iSPIGL

internetové noviny ispigl.eu

Babiš nechce miliardy od Německa za Hitlerovu válku

Polský prezident Andrzej Duda koncem října v rozhovoru pro německý deník Bild zdůraznil, že Polsko bude požadovat od Německa odškodnění za ztráty a škody způsobené za druhé světové války. Otázka placení reparací podle něj není uzavřenou kapitolou. Polská parlamentní komise vyčíslila, že Polsko ve druhé světové válce přišlo vinou Němců o více než pět milionů obyvatel. Němci podle ní rovněž v městské zástavbě způsobili škody přesahující 52 miliard zlotých, tedy asi 312 miliard korun.

Německá vláda však tyto požadavky už dříve odmítla, Polsko se podle ní nároků na odškodnění a reparace zřeklo už v roce 1953, pak v roce 1970 při uzavření hraničních sporů a při potvrzení polské hranice při sjednocování Německa na přelomu let 1989 a 1990 a nakonec v roce 2004, kdy Sejm, dolní komora polského parlamentu, odpověděl na požadavky vysídlených Němců.

Varšava ale tvrdí, že prohlášení polské vlády z roku 1953 o zřeknutí se reparací bylo v rozporu s ústavou a bylo učiněno pouze na nátlak Sovětského svazu.

ČR DOSTALA Z 306 MILIARD JEN 4 PROCENTA

Československé reparační nároky činily v dobové měně 306 miliard, byly však uhrazeny jen ze čtyř procent. Takovýto rozdíl mezi nároky a vyplacenou částkou vznikl i u dalších zemí, včetně západoevropských, stojí v odpovědi.
Babišova vláda nepovažuje v tuto chvíli otázku požadavku na vymáhání reparací od Německa za aktuální. Případné rozhodnutí odškodnění vymáhat by nepokládala za šťastné, uvedl premiér Andrej Babiš v reakci na písemnou interpelaci poslance Jiřího Valenty z KSČM.

Valenta tak reagoval na záměr Polska odškodnění od Německa vymáhat.

Valenta se na Babiše obrátil při ústních interpelacích s otázkou ohledně právních nároků české strany už začátkem září. S premiérovou odpovědí však nebyl spokojen, a proto požádal o její doplnění.

„Tvrzení kohokoliv, že Česko-německou deklarací z roku 1997, kde se Česká republika i Německo zavázaly nevznášet proti sobě majetkové nároky a požadavky, a tudíž vyžadovat i reparace, je podle mnohých významných odborníků na právo irelevantní,“ prohlásil v září poslanec Valenta. České právní nároky podle něj stále platí.

„Vážený pane poslanče, případné rozhodnutí vymáhat válečné reparace bychom nepovažovali za šťastné, protože by mohlo dojít k výraznému narušení klimatu vzájemné důvěry v Evropě,“ uvedl mimo jiné Babiš.

Premiér také připomněl, že už v roce 1997 v Česko-německé deklaraci se obě strany dohodly, že křivdy spáchané v minulosti na obou stranách náleží minulosti a že nebudou zatěžovat své vztahy politickými ani právními otázkami společné minulosti. Zdůraznil také, že poválečné uspořádání Evropy má velkou hodnotu a nemělo by být zpochybňováno.

Německo reparace odmítá

Německá vláda tyto požadavky už dříve odmítla, Polsko se podle ní nároků na odškodnění a reparace zřeklo už v roce 1953, pak v roce 1970 při uzavření hraničních sporů a při potvrzení polské hranice při sjednocování Německa na přelomu let 1989 a 1990 a nakonec v roce 2004, kdy Sejm, dolní komora polského parlamentu, odpověděl na požadavky vysídlených Němců. Varšava ale tvrdí, že prohlášení polské vlády z roku 1953 o zřeknutí se reparací bylo v rozporu s ústavou a bylo učiněno pouze na nátlak Sovětského svazu.

České ministerstvo zahraničí se podle Babišovy odpovědi domnívá, že Polsko nemá reálnou šanci válečné reparace od Německa vymoci. Jedním z důvodů je podle ministerstva to, že své nároky nemůže úspěšně uplatnit před žádným mezinárodním soudem. Ministerstvo soudí, že jedinou možností Polska jsou přímá jednání s Německem.

PŘETÍŽENÉ ŽELEZNIČNÍ TRATĚ V ČR

Po české železnici jezdí stále více vlaků. Nárůst počtu cestujících zaznamenali v poslední době všichni tři největší tuzemští provozovatelé vlakové dopravy. Kapacity železničních tratí však podle dopravního odborníka přestávají na nejvytíženějších trasách stačit.

České dráhy uvedly ve své tiskové zprávě, že jen za měsíc září se jim podařilo přepravit 15,5 milionů pasažérů. To je oproti stejnému období za loňský rok zhruba dvouprocentní nárůst. Dařilo se také RegioJetu, který přepravil za prvních devět měsíců o 860 tisíc lidí více, především díky novým trasám. Leo Expressu narostl počet cestujících ve stejném období o 250 tisíc.

Dobré výsledky ale do budoucna může ohrozit omezená kapacita tratí. „Nedá se říct, jaká je přesně kapacita. Je nějaká mez, která, když se překročí, provoz začíná být nespolehlivý. Jakékoli drobné zpoždění jednoho vlaku se přenáší na vlak následující, ujíždějí přípoje, vlak se zastavuje před stanicí kvůli obsazené koleji a tak dále. Tento stav je v současné době na trati Praha–Ostrava,“ říká Tomáš Záruba z Centra pro efektivní dopravu.

„Přetížení některých důležitých tratí řešení vyžaduje,“ potvrzuje Zdeněk Neusar z tiskového oddělení ministerstva dopravy. V plánu je údajně vybudování několika rychlých tratí. Aktuálně je podle ministerstva nejdál příprava trati do Drážďan. Projekt se připravuje, samotná stavba by měla začít ale až za dvanáct let v roce 2030.

Podle Správy železniční dopravní cesty se začínají připravovat vysokorychlostní tratě v nejvytíženějších úsecích na trase z Prahy přes Brno na Břeclav a také v úsecích z Brna na Ostravu. Soutěž by měla být vypsána v první půlce roku 2019. Stavět se ale nejspíš nezačne před rokem 2025.

Podle statistik ministerstva dopravy přibývá počet cestujících na českých železnicích minimálně od roku 2010. V loňském roce vlaky přepravily více než 183 milionů cestujících. Počty cestujících byly letos v prvním i druhém čtvrtletí vyšší než ve stejných obdobích loňského roku. Důvodů, proč se lidé čím dál tím častěji přesouvají v tuzemsku po kolejích, je hned několik.

„Z doby do nedávna bych to přisoudil postupně rostoucí kvalitě a rychlosti vlaků a zároveň někdy horší situaci na silnicích. Lidem také roste životní úroveň, přesedají z autobusů do vlaků a neřeší už tolik cenové rozdíly,“ popisuje Záruba nejsilnější argumenty ve prospěch vlakové dopravy. Podle něj navíc vlaky v posledních dvou desetiletích prošly zásadní transformací, která se nakonec příznivě projevila na jejich popularitě.

Ukrajinec chtěl jet vlakem domů, místo Kyjeva jej poslali do Kyjova

„Patnáct až dvacet let zpět byl vlak pro mnoho lidí naprosto nepřijatelný. Vlaky byly špinavé, zcela běžně zpožděné, lidé často zoufale volili jakýkoli jiný spoj, jen aby nemuseli jet vlakem,“ vysvětluje Záruba. Podle něj se v posledních letech dařilo reputaci dráhy posilovat díky zlepšujícím se službám. Vedle modernizace vozů pomohlo především zavádění nových rychlých vlaků a celkově se podařilo o něco zkrátit jízdní doby.

Kvůli přeplněným tratím by ale železnice o své renomé a tím pádem i o cestující mohla zase přijít.

„Nejhorší scénář je, že si mnozí řeknou, že drážní doprava nějak funguje a nebudou se tím dál zabývat a železnice si zničí reputaci jak u cestujících, tak u nákladních přepravců. Jen velice těžko by se pak znovu získávala zpět,“ říká Záruba a upozorňuje, že v takovém případě by se cestující mohli začít zase vracet na silnice nebo se přiklonit k letecké dopravě.

Přeplněné tratě představují vážný problém i pro nákladní dopravu. Ta přímo závisí na provozu osobních vlaků. Pro převoz zboží se totiž používají v jednotlivých úsecích volné časy mezi soupravami, které přepravují cestující. Čím méně těchto prostojů je, tím déle trvá cesta nákladního vlaku. „Trasu, kterou by nákladní vlak mohl zvládnout za dvě hodiny, může kvůli malému prostoru na trati jet i deset hodin,“ říká Záruba a dodává, že nevidí jiné řešení, než vybudování nových tratí.

„Alternativou je rozšíření infrastruktury. Představa, že existuje nějaké zázračné řešení, které stojí miliony a uchrání nás od investice desítek miliard, je mylná. Pokud nemá být nárůst přepravy uměle omezován, jiné řešení není,“ uzavírá Záruba.

ČR NEMĚLA ZÁJEM O KOLONIE, ZÍSKALA JEN VESNIČKU

Téměř okamžitě poté, co Československo v roce 1918 získalo nezávislost, se ve společnosti začaly objevovat hlasy snažící se realizovat v praxi myšlenku kolonialismu. Nejblíže měli Češi ke správě tehdejší německé kolonie Togo. Byla to pouze legenda, nebo tato myšlenka stála na reálném základu?

„Už na přelomu 19. století existovaly úvahy o tom, že bychom měli něco kolonizovat,“ řekl iDNES.cz český diplomat, orientalista a spisovatel Jaroslav Olša jr. A nešlo pouze o Togo, zvažovalo se, že by právě zrozená republika dostala do správy dnešní Novou Guineu, ostrovy v Mikronésii nebo Etiopii. Jednalo se rovněž o území Habeše, uvažovalo se i o Madagaskaru nebo ostrovu Jana Mayena.

„V Československu se o myšlenku kolonialismu zasadil především spisovatel Jan Havlasa. Značnou popularitu mezi čtenáři získala především jeho kniha České kolonie zámořské. Když přemýšlel konkrétně, které území by se Čechoslovákům nejlépe hodilo, vybavilo se mu právě africké Togo,“ napsal v knize České snění Pavel Kosatík.

ČR NEZÍSKALA TOGO

Tožská republika, francouzsky République togolaise: dříve německá kolonie, poté pod správou Britů a Francouzů; nezávislost od roku 1960, rozlohou 56 785 km² patří mezi menší státy Afriky, má necelých 8 milionů obyvatel, páteří ekonomiky je zemědělství, především chov skotu a rybolov, Togo má čtvrté největší naleziště fosfátů na světě, kromě toho vyváží také bavlnu a kávu.

Togo ležící v západní Africe na pobřeží Atlantského oceánu totiž svou rozlohou zaujímalo přibližně třetinu území nově vzniklého Československa a tehdejší počet obyvatel se v Togu pohyboval okolo tří milionů. To byla čísla, která by se dala efektivně spravovat i nově vzniklým státem.

„Já si opravdu neumím představit, že bychom efektivně dokázali spravovat například velikou Mikronésii, ale Togo asi ano, to je malé, kompaktní,“ hodnotí orientalista Olša. Na druhé straně připomíná, že je otázka, zda by to tehdejší stát vůbec dokázal. Československá republika v době svého vzniku zase až tak bohatá a rozvinutá země nebyla.
„Žijeme v tom, že tato situace byla, avšak chybí nám ten prvotní zdroj,“ tvrdí Olša o prvorepublikových „legendách o Togu“. „Řekl bych, že to nikdy nebyla reálná nabídka, spíše bych řekl úvaha, proto to také není nikde v oficiálních záznamech, spíše jen návrh,“ dodává.

„Euforie z vlastnění nové kolonie v nové republice určitě panovala, avšak nebyla větší než nadšení z nově získané nezávislosti,“ uzavírá historik. Že se africké Togo stane československou kolonií, bylo tedy spíš zbožným přáním některých obyvatel nově vzniklé republiky nežli historickou otázkou.

Na pařížské mírové konferenci v roce 1919, kde se jednalo o poválečném vyrovnání, nepadla o možnosti Toga jako československé kolonie ani slovo. Stejně tak tuto možnost nezmiňuje ani žádný oficiální dokument. Nakonec bylo rozhodnuto o rozdělení Toga mezi Francii a Británii.

Sen o nových územích, ať v Evropě nebo v zámořských koloniích, představoval jeden ze směrů úvah o tom, jak zvýšit výkonnost ekonomiky, počet obyvatel státu a tím i jeho mezinárodní postavení. Avšak jediné, co se nakonec z československého pohledu realizovalo, bylo přemístění několika desítek rodin do Francouzské Polynésie. Tam vznikla jakási malá československá vesnička. /r/