iSPIGL

internetové noviny ispigl.eu

JUDr. R. Fremr: V Haagu mi schází přátelská atmosféra NS

Jeden z našich nejuznávanějších trestních soudců Robert Fremr dosáhl velkého úspěchu v zahraničí. Letos v březnu byl jmenován prvním místopředsedou Mezinárodního trestního soudu v Haagu. Přestože jeho práce přináší spoustu zajímavých výzev, už nyní se těší na svůj návrat do Brna. Prozradil to v rozhovoru pro čtvrtletník Nejvyššího soudu AEQUITAS.

- Můžete prosím na úvod vysvětlit, jak to bylo s Vaším nástupem k Mezinárodnímu trestnímu soudu? Odcházel jste z Nejvyššího soudu v Brně do Haagu až v březnu 2013, přestože jste měl mandát už od roku 2012. Proč?

Soudci nejsou běžně povoláváni do Haagu ihned po začátku jejich mandátu, ale podle potřeb soudu v závislosti na stavu agendy. Proto jsem byl Předsednictvem soudu povolán až rok po začátku mého mandátu, jako druhý ze šesti nově zvolených soudců k projednání případů Prokurátor v. Kenyatta a Prokuráto v. Ruto a Sang.

- Ta praxe zůstává stejná, že soudce Mezinárodního trestního tribunálu odchází z Haagu, až vyřeší svoji přidělenou věc? Teoreticky se tedy může stát, že se k Nejvyššímu soudu vrátíte později, než v roce 2021?

To platí striktně pouze pro soudce Trial Division (senátů projednávajících věc v I. stupni), tedy i pro mne. V opačném případě by se dokazování provedené v hlavním líčení muselo opakovat, což by znamenalo výrazné prodloužení řízení. Kolegyni, která zasedá spolu se mnou v případu Prokurátor v. Ntaganda, skončil mandát letos v březnu. Protože vyhlášení verdiktu odhadujeme na konec roku, její mandát musel být prodloužen. Já se zde netajím s tím, že chci končit přesně s koncem svého mandátu. Věřím, že Předsednictvo k tomu přihlédne a na zbývající dva roky mi svěří případy, jejichž projednání můj mandát nepřesáhne. Může jít i o případy z agendy přípravného řízení, agendy odvolací nebo rozhodování o odškodnění obětí.

- Do Haagu jste odcházel (alespoň podle tehdy publikovaných rozhovorů s Vámi) s ideálem Mezinárodní trestní soud, resp. jeho rozhodovací praxi, v některých ohledech změnit. Například jste kritizoval délku soudního řízení, chtěl jste se v té souvislosti mj. zasadit o častější využití videokonferenčních výslechů, kde odpadají technické i administrativní komplikace s cestováním svědků do Haagu. Podařilo se to?

Sebekriticky musím říci, že jen částečně. Největší prostor pro zrychlení řízení jsem dostal v pozici předsedajícího soudce. Snažil jsem se v hlavním líčení vést zástupce obžaloby i obhajoby k tomu, aby výslechy svědků, které před soud přivádějí, prováděli co nejefektivněji. I přesto přesáhly dobu, kterou považuji za přiměřenou. Otevřeně řečeno, zástupcům obou stran se moje intervence nezamlouvaly. Většina žalobců a obhájců působících před ICC pochází z common law systému a nejsou proto na proaktivní roli soudce zvyklí. O vině v případě nejzávažnějších zločinů v jejich domácích jurisdikcích rozhodují většinou laičtí porotci. Musel jsem jim proto často připomínat, že zde v případě senátu složeného ze tří profesionálních soudců musí při výslechu svědků a provádění dalších důkazů postupovat věcně a méně obšírně.

Stejně tak jsme se spolu s kolegy snažili při stanovení lhůt pro různá podání, jakož i při stanovení jejich rozsahu, sledovat zájem na expeditivním řízení a požadavky stran jsme zpravidla redukovali. Strany by sice rády viděly vypovídat všechny svědky v jednacísíni, my jsme ale v řadě případů rozhodli o jejich výslechu prostřednictvím video linky z místa pobytu svědků, zejména u těch méně důležitých. To přispělo k urychlení procesu a snížení jeho nákladů. Samotná svědectví to podle mého názoru nijak negativně nepoznamenalo.

Musel jsem ale kvitovat, že i když jsem v pozici předsedy senátu rozhodl vjednací síni o řadě návrhů nebo námitek stran negativně, nikdy nedaly svou nespokojenost otevřeně najevo a zachovávaly k senátu úctu a respekt. To je jeden z pozitivních aspektů, který do řízení reprezentanti common law systému přinášeli.

- Kritizoval jste rovněž podstatný vliv Rady bezpečnosti OSN na rozhodování haagského soudu, respektive to, že právě Rada bezpečnosti ovlivňuje, kdo před Mezinárodním trestním tribunálem stane, koho má soudit. Za další slabinu tohoto soudu jste při svém nástupu do funkce označil fakt, že mnohé státy, zvláště světové velmoci, odmítají ratifikovat statut Mezinárodního trestního tribunálu. V praxi to znamená, že soud nemůže soudit občany těchto států. Jak vnímáte tento problém nyní?

V kritice úlohy Rady Bezpečnosti, kterou jí svěřuje Římský statut, nejsem osamocený. Zatímco věc, která se týká obviněného – občana smluvní strany Římského statutu nebo zločinu spáchaného na jejím území, může soudu věc předložit sám členský stát nebo Prokurátor soudu, v případech týkajících se nesmluvní strany tak může učinit jedině Rada Bezpečnosti. Statut tak dává členům Rady bezpečnosti, tedy orgánu bytostně politického, možnost zásadně zasahovat do činnosti soudu, která by se měla řídit výhradně právem a ideálem spravedlnosti. Členové Rady Bezpečnosti však přistupují při svém rozhodování o záležitostech týkajících se Soudu stejně jako k ostatní agendě – tedy zcela pragmaticky a s politickou motivací. Dám Vám příklad. V případě Libye schválila Rada Bezpečnosti ani ne tři týdny po prvním výstřelu na ulicích Tripolisu předložení věci soudu. Ve zcela srovnatelném, dnes už nepochybně mnohem závažnějším případu Sýrie, byl francouzský návrh rezoluce na předložení věci soudu vetován Čínou a Ruskem. To je podle mne klasická ukázka selektivní spravedlnosti, vedené politickými motivy, což nelze nijak obhájit. I když samotný soud nemá možnost rozhodování Rady Bezpečnosti nijak ovlivnit, jeho kredit tím značně trpí.

- Kolik států aktuálně statut Mezinárodního trestního soudu v Haagu ratifikovalo? Přibývají nové státy anebo některé za poslední roky ratifikaci naopak zrušily?

Aktuálně sdružuje Římský statut 123 členských států. V loňském říjnu došlo k historické události, když Burundi jako první stát svoje členství ukončilo. Oficiálním důvodem byla údajná politizace soudu, přímou souvislost lze však spíše vysledovat s aktuálně probíhající krvavou občanskou válkou, kvůli níž se země dostala do hledáčku Prokurátora soudu. I když vystoupení státu případné stíhání soudem nevylučuje, nepochybně ho tím výrazně komplikuje.

Podíváte-li se na státy, lépe řečeno státníky, kteří projevují nejsilnější odstředivé nebo kritické tendence vůči soudu, jako jsou aktuálně filipínský prezident Duterte, ruský prezident Putin anebo izraelský premiér Netanjahu, je na každém, aby posoudil, co je k takovému postoji vede. ICC byl zamýšlen jako univerzální soud, navýšení počtu smluvních stran by tento cíl přiblížilo. Naše Předsednictvo k tomu také hodlá přispět.

- V březnu jste byl zvolen prvním místopředsedou Mezinárodního trestního soudu. V čem konkrétně si myslíte, že z této pozice dokážete ovlivnit chod soudu směrem, který považujete za přínosný? Předpokládám, že zasahovat do rozhodovací činnosti jednotlivých soudců nemůžete.

Předsednictvo soudu má při jeho řízení významné kompetence. Určuje například složení jednotlivých komor a senátů a přiděluje jim případy. Do samotné rozhodovací činnosti ale pochopitelně nezasahuje. Podílí se jak na koncepčních záležitostech (příprava rozpočtu, reprezentace soudu při jednání se státy), tak na řízení každodenního chodu soudu. Za současné situace, kdy je soud pod silným tlakem těch, kteří by ho rádi oslabili nebo dosáhli úplného ukončení jeho činnosti, může Předsednictvo sehrát při eliminaci těchto snah důležitou roli.

- Co zvolení prvním místopředsedou Mezinárodního trestního soudu znamenalo pro Váš dosavadní pracovní režim? Jaké nové konkrétní úkoly a povinnosti to s sebou přineslo?

Věděl jsem, že půjde o náročnou funkci, kterou budu muset navíc skloubit se svou dosavadní pracovní agendou. Nový předseda soudu Eboe-Osuji z Nigerie zatím dodržuje svůj volební slib, že nechce vedení soudu koncentrovat pro sebe, a tak prakticky všech na zásadní rozhodnutí činíme kolektivně i spolu s druhým místopředsedou Perrinem de Brichamboutem z Francie. Vzhledem k tomu, že předseda je nucen často cestovat, zastupuji ho v době jeho nepřítomnosti při vedení soudu, což pociťují jako velkou zodpovědnost.

- Můžete konkrétně uvést věci, které jste u Mezinárodního trestního soudu v minulých letech jako soudce rozhodoval?

Byl jsem členem senátu projednávajícího případ keňského prezidenta Kenyatty, stíhaného pro údajnou organizaci povolebního násilí v Keni v roce 2008. Ve věci proběhly procesní kroky směřující k provedení hlavního líčení, ale Prokurátorka soudu Fatou Bensouda vzala obžalobu zpět s tím, že nedisponuje dostatečnými důkazy. Byl jsem členem prvostupňového senátu i v druhém keňském případu, v němž byli pro stejný čin stíháni viceprezident Ruto a žurnalista Sang. Zde jsme po provedení důkazů prezentovaných obžalobou vynesli zprošťující rozsudek, aniž bychom přistoupili k provedení důkazů obhajobou. Dospělí jsme k závěru, že provedené důkazy vinu obžalovaných bez rozumných pochybností neprokazují, důkazy nabízené obhajobou by tyto pochybnosti jen posílily, takže nemá smysl řízení protahovat. Šlo o poněkud novátorské rozhodnutí, protože procesní předpisy soudu na takový typ rozhodnutí výslovně nepamatují, ale založili jsme je na výkladu základních principů obsažených ve Statutu soudu. Aktuálně předsedám případu Prokurátor v. Bosco Ntaganda, který je stíhán pro trestné činy proti lidskosti a trestné činy vojenské, jichž se měl dopustit jako velitel rebelské armády FPLC v konžské provincii Ituri v letech 2002—2003. Dokazování jsme již uzavřeli, právě jsme obdrželi písemně závěrečné návrhy obou stran a zástupců obětí. Začínáme je studovat, jejich rozsah se pohybuje od 400 do 500 stran. V srpnu by měly v jednací síni proběhnout závěrečné řeči, rozhodnutí bychom rádi vynesli do konce roku.

- Mezinárodní trestní soud má 18 soudců, každé tři roky se volí 6 nováčků. Je šance, že by v příštích volbách podle Vás uspěl opět někdo z České republiky? Jak se vlastně noví soudci haagského soudu volí, resp. kdo je volí, kdo je navrhuje?

Každý ze 123 členských států má právo navrhnout svého kandidáta na soudce,ti jsou pak státy voleni v tajné volbě.Volby bývají tradičně velmi dramatické,trvají zpravidla několik dní. Já jsem měl štěstí, že jsem byl zvolen již v druhém kole, ale poslední kolega až pátý den v kole patnáctém. Můj mandát končí v březnu 2021, čímž se otevírá šance českého kandidáta uspět ve volbách, které proběhnou na konci roku 2020. I když by mezi soudci měli být zásadně rovnocenně zastoupeni akademici, diplomaté s právnickým vzděláním a justiční praktici, v poslední době převládá trend preferovat posledně jmenované. Určitě bych chtěl touto cestou zájemce z České republiky povzbudit, myslím, že najít mezi našimi právníky vhodného kandidáta s odpovídající jazykovou výbavou a mezinárodními zkušenostmi by nebyl problém. Musí nejdříve úspěšně absolvovat výběrové řízení před komisí složenou z ministra zahraničí a špiček české justice, což je velmi zajímavá zkušenost. Pak následuje téměř roční volební kampaň, spočívající v přednáškách a setkáních s potenciálními voliteli na různých fórech, které by měly sloužit k získání jejich podpory ve volbách. Protože sebeprezentace není mou oblíbenou disciplínou, měl jsem 5 volební kampaní trochu problém, ale musel jsem uznat, že pro konečný úspěch byla spolu s podporou české diplomacie nezbytná.

- Vím o Vás, že i přes vysoké pracovní tempo dokážete z Haagu sledovat rozhodování svých bývalých kolegů z Nejvyššího soudu v Brně. S mnohými jste i nadále v kontaktu. Mohou být tato jejich rozhodnutí i pro rozhodovací činnost haagského soudu v něčem „inspirativní“?

Máte pravdu, s bývalými, a doufám, že znovu i budoucími kolegy, se snažím udržovat kontakt, i když se mi to daří v menší míře, než bych si přál. Snažím se neztratit svou odbornost a sleduji především rozhodovací činnost trestního kolegia. Zde bych rád veřejně poděkoval JUDr. Janu Bláhovi, který mě po celou dobu mé absence zásobuje aktuální judikaturou. Při jejím studiu musím vyjádřit hluboký respekt svým kolegům, kteří přes neustále narůstající nápad dokáží udržet vysokou kvalitu svých rozhodnutí. Nedoceněna podle mne zůstává i sjednocující role Nejvyššího soudu a kompaktnost jeho judikatury, v tomto ohledu má ICC ještě rezervy. V řadě odborných debat zde v Haagu jsem úspěšně uplatnil argumenty, které měly původ v českém trestním právu a odrážely mou předchozí praxi. Těší mě, že se tak daří úspěšně propagovat českou justici a české trestní právo před právníky všech pěti kontinentů, se kterými jsem zde v kontaktu.

- Potvrzujete tedy v úvodu své předchozí odpovědi, že se po vypršení svého mandátu v Haagu chystáte vrátit na svůj „domovský“ Nejvyšší soud v Brně?

Na svůj návrat se těším už teď. Působení u mezinárodních soudů je unikátní odborná i lidská zkušenost. I tak mi však schází výjimečně kolegiální a přátelská atmosféra panující na Nejvyšším soudu, jakož i možnost podílet se na tvorbě judikatury spolu s kolegy, kteří jsou skutečnými veličinami ve svém oboru. Do Brna jsem v roce 2004 přicházel jako „zatvrzelý Pražák“, ale Brno s jeho poklidnější atmosférou a pohodovými obyvateli jsem si zamiloval. Na další zahraniční misi se nechystám, největší poučení z mé poněkud dobrodružné pětileté africké mise a pobytu v Nizozemí je, že si stále víc a víc cením toho,jak krásná je naše země. Jediné, co mě poněkud brzdí v mém těšení se na návrat, jsou některé aféry na naší politické scéně, které, jak se bohužel sám každodenně přesvědčují, výrazně poškozují obraz naší země v zahraničí.

- Jak často se dostanete do České republiky?

Méně než bych chtěl. Zhruba jednou za měsíc na víkend, jinak jen na dovolenou, výjimečně na pozvání k přednášce, pokud se to dá skloubit s mým pracovním programem v Haagu.

- Jaké je Vaše spojení s rodinou?

Má paní střídá pobyty v Praze a Haagu. Své děti, příbuzné a přátele vidím jen zřídka,jak vyplývá z mé předchozí odpovědi.

- Nejvyšší soud spolu s Nejvyšším státním zastupitelstvím společně usilují o zvyšování podílu udělovaných peněžitých trestů v České republice. Prof. JUDr. Pavel Šámal, Ph.D. se například domnívá, že peněžité tresty by mohly tvořit 30 až 40 % všech udělených trestních sankcí v České republice. Mnohdy jsou účinnější a mohoubýt vedle dalších alternativních trestů také „receptem“ proti přeplněným věznicím. Jaký je v tomto Váš postoj dlouholetého trestního soudce?

Podle mě zkušenosti může nevhodná volba trestu zcela zmařit účel trestního řízení. Kritéria by ale měla zůstat přísně individuální. To platí i pro peněžitý trest, i když obecně je to určitě druh trestu, který by měl dostávat širší prostor. Je dobře se zamýšlet se nad tím, proč tomu tak zatím není. Podle mě má na to vliv nedostatečná možnost spolehlivě ověřit reálné majetkové poměry pachatele a z ní vyplývající hrozba nedobytnosti takového trestu. Nelze rovněž ignorovat fakt, že počet obyvatel České republiky zatížených exekucí se začíná blížit miliónu. Dovolují-li ale konkrétní okolnosti případu soudci volit při ukládání trestu mezi peněžitým trestem a trestem odnětí svobody, rozhodně bych volil první typ sankce, o pozitivním efektu odnětí svobody mám hluboké pochybnosti.

- Je o Vás známo, že jste vynesl v Československu poslední rozsudek smrti, který však nakonec nebyl u odsouzeného Zdeňka Vocáska po roce 1989 vykonán. Zároveň zdůrazňujete, že jste odpůrcem trestu smrti. Můžete tento, pro někoho možná očividný rozpor, podrobněji rozvést?

Na tuto otázku jsem odpovídal mnohokrát, ale rád tak učiním i teď, protože to téma považuji za důležité. | dnes se totiž můžeme, i když už jen ojediněle, setkat s voláním po obnovení trestu smrti. Je to složité téma, které by zasloužilo více času, ale pokusím se být stručný. Už po prostudování spisu ve jmenovaném případě jsem si uvědomoval, že zde hrozí uložení absolutního trestu. Důkazy provedené v hlavním líčení mne v tom utvrdily. Trestné činy vraždy, jichž se jmenovaný dopustil, shledal pětičlenný senát, jemuž jsem předsedal, extrémně závažné, přičemž se ztotožnil i se závěrem znalců, kteří vyšetřovali duševní stav obžalovaného, že možnosti jeho nápravy jsou prakticky vyloučeny. Pro mě osobně bylo vedle splnění zákonných podmínek vodítkem pro uložení absolutního trestu přesvědčení, že obžalovaný se svým jednáním vlastně sám jednou provždy zbavil práva být nadále členem společnosti, a to ani jako její doživotní vězeň. Tento verdikt byl posléze bezvýhradně potvrzen republikovým Nejvyšším soudem České republiky a následně i federálním nejvyšším soudem. Musím ale přiznat, že to, že obžalovaný nakonec shodou šťastných okolností exekuci unikl, jsem přijal s určitým ulehčením. Můj přerod v odpůrce trestu smrti se nerodil lehce, trval možná deset let. Shodou okolností se začal rodit zde v Haagu v roce 1991, na semináři o lidských právech. Přivezl jsem si na něj příspěvek obhajující trest smrti. V polemice se zastánci opačného názoru jsem se setkal s argumenty, které mě původní přesvědčení zásadně narušily a přiměly mě k dalšímu studiu problematiky. Další studium a četné diskuse zejména s odborníky ze zemí, kde již trest smrti neexistoval, ale třeba i s experty z USA, kteří naopak trest smrti hájili, mě pomalu ale jistě přivedly do tábora jeho odpůrců. Stručně a velmi zjednodušeně řečeno — vedle filozofické otázky, zda vůbec má společnost právo zbavit jedince života, jsem bral v potaz i riziko justičního omylu, ale hlavně minimální odrazující efekt existence trestu smrti. Právě jmenovaný případ, ale i řada hrdelních zločinů, které jsem studoval nebo sám soudil, mě vedly k závěru, že žádný z pachatelů si v době páchání riziko uložení trestu smrti nepřipouštěl, přesněji, vůbec ho nebral v potaz. Navíc státy, které trest smrti dočasně zrušily (např. Kalifornie), nezaznamenaly žádný dopad tohoto opatření na počet spáchaných zločinů, za něž bylo možno trest smrti uložit. Je škoda, že trest smrti byl v České republice zrušen poněkud překotně, bez odpovídající předchozí odborné i veřejné diskuze, což vedlo k odmítavému stanovisku většiny společnosti. Těší mě ale, že počet zastánců trestu smrti v naší společnosti podle veřejných průzkumů sice mírně, ale setrvale klesá.

--------------------------------------------------------------------------------

Kdo je Robert Fremr?

Právnickou fakultu UK v Praze dostudoval JUDr. Robert Fremr v roce 1980, o rok později zde získal titul doktora práv. Od roku 1983 byl soudcem Obvodního soudu pro Prahu 4. Od roku 1985 soudcem Městského soudu v Praze. Soudcem Nejvyššího soudu ČR (v rámci tehdejší federální struktury tedy českého nejvyššího soudu) se stal v roce 1989, později se tento soud transformoval ve Vrchní soud v Praze. Soudcem trestního kolegia Nejvyššího soudu v Brně byl JUDr. Robert Fremr od roku 2004 hned dvakrát, konkrétně v letech 2006 — 2008 a 2010 — 2012 působil jako soudce ad litem u Mezinárodního trestního tribunálu pro Rwandu, kde soudil obviněné z genocidy. Soudcem Mezinárodního trestního soudu v Haagu (ICC) se stal na období let 2012 — 2021. Fakticky však k haagskému soudu nastoupil až v březnu 2013. Dne 13. 3. 2018 se stal prvním místopředsedou Mezinárodního trestního soudu v Haagu, na funkční období tří let.

--------------------------------------------------------------------------------

Čtvrtletník Nejvyššího soudu AEQUITAS, ceskajustice.cz