iSPIGL

internetové noviny ispigl.eu

Soudkyně Miklová z Uh. Hradiště průtahy, odvolána?

Nepomohly ani opakované výtky a částečně pozastavený nápad. Soudkyně Ilona Miklová z Okresního soudu v Uherském Hradišti míří před kárný senát Nejvyššího správního soudu (NSS). Důvodem je podle mluvčí Sylvy Dostálové její „nedostatečná odbornost“. Předseda soudu Tomáš Gargulák navrhuje nejpřísnější trest, tedy odvolání z funkce soudce.

Soudkyně civilního úseku a předsedkyně senátu Ilona Miklová, která byla do funkce jmenována v roce 2012, má průtahy v 87 věcech. „Pochopitelně kárné žalobě předcházela snaha řešit problémy domluvou,“ řekl České justici mluvčí soudu Michal Tománek. Podle materiálů dostupných na internetu byl Miklové už dříve částečně zastaven nápad nových věcí a počet nedodělků se jí podařilo snížit. Pak ale zjevně opět začala mít s tempem své práce opět problémy.

O dočasném zproštění soudkyně z funkce ministr spravedlnosti Jan Kněžínek neuvažuje. „V případech, kde nejde o tak závažná provinění, nebývá věc řešena odvoláním. Což je i tento případ. Efektivnější je, pokud dál dotyčná pracuje,“ reagoval na dotaz České justice mluvčí resortu Vladimír Řepka.

Uherskohradištský soud je vzhledem ke své velikosti v poslední době kárnými žalobami doslova zavalen. U NSS už stanula někdejší předsedkyně Hana Kurfiřtová. Na ni kárnou žalobu podalo vedení Krajského soudu v Brně v reakci na výsledky mimořádné prověrky v Uherském Hradišti, která ukázala problémy na trestním úseku.

Jak již Česká justice informovala, na základě této prověrky byly podány kárné žaloby na všechny tři soudce trestního úseku soudu. Kurfiřtová po prověrce rezignovala na funkci předsedkyně soudu. NSS ji v prosinci udělil důtku. I Kurfiřtová a trestní soudci mají velké problémy s průtahy. Místopředseda KS v Brně Aleš Flídr u soudu popsal, že místopředseda soudu Petr Šťastný na jeden spis nesáhl rok. Z prodlužování lhůt, které by mělo být výjimečné, se podle Flídra stal v Uherském Hradišti běžný nástroj. Situaci na trestním úseku popsal jako Augiášův chlév.

NSS nemusí udělit trest navrhovaný kárným žalobcem. Pokud by však Miklová byla zbavena taláru, soud by to pochopitelně oslabilo. „Pokud skončí jeden soudce, znamená to zásah do chodu celého soudu a je to samozřejmě nepříjemné,“ dodal mluvčí soudu Michal Tománek. Odejmutí taláru hrozí i jednomu z dalších kárně žalovaných soudců.
Soudce v Hradišti v průměru vyřídil 20 trestních věcí měsíčně, civilní soudce pak necelých 40. Jako soud prvního stupně rozhoduje ve všech trestních a civilních věcech, pouze specializovaná agenda jako nejzávažnější trestné činy, insolvenční řízení, spory ve věcech obchodních korporací, hospodářské soutěže, duševního vlastnictví apod. je svěřena krajskému soudu, ceskajustice.cz

ÚS VYDAL POKYNY, ROZHODOVÁNÍ PŘI PODMÍNĚNÉM PROPUŠTĚNÍ VĚZŇŮ

Při rozhodování o podmíněném propouštění osob ve výkonu trestu panuje mezi českými soudy nejednotnost a libovůle, přičemž příčinou je příliš obecná právní úprava a také absence sjednocující role Nejvyššího soudu (NS). Tak by se dal ve stručnosti shrnout nález Ústavního soudu (ÚS) z konce minulého roku. Jeho druhý senát v něm zároveň poskytl obecným soudům velmi podrobné vodítko, jak při rozhodování o žádostech o podmíněné propuštění postupovat tak, aby bylo ústavně konformní.

Rozhodovací praxe soudů při posuzování žádostí o podmíněné propuštění z výkonu trestu je dlouhodobě terčem kritiky odborné veřejnosti. Na červnové konferenci, která se loni konala v rámci akce Pražské právnické jaro, s ní například vystoupil náměstek generálního ředitele Vězeňské služby (VS) Simon Michailidis. Podle něho je přístup soudů k žádostem nekonzistentní, soudy by měly rozhodovat ve všech krajích stejně a na podmíněné propuštění by měly být stejné nároky.

Předseda Městského soudu v Praze Libor Vávra, sám trestní soudce, upozornil, že příčinou je právní úprava, která soudcům otevírá široký prostor k uvážení. Řešením je podle něj jedině změna zákona. „Rozhodnutí by mohlo vyplývat rovnou ze zákona a subjektivní pocit soudce by se vyňal. Práce s vězněm by byla férovější,“ uvedl Vávra s tím, že část trestu by se automaticky ukládala jako podmíněná a část nepodmíněná. Náměstek nejvyššího státního zástupce Pavel Pukovec zase na základě analýzy Nejvyššího státního zastupitelství konstatoval, že státní zástupci se často rozhodování soudů o podmíněném propuštění neúčastní a také kladou příliš důraz na trestní minulost odsouzeného.
Praxi obecných soudů taktéž opakovaně podrobil kritice Ústavní soud. Dosud se však omezoval pouze na konkrétní případy, bez vyvozování obecných úvah. Nález z 28. listopadu 2018, který byl soudkyní zpravodajkou Kateřinou Šimáčkovou zveřejněn 6. prosince, však obsahuje jak analýzu zákonného rámce, tak obecnou kritiku praxe obecných soudů, včetně výzvy k řešení a podrobného výkladu jednotlivých ustanovení zákona.

„Ústavní soud nicméně zároveň konstatuje, že případ stěžovatele a nedostatečné odůvodnění rozhodnutí obecných soudů v jeho případě je ukázkou a důsledkem systémového problému spočívajícího v nevyjasněnosti konkrétních podmínek a kritérií pro podmíněné propuštění. Sama zákonná úprava podmíněného propuštění používá namnoze neurčité pojmy, jejichž obsah dosud nebyl jednotnou interpretací vyjasněn ani v praxi. Taková situace ovšem narušuje principy právní jistoty a předvídatelnosti práva, které se vztahují i na oblast podmíněného propuštění z výkonu trestu odnětí svobody,“ stojí v nálezu.

„Za této situace, která je ústavně nevyhovující, Ústavní soud s cílem zvýšení právní jistoty a předvídatelnosti právní úpravy a rozhodování o podmíněném propuštění přistoupil k upřesnění výkladu jednotlivých neurčitých pojmů, které jsou podstatné při tomto rozhodování a k jejichž nevhodné a nedostačující interpretaci došlo i v projednávaném případě stěžovatele,“ uvozuje nález část, v níž se podrobně zabývá tím, jak by soudci měli při žádostech o podmíněné propuštění postupovat, k čemu a za jakých okolností přihlížet a jak jednotlivé skutečnosti hodnotit.

Nesmí být vyloučena žádná skupina

V první řadě nález připomíná ustálenou judikaturu ÚS z níž vyplývá, že z možnosti podmíněného propuštění nesmí být vyloučena žádná skupina odsouzených, a to ani v případě chronických recidivistů. „Ač je sice pravděpodobné, že určité skupiny odsouzených budou podmíněně propouštěny výrazně méně často než jiné, nelze žádnému odsouzenému upřít možnost prokázat polepšení a prognózu řádného života, a tedy možnost být podmíněně propuštěn za splnění zákonných podmínek. Opačný přístup by byl v přímém protikladu ke smyslu podmíněného propuštění v současném zákonném pojetí, individualizaci trestů a nepřímo i k lidské důstojnosti,“ připomíná se v nálezu.

Při posuzování toho, zda byla splněna podmínka polepšení, by neměly být kázeňské tresty či odměny být posuzovány soudem mechanicky. Stlaní postele, pravidelný úklid cely či naopak nepořádné chování, nesvědčí automaticky o tom, že došlo či nedošlo k polepšení odsouzeného. „Pokud obecné soudy ustáleně opakují, že smysl podmíněného propuštění nespočívá v tom, aby byli odsouzení po odpykání stanovené doby propuštěni na svobodu jen za dobré chování či za dobrou práci ve výkonu trestu (s čímž Ústavní soud souhlasí), pak by samy neměly podmínku polepšení hodnotit mechanicky toliko podle počtu odměn a kázeňských trestů, tedy podle „dobrého chování“ odsouzeného žádajícího o podmíněné propuštění,“ uvádí nález.

Soudci by také měli brát v úvahu čas a průběh výkonu trestu, neboť pro některé odsouzené je ztráta svobody a umístění do výkonu trestu šokem. „Dřívější porušení povinností odsouzeným jistě může mít vliv na rozhodnutí o tom, že se odsouzený nepolepšil. Pokud však svým pozdějším jednáním odsouzený prokázal, že se polepšil a že se snaží minimalizovat pravděpodobnost páchání trestné činnosti po případném podmíněném propuštění, pak ono dřívější porušení jeho povinností samo, a při splnění ostatních zákonných podmínek, nemůže zamezit pozitivnímu rozhodnutí soudu o podmíněném propuštění“, konstatuje se v nálezu.

Vyvarovat se mechanického posuzování

Ohledně podmínky „řádného života“ se připomíná dřívější nález ÚS, který tento pojem definuje minimalisticky, a to primárně jako nepáchání trestné činnosti a přestupků. Nález zdůrazňuje, že tato podmínka je primárně orientována do budoucna a proto nemůže být jediným kritériem pravděpodobnosti jejího naplnění to, zda se odsouzený v minulosti osvědčil či nikoliv. Tedy zda například již podmínku porušil, neboť to by znamenalo porušení zákazu dvojího přičítání a principu ne bis in idem.

Soud by se měl při hodnocení trestní minulosti odsouzeného při žádosti o podmíněné propuštění opět vyvarovat jejího mechanického posouzení na základě počtu odsouzení či vykonaných trestů. Je třeba mít přitom podle ústavních soudců na paměti, že z kriminologických studií vyplývá, že k opouštění kriminální dráhy dochází postupně, nikoliv jednorázově. „A tak například pokud se prodlužují doby mezi pácháním jednotlivých trestných činů odsouzeným, může to značit spíše to, že odsouzený je na správné cestě opustit kriminální kariéru, než že se jedná o chronického recidivistu, kterého je třeba co nejpřísněji oddělit od společnosti,“ konstatuje nález.

Stejně tak je třeba si podle ústavních soudců uvědomit, že na některé odsouzené může pobyt ve vězení působit od jisté doby negativně, a proto je třeba vyhodnotit čas, kdy je účelné jej z pohledu jeho resocializace propustit. „ V tomto ohledu lze zmínit, že při pobytu ve vězení odsouzení příkladmo mohou ztratit některé návyky a dovednosti nezbytné pro život na svobodě a ve srovnání s pevným řádem ve vězení pro ně po propuštění může být náročné zvyknout si na samostatný život na svobodě, plný možností, nejistoty a odpovědnosti; odsouzení mohou být během uvěznění vytrženi ze svých společensky žádoucích a užitečných vazeb nebo naopak mohou navázat i nové společensky nežádoucí a škodlivé vazby, které je po propuštění na svobodu budou spíš než k řádnému životu směrovat k opětovné trestné, respektive společensky nežádoucí činnosti,“ domnívají se ústavní soudci.

Ti také apelují na stát, aby zavedl systém „analyzující a předpovídající rizika konkrétních odsouzených“, který by soudci mohli používat jako pomůcku při předpovědi pravděpodobnosti vedení řádného života podmíněně propuštěného: „V současnosti soudcům nezbývá než činit předpověď o tom, zda bude odsouzený znovu páchat trestnou činnost či nikoli, pouze na základě své profesní a životní zkušenosti, což i přes snahu soudců může vést k dojmu, že jejich rozhodování je spíše subjektivního než objektivního rázu. Pokud zákon ukládá předpovídat riziko páchání trestné činnosti, bylo by namístě, aby subjektivní rozhodnutí soudu bylo podpořeno objektivně odborně zpracovanou předpovědí. Vzhledem k tomu, že stát nevytvořil takový nástroj nabízející spolehlivou předpověď trestní budoucnosti odsouzeného, dnes k rozhodování dochází jen na základě omezených údajů, které mají soudci k dispozici“.

Konzultace s věznicemi

V nálezu také ústavní soudci apelují na své kolegy z obecných soudů, aby v zájmu předvídatelnosti rozhodování a právní jistoty vedli konzultace na úrovni věznicemi nacházejícími se v obvodu okresního soudu, okresním státním zastupitelstvím a Probační a mediační službou ČR, „s cílem dále vyjasnit interpretaci zákonných podmínek v intencích tohoto nálezu“. S výsledky by se pak měli seznámit odsouzení v jednotlivých věznicích, což by mělo zvýštl právní jistotu všech osob zúčastněných a dotčených v řízení o podmíněném propuštění.

„Odsouzení by věděli, které programy mají podstoupit, popřípadě co konkrétního se od nich očekává, aby jejich šance na podmíněné propuštění byly vyšší; pracovníci vězeňské i probační a mediační služby by mohli tyto znalosti využít při rozhodování o tom, jakým způsobem pracovat s vězni, a věděli by, které informace jsou podstatné pro rozhodnutí soudů; a soudci by měli k dispozici propracovanější materiály, na základě kterých by mohli kvalitněji a jednodušeji zakládat svá rozhodnutí,“ popisuje se v nálezu. Soudci sice připouští, že to může vést k rozdílné praxi mezi soudy, na stranu druhou by se podle ústavních soudců omezila odlišná praxe mezi soudci stejného soudu a „soudy druhé instance mohou ve své sjednocovací roli dbát na to, aby praxe jednotlivých prvoinstančních soudů nebyla příliš a nevhodně odlišná“. Petr Dimun, ceskajustice.cz

NA INTERNETU DOKUMENTY STOVEK POLITIKŮ NĚMECKA

Na internetu se objevily osobní údaje a dokumenty stovek německých politiků a známých umělců či moderátorů včetně adres, čísel kreditních karet či soukromé korespondence. Informaci stanice rbb dnes potvrdila německá vláda, podle které ale zatím není jasné, zda data skutečně ukradli hackeři, jak se dosud předpokládalo.

Podle televizní stanice n-tv byli obětí útoku poslanci všech parlamentních stran s výjimkou protiimigrační Alternativy pro Německo (AfD), ale také například kancléřka Angela Merkelová, prezident Frank-Walter Steinmeier a řada ministrů. Podle vládní mluvčí neunikly od kancléřky žádné citlivé údaje.

Na internetu se objevila mimo jiné řada interních stranických dokumentů, například seznamy členů jednotlivých stran a jejich adres. V řadě textů lze najít citlivé osobní údaje, na internetu se objevily také obsahy soukromých chatů poslanců s jejich rodinnými příslušníky, dopisy, účty nebo kopie občanských průkazů zákonodárců.

Mluvčí vlády Martina Fietzová uvedla, že zasaženi byli lidé ze „všech pater“ politiky: od Spolkového sněmu, přes Evropský parlament (EP) a zemské sněmy po jednotlivé obce. Z kancléřství podle ní ale neunikly žádné citlivé údaje.
Německá vláda podle Fietzové zatím neví, zda data unikla po hackerském úniku. Agentura DPA s odvoláním na své zdroje uvedla, že vláda prověřuje i možnost, že data zveřejnil někdo, kdo k nim oficiálně měl přístup. Už nyní je ale jasné, že neunikla z vládní sítě.

Podle zdrojů DPA ze Spolkového sněmu vychází nyní Spolkový úřad pro bezpečnost v informační technice (BSI) z předpokladu, že únik dat není výsledkem hackerského útoku na Spolkový sněm, ale pochází z veřejných oblastí internetu, sociálních médií nebo částečně také z cloudových služeb.

„Původci (hackerského útoku) chtějí poškodit důvěru v naši demokracii a její instituce,“ řekla ministryně spravedlnosti Katarina Barleyová, podle které jde o závažný útok.

Z politiků jsou mezi oběťmi úniku mimo jiné kancléřka, prezident Steinmeier či předsedkyně dvou vládních stran Annegret Krampová-Karrenbauerová (CDU) a Andrea Nahlesová (SPD). V případě kancléřky se na internetu objevilo číslo jejího faxu, e-mailová adresa a několik dopisů.

V parlamentu se oběťmi úniku dat stali poslanci pěti parlamentních frakcí: CDU/CSU, SPD, Zelených, Levice a FDP. Dokumenty poslanců AfD, která je po předloňských volbách jako jediná formace v zákonodárném sboru poprvé, se na internetu podle rbb neobjevily. DPA připomíná, že v roce 2016 ale jeden levicový web zveřejnil soukromé adresy členů AfD a že médiím byly doručeny jejich některé chatové debaty.

Bulvární list Bild napsal, že se na internetu neobjevila jen data politiků, ale i řady dalších známých osobností, například moderátora Jana Böhmermanna, herce Tila Schweigera či několika novinářů veřejnoprávních stanic ARD a ZDF.
Kdo je za masivní únik informací zodpovědný, není podle stanice rbb zatím jasné, stejně jako to, co bylo cílem jejich zveřejnění. Podle ministerstva vnitra se na internetu objevily dokumenty staré několik let, ale i dokumenty „relativně aktuální“. Do vyšetřování případu se už zapojilo i spolkové státní zastupitelství.

Odkazy na stránky, na kterých byly ukradené informace zveřejněny, kdosi rozšířil pomocí sociální sítě Twitter. Podle rbb byly tyto odkazy zveřejněny už před Vánocemi, a to ve formě jakéhosi adventního kalendáře, pozornost vyvolaly ale až tento čtvrtek večer. Twitterový účet, který data zveřejnil, se podle rbb sám označuje za satiru, umění a bezpečnostní výzkum. Sledovalo ho kolem 17.000 uživatelů. Osobní údaje více či méně známých osobností se na tomto účtu objevují od léta 2017.

Na únik se údajně přišlo poté, co se stal bývalý předseda Evropského parlamentu a kandidát na kancléře za SPD Martin Schulz terčem anonymních telefonátů. Volali přitom na neveřejné číslo.
Město Hamburk dnes oznámilo, že spolupracuje s irskými úřady na ochranu údajů s cílem zastavit šíření dat německých politiků. Příslušný účet sice byl smazán, ale Twitter údajně nereagoval na požadavek zmazat seznam krátkých linků na další platformy, na nichž jsou uniklé údaje k dispozici.

KDO PROJEDNÁ SENÁTORA VALENTU?

Úřad, který prověří podezření na střet zájmů senátora Iva Valenty, vybere ministerstvo spravedlnosti. Podnět organizace Transparency International (TI), že Valenta prostřednictvím jiných společností ovládá regionální televizi TV Brno 1, postoupil zlínský magistrát na krajský úřad a hejtmanství ho předalo ministerstvu. Valenta je zastupitelem Zlína i Zlínského kraje, proto jeho údajný střet zájmů nemůže řešit zlínská radnice ani kraj, napsal server Aktuálně.cz.

Podle ministerstva spravedlnosti postupoval kraj správně. „Pokud organizace Transparency International podala podnět k prověření Magistrátu statutárního města Zlín, je tento úřad z projednávání věci vyloučen, protože odvolacím orgánem by v daném případě byl Krajský úřad Zlínského kraje, kde senátor Valenta působí jako zastupitel. Ze stejného důvodu ve věci nemůže činit žádné procesní úkony ani samotný Krajský úřad Zlínského kraje,“ cituje server Martina Bačkovského z tiskového oddělení ministerstva spravedlnosti.

Podle ministerstva případ zřejmě dostane k projednání některý z městských úřadů v sousedství Zlínského kraje. „Standardně pověřujeme ten obecní úřad obce s rozšířenou působností v jiném kraji, který je nejblíže místu trvalého pobytu daného veřejného funkcionáře,“ řekl Bačkovský. Nejbližší úřad se podle něj vybírá kvůli hospodárnosti.

Valenta podle TI ovládá brněnskou regionální televizi TV Brno 1 prostřednictvím českých a kyperských firem, což dokládá potvrzeními kyperského ministerstva obchodu a výpisy z českého obchodního rejstříku. TI je přesvědčena, že se tím Valenta provinil proti českému zákonu o střetu zájmů, který zakazuje veřejným funkcionářům osobně ovládat firmy provozující rozhlas, televizi nebo vydávající noviny.

Politikovi hrozí v přestupkovém řízení pokuta do 250 000 korun. Senátor odmítá, že by zákon o střetu zájmů porušoval. Podotýká, že své politické funkce ve zlínském krajském i městském zastupitelstvu vykonával jako neuvolněný, tedy neplacený člen.

Valenta se také chystá začátkem letoška své podnikání převést do svěřenského fondu. Patří mu mimo jiné loterijní společnost Synot Tip či 70procentní podíl ve společnosti Our Media, pod kterou spadá nejen TV Brno 1, ale i televize Praha TV, portál Parlamentní Listy či slovenský deník Pravda a web Pravda.sk. Na vlastnictví internetových serverů se ovšem zákon o střetu zájmů nevztahuje.

TI podala podobný podnět i na premiéra Andreje Babiše (ANO) kvůli údajnému ovládání médií ve skupině Mafra. Zabývá se jím městský úřad v Černošicích u Prahy, rozhodnutí předpokládá do 26. ledna. Babiš svůj majetek převedl do svěřenských fondů již v únoru 2017. Podle svého názoru tím dostál povinnostem vyplývajícím ze zákona o střetu zájmů.

SOUDKYNĚ BEDŘICHOVÁ: OBŽALOBA ZATAJILA POSUDKY KOLEM GENERÁLA HALENKY

Prosincový verdikt pražského městského soudu uštědřil tvrdou ránu renomé Vrchního zastupitelství v Praze a někdejší policejní protimafiánské jednotky. Podle zatím nepravomocného rozhodnutí žalobci a detektivové naprosto selhali při vyšetřování velké armádní kauzy kolem generála Vladimíra Halenky.

Případ se točí kolem prodeje nepotřebné vojenské techniky do soukromých rukou. Podle detektivů při něm vznikla státu škoda za sedm milionů korun. Soudkyně Blanka Bedřichová však generála Halenku spolu s dalšími třemi obžalovanými zprostila obžaloby a upozornila na závažná pochybení vyšetřovatelů a státního zástupce. Obžaloba podle ní zatajila dva znalecké posudky. Rozhodnutí soudu je zatím nepravomocné.

Policejní verze toho, co se ve vedení armády a na ministerstvu obrany odehrávalo mezi lety 2009 a 2013, zní zjednodušeně následovně: firmy, které ovládal zbrojní magnát Jaroslav Strnad, si měly říct, jaké díly (například motory do tanků) potřebují, a státní podnik VOP CZ řízený Adolfem Veřmiřovským se obrátil na vedení armádní logistiky – generála Vladimíra Halenku.

Ten pak určené díly označil za nepotřebné. Úředníci ministerstva obrany Roman Pavlík a Josef Lochman poté prodali součástky zmíněnému státnímu podniku VOP CZ. Ten je přeprodal firmám Excalibur Army a slovenskému VOP Trenčín, který Strnad později rovněž kontroloval.

Generál Vladimír Halenka

Šlo hlavně o motory do sovětských tanků T-72 a bojových vozidel pěchoty. Podle detektivů je firmy získaly pod cenou. Halenkovi, Veřmiřovskému a Pavlíkovi s Lochmanem za to hrozilo až 12 let ve vězení.

Soud však policejní verzi odmítl. A nejen to. „Orgány činné v trestním řízení v této věci naprosto selhaly. My jsme nedošli k závěru, že by byla způsobena jakákoliv škoda. Stejně tak nebyl zjištěn žádný úmysl škodu způsobit,“ uvedla soudkyně Bedřichová.

V Šenově je svlékají kvůli opravám

Podle obhájkyně Veřmiřovského Dany Libochowitzové byly zkreslené i některé přepisy odposlechů.„Uvedu větu, která zazněla: on mi ten seznam nedal, to vím jistě, on mi ten seznam nedal. A v přepisu odposlechu se objevilo: on mi ten seznam dal, to vím jistě, on mi ten seznam dal,“ řekla MF DNES advokátka a dodává: „Jsme zvyklí na ne zcela přesné přepisy odposlechů, pokud však dvakrát vypadne jasná a zřetelná negace, tak je to zvláštní.“

Státní zástupce Pavel Prygl se proti rozsudku odvolá. V odvolání se vyjádří k důkazům i k postupu a hodnocení soudkyně. „S tímto hodnocením zásadně nesouhlasím,“ uvedl Prygl.
Záhadné posudky
Soudkyně ve svém verdiktu poukázala na to, že obžaloba předložila jen jeden posudek na cenu armádní techniky a přitom původně pořídila tři. První podle advokátky Libochowitzové vznikl dokonce předtím, než detektivové rozjeli razii na jaře 2015.

„Posudek se váže k cenám motorů do BVP a ceny, které svými posudky určil, jsou srovnatelné, ne-li nižší, než za kterou je prodávalo ministerstvo obrany do státního podniku,“ řekla advokátka.

Jenže odhad prvního znalce soud nedostal – v soudním spisu chyběl, stejně jako další, který vyzněl podobně.
Případ má kromě generála Halenky ještě jednu významnou postavu. Jan Vylita, bývalý auditor při vedení Severoatlantické aliance, sice v případu obviněn nebyl, přišel však kvůli němu o bezpečnostní prověrku, a tím v důsledku i o svou práci.
Týden před rozsudkem nad Halenkou a spol. stejný soud rozhodl o tom, že Vylita přišel o prověrku neprávem. Národní bezpečnostní úřad mu ji odebral na základě utajené zprávy vojenské rozvědky. Ta však podle Vylity vycházela právě z kauzy kolem Halenky.

„Soud řekl, že zpráva je nepodložená a potvrdil, že se to týkalo kauzy pana generála, když jsem argumentoval okolnostmi toho případu,“ řekl Vylita MF DNES. Vylita byl před odchodem k NATO generálním sekretářem ministerstva obrany. Na kariéru ve službách státu kvůli kauze spojené s prodejem nepotřebné techniky musel zapomenout i Halenka a oba ministerští úředníci.

Kauza „Halenka“: léto 2014: Policie prověřuje prodeje nepotřebné vojenské techniky, březen 2015: ÚOOZ rozjíždí mohutnou razii, jeho detektivové prohledávají ministerstvo obrany a zadrží pětici mužů: generála Vladimíra Halenku, šéfa armádní logistiky na generálním štábu Adolfa Veřmiřovského, dvojici zaměstnanců ministerstva, kteří měli na starosti prodej nepotřebného majetku Romana Pavlíka a Josefa Lachmana a později i Jana Vylitu, auditora ve vedení NATO.

Březen 2015: Tehdejší ministr obrany Martin Stropnický odvolává Halenku z funkce, červenec 2017: Státní zástupce Pavel Prygl podal obžalobu na Halenku, Veřmiřovského, Pavlíka a Lachmana, listopad 2017: Halenka opouští armádu, oficiálně ze zdravotních důvodů, prosinec 2018: Městský soud v Praze všechny obviněné zprostil viny. Zatím nepravomocně. Soudkyně upozornila na chyby, které kauzu provázely. /r/