iSPIGL

internetové noviny ispigl.eu

Komora pokračuje v boji s advokátkou Samkovou

Vleklý spor mezi advokátkou Klárou Samkovou a Českou advokátní komorou (ČAK) nekončí. Po rozhodnutí Městského soudu v Praze nabídla Samková Komoře smír, ta však podle mluvčí Ivy Chaloupkové takový návrh nemůže akceptovat. „Takový smír není ČAK oprávněna uzavřít, neboť v dané věci nejde o civilně právní spor, ale o rozhodování ČAK při výkonu veřejné správy na úseku advokacie, přičemž vydaná rozhodnutí jsou soudně přezkoumatelná,“ řekla České justici.

Při výkonu veřejné správy je ČAK podle Chaloupkové a povinna rozhodnout. „Je pro mne potěšující vědět, že ČAK se považuje zde za „orgán státní správy“, respektive spíše za sui generis soudní tribunál v rámci specifického trestního řízení,“ reagovala Samková s tím, že podle ní by smír možný byl.

Komoru zažalovala za uloženou pokutu ve výši 50 tisíc korun, jež jí byla vyměřena v kárném řízení mimo jiné za výroky pronesené na adresu orgánů činných v trestním řízení. U soudu při říjnovém hlavním líčení z větší části uspěla. „Přes to, že místopředseda České advokátní komory, JUDr. Tomáš Sokol vyslovil veřejně svůj názor, že k jakémukoliv jednání se mnou ze strany České advokátní komory by mohlo dojít pouze tehdy, pakliže by osoby se mnou jednající podstoupily „rozsáhlou lobotomii“ hojím se nadějí, že přece jen tento názor nesdílíte a zvážíte můj návrh na uzavření smíru,“ uvádí Samková a zdůrazňuje, že samotné projednávání skutků pro ni bylo dostatečným potrestáním a kárná jednání byla pro advokátku ponižující.

„Když jsem procházela podklady ke všem třem skutkům, kárným žalobám a celému procesu, který vyvrcholil (zatím) jednáním u Městského soudu v Praze dne 13. 10. 2018, dospěla jsem ke konečnému číslu 243 hodin… DVĚSTĚČTYŘICETTŘI hodin času, které jsem na těchto kárných stíháních strávila. (Nepočítaje v to cestu do Brna ke kárnému senátu a další promeškaný čas, jakož i z toho vyplývající značný psychický diskomfort.) To je více než 10 dnů DESET DNŮ mého života, které mi už nikdy nikdo nevrátí, i kdybych byla zcela osvobozena ze všech tří kárných provinění,“ napsala Samková zástupcům ČAK doslova. Ti však její návrhy neakceptovali.

ČAK sice ve věci nepodá kasační stížnost, chce ji však dále řešit v rámci svých kontrolních orgánů. Přestože soud dal z větší části za pravdu Samkové a ČAK nařídil uhradit náklady řízení, nepovažuje Komora rozhodnutí za „zas tak nepříznivé“. „Ke zrušení původního rozhodnutí ČAK v kárném řízení došlo u soudu z větší části z procesních důvodů, tj. kvůli nedostatku při rozhodování o vznesené (opakovaně) námitce podjatosti a kvůli neúplnému opatření si některých důkazů (pouze části vystoupení JUDr. Samkové, ne celého záznamu jejího projevu). Tyto nedostatky jsou v dalším řízení běžně odstranitelné,“ reagovala mluvčí Iva Chaloupková. V jednom případě se podle ní soud se závěry ČAK ztotožnil, v jednom případě naopak konstatoval, že jednání Samkové bylo ne zcela vhodné, že však nedosáhlo intenzity kárného provinění. „Za této situace by kasační stížnost mohla vést spíše k dalšímu protahování celé záležitosti, navíc s výsledkem jen těžko předvídatelným. ČAK se proto nyní soustředí na odstranění výše uvedených nedostatků při novém rozhodování,“ dodává mluvčí.

Komoře vadily například výroky Samkové ke kauze Opencard, kdy pochybovala o činnosti orgánů činných v trestním řízení tím, že si kladla otázku, zda jsou „pitomé či podplacené“. Vinnou byla kárným senátem ČAK Samková uznána i za výroky v kauze „Mačetového útoku“: „Nejvyšší státní zastupitelství systémem padajícího exkrementu odeslal můj podnět na Vrchní státní zastupitelství v Praze, proti kterému jsem protestovala“ a další. Problematickými ČAK shledal i její výroky na adresu nájemníků SVJ Španělská, kdy jim posílala emaily plné vulgarit.

ČAK má se Samkovou napjaté vztahy dlouhodobě. Advokátka České justici řekla, že nově čelí další kárné žalobě.
Samková také čelila stížnosti, která souvisela s jejím projevem o islámu na půdě Sněmovny v květnu 2016. Tato stížnost ale byla shledána nedůvodnou – podle ČAK šlo o projev na půdě Poslanecké sněmovny, kde by měly být podobné projevy tolerovány, protože jde o místo, kde dochází k politickým střetům a debatám. Na následné akci proklela tureckého velvyslance a čelí kvůli tomu další kárné žalobě. Eva Paseková, ceskajustice.cz

Z NS ODCHÁZÍ 8 SOUDCŮ

Na konci letošního roku opustí Nejvyšší soud osm soudců. Trestní kolegium opustí ještě před dovršením hranice 70 let jeho dlouholetý předseda Stanislav Rizman. Ten dříve působil jako předseda někdejšího vojenského kolegia federálního Nejvyššího soudu. Jak již dříve Česká justice informovala, z důvodu věku také odchází předseda civilního kolegia Vladimír Kůrka.
Na předsedu trestního kolegia rezignoval Rizman ze své vlastní vůle v roce 2015. Nahradil ho František Púry. České justici tehdy Rizman řekl, že rezignaci zvažoval dlouhodobě, protože je z funkce po čtvrtstoletí unavený. Nyní jeho definitivní odchod z Nejvyššího soudu potvrdil mluvčí Petr Tomíček. „Odchází na vlastní žádost,“ uvedl.

Rizman je přední odborník na tuzemské trestní právo, společné s Púrym a Pavlem Šámalem jsou známými spoluautory velkých komentářů k trestnímu zákoníku. Zda bude ještě působit v rámci justice, zatím neví. „Záleží na tom, jak se budu cítit,“ sdělil České justici.

Trestní kolegium pak na konci roku oslabí odchod dalších tří soudců – odchází sedmdesátiletí Karel Hasch, Petr Hrachovec a Vladimír Jurka.

Posílit bude muset i občanskoprávní a obchodní kolegium. Z důvodu dovršení hranice 70 let a zániku funkce soudce k 31. 12. 2018 odchází soudkyně Marta Škárová, předseda kolegia Vladimír Kůrka a soudce Pavel Pavlík. „Dále se chystá odejít také JUDr. Blanka Moudrá – a to na vlastní žádost ještě před dovršením věku 70 let,“ upřesnil Petr Tomíček.
Kdo Kůrku nahradí zatím není jasné. V kuloárech se nejvíce spekuluje o Zdeńkovi Krčmářovi nebo Petru Šukovi. „Pracuje se na tom tak, abychom pokud možno konkrétní osobu měli k 1. lednu příštího roku,“ řekl už dříve předseda Pavel Šámal České justici. Ten také nedávno oznámil, že trestní kolegium by chtěl doplnit státními zástupci Petrem Škvainem a Radkem Doleželem.

Bývalý ústavní soudce Kůrka by se podle informací info.cz mohl stát poradcem předsedy Ústavního soudu Pavla Rychetského.

K 1. 12. 2018 měl (i k dnešku má) Nejvyšší soud 69 soudců, z toho 22 v trestním kolegiu a 47 v civilním kolegiu. K tomu na soudu aktuálně působí 5 soudců stážistů na trestním úseku a 10 soudců stážistů na úseku civilním.
V průběhu roku 2018 byli nově jmenováni 4 soudci – trestní soudce Josef Mazák a na civilním úseku Michael Pažitný, Hynek Zoubek a Pavel Malý. Podle informací České justice by hned v lednu 2019 na Nejvyšší soud mohla být přeložena další „várka“ nových soudců, kteří by zaplnili místo po těch, kteří odejdou. Eva Paseková, ceskajustice.cz

SOUDKYNĚ KURFIŘTOVÁ Z HRADIŠTĚ NESTAČILA PSÁT ROZSUDKY

Kárný senát Nejvyššího správního soudu uložil důtku bývalé předsedkyni Okresního soudu v Uherském Hradišti (OS) Haně Kurfiřtové. Opakovaně totiž nestíhala například vyhotovit písemné znění rozsudků v zákonné lhůtě. Kárnou žalobu podalo vedení Krajského soudu v Brně (KS) v reakci na výsledky mimořádné prověrky v Uherském Hradišti, která ukázala problémy na trestním úseku. Jak již Česká justice informovala, na základě této prověrky byly podány kárné žaloby na všechny tři soudce trestního úseku soudu. Kurfiřtová po prověrce rezignovala na funkci předsedkyně soudu.
Podle žaloby, kterou dnes před kárným senátem shrnul místopředseda krajského soudu Aleš Flídr, nedodržela Kurfiřtová zákonné lhůty pro vyhotovení rozsudku v devíti kauzách v letech 2015 až 2018. Opakovaně žádala o prodloužení lhůty, původní termíny překračovala o řadu měsíců.

V dalších pěti spisech podle kárné žaloby nedodržela Kurfiřtová zákonné lhůty pro provedení prvního úkonu směřujícího k rozhodnutí. Kárný senát dal žalobě z větší části zapravdu a vyměřil důtku, přestože vedení krajského soudu na žádném postihu netrvalo.

Z prodlužování lhůt, které by mělo být výjimečné, se podle Flídra stal v Uherském Hradišti běžný nástroj. Situaci na trestním úseku popsal jako Augiášův chlév. Překračování lhůt, které dosahovalo řádu několika měsíců, a nebylo výjimečné, že bylo požádáno i osmkrát či dvanáctkrát, Kurfiřtové jako předsedkyni totiž povoloval její místopředseda Petr Šťastný. Jak vyplynulo z výpovědi Kurfiřtové, postupně se z toho stala formalita, aniž by musela žádosti svému místopředsedovi, civilistovi, zdůvodňovat. A protože se tak činilo v jejím případě, nebylo možné, aby se k obdobným žádostem zbylých dvou trestních soudců, Přibyla a Šišperové, stavěla jako předsedkyně jinak. Na oba soudce byla podána žaloba také, jak již Česká justice informovala, přičemž soudci Přibylovi je navržen trest zbavení funkce soudce.
Flídr v závěrečné řeči zmínil i nešťastnou roli místopředsedy Šťastného, který má sám podle něj problémy s průtahy, kdy „na jeden spis nesáhl rok“. Podle informací České justice kontrola KS zjistila průtahy ve třech spisech v rámci opatrovnické agendy a Šťastnému byla v říjnu udělena písemná výtka.

Kurfiřtová se v minulosti hájila náročností řešených kauz, svou pečlivostí, ale také pracovní zátěží spjatou s tehdejší funkcí předsedkyně soudu. Dnes řekla, že bylo chybou, když se snažila spojovat předsednickou funkci s relativně vysokou soudcovskou zátěží. Jako funkcionářka měla možnost omezit počet kauz, které bude dostávat na stůl.
„Chtěla jsem být kolegiální. Také jsem chtěla soudit,“ řekla dnes Kurfiřtová, která je nyní znovu řadovou soudkyní. Vyjádřila lítost nad situací, která v Uherském Hradišti vznikla. „Je mi stydno, co se stalo, takto to odnáší celý náš soud, kde pracují velice dobří soudci a výborný střední personál. Soud podával v posledních letech a podává dobré výsledky. Je škoda, že jsem to neřešila, když se to řešit mělo. Je mi to moc líto, co se stalo“, vyjádřila se na závěr Kurfiřtová, která od počátku své pochybení přiznávala a i při jednání bylo zřejmé, že ji celá situace velice mrzí.

Vedení Krajského soudu v Brně původně žádalo pro Kurfiřtovou snížení platu o 20 procent na jeden rok. Později svůj návrh modifikovalo tak, že postačí pouze projednání věci před kárným soudem. Flídr zdůraznil, že Kurfiřtová je jinak schopná soudkyně. Flídr, který v březnu vedl na soudu kontrolu, zmínil také problém, kdy se o pochybení na soudu nedozvěděli včas, ale až z anonymu. OS v Uherském Hradišti totiž spadá pod pobočku brněnského krajského soudu ve Zlíně. „Domnívám se, že hlavní viník tady není. Paní magistra jen spadla do stejné žumpy, v jaké se nachází magistr Přibyl“, uzavřel Flídr.

Kárný senát dnes měl řešit také žalobu na Jiřího Přibyla. Jednání ale zrušil, Přibyl se omluvil se zdravotních důvodů, žalobu začne senát projednávat až v lednu. Současným předsedou uherskohradišťského soudu je Tomáš Gargulák, který nahradil Kurfiřtovou po její rezignaci.

Před soudem opakovaně zaznělo hodnocení Kurfiřtové jako odborně zdatné soudkyně, což konstatoval při zdůvodnění i kárný senát. Podle informací České justice dokonce vedení KS v Brně, přes zjištěné problémy s organizací práce, uvažovalo o tom, že nabídne soudkyni stáž. Ta však příští rok odchází na mateřskou dovolenou. Vzhledem k situaci na trestním úseku v OS v Uherském Hradišti jedná vedení KS v Brně o posílení zdejšího úseku o jednoho soudce z řad státních zástupců, jakkoliv nápad dnes odpovídá dvěma soudcům, ceskajustice.cz

ODDLUŽOVACÍ NOVELA

Ústavně-právní výbor Senátu schválil vládní novelu insolvenčního zákona ve formě, v jaké do Senátu přišel z Poslanecké sněmovny. Pozměňovací návrhy senátora Jiřího Dienstbiera (ČSSD) na změnu podmínek vstupu do oddlužení a na změnu rozhodování soudem o konci procesu výbor neschválil. Jednání se v závěru zúčastnil i ministr spravedlnosti Jan Kněžínek (za ANO), podle kterého jde o nejdůležitější zákon v roce, který byl konzultován se soudci a ti s ním nemají problém.

Cíle novely insolvenčního zákona před senátory v úvodu zopakoval náměstek sekce justiční a legislativní ministerstva spravedlnosti Michal Franěk. Podle jeho slov stát přistoupil k novelizaci podmínek oddlužení proto, aby „řešil některé aspekty nadměrného zadlužení některých osob a zpřístupnil institut oddlužení širšímu okruhu poctivých dlužníků“.
Novela podle něho přinese benefity státu z hlediska řešení sociální situace, prospěje i věřitelům. Návrh exministra Roberta Pelikána, který byl podroben několikaměsíční diskusi v Poslanecké sněmovně a bylo k němu přijato velké množství pozměňovacích návrhů a dosaženo mnoho kompromisů, je podle jeho slov nakonec vyvážený.

Pro seniory a invalidy oddlužení jen za tři roky

Z návrhu podmínek oddlužení nakonec „vypadla“ lhůta sedm let i hranice 30%, kdy soud bude moci rozhodnout, že dojde k oddlužení, i když hranice splacení 30% dluhů nebude splněna.

Podle Fraňka rovněž došlo ke zjednodušení některých procesních úkonů, novela stanovuje dosud neřešené postihování příjmů z podnikání a došlo k úpravě elektronického generátoru přidělených věcí i k oblasti výkonu činnosti insolvenčních správců.

Rovněž byl odstraněn vstupní limit do oddlužení ve výši 2,2 miliony korun. Náměstek ministra požádal senátory o podporu tohoto vyváženého kompromisu, který se podařilo vyjednat navzdory často protichůdným názorům.
S tím souhlasila zpravodajka senátního tisku senátorka Anna Hubáčková (bezpartijní), která upozornila na další novinku, kterou nyní návrh obsahuje, totiž zkrácení doby oddlužení seniorů a invalidů ve druhém nebo třetím stupni na tři roky. Podle slov zpravodajky Hubáčkové „se úprava jeví jako životaschopná“, a to přesto, že návrh podle ní trpní některými legislativně-technickými nedostatky. Návrh je aplikovatelný, uvedla senátorka, která upozornila na vazbu na generátor přidělovaných věcí, jehož připravenost od 1. března je ohrožena. I z tohoto důvodu doporučila senátorka návrh přijmout ve znění Poslanecké sněmovny.

Zákaz oddlužení na deset let, 100 hodin povinné sociální práce

Principiální nesouhlas pak s návrhem v rozpravě vyjádřil senátor Jiří Burian (ODS). Podle jeho slov jde o řešení důsledků, nikoliv příčin. „Dluhy se mají platit, ne odpouštět,“ uvedl s tím, že v tomto problému se „mělo přitvrdit“, ne zákonem situaci změkčovat. Měl by být předložen zcela nový zákon, uvedl. „Přesto návrh podpořím,“ zakončil svůj projev senátor Burian.

Návrh naopak přivítal senátor Jiří Dienstbier (ČSSD), podle kterého je „obrovské množství předluženého obyvatelstva obrovským sociálním problémem“ a za stávajících podmínek jde o ekonomickou smrt velké skupiny populace.
„Příslušenství roste rychleji, než samotný dluh a oni se z toho nikdy nedostanou,“ vysvětlil Dienstbier, podle kterého to stát stojí miliardy na sociálních dávkách a černé práci. Věřitelé v současné situaci nedostanou vůbec nic, řekl. Irena Válová, ceskajustice.cz

KOLÁČEK: SOUDCI ŠVÝCARSKA NEMAJÍ PRÁVO SOUDIT MOSTECKOU

Podnikatel Antonio Koláček je přesvědčený o tom, že Švýcarsko nemělo právo zasahovat v kauze Mostecké uhelné společnosti (MUS) do českých interních záležitostí. Švýcary, kteří ho odsoudili k 52 měsícům vězení, dnes na setkání s novináři zkritizoval rovněž za způsob vedení procesu. Soud podle něj mimo jiné ignoroval dokumenty psané v češtině.
Koláčka, jenž čelí obžalobě také v české větvi kauzy MUS, uznali Švýcaři pravomocně vinným z podvodu a praní špinavých peněz. Do vězení by tam měl nastoupit příští rok v květnu. Muž tvrdí, že Švýcarsko zneužilo situace, svévolně zabavilo finanční prostředky z prodeje MUS uložené v tamních bankách a dělá všechno pro to, aby si je mohlo ponechat. Rozhodovalo prý bez znalosti českých zákonů.

Někdejší manažer Mostecké uhelné dnes upozornil na to, že švýcarský rozsudek z října 2013 obdržel až 234 dní po jeho vyhlášení. Na vypracování odvolání proti dokumentu čítajícímu šest stovek stran pak prý dostal pouhých 30 dní, přičemž za tu dobu si také text musel stihnout přeložit. Požadavek na doručení verdiktu v češtině totiž podle něj švýcarská justice zamítla.
Koláček poukázal i na to, že u švýcarského spolkového zastupitelství nepůsobil v době vyšetřování případu jediný člověk, který by uměl česky nebo který by měl povědomí o českých poměrech. „Četné dokumenty byly do spisu zařazeny jen v češtině, bez překladu, ačkoli ani na zastupitelství, ani u soudu si je nikdo nebyl schopen přečíst,“ konstatoval. Státní zástupce údajně argumentoval tím, že jedna jeho kolegyně je Polka, takže daným listinám rozumí, protože „ty baltské jazyky jsou si podobné“.

Soud v Bellinzoně pak podle Koláčka vědomě přešel důležité důkazy s odůvodněním, že nerozumí jazyku, v němž byly napsány.

Muž, který se po dětství stráveném v moravském Holešově a vystudování Vysoké školy chemicko-technologické stal díky svým podnikatelským aktivitám jedním z nejbohatších Čechů, zkritizoval také podobu švýcarského odvolacího řízení. Proces byl podle něj fakticky jen jednoinstanční, protože proti věcným závěrům soudu se nešlo odvolat – napadnout bylo možné pouze procesní záležitosti.

Celkově Koláček trvá na tom, že žádný trestný čin nespáchal. Na celý případ je podle něj nutné nahlížet optikou 90. let a tehdejší transformace ekonomiky, nikoliv dnešním pohledem, z nějž se některé záležitosti mohou jevit jinak.
Česká obžaloba tvrdí, že Koláček, Jiří Diviš, Petr Kraus, Oldřich Klimecký a Marek Čmejla vymysleli plán, jehož cílem bylo ovládnout MUS za její vlastní finanční prostředky. Údajně vytvořili záměrně nepřehlednou strukturu firem, aby zastřeli, že nejpozději od května 1998 vlastnili nebo měli pod kontrolou nadpoloviční většinu akcií uhelné společnosti, což před ostatními akcionáři včetně státu zatajili. Poté prý záměrně vyčkali, až cena akcií klesla, a od státu v roce 1999 koupili jeho podíl přes firmu Investenergy za výrazně nižší cenu. Česku tím údajně způsobili škodu nejméně ve výši 3,2 miliardy korun a hrozí jim za to až desetileté vězení.

Koláček dnes zopakoval, že představenstvo MUS vyzvalo už v dubnu 1998 tehdejšího ministra financí Ivana Pilipa a ministra průmyslu Karlu Kühnla k odkupu 49,98 procenta akcií MUS nebo k prodeji státního podílu 46 procent akcií za aktuální tržní cenu. Politici prý na písemnou nabídku nezareagovali, čímž podle Koláčka vznikla ČR škoda ve výši 2,4 miliardy korun – rozdíl mezi tehdejší hodnotou státního podílu na pražské burze a částkou 650 milionů korun, za něž podíl prodala v roce 1999 příští vláda premiéra Miloše Zemana.

POLICIE: SOUDCI ROZHODOVALI FORMÁLNĚ

Policii a státní zástupce, kteří jsou činní v případu soudce Vrchního soudu v Praze (VS) Ivana Elischera, stále zajímá protokol o hlasování soudního senátu v jednom z případů, u něhož mělo dojít k nezákonnému ovlivňování rozhodnutí soudu. Podle informací České justice půjdou tento týden ve středu podat vysvětlení k věci dva členové tohoto senátu, soudci VS Bohumil Kalát a Tome Frankič.

Oba sice zbavil mlčenlivosti předseda VS Jaroslav Bureš, avšak s výhradou, že se jejich výpověď nesmí týkat právě okolností hlasování senátu.

S protokolem o hlasování senátu se podle trestního řádu smí seznámit pouze vymezený okruh osob, a to pouze v určitých procesních případech. Hlasování členů senátu podléhá mlčenlivosti, která se vztahuje i na přítomné úředníky soudu. Pro policejní orgán a dozorového i dohledového státního zástupce v případu soudce Elischera však podle všeho existuje ještě cesta, jak si protokol o hlasování soudu opatřit. „Ani tato listina však není pro orgány činné v trestním řízení nedotknutelná a postupem souladným s trestním řádem zajistí v další fázi řízení policejní orgán obsah skutečného protokolu o hlasování,“ stojí v usnesení státní zástupkyně Vrchního státního zastupitelství v Praze Lenky Šimkové, kterým rozhodla, po sedmi měsících od jejího podání, o zamítnutí stížnosti proti zahájení trestního stíhání obviněných. Soudci a akademici oslovení Českou justicí však shodně vylučují, že by takový zákonný postup pro získání protokolu o hlasování soudního senátu existoval.

Důvodem, proč orgány činné zajímá obsah protokolu o hlasování senátu, jsou podle jejich názoru nestandardní okolnosti jeho vzniku. Senát VS ve složení Tome Frankič, Bohumil Kalát a Ivan Elischer, který mu předsedal, rozhodoval 30. a 31. října 2017 o odvolání v případu 14 osob vietnamské národnosti. Ty v první instanci odsoudil k nepodmíněným trestům, vyhoštění ze země a propadnutí věcí, včetně finanční hotovosti Krajský soud v Ústí nad Labem (KS). Jednalo se o trestnou činnost spojenou s výrobou a distribucí drog.

Policie díky odposlechům telefonů, monitoringu elektronické komunikace, sledování osob, včetně soudce Elischera a jeho kanceláře na VS, zmonitorovala jednání, které se týkalo údajného nezákonného ovlivňování jak vazebního řízení, tak samotného rozhodování o odvolání. „Obviněný soudce opět deklaruje propuštění obžalovaných z vazby ještě dříve, než o tom bylo rozhodnuto v souladu s trestním řádem, kdy i rozhodnutí o vazbě je na vrchním soudu záležitostí senátu“, vyhodnocují orgány činné informace ze srpna 2017, kdy VS rozhodoval o vazbách. V rámci toho policie zachytila jak jednání soudce Elischera s údajným organizátorem N.Q. Hungem, který je nyní obviněn spolu s ním, tak např. soudcovo jednání s advokátem jednoho z obviněných, kterému měl radit a poskytovat podklady pro propuštění jeho klienta z vazby.

Další nestandardní, možná i nezákonné jednání pak orgány činné spatřují při samotném rozhodování senátu a především v okolnostech vzniku samotného rozsudku a protokolu o hlasování. Díky online monitoringu kanceláře soudu, soudcova telefonu i jeho elektronické komunikace, včetně toho, že si opatřila obsah soudcova počítače, totiž policie zmapovala přesný proces vzniku rozhodnutí. Senát VS zasedal v pondělí a v úterý 30. a 31. října, přičemž již ve čtvrtek a v pátek 26. a 27. října mělo docházet k jednání mezi soudcem Elischerem a N.Q. Hungem, na němž zazněly konkrétní informace o tom, jak soud bude rozhodovat.

Mnohem závažnější je však podle orgánů činných to, že s připraveným rozhodnutím soudu měl N.Q. Hunga seznámit soudce Elischer ještě před samotným rozhodnutím soudu ve věci. Na základě toho mělo pak dojít k údajnému předání peněz od osob, v jejichž prospěch mělo být soudní rozhodnutí zmanipulováno. „Z výše popsaných skutečností lze tedy důvodně dovozovat již výše uvedené, totiž že obviněný JUDr. Ivan Elischer měl rozsudek vyhotoven již dne 30.10.2017, kdy jej předal obviněnému Nguyen Quoc Hung, a ten jej v ranních hodinách dne 31.10.2017 ukázal osobám majícím zájem na ovlivnění odvolacího řízení, přitom veřejné zasedání mělo skončit až v odpoledních hodinách, jak vyplývá ze zaznamenaných telefonických hovorů, a je potvrzeno protokolem o veřejném zasedání, a tedy nebyl pouze vyhlašován rozsudek. Z protokolu o veřejném zasedání je přitom zřejmé, že při dopoledním jednání probíhajícím do 12:00 hod. bylo doplňováno dokazování, tudíž konečná porada a finální rozhodnutí by měl senát učinit teprve poté“, popisuje se zjištění policie v již zmíněném usnesení státní zástupkyně Šimkové.

Policie pak zachytila, jak během přestávky v jednání soudu (12:00 až 13:45) ve 12:53 „usedla zapisovatelka paní U. k počítači a pokračuje v rozepsaném dokumentu, který psal obviněný JUDr. Ivan Elischer. Obviněný diktuje výše trestů jednotlivých obžalovaných. Zapisovatelka se jej zeptala, zda ‚to má podle toho nového‘, načež obviněný odpovídá, že už to měl nachystaný. Ve 12:59 hod. vchází do kanceláře neztotožněný muž, který se ptá, zda už skončili, a obviněný odpovídá, že začínají, a dále hovoří o tom, jak se domlouvali v pátek. Obviněný JUDr. Ivan Elischer říká, že všem zruší větu ‚o způsobu výkonu odnětí svobody,“. Následně úřednice pokračuje v sepisování rozsudku a také dokumentu s názvem „Protokol o hlasování“, který byl vytvářen podle vlastností mezi 13:00 a 13:05.

Policie a státní zastupitelství tak dochází k závěrům, že porada senátu se mohla konat v rozmezí od 12:00, kdy bylo jednání soudu přerušeno, do 12:38, což byl čas, kdy vešel soudce Elischer do své kanceláře. To by ovšem byl problém, neboť podle názoru orgánů činných se musí protokol o hlasování pořizovat současně s poradou a „nepřichází v úvahu jeho dodatečné vyhotovování“.

Krátká porada mohla podle policie proběhnout těsně před začátkem veřejného zasedání, avšak pak by se konala po vytvoření protokolu, dodatečně, což je taktéž nepřípustné. „Je namístě, aby policejní orgán ztotožnil osobu muže, který ve 12:59 hod. vešel do kanceláře, neboť není vyloučeno, že se jedná o jednoho z dalších členů senátu, a pak by z jeho rozhovoru s obviněným JUDr. Ivanem Elischerem bylo možno dovozovat, že senát se radil ještě před konáním veřejného zasedání v pátek dne 27.10.2017, což by též korespondovalo jednak se sdělením obviněného JUDr. Ivana Elischera zapisovatelce paní U., že to, co jí diktuje, již měl připraveno, a druhak se zjištěnými skutkovými okolnostmi, kdy již dne 30.10.2017, tj. den před vyhlášením rozsudku, obviněný JUDr. Ivan Elischer sepisoval rozsudek a v ranních hodinách dne 31.10.2017 jej měl k dispozici obviněný Nguyen Quoc Hung. Na tyto zvláštní okolnosti vzniku rozsudku, potažmo dokumentu označeného jako Protokol o hlasování poukazují záznamy z prostorového odposlechu kanceláře č. 127 a odposlech telefonu obviněného Nguyen Quoc Hung“, uzavírá hodnocení způsobu rozhodování senátu VS ve věci údajně zmanipulovaného rozhodnutí státní zástupkyně Šimková.

Policie podle zmíněného usnesení o zamítnutí stížnosti proti zahájení trestního stíhání prověřovala i soudce Kaláta a Frankiče, zda se nepodíleli na možné trestné činnosti. „Z dosavadního prověřování prozatím nevyplynuly žádné pochybnosti o přístupu zbývajících dvou soudců odvolacího senátu“, konstatuje se v dokumentu. Soudce Elischer měl mít podle orgánů činných na konečné rozhodnutí zásadní vliv, „když zbývající soudce vlastně přemlouval, aby přistoupili na jeho návrh, přičemž pro hlasování postačovalo přesvědčit jen jednoho“. V této souvislosti je zajímavé, že policie sice píše o tom, že oba soudci se mohli na soudce Elischera „spoléhat, že jim objektivně přednese podstatné okolnosti případu, tak aby si utvořili pravdivou představu o tom, čeho se obvinění a za jakých podmínek dopustili,“ avšak velmi podrobně ji zajímalo, jak se oba soudci o spis v průběhu rozhodování zajímali.

Stejně tak není s takovým závěrem o výsadní roli soudce Elischera zcela v souladu i výše popsaný zájem orgánů činných na okolnostech vzniku údajně zmanipulovaného rozhodnutí senátu, jehož jsou oba soudci členy, včetně předchozího rozhodování o vazbách. Petr Dimun, ceskajustice.cz

ODPOSLECHY BACHAŘŮ JAKO DŮKAZ?

Případ soudce Vrchního soudu v Praze (VS) Ivana Elischera prolamuje v mnohém dosavadní představy o tom, jak je možné vést trestní řízení a odhaluje, jak orgány činné v trestním řízení používají mnohdy kreativní metody výkladu práva. Jako důkaz byly v přípravném řízení například použity odposlechy telefonické komunikace, které byly pořízeny Vězeňskou službou ČR (VS ČR).

Odposlech, respektive monitoring hovorů osob umístěných ve vazbě či ve výkonu trestu jsou upraveny v zákonech o výkonu vazby a o výkonu trestu odnětí svobody. VS ČR je oprávněna monitorovat takové hovory a pořizovat z nich záznam, pokud se ovšem nejedná o rozhovor klienta s jeho advokátem.

Podle Českou justicí oslovených trestní soudců a akademiků, kteří se zabývají trestním právem, je není možné v trestním řízení použít jako důkaz. „Odposlech telekomunikačního provozu podle jiného předpisu než trestního řádu je operativně pátrací metodou. Záznam o odposlechu v těchto případech nelze použít jako důkaz v trestním řízení. Má pouze operativní hodnotu a může sloužit pouze jako východisko pro další šetření,“ uvedl například profesor Jiří Jelínek, vedoucí Katedry trestního práva Právnické fakulty Univerzity Karlovy.

V případu soudce Elischera si policie od VS ČR vyžádala zpětně, skoro měsíc a půl po spáchání údajného trestného činu, údaje o deseti odsouzených osobách v případu, v němž mělo dojít k údajné manipulaci s rozhodnutím soudu. Po VS ČR požadovala policie časovou osou pobytu těchto osob v zařízeních služby, seznam osob, které je navštívily a také o seznam uskutečněných hovorů a jejich nahrávek. Z těchto údajů pak policejní orgán vybral zájmovou osobu a konkrétní hovor, který měl dokazovat údajnou korupci při rozhodování VS.

V usnesení, kterým – po sedmi měsících od jejího podání – zamítla státní zástupkyně Vrchního státního zastupitelství v Praze (VSZ) Lenka Šimková stížnost soudce Elischera proti zahájení trestního stíhání, státní zástupkyně obšírně vysvětluje, že sice trestní řád takový postup neupravuje, ale pokrývají to zákony o výkonu trestu a vazby a osoby k tomu navíc dávají souhlas. „Pořízením záznamu telefonátů odsouzené osoby nedošlo k žádnému svévolnému nahrávání soukromých rozhovorů bez vědomí jejich účastníků, což by bylo třeba kategoricky označit jako hrubý zásah do jejich soukromí, jsou-li vězněné osoby předem seznamovány s faktem, že jejich hovory budou nejen odposlouchávány, ale i nahrávány a příslušné poučení osoby omezené na svobodě je zachyceno písemně i v podobě přetlumočené do jazyka, jemuž rozumí, a její srozumění je stvrzováno podpisem, proto i když dochází k zásahu do jejich práva na soukromí, je na nich samotných, jak intenzivní tento zásah bude, jsou-li o něm předem zpraveny“, píše se ve zmíněném usnesení.

Na příslušníky VS ČR se pak vztahuje oznamovací povinnost a oznámení je potřeba podložit konkrétními skutečnostmi, což jsou v tomto případě ony záznamy telefonických hovorů. Žel bohu, není v silách příslušníků VS ČR obratem všechny hovory poslechnout, navíc je často potřeba tlumočník a tak oznamují trestnou činnost podle názoru státní zástupkyně až s notným časovým odstupem, někdy dokonce vůbec. „V souladu s ustanovením § 1 odst. 1 tr. řádu má trestní řízení vést mimo jiné k předcházení a zamezování trestné činnosti, proto má-li policejní orgán poznatky, např. z jiné trestní věci, že v rámci telefonátů z věznice může docházet k domlouvání podmínek páchání trestného činu či sdělování informací o jeho uskutečnění, nemělo by mu být zapovězeno, aby se naopak on obrátil na Vězeňskou službu ČR se žádostí o součinnost dle § 8 odst. 1 tr. řádu a mohl získané nahrávky dále použít jako důkaz“, dovozuje oprávnění policejního orgánu opatřit si takto pořízené odposlechy státní zástupkyně Šimková.

Ta také vysvětlila důvody, proč policejní orgán následně nepožádal soud o odposlechy a vystačil si s takto opatřenými záznamy odposlechů VS ČR. „Po obdržení záznamu předmětného hovoru dne 15.01.2018 si z něj policejní orgán mohl učinit úsudek, že obviněná evidentně nechtěla do telefonu o výši poskytnutého úplatku hovořit, s odpovědí totiž opakovaně váhala s tím, že to obžalovanému řekne, až za ním přijde na návštěvu do věznice. Bylo tedy nepravděpodobné, že by tuto záležitost po více než třech měsících znovu rozebírali po telefonu a lze se domnívat, že návrh soudci na vydání příkazu k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu by nebyl úspěšný“, argumentuje státní zástupkyně Šimková. Ta na závěr hodnocení postupu policejního orgánu jako souladného se zákonem konstatuje, že „obstaráním předmětných nahrávek v nyní projednávané trestní věci policejní orgán sledoval legitimní cíl odhalit pachatele vysoce společensky škodlivých trestných činů, jehož mělo být dosaženo mimo jiné prostředkem, který je pro prostředí věznice adekvátní a odráží omezené právo na soukromý život v jejích prostorách“. Petr Dimun, ceskajustice.cz

V ČR NEJVÍCE VĚZNĚNÝCH LIDÍ Z EVROPY

Česká republika patří v Evropě k zemím s nejvyšším počtem vězňů na 100.000 obyvatel. V roce 2015 bylo v Česku za mřížemi 198 lidí na 100.000 obyvatel, o šest procent více, než v roce 2005. To ČR řadí co do počtu vězňů na 11. místo ze 49 sledovaných zemí. Vyplývá to z dnes zveřejněné srovnávací zprávy Rady Evropy o situaci v evropských věznicích, která sleduje období let 2005 až 2015.

Celkově se v letech 2005 až 2015 v Česku počet vězňů zvýšil o deset procent (z 19.052 na 20.866). Pokud jde o odsouzené ženy, jejich počet vzrostl o 48 procent. Zatímco v roce 2005 vězeňkyně tvořily 4,7 procenta odsouzených, v roce 2015 to bylo 6,9 procenta. Ve stejném období v Česku poklesl o osm procent počet cizinců ve vězení.
Vzestupný trend týkající se počtu vězňů v Česku pokračoval i po roce 2015. Ke konci roku 2017 bylo podle statistik Vězeňské služby v ČR za mřížemi 222 odsouzených na 100.000 obyvatel.

Poměr lidí, kteří jsou v Česku ve výkonu trestu ve věznici, patří v Evropě k těm vyšším. Vůbec nejvíce vězňů mělo v roce 2015 Rusko – 441 na 100.000 obyvatel, následovala Litva s 278 a Gruzie s 274. Celkově podle Rady Evropy platí, že počet vězňů se v evropských zemích snižuje směrem na západ – nejméně lidí na 100.000 obyvatel mělo ve věznicích San Marino (6), Lichtenštejnsko (21), Island (44), Nizozemsko (53) a Finsko (55).

Rada Evropy uvádí, že mezi lety 2005 až 2014 se v Česku snížil počet osob, které nastoupily do vězení. V roce 2005 to bylo 185 nových vězňů na 100.000 obyvatel, zatímco v roce 2014 to bylo 101. V letech 2009 až 2014 však zároveň poklesl i počet propuštěných vězňů – o 38 procent. V roce 2009 bylo zaznamenáno 128 propuštění na 100.000 obyvatel, zatímco v roce 2014 jich bylo 80.

Experti RE ve své zprávě poznamenali, že tyto údaje byly ovlivněny novým zákonem, který v Česku vstoupil v platnost v roce 2010 a některé zločiny změnil na přečiny (například řízení bez řidičského průkazu již není zločin). Právě z tohoto důvodu v letech 2010 až 2013 poklesl počet uvězněných. Naopak se tehdy zvýšilo množství alternativních trestů, jako jsou například obecně prospěšné práce. Pokles počtu vězňů v roce 2013 odborníci Rady Evropy vysvětlují amnestií, která byla tehdy v České republice vyhlášena.

Zpráva se zabývá i průměrnou délkou uvěznění – ta v letech 2005 až 2014 v Česku stoupla o bezmála 65 procent. V roce 2005 byla 12,1 měsíce, v roce 2014 již 19,9 měsíců.
Ve sledovaných deseti letech narostl v České republice o 11 procent počet míst ve věznicích. V roce 2005 jich bylo 18.784, zatímco v roce 2015 již 20.782. Experti ze Štrasburku k tomu ve své zprávě dodali, že nárůst nastal nejspíš kvůli úpravám ve stávajících věznicích, které vedly ke zvýšení počtu míst.

Počet vězňů, kteří si v letech 2005 až 2015 odpykávali tresty za vraždy, sexuální trestné činy, loupeže, krádeže a drogové trestné činy vzrostl, zatímco procentuální počet těch, kteří si odpykávali tresty za napadení či ublížení na zdraví a další trestné činy poklesl, vyplynulo dále ze zprávy.

Pokud jde o celkové shrnutí, zpráva Rady Evropy říká, že v letech 2005 až 2015 se nejvíce zvýšil počet odsouzených na 100.000 obyvatel ve věznicích v Albánii (ze 109,3 na 207,2), Gruzii (z 200,6 na 274,6), Litvě (z 233,4 na 277,7), Makedonii (ze 104,8 na 168,9), Černé Hoře (ze 134,5 na 176,8) a v Turecku (ze 75,8 na 220,4).

Naopak do skupiny zemí s nejnižším počtem odsouzených se přiřadilo Německo (z 95,7 na 77,4) a Nizozemsko (z 94 na 53). Výrazně se snížil počet vězňů rovněž i v Estonsku (z 327,4 na 210,3) a v Lotyšsku (z 313,4 na 223,4).

BIS JAKO DALŠÍ HRÁČ POLITIKY

Na tenký led politické ideologie se pustila ve Výroční zprávě Bezpečnostní služba (BIS). Zpráva vysílá varování politikům, ale i tzv. obyčejným lidem. Podle Zprávy nebezpeční hrozí od obou kategorií, neboť jsme v situaci, kdy se političtí pragmatici angažují spolu s extremisty, kteří se naopak spojují s občanskými protesty proti politice vlády, elektronické evidenci tržeb nebo zákazu kouření. Za největší riziko má BIS lživé útoky proti vládě. Školy by pak měly změnit osnovy a přestat učit panslovanství a sovětský dějepis.

Bezpečnostní informační služba letos v oddílu Zprávy Ochrana ústavnosti a demokratických základů státu nezůstala jen při úvodním konstatování, že „Bezpečnostní informační služba nezaznamenala žádné aktivity, které by z jejího pohledu představovaly konkrétní hrozbu a bezprostřední ohrožení demokratických základů ČR,“ nýbrž přistoupila k výkladu politických ideologií a definic i politických hrozeb od těch, kteří vystupují proti vládě. Současně ovšem BIS na jiném místě varuje před vládní politikou a indoktrinací dětí ve školách.

BIS: Pravice a levice ztrácí relevanci

Zatímco stoupenců komunistické nebo nacistické diktatury ubývá a novou generaci neoslovují, vznikají pro společnost nové rizikové jevy, vyplývá ze Zprávy. Důvodem nezájmu o totalitní ideologie je podle Zprávy důsledná protiextremistická politika státu, ale také „nová společenská realita 21. století“.

Podle BIS rozdělení na pravici a levici ztrácí na významu a důležitosti: „V neposlední řadě úpadek těchto uskupení ovlivnila nová společensko-politická realita začátku 21. století. Tradiční rozdělení společnosti na pravo-levé politické škále dnes ztrácí relevanci a společnost se mobilizuje a štěpí spíše na jednotlivých politických otázkách,“ uvádí doslova ve Zprávě BIS.

Buď se celé týmy politologů, vědců a sociologů mýlí, nebo BIS někam míří. Pravolevé rozdělení společnosti trvá stejně tak, jako přetrvávají kolektivistické ideologie proti ideologii uznávající svobodného jednotlivce a ideologie paternalismu, státního poručnictví, příkaznictví a zákaznictví a levicového všeobjímajícího státu nad osobní odpovědností člověka za život. Vzhledem k faktu, že Bezpečnostní informační služba je seriózní firma, která má být jedním z pilířů státu, přichází v úvahu druhá možnost – Služba tím někam míří.

Extremisté v souladu s pragmatiky

Takto BIS popisuje důsledky pádu levice a pravice: „Existující poptávka po jednoduchých a rychlých řešeních složitých socio-ekonomických problémů zároveň vytváří prostor, jenž kromě ,tradičních´ extremistů přitahuje i ryzí pragmatiky, kteří se v problému angažují primárně za účelem uspokojení svých osobních cílů. Vyhrocená rétorika, která angažmá těchto extremistů i pragmatiků provází, však přispívá k další polarizaci společnosti,“ pokračuje Služba v druhém kroku.
Kdo jsou oni pragmatici však BIS ani nenaznačí: Jsou to politici ve funkcích? Jsou to politici z neparlamentních stran? Jiní lidé?
Nepřátelé vlády se setkávají bez politického obsahu
Další zajímavou pasáž obsahuje následující oddíl „protiimigrační a protimuslimské a

Jenže podle Služby tito lidé nezmizeli, nýbrž se transformovali z protiimigračního hnutí do hnutí „protivládního“: „Vlivem ztráty mobilizačního potenciálu se značná část protiimigračního hnutí postupně přetransformovala do hnutí ,protivládního´. Převážná většina aktivistů, kteří se po jejím vzniku profilovali na migrační krizi, přeorientovala svou pozornost na jakákoli jiná témata vzbuzující emocionální reakce veřejnosti, jejichž prostřednictvím by se mohla zviditelnit a získat co nejširší podporu občanů,“ uvádí se v poslední Zprávě, podle které „převážná většina tohoto spektra nadále veřejně deklarovala svůj odpor k setrvání ČR v EU a NATO a pozitivně se stavěla k politice prezidenta Putina či akcentovala tzv. slovanskou vzájemnost“.

Co je tedy obsahem současné činnosti nepřátel vlády? „Tyto aktivity měly podobu demonstrací, besed s občany, petičních akcí, letákových kampaní atd. Oproti předchozímu roku je charakterizoval celkový pokles počtu účastníků a nižší zastoupení veřejnosti. Mnohdy šlo jen o dílčí setkávání jednotlivých aktivistů, navíc bez politického obsahu. Nebyly zaznamenány žádné nebezpečné formy protestů, většina radikálnějších projevů měla jen verbální podobu. Vedle vlastních akcí se aktivisté účastnili různých protestů, které pořádali ,běžní´ občané proti některým rozhodnutím vlády (proti EET, proti zákazu kouření v restauračních zařízeních atd.),“ popisuje Zpráva BIS.

Největší riziko je šíření lží proti vládnoucí třídě

Za největší riziko pro Českou republika pak BIS označuje kritiku vládnoucí třídy společnosti prostřednictvím šíření lží: „Největší riziko působení protiimigračních/protivládních subjektů nadále spočívalo zejména v šíření lživých či manipulativních tvrzení, jejichž cílem bylo kritizovat establishment a přispět k polarizaci a radikalizaci části veřejnosti, což by v krajním případě mohlo vyvolat nedůvěru obyvatel ve stávající systém a vést až k destabilizaci společnosti,“ uvádí se ve Zprávě doslova.

Jenže sama BIS establishment kritizuje, a to nikoli poprvé. Před aktivitami ruských a čínských vlivových operací a hybridními útoky proti „EU a NATO“ varuje BIS opakovaně. Letos poprvé však v poznámkovém aparátu upozorňuje na nebezpečnou politiku státu potažmo ministerstva školství, které odpovídá za obsah výuky dějepisu a českého jazyka ve školách. Prostřednictvím české školské politiky dochází podle BIS k indoktrinaci dětí Ruskem a panslovanstvím. V kombinaci s drastickým popisem Rusů infiltrovaných do České republiky je zjevné, že stát by měl podle BIS obsah výuky neprodleně změnit.

Internacionalisté, bojovníci proti islamizaci a dekadenci

“Sovětský svaz prohrál studenou válku, ale sovětskou propagandu nikdo neporazil a její kontinuální vliv nenarušil. Moderní dějiny prezentované ve školách jsou de facto sovětskou verzí moderních dějin a proruským panslovanstvím je do jisté míry zasažena i výuka českého jazyka, resp. literatury (národní obrození). Trvající vliv sovětské propagandy a fakt, že Rusové ovládají moderní dějiny tvoří základ pro současné ruské vlivové operace všeho druhu a tedy i hybridní strategie,“ uvádí se v poznámkovém aparátu Zprávy.

V závorce pak k tomu BIS dodává: „Orwell: Kdo ovládá minulost, ovládá budoucnost. Kdo ovládá současnost, ovládá minulost.“ A ještě: „Dveřmi vyhodíte internacionalistu a oknem se vám vrátí bojovník proti migraci, islamizaci, dekadentnímu chaosu a obhájce tradičních křesťanských hodnot,“ dodává v poznámkovém aparátu Výroční zpráva BIS o situaci v České republice. Irena Válová, ceskajustice.cz

JUSTIČNÍ AREÁL ZA 14 MILIARD

Ministerstvo spravedlnosti navrhlo do národního investičního plánu požadavky svých organizačních složek v celkové předpokládané hodnotě 14,2 miliardy korun. Mezi projekty je výstavba justičního areálu v Ústí nad Labem, vybavení jednacích síní soudů nahrávacími zařízeními nebo rekonstrukce zabezpečovacích systémů věznic.

O výstavbě nového paláce pro ústecké soudy a státní zastupitelství hovoří ministerstvo dlouhodobě. Podle posledních informací by měla výstavba začít v roce 2020 a skončit do poloviny roku 2023. Současné soudní budovy opakovaně zaplavila voda při povodních, navíc nevyhovují potřebám justice. Ministerstvo dříve uvedlo, že náklady na stavbu by neměly přesáhnout 1,7 miliardy korun.

Mezi dalšími významnými investičními akcemi z justiční oblasti nyní úřad zmínil také rekonstrukci a dostavbu kasáren na nové sídlo Okresního soudu v Českých Budějovicích a pořízení informačního systému k elektronickému insolvenčnímu rejstříku.

Řadu investičních požadavků pak vznesla Vězeňská služba. Patří mezi ně plánovaná výstavba nové věznice nebo rekonstrukce a novostavby probačních domů v Praze, Brně, Ostravě a Jihlavě. Dalšími projekty má být modernizace tepelného hospodářství včetně snížení emisních limitů a energetické náročnosti v pankrácké věznici, komplexní modernizace areálu věznice Pouchov v Hradci Králové, výstavba nové ubytovny odsouzených ve věznici Nové Sedlo a vybudování ubytovny příslušníků Vězeňské služby v Praze.

Ministerstvo doplnilo, že v investičním plánu jsou uvedeny jen akce s předpokládanými náklady nad 50 milionů korun.
Národní investiční plán vlády zahrnuje celkem přes 17.000 projektů za 3,45 bilionu korun na léta 2019 až 2030. Kabinet chce sestavit Radu vlády pro veřejné investování a při ministerstvu pro místní rozvoj vytvořit státní expertizu, která bude odpovědná za koordinaci přípravy projektů.

Pro srovnání, z ministerstev navrhla nejrozsáhlejší podíl investic doprava, a to projekty za zhruba dva biliony korun, z toho největší část by měla směřovat na železnici. Ministerstvo zemědělství počítá s investicemi za 48,6 miliardy. Školství uvedlo, že navrhlo projekty v řádu desítek miliard – například na opravy sportovišť. /r/