, že někteří dlužníci, u kterých se exekuce již jevila jako marná, mohou i po několika letech začít splácet. Pokud by tedy taková lhůta měla být zavedena, neměla by být v žádném případě kratší než 5 let. Zároveň – a to vnímám z hlediska zastavování, resp. zamezení zbytečného zahajování exekucí jako daleko důležitější – by pro věřitele již konečně měla být nastavena pravidla, která by jim umožnila jednodušší odpis nedobytných pohledávek.

Na závěr bych se rád ještě krátce vrátil k výše zmíněným snahám zlevnit exekuční řízení, resp. celý vymáhací proces pro dlužníka. Obecně je potřeba konstatovat, že náklady spojené s českým exekučním řízením se nijak nevymykají evropským standardům. I tak je samozřejmě z ekonomického hlediska vždy správné hledat cesty, jak náklady ještě snížit, což by ve výsledku prospělo nejen dlužníkům, ale i věřitelům a exekutorům, kteří náklady vymáhání nesou v případě neúspěšnosti exekuce.

Jak jsem již uvedl, exekutorská teritorialita ani slučování exekucí nejsou v tomto směru přínosem. Zamyslíme-li se však nad celkovou skladbou nákladů vymáhacího procesu, můžeme identifikovat jednu poměrně snadnou cestu, jak náklady dlužníkům snížit, aniž by tím utrpěl kdokoli z ostatních zúčastněných. Onou cestou je zrušení, či alespoň snížení sazby DPH u nákladů exekuce a soudního řízení. Při pohledu na toto řešení, které je skutečně nasnadě, vyvstává otázka, do jaké míry to naši zákonodárci s potřebou zlevňování exekucí skutečně myslí vážně – tuto možnost totiž zatím žádný z předložených návrhů nezahrnoval. Pavel Staněk, ceskajustice.cz

NÁSTIN KORUPCE NA KRAJSKÉM SOUDU V BRNĚ

Společnost MIPL, spol. s r.o. (Mipl) je původní česká společnost působící v mrazírenství. Před rokem 2008 (kdy byla protiprávně dána do insolvence) činil její průměrný roční obrat cca 400 mil. Kč. V Uherském Brodě zaměstnávala cca 70 – 100 lidí. V roce 2008, kdy z důvodů ekonomické krize se řada konkurenčních mrazírenských firem dostala do potíží[1], chtěl Mipl využít situace na trhu a expandovat. Po 15-ti letech odešel z mrazírenské firmy Zdeněk Plášek a ve vedení jej nahradili Mgr. Jan Kazík a David Pukl. Mipl potřeboval k expanzi strategického partnera, protože v domácím prostředí jej svazoval nerovný spor s Komerční bankou a.s.[2]

V průběhu roku 2008 se Mipl dohodl na strategické spolupráci s polským koncernem CTM Galicja bratří Kocandů. Bylo v plánu posílit pozici na českém trhu a vstoupit na trh polský a ukrajinský. Na sklonku podzimu 2008 spolupráce začala váznout a Mipl podezíral polské partnery z nekalých úmyslů a proto pohrozil vypovězením smluv. Tři dny poté, 24.11., byl jednatel Miplu, David Pukl, bodnut nožem do zad cizím státním příslušníkem nehovořícím česky. Pan Pukl skončil na jednotce intenzivní péče. Zde jej navštívili zástupci CTM Galicja a nabídli mu bezpečnost výměnou za převod Miplu. David Pukl tomu tlaku podlehl (jeho manželka byla v 9. měsíci těhotenství), podepsal reverz v nemocnici a nechal se odvézt k notáři.[3] Ihned poté byl Mipl dán do insolvence. Insolvenční řízení a následný konkurz byla nejjednodušší cesta pro polský koncern jak zdarma Mipl získat. Jen v cinklém konkurzu bylo možno bezplatně převzít majetek Miplu a nestarat se o závazky.

Insolvenční věc Miplu dostala na Krajském soudě v Brně soudkyně Mgr. Eva Krčmářová (sp.zn. KSBR 24 INS 4979/2008). Soudkyně Krčmářová dostala Mipl mimo „kolovací“ pořadí, v rozporu s platným Rozvrhem práce krajského soudu. Na základě individuálního přidělení věci tehdejším předsedou soudu JUDr. Pořízkem. Soudkyně Krčmářová tak byla od počátku nezákonnou soudkyní. Tuto skutečnost konstatoval až pod tlakem v roce 2017 Vrchní soud v Olomouci (sp.zn. 1 VSOL 1207/2015-B-352). Vrchní soud v Olomouci konstatoval nezákonnost soudkyně Krčmářové jen proto, aby zabránil ještě většímu skandálu – a to soudnímu zveřejnění zjištění, že jedním z konkurzních správců Miplu byl příbuzný soudkyně Krčmářové.[4] Ale i samotné konstatování nezákonnosti soudkyně Krčmářové bylo bezprecedentní! Insolvenční soudkyně Krčmářová jest manželkou soudce Nejvyššího soudu ČR, pana JUDr. Krčmáře, který má na starosti judikaturu v insolvenčních věcech a je též spoluautorem insolvenčního zákona a jeho změn.[5] Byla zaběhlá praxe, že příslušný senát Vrchního soudu v Olomouci rozhodnutí soudkyně Krčmářové potvrzoval, přičemž po několika letech potvrzování byl za odměnu soudce daného senátu „povýšen“ na Nejvyšší soud k panu Krčmářovi.

Mipl měl v majetku nemovitosti – velký areál v Uherském Brodě – který byl kompletně vybavený; dále vlastnil celorepublikovou unikátní distribuční sít – dva tisíce mrazících boxů umístěných v prodejnách u smluvních partnerů (odhadovaná tržní cena cca 100 mil. Kč)[6]; samozřejmě vlastnil vozidla, zásoby (vždy bylo na skladě zboží v hodnotě cca 10 – 25 mil. Kč), ochranné známky, domény, weby, měl pohledávky (cca v rozmezí 30 – 50 mil. Kč).

Předseda Krajského soudu v Brně, pan JUDr. Pořízek, určil prvním insolvenčním správcem Miplu pana Ing. Ivo Beera. Pan Ing. Beer byl ve svém karierním životě konkurzním správcem v deseti kauzách. A ve všech deseti případech byla konkurzní soudkyní paní Krčmářová. Zjevně na Krajském soudě v Brně není o náhody nouze.[7]

Konkurzní správce zapsal do majetkové podstaty jen aktiva registrovaná ve veřejných seznamech (katastrální úřad a úřad průmyslového vlastnictví), tj. nemovitosti a ochranné známky. Všechno ostatní se „ztratilo“. Zarážející je to u distribuční sítě, nenajít dva tisíce mrazících boxů je skutečně neuvěřitelné. Správce též „nenašel“ účetnictví Miplu. Podnik Miplu ovšem fungoval dále i v konkurzu, provozovala jej CTM Galicja. Ta sídlila zdarma v areálu Miplu (správce nechtěl žádný nájem), prodala si zásoby Miplu a dál prodávala zboží v distribuční síti.

Tento způsob konkurzního řízení dosáhl tak obludných rozměrů, že se v roce 2011 ozvali řadoví věřitelé (bývalí obchodní partneři Miplu) a požadovali nápravu – zproštění správce. A David Pukl, jakožto bývalý jednatel Miplu, poskytl věřitelům na jejich na žádost seznam majetku Miplu; věřitelé pak seznam majetku využili v jejich návrhu na zproštění správce. Posléze tento seznam majetku Miplu, který dosud byl správcem ignorován, pan Pukl zaslal i do veřejného konkurzního spisu. A výsledek?

David Pukl začal být trestně stíhán. Nutno podotknout, že se obžalobě mohl vyhnout, stačilo, aby přijal nabídku zlínské policie. Vyšetřující policista vyčinil panu Puklovi, že zveřejnil seznam majetku Miplu (čímž prý dostal soudkyni Krčmářovou do trapné situace) a nabídl řešení. Pan Pukl nebude trvat na tom, že Mipl měl před konkurzem nějaký majetek a vše se tak urovná. Pokud by pan Pukl trval na majetku, bude obviněn, obžalován a odsouzen (tento rozhovor byl akusticky zaznamenán; dozorující státní zástupkyně JUDr. Nesvadbová se nahrávkou odmítla zabývat)![8] Pan Pukl nabídku nepřijal. Následně byl obviněn, obžalován, a dokonce ve Zlíně i nepravomocně třikrát odsouzen.

Krajské státní zastupitelství v Brně – pobočka ve Zlíně, podalo obžalobu dne 13.5.2013, sp.zn. 6 KZV 51/2011. U Krajského soudu v Brně, pobočka ve Zlíně dostala věc sp.zn. 68 T 5/2013.
Krajský soud v Brně, pobočka ve Zlíně, pana Pukla třikrát nezákonně odsoudil:

• a to Rozsudkem ze dne 25.7.2014, kterým byl panu Puklovi uložen trest odnětí svobody v trvání tří let se zařazením do věznice s ostrahou, a dále trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu obchodních společností a družstev včetně funkce prokuristy na dobu pěti let. David Pukl podal odvolání a rozsudek byl zrušen odvolacím soudem (Vrchním soudem v Olomouci) Rozsudkem ze dne 23.4.2015 č.j. 6 To 95/2014-6217.

• a to Rozsudkem ze dne 26.2.2016, kterým byl panu Puklovi uložen trest odnětí svobody v trvání dvou let s podmíněným odkladem na zkušební dobu v trvání pěti let, a dále trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu obchodních společností a družstev včetně funkce prokuristy na dobu pěti let. David Pukl podal odvolání a rozsudek byl zrušen odvolacím soudem (Vrchním soudem v Olomouci) Usnesením ze dne 30.3.2017 č.j. 6 To 43/2016-7165.

• a to Rozsudkem ze dne 4.12.2017, kterým byl panu Puklovi uložen trest odnětí svobody v trvání dvou let s podmíněným odkladem na zkušební dobu v trvání tří let, a dále trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu obchodních společností a družstev včetně funkce prokuristy na dobu pěti let. David Pukl podal odvolání a rozsudek byl zrušen odvolacím soudem (Vrchním soudem v Olomouci) Usnesením ze dne 13.6.2018 č.j. 2 To 17/2018-7659.

Jak je patrno, byl pan Pukl třikrát odsouzen Krajským soudem v Brně, pobočka Zlín a třikrát byl odsuzující rozsudek zrušen Vrchním soudem v Olomouci (VSOL), přičemž pokaždé VSOL sdělil nižší instanci závazný právní názor, jímž se měl krajský soud řídit, ovšem ten tak neučinil, proto jen řízení u soudu trvalo pět roků.

Nakonec, svým čtvrtým rozsudkem, Rozsudkem ze dne 30.7.2018, byl pan Pukl Krajským soudem v Brně, pobočka ve Zlíně, v plném rozsahu zproštěn obžaloby.

Je nutno si uvědomit, kdo je kdo v celé kauze. Obžalobu podala státní zástupkyně JUDr. Pavlína Nesvadbová, která i dozorovala zlínskou polici. Manžel paní JUDr. Nesvadbové, pan plk. Mgr. Pavel Nesvadba, byl a je vedoucím kanceláře ředitele Policie ČR Zlínského kraje (tj. té policie, která věc šetřila). Pan Mgr. Nesvadba je přítelem pana Mgr. Ostravského – třetího konkurzního správce Miplu. Pan Mgr. Ostravský úzce spolupracuje s paní Koutnou, ředitelkou Dražební společnosti MORAVA s.r.o. (která i dražila na žádost pana Ostravského majetek Miplu); majitelkou Dražební společnosti MORAVA je dcera paní Koutné, novinářka Mgr. Woodhams. A paní Koutná jest manželkou pana Ing. plk. Koutného, který byl až do roku 2014 ředitelem Policie ČR Zlínského kraje, a přímým nadřízeným pana Nesvadby.

Zbývá dodat, že soudkyní Krajského soudu v Brně, pobočka ve Zlíně, která třikrát pana Pukla odsoudila (bez ohledu na opakovaný názor VSOL) byla paní JUDr. Iveta Šperlichová. Paní JUDr. Šperlichová a paní JUDr. Nesvadbová jsou přítelkyně. Což umocňuje informace, kterou získal pan Pukl, a to, že dříve, když byly ještě děti manželů Nesvadbových malé, hlídala je občas paní Šperlichová. David Pukl je soukromě přesvědčen (avšak nemá proto důkazy), že i odsuzující rozsudky psala za paní Šperlichovou paní Nesvadbová, to lze dovozovat ze shodného textu (včetně chyb) obžaloby a odsuzujícího rozsudku.

Nezákonné trestní řízení, probíhající v letech 2011 – 2018, velmi negativně ovlivnilo osobní i pracovní život pana Davida Pukla (DP).

Toto vše je navíc umocněno nejen tím, že skutek, za který byl DP stíhán, se nestal; ale hlavně tím, že orgány činné v trestním řízení od počátku (tj. od r. 2011) věděly, že skutek se nikdy nestal a trestní řízení vůči DP vyvolaly zcela záměrně s cílem nejprve zastrašit DP a následně trestním stíháním Davida Pukla a jeho odsouzením zakrýt nezákonnou (trestnou) činnost jiných osob, úzce napojených na orgány činné v trestním řízení a soudní systém ČR!

Za tím účelem, aby bylo odůvodněno, proč chybí majetek v majetkové podstatě společnosti MIPL, spol. s.r.o. (sp.zn. KSBR 24 INS 4979/2008) orgány činné v tr. řízení zkonstruovaly fikci, že chybějící majetek vyvedl ještě před prohlášením konkurzu David Pukl. Ačkoliv bylo zjevné, že majetkové hodnoty „zmizely“ až v průběhu insolvenčního řízení, kdy tento majetek v řádech stamilionů korun insolvenční správce nezapsal do podstaty a insolvenční soudkyně Mgr. Krčmářová to tolerovala.

A jelikož DP seznam majetku Miplu zveřejnil v insolvenčním spise v ISIR (viz č.l. B 61 v insolvenčním spise KSBR 26 (24) INS 4979/2008), bylo nutno dehonestovat pana Pukla. Stalo se něco, co nemá v právním státě obdoby. Orgány činné v trestním řízení nechaly zveřejnit obžalobu!! Na č.l. B 125 v insolvenčním spise byla zveřejněna celá, neanonymizovaná obžaloba!!! Není známo, že by i u veřejně známých osob (např. v kauzách premiérů Nečase či Babiše) se toto událo v takovém rozsahu. Zveřejnění obžaloby mělo jednak dehonestovat DP před veřejností a věřiteli; a jednak sloužilo k „vyvinění“ konkurzních správců a insolvenční soudkyně. V insolvenčním řízení se nadále bralo jako hotová věc, že majetek tu není (ačkoliv majetek užívali osoby napojené na správce a soudkyni) a insolvenční soudkyně Mgr. Krčmářová všechna svoje usnesení počala odůvodňovat větou: David Pukl při výkonu funkce jednatele fakticky převedl celý majetek dlužníka… (viz kupř. č.l. B 149, č.l. B 220; č.l. B 230 v ins. spise).

Ačkoliv trestní soud pravomocně konstatoval, že před prohlášením konkurzu nebyl vyveden žádný majetek z Miplu, na insolvenční řízení toto nemá žádného vlivu. O majetek Miplu se mezitím insolvenční mafie už postarala.
Předseda soudu JUDr. Pořízek jako třetího správce v pořadí (druhým byl epizodně Ing. Neznal, kolega a partner Ing. Beera a příbuzný soudkyně Krčmářové) jmenoval v roce 2012 pana Mgr. Ostravského, advokáta ze Zlína, náležejícího do stáje správců místopředsedy soudu Mgr. Kozáka.[9]

Mgr. Ostravský s odstupem čtyř let od zahájení konkurzu „nalezl“ účetnictví Miplu, a jak překvapivé, v areálu Miplu v Uh. Brodě. Mgr. Ostravský zapsal do podstaty i část pohledávek Miplu (ve výši 19 mil. Kč), ovšem už je nevymáhal; konstatoval, že jsou promlčené (pochybení předchozích správců si nedovodil). Mgr. Ostravský zapsal do podstaty i movité věci (vybavení areálu), obratem je ale zase z podstaty vyloučil s odůvodněním, že jsou neprodejné. Věci zdarma užívala CTM Galicja a potřebovala je k podnikání. Dva tisíce mrazící boxů ovšem „nenašel“ ani pan Mgr. Ostravský. Stejně tak nenalezl železniční vagony, stojící na dvoře v areálu Miplu, atd.

Z důvodu vlastní hamižnosti pan Mgr. Ostravský přistoupil na počátku roku 2013 k veřejné dražbě „veškerého“ majetku Miplu (v jednom balíku byly nemovitosti, pohledávky, ochranné známky, atd.). Dražbu organizovala paní Koutná.[10] V cinklé dražbě bez znaleckého posudku vše „vydražil“ pan Lutonský za 9 mil. Kč.[11] Pan Lutonský je kamarád správce Mgr. Ostravského, živí se jako podomní elektrikář, je neplátce DPH. Navíc, pan Lutonský a pan Ostravský jako spoluhráči z vizovické fotbalové pivní ligy se spolu nechali vyfotografovat v nepříliš reprezentativní situaci.[12] A protože zástupci Miplu toto foto zveřejnili, musel pan Lutonský od dražby odstoupit. Tím padl záměr pana Mgr. Ostravského (v minulosti několikráte zrealizovaný), aby pan Lutonský vše vydražil a pak obratem za několikanásobek prodal skutečnému zájemci – CTM Galicja.

Druhou dražbu „veškerého“ majetku Miplu riskl pan Mgr. Ostravský na Vánoce 2014, opět u paní Koutné. Tentokrát byla vyvolávací cena 8 mil. Kč; tak extrémně nízká cena byla panem Mgr. Ostravským mimo jiné zdůvodněna tím, že zkolaudovanou mrazírenskou budovu v areálu Miplu počal pan Ostravský považovat za movitou věc. Vydražitelem za sníženou vyvolávací cenu se stala společnost FAL Services s.r.o., tvořící holding s CTM Galicja. Ale i tahle dražba byl průšvih. Pan Mgr. Ostravský, aby dražbu mohl provést, musel zfalšovat povinný souhlas věřitelského výboru.[13]
Konkurzní soudkyni Mgr. Krčmářovou nějaké falšování listin nemohlo zneklidnit. Benevolence paní soudkyně Mgr. Krčmářové k falešným listinám se jí zřejmě stala v této kauze osudnou. Vrchní soud v Olomouci již „nevydýchal“ nejprve neexistující a posléze padělaný znalecký posudek k první dražbě konané v lednu 2013. Zákon kogentně vyžaduje, aby předmět dražby byl oceněn znalcem; u první dražby se tak nestalo, a když Mipl na to upozornil, správce Mgr. Ostravský v roce 2015 „dohledal“ odborné vyjádření (nikoliv znalecký posudek) datované prosincem 2012, tj. před datem konání první dražby. Potíž byla v tom, že ono „odborné vyjádření“ obsahovalo v textu popis skutečností, které se udály až v roce po dražbě![14] Soudkyně Krčmářová se nad zázračným vizionářstvím znalce vůbec nepozastavila; zato Vrchní soud v Olomouci, který i znalce vyslechl,[15]dospěl k závěru, že v tomto případě, ad hoc, již nebude manželku soudce Nejvyššího soudu chránit a odhodlal se k prohlášení její nezákonnosti.

A tak v roce 2017 v konkurzu Miplu nahrazuje soudkyni Mgr. Krčmářovou její kolegyně a přítelkyně soudkyně JUDr. Hanzlíková.[16] Soudkyni JUDr. Hanzlíkovou tento konkurz zjevně nepotěšil, nic v něm nečiní a čeká na dovršení věku odchodu do penze. Nicméně, o jedno zásadní rozhodnutí byla správcem Mgr. Ostravským požádána a učinila jej. Šlo výmaz šedesáti milionů korun z podstaty, které Mgr. Ostravský někde „zapomněl“. Krajský soud v Brně totiž v roce 2014 vydal asistentkou soudkyně (nikoliv paní Krčmářovou) Usnesení, dle kterého měl správce Mgr. Ostravský vymoci částku 63,151.613,-Kč po CTM Galicja za užívání areálu Miplu. Pan Mgr. Ostravský se zachoval jako grand a ničeho po CTM Galicja nechtěl. V roce 2018, když se Mipl dotázal, kde je těch 60 milionů, požádal správce Ostravský soudkyni Hanzlíkovou o vyřešení této lapálie. Soudkyně Hanzlíková tak čtyři roky po nabytí právní moci onoho usnesení vydala usnesení nové, opravné. Podle paní Hanzlíkové soud udělal před lety písařský překlep, správně mělo být jen 3,151.613,-Kč. Věc vyřízena.[17]

Správce Mgr. Ostravský se stal dnes nepostižitelným, vstoupil do hnutí ANO a počal dělat byznys s lidmi z Agrofertu. Ing. Mudrák, bývalý ředitel NAVOS a.s (jedna z klíčových firem koncernu Agrofert) se stal majitelem firmy TIPAFROST a.s., která je členem věřitelského výboru. Pánové Mgr. Ostravský a Ing. Mudrák jsou blízcí přátelé a dokonce sousedé ve Vizovicích.[18] Mgr. Ostravský se stává po roce 2016 prostředníkem mezi lidmi z CTM Galicja a panem Ing. Mudrákem. Výsledek se dostavuje záhy. Za odstupné pro CTM Galicja celý původní podnik Miplu přebírá pan Ing. Mudrák (respektive korporace, které vlastní)[19]. Do majetkové podstaty samozřejmě nadále nikdo nic neplatí. Všichni jsou spokojeni…
[1] Např. Nestlé zmrzlina ČR, spol. s r.o. šla v roce 2008 do likvidace; UNILEVER ČR, spol. s r.o. skončil ve ztrátě 184 mil. Kč, atd.

[2] Komerční banka a.s. (KB) byla dlouholetou úvěrující bankou Miplu. V září 2007 však KB z dosud nezjištěné motivace umístila Mipl na centrální registr úvěrů jako dlužníka s neuhrazenými závazky po splatnosti. Byla to nepravda; KB se posléze Miplu písemně omluvila, přesto jej ze seznamu dlužníků ihned neodstranila. Tato nepravdivá informace se rozšířila na relevantním trhu a poškodila Miplu dobré jméno, jakož mu způsobila i další škodu, kdy řada obchodních partnerů pod vlivem této informace změnila obchodní podmínky s Miplem. KB odmítla Miplu poskytnout finanční odškodnění a po celý rok 2008 měli Mipl a KB vypjatý vztah. Vše vyvrcholilo v prosinci 2008 protiprávním insolvenčním návrhem vůči Miplu. KB měla úvěrovou pohledávku za Miplem ve výši cca 22 mil. Kč. Obvodní soud pro Prahu 1 ve věci 23 C 247/2013 konstatoval, že škoda, kterou KB způsobila, je nejméně 79 mil. Kč! KB ničeho nezaplatila a insolvenční správce po ní nic nechtěl!

[3] V roce 2012 se podařilo tento vynucený převod právně anulovat.
[4] Ing. Vladimír Neznal, nar. 15.5.1949

[5] Konkrétně v kauze Mipl, vždy, když bylo ze strany Miplu upozorněno na zjevné porušení insolvenčního zákona soudkyní Krčmářovou nebo správcem, následovala obratem novela insolvenčního zákona, a dotčený paragraf buď byl vypuštěn nebo pozměněn – např. § 36 odst.2 nebo § 423 odst.2 InsZ.

[6] Právě kvůli distribuční síti učinila dne 21.12.2007 společnost NOWACO Czech republic s.r.o. písemnou nabídku na převzetí Miplu za částku 114,000.000,- Kč ; nabídka byla odmítnuta jako nedostatečná.

[7] Insolvenčního správce přiděluje k dané věci předseda krajského soudu. Bývalý předseda soudu JUDr. Pořízek tak činil dle svého uvážení, korupčně a beztrestně; vědom si své beztrestnosti. Ex lege na činnost předsedy soudu má dohlížet krajské státní zastupitelství, netrestní odbor. Vedoucím netrestního odboru krajského st. zastupitelství v Brně je paní Kazdová, dcera pana Pořízka.

[8] Když si David Pukl stěžoval výše, že JUDr. Nesvadbová ignoruje nahrávku, tak její dočasný nadřízený, kolega, státní zástupce Kafka, vše zahladil konstatováním, že šlo zřejmě o policejní úskok. Pan Kafka posléze odešel ze státního zastupitelství a stal se soudcem.

[9] Soudce Mgr. Jan Kozák je veřejnosti neslavně znám z řady problematických konkurzů (např. OP Prostějov), aktuálně je trestně stíhán za zneužití pravomoci soudce. I v kauze Miplu soudce Kozák vyměnil některé listy ve spise obchodního rejstříku, což je situace, se kterou si vedení KS Brno neví rady – sp.zn. 9 Cm 210/2018.

[10] Této dražby se jako divák účastnil i zástupce Miplu pan Mgr. Kazík a dražbu natáčel na kameru. Po „vydražení“ paní Koutná tohoto zástupce uzamkla v uzavřené místnosti a požadovala výmaz kamery. Když k tomu nedošlo, zavolala manželovi, poté se dostavili zlínští policisté a ti sdělili, že ve Zlíně je trestným činem natáčet dražby paní Koutné. Divák byl osvobozen až zásahovou jednotkou celorepublikové policie, kterou přivolal skrytým mobilem.

[11] Pro zajímavost, Česká spořitelna a.s. v létě 2008 odhadovala cenu areálu (nemovitostí) na 35 mil. Kč a ochranné známky dle znaleckého posudku mají hodnotu 4,6 mil. Kč. Většina z 19 mil. Kč v pohledávkách bylo dobytných a mnoho z nich bylo bez dokladu uhrazeno před dražbou správci

[12] Foto jak leží spolu ve sněhu a popíjejí lahváče (pilsner urquell)
[13] Zástupci banky ve věřitelském výboru se zřejmě zalekli, a tak Mgr. Ostravský musel vyměnit první stránku v Zápisu z jednání věřitelského výboru ze dne 3.9.2013; v insolvenčním spise jsou tak založeny dvě rozdílné verze tohoto Zápisu z jednání věřitelského výboru ze dne 3.9.2013. Jedna verze obsahuje souhlas s dražbou, druhá nikoliv (viz č.l. B 132 a č.l. B 160 v ins. spise).

[14] Autorem odborného vyjádření byl znalecký ústav MONTEKALA spol. s r.o., klíčovým znalcem tohoto ústavu je pan Ing. Josef Chyťa, konkurzní správce soudkyně Krčmářové.
[15] Ing. Josef Chyťa před Vrchním soudem v Olomouci byl postižen totální amnézii, zhola na nic si nevzpomněl.
[16] Přátelství obou soudkyň, tj. paní Krčmářové a paní Hanzlíkové, bylo utuženo v roce 2002, kdy si paní Hanzlíková pořídila luxusní nemovitost, ačkoliv do té doby jako soudkyně si mohla vydělat max. na 1/3 kupní ceny (viz k.ú. Dvorska, LV 286). Věc počal řešit Útvar odhalování korupce a finanční kriminality, a v této těžké chvíli pomohla přítelkyně Krčmářová. Ač sama s manželem měla hypotéku na dům, prohlásila soudkyně Krčmářová, že paní Hanzlíkové na její bydlení půjčila pár milionů (samozřejmě cash). To je opravdové přátelství…
[17] Opravdu to není vtip. Viz usnesení na č.l. B 134 a usnesení na č.l. B 405 v insolvenčním spise.
[18] Viz k.ú. Vizovice, LV 2893 a LV 3469
[19] TIPAFROST a.s. či Dalmine Investment s.r.o. a další

David Pukl: Narodil se 28.6.1981 v Brně. Bývalý český podnikatel. Mrazírenskou firmu Mipl mu sebrala insolvenční mafie, když se bránil, byl obžalován a orgány činné v tr. řízení zveřejnily celou obžalobu, čímž mu znemožnily podnikat. Po ztrátě mrazírenské firmy si David Pukl založil firmu DePo Service s.r.o., se kterou dosáhl obrat desítky milionů; zveřejnění obžaloby znamenalo zavření firmy. Dnes David Pukl pracuje a většinu času tráví mimo Českou republiku.