iSPIGL

internetové noviny ispigl.eu

Senátoři neuspěli u ÚS, hluku a vibrací se nezbavíme

Vládní nařízení o ochraně před nepříznivými účinky hluku a vibrací zůstane beze změn. Ústavní soud ve středu zamítl návrh deseti senátorů na zrušení několika pasáží. Napadená ustanovení zejména stanovují povolené hranice hluku v různých situacích a podmínkách, a to včetně výjimek pro pozemní a leteckou dopravu.

Podle skupiny senátorů, kteří se dnešního vyhlášení nezúčastnili, jsou lidé v Česku vysoce zatížení hlukem, což má negativní důsledky na zdraví a celkovou životní pohodu. Senátoři se domnívali, že uplatňované limity jsou příliš mírné. Navíc vzhledem k různým korektivům, metodám měření a výjimkám se limity zvláště v případě silniční dopravy dále změkčují.

Podle Ústavního soudu je nesporné, že hluk má negativní vliv na lidské zdraví. Stejně očividná je ale také skutečnost, že moderní lidská společnost není schopná zabezpečit svou existenci bez vytváření hluku. Jako příklad soud uvedl hluk z osobní nebo nákladní dopravy. Úkolem veřejné moci je proto hledat rovnováhu. Důvod ke zrušení nynější úpravy limitů soud nenašel.

„Ústavní soud má za to, že napadená ustanovení nařízení sledují legitimní cíl a prostředky zvolené k jeho dosažení lze považovat za rozumné,“ uvedl v nálezu soudce Vojtěch Šimíček. Zároveň soud konstatoval, že jde o vysoce odbornou problematiku a že česká úprava je v Evropě ojedinělá - některé státy podobné limity vůbec nemají, obecně se úroveň ochrany před hlukem v jednotlivých zemích velmi liší.

„Nález ústavního soud je pro mě osobně i pro mé klienty velkým zklamáním, a to především z důvodu, že schvaluje neustálé, postupné snižování úrovně ochrany obyvatel před hlukem a zároveň zcela opomíjí skutečnost, že existují účinné prostředky ochrany před hlukem z dopravy, které u nás nejsou v dostatečné míře používány,“ okomentovala pro iDNES.cz rozhodnutí Petra Humlíčková, která skupinu senátorů u soudu zastupovala.

Nápravy často nelze zjednat

V Česku se lidé mohou domáhat dodržování limitů, někdy ale vznikají patové situace, kdy soudy sice rozhodnou o protiprávním překročení limitů, ale zároveň konstatují, že nelze bezprostředně zjednat nápravu, podobně jako se to v minulosti stalo v případě hluku z pražské magistrály.

Odstranění výjimek a korekcí by podle soudu automaticky nevedlo k reálnému snížení hlukových imisí. Spíše by přibylo pokut pro majitele komunikací, čímž by přicházeli o peníze použitelné jinak třeba na protihluková opatření, anebo by bylo nutné komunikace rovnou uzavírat ke škodě jejich uživatelů.

Soud zároveň připomněl další právní nástroje využitelné v souvislosti s hlukem. Při plánování staveb je nutné zohledňovat takzvanou pohodu bydlení. U existujících staveb lze využívat ustanovení o sousedských imisích v občanském zákoníku.
Kromě části vládního nařízení senátoři neúspěšně navrhli zrušit také metodický návod pro měření a hodnocení hluku v mimopracovním prostředí. V návrhu zmiňovali právo na ochranu zdraví i právo na příznivé životní prostředí a odkazovali také na text evropské Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

Senátoři také tvrdili, že vládní nařízení i metodika překračují meze zákona, nedostatečně zohledňují unijní právo a byly přijaty netransparentním způsobem. Poukazovali také na to, že ústavně zaručená práva je možné blíže specifikovat zákonem, ale nelze je omezovat podzákonnými předpisy, metodickými návody a technickými normami.

Podle ústavních soudců ale vláda nepřekročila své pravomoci. Je prý logické, že zákon stanovuje obecný rámec, zatímco vládní nařízení obsahuje bližší podrobnosti, například konkrétní hodnoty limitů. Změna nařízení je totiž snazší než změna zákona.

NÁMĚSTKY NA SPRAVEDLNOSTI OPĚT FRANĚK A CETLOVÁ

Legislativní sekci a sekci dohledu a justice budou na ministerstvu spravedlnosti z pozice náměstků řídit Michal Franěk a Klára Cetlová. Zvítězili v konkurzech, které úřad vypsal poté, co ministr Jan Kněžínek (za ANO) naplánoval přeskupení útvarů a snížení počtu odborných náměstků. Rozhodnutí výběrové komise potvrdil mluvčí ministerstva Vladimír Řepka. Franěk svou funkci obhájil, Cetlová doposud působila jako jeho zástupkyně.

„Do obou výběrových řízení se přihlásili jen zaměstnanci ministerstva spravedlnosti,“ uvedl mluvčí. Úřadu ještě zbývá vybrat nového ekonomického náměstka, o místo zatím projevili zájem dva uchazeči.

Ministerstvo mělo do konce minulého roku spojenou sekci justiční a legislativní, které šéfoval Franěk, sekci mezinárodní a ústavněprávní s náměstkem Petrem Jägerem, sekci trestní politiky s Vladimírem Zimmelem a ekonomickou sekci s náměstkem Miroslavem Zábranským. Od počátku letošního roku se tyto útvary zúžily na legislativní sekci, sekci dohledu a justice a sekci provozní a právní.

Ve funkcích náměstků tak končí Vladimír Zimmel a Petr Jäger. „Stávající náměstci jsou postaveni mimo výkon služby a podle zákona o státní službě jim nyní budou nabízena jiná vhodná služební místa,“ odpověděl Řepka na dotaz, jaký bude další osud bývalých náměstků a zda už některý z nich neoznámil odchod z ministerstva.

Franěk i Cetlová vystudovali práva, on v Praze, ona v Brně. Pracovně se poprvé setkali v Komisi pro cenné papíry. Později přešli na ministerstvo financí, kde působili jako ředitelé odborů. Na ministerstvu spravedlnosti jsou oba od října 2014.

Pod legislativní sekci bude nyní spadat prakticky celá dosavadní sekce mezinárodní. V sekci dohledu a justice má kromě jiného vzniknout nový odbor elektronizace justice a také odbor správy a kontroly podřízených organizací, kam by se měli přesunout úředníci z trestní sekce. Sekce provozní a právní má kopírovat dosavadní sekci ekonomickou, avšak nově pod ni bude spadat odbor, jenž má na starosti provoz elektronických náramků pro vězně.

Výběrové řízení na ekonomického náměstka úřad vypsal později než na jeho legislativního a justičního kolegu, a komise ho tak nestihla vybrat do konce loňského roku. Přihlášky do konkurzu lze podat do dnešní půlnoci.

EXEKUTOŘI NEJVÍCE KONTROLOVÁNI

Jde o nejkontrolovanější z právnických profesí, přesto je počet kárných žalob na exekutory nízký, počet zproštění naopak vysoký. Tak dobré výsledky nevykazuje žádná další právnická profese. Počet stížností na její členy však činí stabilně několik tisíc ročně. Problém většinou netkví v postupu soudního exekutora, nýbrž v kvalitě zákonů a ministerská statistika nemá vypovídající hodnotu, vyplývá z vyjádření Exekutorské komory k setrvalému stavu.

Ministerstvo spravedlnosti jako dohledový orgán nad činností exekutorů loni zintenzívnilo činnost a vykonalo v loňském roce celkem 73 kontrol exekutorských úřadů. Spolu s 24 vlastními kontrolami, které uskutečnila sama Exekutorská komora ČR došlo loni k celkem 97 kontrolním akcím u soudních exekutorů. To znamená, že plné dvě třetiny z celkem 158 exekutorských úřadů prošly loni nějakou kontrolou.

Ministerstvo sčítá formality, nikoli porušení práva

Přesto ve stejné době došlo na Exekutorskou komoru 3 100 stížnosti a na ministerstvo spravedlnosti 731 stížností. Podle komentáře ministerstva spravedlnosti je „jejich důvodnost 15% – 20%“.

Na dotaz, zda to není příliš vysoké číslo v situaci, kdy jde o životy a majetky lidí, odpovídá Exekutorská komora, že jde především o nic neříkající ukazatel. Skutečným ukazatelem je nikoli počet formálních vad v exekučním řízení, nýbrž počet kárných řízení s exekutory: „Nelze komentovat statistiky ministerstva, neznáme datovou základnu, nevíme rovněž, co v pojetí ministerstva znamená ,důvodnost´. Může jít o formality typu, že v exekučním příkazu není namísto spojení ,právní úkon´ uvedeno ,právní jednání´ anebo že tam chybí poučení o substitučním jmění anebo že jde o zásadní pochybení, které má vliv na práva jednotlivých účastníků řízení. V tomto je lepším ukazatelem možná počet podaných kárných žalob a výsledky jejich projednání. Když vezme údaje za rok 2017 tak bylo podáno celkem 7 kárných žalob, v nichž byl došlo ke shledání viny ve 4 případech, což vzhledem k počtu vedených exekučních řízení není špatné,“ uvádí k tomu Komora.
Ze dvou letošních žalob jedno zproštění

Letos Ministerstvo spravedlnosti na své stránce informuje o dvou podaných kárných žalobách a při nich už také zůstane. Podle databáze Nejvyššího správního soudu došlo v jednom případu k uznání viny, ve druhém případu byl exekutor viny zproštěn. Takové výsledky nevykazuje žádná další právnická profese.

Také letos uskutečnila Komora podle svých slov za první půlrok kontrolu u čtrnácti soudních exekutorů a dalších čtrnáct bylo naplánováno do konce letošního roku.

Podle Komory jsou rovněž nejčastější důvody podání podnětu proti exekutorovi ke Komoře stejné jako loni. Jde tyto důvody stížnosti v pořadí: 1. Mobiliární exekuce (jednání vykonavatelů) 2. Komunikace se soudním exekutorem (nahlížení do spisu) 3. Střet s insolvenčním řízením 4. Střet exekuce srážkami z příjmů a přikázání pohledávky z účtu 5. Postižení společného jmění manželů a výlučného majetku manžela povinného 6. Celková vymáhána částka (příslušenství a náklady exekuce).

- Jsou rozhodnutí soudců vadná?

To jsou ovšem věci, které upravuje exekuční řád a soudní exekutor nemá příliš prostoru, aby konal jinak, než jak mu ukládá zákon. Navíc celková vymáhaná částka, příslušenství a náklady jsou výsledkem rozhodnutím soudu a v návaznosti na to ministerské vyhlášky. Sami exekutoři poukazují dlouhodobě na to, že jsou vykonavateli soudních rozhodnutí, a to přesto, že se některým z nich může z rozhodnutí soudu „zastavovat rozum“. V čem tedy tkví vnímání exekučního řízení jako mimořádně nespravedlivého až svévolného zásahu proti mnoha lidem?

- Jsou rozhodnutí soudců v nějaké míře vadná, jak o tom mluví nebo píší někteří exekutoři?

Přímé odpovědi na přímou otázku se Exekutorská komora vyhnula: „Je možné s vámi souhlasit v tom, že většinou problém netkví v postupu soudního exekutora, ale v kvalitě legislativního textu. Nelze přehlédnout, že exekuční proces je primárně vystavěn na základech občanského soudního řádu z roku 1963. Exekuční proces tedy stojí na velmi vratkých základech a dílčí záplaty v podobě ad hoc novel danou situaci často spíše zhoršují. Exekutorská komora ČR dlouhodobě volá po vytvoření nového exekučního řádu nebo alespoň opravdu komplexní novelu toho stávajícího, aby byly odstraněny přinejmenším ty hlavní systémové problémy,“ uvedli její zástupci na otázku České justice. Irena Válová, ceskajustice.cz

SOUDCI ZPROSTILI OBŽALOBY TŘI ÚŘEDNÍKY Z MPO

Pražský městský soud zprostil trojici úředníků z ministerstva průmyslu a obchodu (MPO) obžaloby, podle níž v souvislosti s dohodou mezi ministerstvem a Českomoravskou záruční a rozvojovou bankou způsobili státu a Evropské unii škodu přes 4,5 miliardy korun. Na dotaz to sdělila mluvčí soudu Markéta Puci. Rozsudek není pravomocný, státní zástupce se proti němu odvolal.

Podle soudu nebyl žalovaný skutek trestným činem. Obžalobě čelí bývalý ředitel sekce strukturálních fondů MPO Miroslav Elfmark, bývalý ředitel odboru koordinace fondů Břetislav Grégr a Zuzana Matějíčková, která vedla odbor implementace strukturálních fondů. Všichni tři vinu odmítají. Státní zástupce je viní z porušení povinnosti při správě cizího majetku a poškození finančních zájmů EU. Hlavní líčení bylo původně nařízeno do konce ledna, nepravomocný rozsudek ale padl už v polovině prosince.

Podle obžaloby Grégr s Elfmarkem odpovídali za přípravu a znění programu, jehož cílem bylo pomocí záruk usnadňovat realizaci projektů malých a středních podnikatelů. Muži podle něj dohodli v roce 2007 s bankou znění dohody, na jejímž základě byla banka pověřena správou záručního fondu bez výběrového řízení. V záruční bance přitom měly tehdy podíl i soukromé subjekty, a muži tak podle žalobce poškodili další potencionální uchazeče o správu fondu.

Oba obžalovaní také podle státního zástupce prosadili, aby odměny pro banku mohly přesáhnout limity stanovené evropskou legislativou. O nesouladu podle obžaloby věděla nejpozději od září 2008 i Matějíčková. V letech 2008 a 2009 pak trojice podle obžaloby předložila nové znění dohody a dodatek k ní, i nová dohoda ale znovu určila záruční banku bez výběrového řízení, navíc, stejně jako předložený dodatek, umožnila čerpání odměn přes limit.

Žalobce tvrdí, že obžalovaní České republice způsobili škodu přes 2,7 miliardy korun. Dalších 1,8 miliardy Kč má být škoda způsobená Evropské unii neoprávněným použitím peněz z Evropského fondu pro regionální rozvoj.

ÚS: ŘETĚZCE MUSÍ ODEVZDÁVAT ZBOŽÍ DO BANK

Velké řetězce musí nadále bezplatně poskytovat část neprodejného zboží potravinovým bankám. Skupina senátorů v čele s Ivo Valentou (za Soukromníky) neuspěla u Ústavního soudu s návrhem na zrušení povinnosti, kterou považuje za nucený dar nebo specifickou potravinovou daň. Podle soudu nejde o protiústavní zásah do vlastnických práv ani do práva podnikat. Soud opatření označil za součást mezinárodních snah omezit plýtvání potravinami, snížit produkci odpadu, chránit životní prostředí a pomáhat sociálně slabým. Valenta rozhodnutí respektuje, povinnost ale nadále pokládá za vyvlastňování.

Zákon sleduje legitimní cíl, řekl soudce zpravodaj Jan Filip. Potraviny, které by jinak skončily jako odpad, pomáhají lidem v nouzi, třeba matkám samoživitelkám nebo bezdomovcům. Srovnání s vyvlastněním soudce odmítl. Nejde například o nemovitosti, ale o zboží, které vlastník chce prodat se ziskem, a když to nejde, musí je náležitě zlikvidovat, což také stojí peníze. „Zboží není určeno k tomu, aby ho někdo hromadil jako Harpagon někde ve skladu,“ uvedl Filip. Harpagon je hlavní postava z Moliérovy hry Lakomec.

„Verdikt samozřejmě respektuji, nicméně jsem dál přesvědčen o tom, že jde o nepřípustný zásah do vlastnických práv, známý z éry socialismu. Nesouhlasím s tím, aby vlastník měl povinnost zbavit se bezplatně určitých věcí ve prospěch někoho jiného. Tento krok podle mne není ničím jiným, než vyvlastněním či naturálním zdaněním, a to do dnešní společnosti přece nepatří,“ uvedl v reakci pro na rozhodnutí soudu Valenta.

Návrh, který čekal na rozhodnutí od poloviny roku 2016, podalo 25 členů horní komory. Novelu zákona o potravinách a tabákových výrobcích považovali za zásah do práv řetězců, vadila jim také až desetimilionová pokuta, kterou zákon stanovuje za nedodržení povinnosti. „Považuji za naprostý nesmysl nutit podnikatele do veřejné charity,“ uvedl Valenta.
Novela se dotkla prodejen s plochou nad 400 metrů. Konkrétně jde o potraviny, které nesplňují některé obecné požadavky, například mají deformovaný obal nebo špatné označení, ale jsou bezpečné. Podle novely mají zboží dostat neziskové organizace, které shromažďují, skladují a distribuují potraviny pro humanitární účely a charitu.

Zákon podle senátorského návrhu v podstatě zavedl nucenou účast na charitě. Povinnost senátoři přirovnali k nuceným darům či nevýhodným odkupům při nacistické arizaci židovského majetku nebo ke komunistické kolektivizaci venkova. Stát by podle senátorů neměl přenášet náklady sociální politiky na konkrétní a relativně malou skupinu lidí – potravinářské podnikatele. „Jakoukoliv státní politiku musí stát dělat za své peníze,“ napsali senátoři.

Podle ústavních soudců ale nejde o žádný státní teror. Opatření je v zájmu celé společnosti a obecného blaha. Podle advokáta senátorů Zdeňka Koudelky se stát takovou argumentací vrací před rok 1989. „Poprvé tady stát poroučí vlastníkům, že musí svůj majetek někomu dát,“ řekl Koudelka.

Kritizované ustanovení se do zákona dostalo na základě poslaneckého pozměňovacího návrhu. Novelu v roce 2016 schválil Senát a podepsal prezident. Kritikům úpravy vadilo to, že prodejci nebudou moci potraviny dodat podle vlastní úvahy přímo například do dětských domovů nebo zoologických zahrad. Tehdejší ministr zemědělství Marian Jurečka (KDU-ČSL) změnu hájil s odůvodněním, že je třeba bojovat proti plýtvání potravinami. Dnes Jurečka na twitteru uvedl, že opatření se osvědčilo, redukuje plýtvání a pomáhá více než 100.000 lidí.

OMBUDSMANKA: PO VÝPOVĚDI Z PRÁCE SE DO 3 DNŮ PŘIHLÁSIT NA ÚŘADU PRÁCE

Rodiče dětí do 4 let, kteří se vrátí do zaměstnání po rodičovské dovolené, jejich pracovní poměr následně skončí, a nemají vyhlídky na brzké zaměstnání, by si měli dát pozor, aby se na úřadu práce přihlásili nejpozději do 3 pracovních dnů od skončení pracovního poměru. Pokud splňují zákonné podmínky pro přiznání podpory v nezaměstnanosti, ale do evidence úřadu práce přihlásí později, podpora jim bude přiznána jen v minimální výši. Úřad Veřejného ochránce práv to dnes uvedl v tiskové zprávě.

Ombudsmanka Anna Šabatová se podle úřadu opakovaně setkává s případy žen, které po rodičovské dovolené nastoupily do zaměstnání, po nějaké době dostaly výpověď z organizačních důvodů nebo pracovní poměr samy ukončily a přihlásily se na úřadu práce. Namísto předpokládané výše podpory v nezaměstnanosti vypočítané z průměrného měsíčního čistého výdělku v posledním zaměstnání, jim však byla přiznána podpora jen v minimální výši.
Důvodem byla skutečnost, že se na úřadu práce přihlásily po více než třech pracovních dnech – ať už z neznalosti nebo kvůli nedostatečnému poučení ze strany úřadu práce o důsledcích. Pochopitelně se daná problematika může týkat i mužů.

Zákon o zaměstnanosti stanoví, že na podporu má nárok osoba, která byla zaměstnána nebo výdělečně činná alespoň 12 měsíců v posledních dvou letech před zařazením do evidence na úřadu práce. Tuto podmínku splňuje i ten, kdo se v rozhodujícím období dvou let věnoval osobní péči o dítě ve věku do 4 let, protože ta je považována za náhradní dobu zaměstnání.

Podpora v nezaměstnanosti se vypočítává ze mzdy v posledním zaměstnání, a zákon o zaměstnanosti rovněž říká, že ten, kdo se na úřadu práce přihlásí nejpozději do 3 pracovních dnů po skončení zaměstnání, je do evidence uchazečů o zaměstnání zařazen ode dne následujícího po skončení pracovního poměru. Nedochází tedy k přetržce a evidence na úřadu práce přímo navazuje na poslední zaměstnání.

Pokud se ale rodič, který byl před posledním zaměstnáním na rodičovské dovolené a jehož dítě ještě nemá 4 roky, nepřihlásí na úřadu práce do tří pracovních dnů, automaticky se to bere tak, že se po skončení zaměstnání vrátil k péči o dítě do 4 let. Pro stanovení výše podpory v nezaměstnanosti se mu tedy jako poslední doba zaměstnání bude počítat péče o dítě do 4 let, tj. náhradní doba zaměstnání. V tomto případě se podpora vypočítá určitým násobkem z průměrné mzdy v národním hospodářství za 1. až 3. čtvrtletí předcházejícího kalendářního roku. „Podpora je pak jen v minimální výši – pro rok 2018 šlo o částku 4 315 Kč první dva měsíce, 3 452 Kč druhé dva měsíce a 3 164 Kč v dalším období,“ upozorňuje úřad ombudsmanky.

Pokud by se rodič přihlásil na úřadu práce do 3 pracovních dnů od skončení pracovního poměru, evidence bude přímo navazovat na zaměstnání a podpora se vypočítá z jeho skutečné průměrné měsíční čisté mzdy. Rozdíl je opravdu citelný, může jít až o 12 000 Kč, o něž se rodič připraví jen tím, že se na úřadu práce zaevidoval po více než třech dnech (nejvyšší možná podpora v nezaměstnanosti je aktuálně 16 682 Kč).

„Nejde o chybu zákona, spíš o případ, kdy se neznalost opravdu nevyplácí,“ shrnuje problém Šabatová a dodává: „Už před čtyřmi lety jsme upozorňovali rodiče vracející se do zaměstnání, aby si na to dávali pozor. Případy takto postižených rodičů ale nejsou ojedinělé a stále se opakují.“

Současně ombudsmanka znovu apeluje na úřady práce, aby vysvětlovaly uchazečům o zaměstnání, kteří byli na rodičovské dovolené a dotazují se na postup při zařazení do evidence a podmínky pro přiznání podpory v nezaměstnanosti, jaké důsledky pro ně může mít pozdější přihlášení do evidence. Není totiž výjimkou, že rodiče, kteří se na ombudsmanku obracejí, uvádějí, že nebyli jasně poučeni nebo z poučení nepochopili, jaké důsledky pro ně může mít pozdější přihlášení do evidence.

NA VIZITCE MŮŽETE BÝT ŠLECHTICEM

Před sto lety zrušil československý parlament zákonem šlechtické tituly. Z knížat, hrabat, baronů a rytířů se přes noc stali občané. O zrušení titulů se ovšem jednalo už za Rakouska, jak potvrzuje v rozhovoru historik Jan Županič.

- Proč republice tak záleželo na tom mezi prvními zákony zrušit šlechtické tituly?

Souvisí to s podobou elity rakouské monarchie. Mnoho jedinců, kteří se zabývají šlechtictvím, na to pohlíží romanticky. Šlechtic je někdo, kdo byl jiný, privilegovaný, titul se získával za výjimečné zásluhy. Jenomže toto se ani zdaleka nezakládá na pravdě.

- Jak to?

Musíme odlišovat mezi šlechtou, jak existovala před rokem 1848, a šlechtou po tomto roce. Šlechtictví není žádná duševní hodnota, ale právní stav. Šlechtic je příslušníkem privilegované vrstvy, která se uvnitř ještě dělila. V roce 1848 je zrušen stavovský systém, je stanovena rovnost před zákonem, tak vyvstává otazník, jestli je ještě potřeba šlechta. Tuhle otázku neřeší jen v Rakousku, ale ve všech evropských státech. V Norsku o zrušení šlechtictví rozhodli již roku 1814. Panovník zákon sice vetoval, ale parlament ho přehlasoval a šlechta byla roku 1821 zrušena. V Dánsku se tituly nepoužívají od poloviny 19. století.

- O zrušení titulů se uvažovalo už za Rakouska?

V Rakousku se o tom uvažovalo už v letech 1848 a 1849. Dokonce se o tom hlasovalo v parlamentu a neprošlo to většinou jediného hlasu. Hlasy pro zrušení tu byly už dlouho. Nová, liberální společnost chápe, že je někdo oceněn za zásluhy řádem nebo titulem, ale nechápe, proč má být tento titul dědičný.

- Jak se to řešilo v zemích, kde nebyly tituly zrušeny?

Postupným procesem. Například v Británii se od 60. let dědičné tituly prakticky neudílí. Jedinou výjimkou byl roku 1990 manžel Margaret Thatcherové Denis. Titul Sir získal třeba hudebník Paul McCartney. On je šlechticem, jeho děti ne. Udílení jen osobního šlechtictví bylo obvyklé i v části dnešního Německa.

- Proč se tahle změna nepovedla i v Rakousku-Uhersku?

Není vyloučeno, že kvůli Uhrám. Podle tamních zvyklostí muselo být šlechtictví dědičné. Proto také nedocházelo k nobilitacím žen, se kterým se u nás setkáme. Odporovalo to zvyklostem v jedné části monarchie. Navíc stát měl zájem na vytváření loajální vrstvy monarchie, a tu samozřejmě měla šlechta tvořit.

- Češi tituly nedostávali?

Dostávali. Zejména vojáci, úředníci, vědci či podnikatelé. U politiků to byl problém vzhledem ke vztahu k Vídni. Palacký šlechtický titul nepřijal, Rieger přes odpor rodiny ano, až když byl mimo aktivní politiku.

- Jak je to dnes, hrozí někomu trest, když bude používat zděděný šlechtický titul?

Nehrozí, ale tohle je spíše otázka na právníka. Tituly nejsou povoleny, ale neexistuje žádná sankce. Existuje právní vakuum. Titul vám úřad nezapíše do občanky, ale když budete mít na vizitce napsáno vévoda, což řada mnohdy falešných šlechticů dělá, tak nehrozí žádný právní postih.

- Reagovala šlechta nějak na zrušení titulů? Bojovala za svoje tituly?

Šlechta nebyla jednotná. Aristokracie, nejbohatší skupina staré šlechty, která představovala kastu sama o sobě, si nepotřebovala nic dokazovat, byla elitou monarchie.

- Co jim republika nedala, nemůže jim vzít...

Pro jednu svou knihu jsem dělal několik rozhovorů s potomky několika aristokratických rodin. Potvrzovali, že jejich předci se cítili jako „Starorakušané“. Tedy že pro ně byl vždycky důležitější vztah k panovníkovi a monarchii než jazyk, kterým mluví, nebo státní příslušnost. Zasáhla je ztráta titulů, ale víc rozpad monarchie, rozpad jejich životního světa. Je to stejné, jako zasáhl generaci našich rodičů rozpad Československa.

- Co zbytek šlechty?

To byli převážně novošlechtici, lidé, kteří získali titul za vynikající zásluhy. Někteří dokonce nebyli ani moc zámožní a pouze erb a predikát je odlišovaly od ostatních. Právě na ty dopadlo zrušení titulů nejvíce. Často začali používat pomlčku, která spojila jména a predikát. Místo šlechtice Špačka ze Starburgu tu byl pan Špaček-Starburg. Dodnes je tahle forma jména častá zejména v Rakousku.

- Měli tihle lidé šanci se v Československu uplatnit?

Neplatilo to absolutně. Velmi negativní vztah byl k bývalým šlechticům třeba v zahraniční službě. Několik aristokratů se do ní dostalo až později, když se ukázalo, že československá diplomacie má velkou diskontinuitu. Naši diplomaté byli talentovaní, pracovití, ale „no name“. Zejména aristokratické jméno a příbuzenské vazby otevíraly mnohé dveře, plebejcům pevně uzavřené. Na ministerstvu zahraničí je dochováno několik složek bývalých zaměstnanců rakouské zahraniční služby s Benešovým přípisem, který jim zastavil kariéru. Ale existuje řada příkladů lidí s titulem, kteří udělali kariéru, třeba Josef Šimonek. Viceprezident Škodových závodů získal šlechtický titul při odchodu do penze v roce 1918. Po vzniku Československa se vrací do firmy, stává se i senátorem. Bez ohledu na získaný titul.
Šlechtic vznik Československa přivítal. Pak mu však začaly trable

- Jak to vypadalo v armádě?

Republika na počátku potřebovala bývalé rakouské důstojníky, kteří někdy disponovali i šlechtickým titulem. Na Slovensku bojovali v roce 1918 za Československo generálové šlechtic Štika i baron Schöbl, ale pak je začali vytlačovat legionáři. To byl ale obecný rys. Odpor proti šlechtě nebyl ve státní službě obecný. Hlavní byla snaha vytvořit loajální a jazykově především českou oporu nové republiky.

- Měla před rokem 1918 šlechta další výsady kromě titulů?

Od roku 1848 měli šlechtici prakticky jedinou výsadu – erb a predikát. Pokud jste chtěl před rokem 1918 používat erb a nebyl jste šlechticem, hrozil vám postih za neoprávněné používání šlechtictví.

- Dnes se objevuje řada falešných šlechticů. Jaký jim tehdy hrozil postih?

Postupovalo se podle trestního řádu. Při prvním prohřešku pokuta 10 korun nebo 24 hodin vězení, při opakování se to navyšovalo. V evidenci pražských domovských příslušníků je řada lidí s titulem, který jim nikdy nebyl udělen, ale nikdo je kvůli tomu nestíhal. Problém nastal ve chvíli, kdy na používání takového titulu někdo upozornil a oni nebyli schopni svůj nárok prokázat.

- Trestal se i opak, když někdo zděděný nebo získaný titul nepoužíval?

Existovala řada osob, která z vnitřního přesvědčení titul nepoužívala. Ale v úředních dokumentech musel mít vypsané jméno v plném znění s titulem. Musel jste být veden pod jménem, které jste měl uvedené v matrice, i s tím predikátem.
- Existuje nějaký odhad, kolik žilo před rokem 1918 v českých zemích šlechtických rodin?

To je složité, dá se to jen odhadovat. Jen za vlády Františka Josefa a Karla I. bylo v Předlitavsku do šlechtického stavu povýšeno přes šest tisíc osob, na dvě tisícovky v Uhrách. České země včetně Němci osídlených oblastí patřily k nejrozvinutějším oblastem monarchie, tak se dá předpokládat, že třetina nobilitovaných pocházela z českých zemí.
První republika sebrala šlechtě zámky. Mohla za to reforma i původ

- Udělují se dnes ještě někde šlechtické tituly? Můžu se stát šlechticem?

To jsou takové romantické představy, že se někde v zahraničí můžete stát šlechticem. Šlechtictví je v podstatě právní instituce, to znamená, že titul je vymezen pro určité území, podobné je to třeba s maturitou či vysokoškolským diplomem. Když se přistěhuje šlechtic do Spojeného království, tak šlechticem není. Když Nathan Rothschild dostal v roce 1822 rakouský titul barona, v Británii to byl stále pan Rothschild. Lordem Rothschildem se stal až jeho vnuk v roce 1885. Je to určité ocenění za určité zásluhy pro konkrétní zemi.

- Občas se uvádí, že titul bylo možné koupit.

Dá se koupit skoro všechno. Pro zisk titulu však bylo nutné mít zásluhy. Velmi časté bylo v 18. století oceňování zásluh o rozvoj průmyslu, titul získala řada průkopníků průmyslu. V 19. století to už nestačilo.

- Co bylo potřeba udělat, jak se zasloužit?

Když jste úředník, tak pracujete pro stát, totéž v armádě. Když jste podnikatel, tak vyděláváte pro sebe, a to stát nezajímalo. Mít továrnu, zaměstnávat tisíce lidí, exportovat do zahraničí, platit daně už nestačilo. Bylo potřeba něco navíc. Naprostá většina těchto lidí tak získala šlechtické tituly díky příspěvkům na dobročinnost. Konkrétní sumy a účel těchto investic se těžko dohledává, ale šlo o statisíce korun, které plynuly na budování nemocnic, kulturu, školství a podobně. Stát neměl prostředky na podobné akce, nikdo tehdy neřešil sociální problematiku, neexistovalo ministerstvo práce a sociálních věcí. Někteří dokonce věnovali státu cenné umělecké či přírodní sbírky, i to byla zásluha, za kterou se platilo šlechtickým titulem. Podobných příkladů je řada.

Jan Županič: Profesor Jan Županič (nar. 1972) je český historik. Specializuje se především na dějiny šlechtických elit rakouské monarchie a dějiny habsburské říše v 19. a 20. století. Působí v Ústavu světových dějin Filozofické fakulty a na katedře občanské výchovy a filozofie Pedagogické fakulty Univerzity Karlovy.
Je autorem mnoha odborných textů a několika knih, například Nová šlechta Rakouského císařství nebo Židovská šlechta: Podunajské monarchie, s Michalem Fialou je spolutvůrcemebových stránek věnovaných šlechtě podunajské monarchie www.novanobilitas.eu. Je synem herců Ladislava Županiče a Jany Drbohlavové.